Noctuabundus est - 4. část

A je tu další část, snad se bude líbit a doufám, že co nejdřív budu schopná napsat další. Mám toho teď moc, například seminárku, se kterou sotva začínám...

S přáním dobré zábavy u čtení, Vaše Al. A btw, dík za komenty ;)

 

Mojí poslední a zároveň první odpolední hodinou ten den byla francouzština a tak jsem poslušně odnesla tác a zamířila na hodinu. Na mé bývalé škole jsme také měli francouzštinu, ale tenhle rok jsem se na ní nepřihlásila, tak jen doufám, že jsem toho moc nezapomněla.
Vešla jsem do učebny a k mému překvapení v „mé“ poslední lavici už někdo seděl a ve mně hrklo, byl to ten můj bájný „anděl“ ze hřbitova. „Ale jak?,“ běželo mi hlavou stále dokola, když jsem si sedala přímo vedle něj. Sedla jsem si a nenápadně se na něj podívala. Zdál se, být zcela zaujat sledováním přírody za oknem, a tak jsem si ho mohla prohlédnout, tentokrát z blízka. Měl vlasy lehce do bronzova a bledou tvář, při jejímž popisu bych opět použila slovo „mramorový“, jako u Alice a Jaspera. „Takže tohle je Edward? Pokud ano,“ zamrzelo mě, „co proti mně má?,“ pak mě napadlo, že má třeba jen blbý den. A v té samé chvíli, kdy vešel dovnitř učitel, mě napadla ta nejtrefnější otázka: „Proč mi to sakra tolik vadí?“. „No, možná proto, že jsem ho považovala za anděla a dokonce obdivovala jeho dílo!“ a to vyvolává další dohad, „Jak může být tak podobný tomu člověku z mé vzpomínky?...“
„Eh, Slečno?,“ zaslechla jsem kdesi na okraji svého vědomí a někdo do mě šťouchl. Edward, který teď byl úplně otočený ke mně, a já na něj celou dobu zjevně zírala. Bezva.
„Ano?,“ otočila jsem se za tím hlasem, co mě prve volal, učitelovým hlasem.
„Jen, jen jsem se ptal, zdali se můžete představit, jste ta nová, že?“
„Jistě. Francouzsky?,“ ujišťovala jsem se. Přikývl.
„Alore. Je m’appelle Bella Swan et J’ai 17 ans. Je aime les livres, musique et…“
„To stačí, pro dnešek,“ řekl shovívavě a já byla ráda. Nějak mi to teď moc nemyslí. Přitáhla jsem si židli blíž ke stolu a otevřela učebnici. Ze zbytku hodiny si toho ale moc nepamatuju, tak to raději přeskočíme…
Když jsem přišla domů, Charlie už tam byl taky a navíc nebyl sám.
„Ahoj, tati. Dobrý den,“ pozdravila jsem dvojmo. Ukázalo se, že dnes v televizi běží zápas ve fotbale a u táty je slezina.
„Aha, tak to jo,“ řekla jsem jen pro sebe a utíkala si po svém do pokoje. Nejdřív jsem poslouchala hudbu, ale zdola šel dost hluk a tak mi kazil zážitek a tak jsem se nakonec rozhodla jít se učit na jediné místo, kde je touhle dobou „božský klid“. Vzala jsem si batoh a zamířila jsem k hřbitovu, kde jsem si sedla pod vykotlaný strom a četla si Hamleta, až jsem chvíli měla pocit, že ho znám už nazpaměť. Musela jsem na chvíli usnout, protože najednou už padala tma a taky mrholilo, což tady vlastně pořád. Zívla jsem a chtěla jsem vstát, abych si protáhla končetiny, když přímo přede mnou s promáčenými vlasy zase stál on, Edward, „můj anděl“. Díval se přímo na mě a tentokrát to nevypadalo, že by se chystal na úprk.
„Edwarde,“ pokynula jsem mu.
„Bello,“ oplatil mi to, „Copak tu zase děláš?,“ ptal se.
„Na totéž bych se mohla ptát já tebe,“ odpáčila jsem.
„No, promiň, ale nikdy dřív jsem tu nikoho neviděl častěji než tebe,“ oznámil mi.
„Já taky ne,“ ujistila jsem ho.
„Hmm,“ začal zas, „Tak proč tu jsi?“
„Je tu klid,“ odtušila jsem, „ty?“
Mojí otázku ignoroval a ptal se dál: „A nepřijde ti to tu strašidelné nebo tak?“. Tomu jsem se musela usmát.
„Edwarde, už ti někdo řekl, že na hřbitovech jsou jen mrtvý a ti nejsou nebezpeční, víš. To jen ti za těmi zdmi, ti živý, jedině oni ti můžou ublížit“
„Podle tebe,“ oponoval.
„Až poznám mrtvolu, co mě bude chtít sníst, uvěřím,“ řekla jsem zas já a on se uchechtnul.
„Možná je blíž, než myslíš,“ řekl pak polohlasně a zas se mi podíval do očí. Do mysli se mi vkradla otázka a tak jsem jí nechala jít: „Proč si se posledně byl podívat na tamten hrob? Znal jsi snad tu osobu?“.
„Možná,“ odtušil a zakabonil se.
„Lžeš,“ vstala jsem a zatnula pěst. „Nemohl jsi ji znát, zemřela už před léty a vy jste tu tehdy ještě nebydleli,“ argumentovala jsem. Bolestně se na mě podíval a pak sklopil hlavu.
„Já ji znal,“ zašeptal a v jeho hlase byla taková jistota, že si určitě nemohl vymýšlet, ale přesto…
„Byla to moje babička,“ oznámila jsem mu tiše.
„Já vím,“ odtušil klidně a podíval se na mě, přímo do mých očí, v kterých plál zmatek. „Jak?,“ bylo jediné, co mě zajímalo, a pak jsem vyslovila tu největší hloupost na světě, o níž jsem ale byla přesvědčená, že je pravdou.
„Ty jsi tam byl, viď,“ řekla jsem tiše a opatrně, jakobych nevěřila ani já sama sobě. Zavřela jsem oči a doufala, že mé domněnky vyvrátí, ale nic. Bylo ticho. Pak zafoukal větřík, otřel se mi o tvář, a když jsem zas otevřela oči, byl pryč. Zůstala jsem tu sama v očekávání odpovědi, která nepřicházela. Možná ale, možná to bylo proto, že už jsem jí dávno znala, jen jsem jí odmítala přijmout. Chvíli na to, cestou domů, jsem už zápasila i s myšlenkou, že jsem měla dnes opět halucinace. Jenže hluboko uvnitř jsem dobře věděla, že to tak není.
Po příchodu domů jsem dostala od Charlieho „vyhubováno“, kde se prý toulám po nocích a pak jsem šla poslušně, raději, do hajan. Ještě jsem ale stihla napsat Renée odpověď na její nedočkavé e-maily. Zněl nějak takhle a byl krátký a taky výstižný:
Ahoj, mami.
Mám se tu dobře, akorát mě mrzí, že jsem musela doma nechat některá Cd-čka a knížky. Doufám, že jsi se doma o ten batoh, co tam zbyl, nezabila :/
Představ si, žádné prázdniny se nekonají, ale zato už vím, kde je tu škola. Charlie je fajn, ale vajíčka ještě neumí. A co ty? Co Phill, stará se o tebe dobře?
Tvoje Bella.
 
Další den, proběhl obvyklý ranní shon s tím rozdílem, že dneska jsem Charliemu oznámila, že do školy jdu pěšky. Koneckonců není to tak daleko.
Moje první dnešní hodina je Historie, opět záživná. Hned potom mám francouzštinu, na kterou se těším, už jen kvůli tomu, abych získala svoje odpovědi. Tak.
Historie proběhla stejně nudně a pomalu jako včera, ale na životě mě udržel fakt, že i ta nejdelší hodina na světě má jen pětačtyřicet minut. A o chvíli skutečně zazvonilo a já se mohla vydat do učebny dvacet pět na francouzštinu.
„Slečno Swanová, na okamžik,“ zavolal francouzštinář jen, co jsem vešla.
„Ano?,“ zeptala jsem se.
„Slečno, jak dlouho se učíte tento jazyk?“
„Asi dva roky, proč?,“ ptala jsem se.
„To znamená, že jelikož jste nyní v třetím ročníku, v prvním pololetí jste francouzštinu na vaší škole neměla?,“ hádal.
„Ano,“ odtušila jsem a na jazyku jsem cítila zvláštní nutkavou potřebu říct „pane“. Možná z toho, jak mě oslovoval „slečno“. Každopádně jsem jí zahnala.
„Budete potřebovat doučování,“ konstatoval pak suše, zatím, co se přehraboval v písemkách. Už si vzpomínám, my včera psali test! Hopla, asi žádná sláva.
Už nic dalšího neříkal a tak jsem si šla sednout. Na konci hodiny, na níž Edward přišel pozdě, a po jíž délku se mě také rozhodl ignorovat, si mě zas zavolal a Edwarda, alias „pana Cullena“, taky. Vyčinit za povídání si nám ale rozhodně nemohl, to bych totiž po dnešku brala jako, že si na mě prostě zasednul.
„Pane Cullene,“ začal a mě už dál bylo jasný, kam asi bude mířit tahle konverzace, „Jste nejpokročilejším studentem v této třídě a snad sama náhoda tomu chtěla, že sdílíte lavici s tady slečnou…“
„Swanová,“ doplnila jsem.
„A, ano. Se slečnou Swanovou. Byl byste ochoten jí doučit látku za první pololetí?,“ zeptal se a svým výrazem naznačoval, že pokud odmítne, nebude tomu zrovna fandit.
„Jistě,“ řekl Edward nakonec a odešel. Pokrčila jsem rameny a taky odešla. Bez nových poznatků o Edwardovi a bez svých odpovědí. Nicméně, zamířila jsem na výtvarku, dvouhodinovku, to by snad nemusely být špatné dvě hodiny, ne?
Jen, co jsem vešla, všimla jsem si, že v rohu u dvou stolků těsně vedle sebe sedí Alice s Jasperem a o něčem si povídají. Přišla jsem k nim a sela se do lavice před nimi. Pak mi to ale nedalo a musela jsem se zeptat.
„Ty, Alice, vy všichni chodíte do stejného ročníku?“
„Vlastně ne,“ řekla, „Jasper chodí do čtvrťáku, ale bude maturovat z výtarky, která se ovšem letos nezaplnila jako seminář pro čtvrtý ročník a tak chodí sem ti, co se o ní zajímají.“
„Aha,“ odtušila jsem a pomyslela jsi, že sem musí asi chodit opravdu málo dětí, když se kapacitně nezaplní některé semináře, to jsem v Phoenixu ještě nikdy nezažila.
Jak jsem tušila, výtvarka byla pohodová. Dneska jsme měli praxi a příště prý bude zas teorie. No, každopádně teď už mířím, spolu s Alice a Jasperem, na oběd. Přisedne si Edward tentokrát?
Jak jsem tak šla chodbou, začala jsem přemýšlet o Edwardovi a „mém andělu“. Nedokázala jsem pochopit fakt, že můj instinkt mi stále napovídá, že jde o jednu a tu samou osobu. Pak tu byl můj rozum, ten to ale zásadně popíral, vždyť, jak by mohl vypadat pořád stejně? Má snad Edward nějakého dvojníka? Jaká by byla asi pravděpodobnost takové absurdity? Musela jsem sama sobě přiznat, že mizivá. Ale taky jsem dospěla k závěru, že pokud nejsem blázen, a já své šílenství duše nahlas nikdy neuznám, je asi pes zakopán na pozemku Cullenových. Co je to, co přede mnou asi Edward skrývá a jak to souvisí s mojí babičkou? Sám přece přiznal, že jí znal. Teď akorát zbývá vyřešit, jak je to možné…