NEW - Prolog a 1. kapitola povídky I zlé se v dobré obrátí

 AHOJ, jsem tu nová a ráda bych se s váma podělila o svou povídku, která určitě není první a já doufám, že a ni poslední ;) ... Jako první vám sem vložím hned dvě věci, což jsou Prolog s názvem Nehoda a 1. kapitola nesoucí název Horší a horší. Mám předepsané asik další dvě kapitoly, takže ze začátku budou přibývat rychle a postupem času se možná budou objevovat méně, tak jednou za dva dny, kvůli škole. No, nebudu se tu už dál rozepisovat. Doufám, že se vám kapitola bude líbit ;)... PS: Berte prosím ohled na to, že je to první kapitola.. Díkes!

PPS: omlouvám se za případné chyby xD

 

Hlavní postavy: Bella Swan, Edward Cullen, Mae Swan
Vedlejší postavy: 
Forks: Alice Cullen, Rosalie Hale, Jasper Hale, Carlisle Cullen, Esme Cullen, Emmett Cullen
New York: Jinny Harper, Lucas Harper, Eve Stevenson, Tony Born, Simon Foster

PROLOG - NEHODA
Šli jsme temnou ulicí New Yorku, jako každý jiný večer.
Šíleně jsme se něčemu smáli. Jinny nám něco vyprávěla, ale nevěnovala jsem jí moc pozornosti, protože jsem sledovala svojí malou sestřičku, jak září štěstím vedle svého přítele Tonyho. Její bratr Lucas jí doplňoval o zajímavé a velice komické detaily, které si oprávněně nechávala pro sebe, a mi se nimi velice dobře bavili. Přecházeli jsme silnici, když se k nám Lucas otočil zády a chtěl nám něco ukázat. Začal předvádět Jinny z jedné jejich historky, když se ze zatáčky vyřítil velký náklaďák a mířil přímo na nás. Řidič se snažil zastavit, ale bylo pozdě, tak se snažil uhnout, ale nebylo kam. Skočila jsem k Mae a strhla jí stranou a dostala se tak přímo pod kola nákladního vozu. Velký kovový nárazník rozrazil naší sedmičlennou skupinku a náklaďák námi projel, jako nůž máslem.
Ležela jsem na zemi a hlava mi třeštila. Cítila jsem kolem sebe krev a v uších mi nepříjemně hučelo. Chtěla jsem se pohnout, abych zjistila, jak na tom jsem, ale mé tělo nereagovalo. Někde v dáli se ozýval vyděšený křik nějakého muže a potom sirény záchranných aut. Všechno se kolem mě míhalo v rozmazaných šmouhách. Světla malovala obrazce do tmy a víčka mi těžkla. Někdo na mě mluvil, ale já nedokázala přijít na to, jak mám odpovědět. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale cítila jsem, jak na mě dopadá únava. Oči se mi klížily a já už té síle nedokázala vzdorovat. Už tak vzdálené hlasy se začaly vzdalovat ještě víc a potom úplně utichly. Poslední myšlenky patřily mé rodině, mé sestře, o které ani nevím, jestli je v pořádku. Pohltila mě temnota.
Smrt je klidná a bezbolestná… snadná…

Život je těžší…

 

1.kapitola - Horší a horší
Smrt je bezbolestná a klidná… snadná… 
Život je těžší.
Temnota pomalu ustupovala a já se začala probírat. Snažila jsem se otevřít oči, ale bylo to opravdu těžké. Nemohla jsem přijít na to, jak se to dělá. Snažila jsem se, seč mi síly stačily a nakonec i uspěla.
Probrala jsem se do bílé místnosti se spoustou světla. To ostré světlo mě oslepovalo, proto jsem oči hned zase zavřela. Napočítala jsem do pěti a otevřela opatrně a velice pomalu pravé oko. Chvilku po něm jsem otevřela i levé a zmateně mrkala, abych si přivykla na ten jas. Snažila jsem se otočit hlavu do strany, ale přes páteř mi projela silná bolest a tak jsem toho nechala. Něco mě šíleně lechtalo v nose, tak jsem si to chtěla vyndat. Pohnula jsem pravou rukou, abych se toho nesmyslu zbavila, ale něco mě zadrželo. Sklopila jsem oči a zahlédla průhlednou hadičku, která vede od mého předloktí k průsvitnému sáčku plnému nějaké tekutiny. Znechuceně jsem odvrátila pohled. Jehly mi nikdy nedělaly dobře. Zkusila jsem druhou ruku a měla větší úspěch. Nezdobily jí žádné hadičky, ani nic podobného, jen snímač srdeční činnosti, který jsem si za pomoci palce a prostředníčku hravě sundala. Zvedla jsem nyní už zcela volnou ruku a přehodila ji přes své tělo k té druhé. Po slepu jsem si nahmatala tu nechutnou hadičku a snažila se jí vyndat, ale v tu chvíly se otevřely dveře a někdo vstoupil.
„Bello!“ vyjel vyděšený, ale zároveň nadšený hlas mé matky René. Rychle přeběhla místnost a odtáhla mi ruku od té infuze, nebo co to bylo. Byla jsem unavená a cítila jsem se malátná, takže jsem neměla sílu jí odporovat a podřídila jsem se jejímu požadavku.
„To nedělej.“ Zašeptala jemně a pohladila mě po čele. Druhou rukou svírala tu mojí zdravou a po tváři jí stekla slza, ale nevěděla jsem, jestli štěstí, nebo smutku. Zhluboka jsem se nadechla, abych se mohla zeptat na Mae, ale šílené škrábání ve vyschlém krku mi v tom bránilo. Bolestně jsem se zamračila a trochu zakašlala, ale bylo to ještě horší.
„Na, napij se.“ podala mi skleničku s vodou a přidržela mi jí u úst. Lokla jsem si první hlt čisté vody a pevně stiskla víčka, aby neviděla tu bolest, kterou mi to způsobovalo. Uvědomila jsem si ale, jakou mám žízeň a přinutila se znovu si loknout. Bylo to lepší a tak jsem to zkusila i po třetí. Nakonec jsem vypila celou sklenici a škrábání se opravdu zmírnilo.
„Dě…děkuju.“ Zasípala jsem a René se usmála.
„Kde… kde je…Mae?“ vykoktala jsem ze sebe sípavým a pro mé uši cizím hlasem.
„Ššš Bells. Neměj o ní strach.“ Konejšila mě, ale já jí viděla v očích, že se něco děje.
„Kde je?“ naléhala jsem a upírala na ní pronikavý pohled.
„Je v pořádku. Je na pokoji hned vedle.“ Zamumlala na konec a já se uklidnila. Je v pořádku a to je hlavní, ale co se vlastně stalo? Snažila jsem se vzpomenout, ale v hlavě se mi zobrazovaly jen neurčité útržky toho večera. Nic mi nedávalo smysl. Slyšela jsem jen vyděšený křik, pamatovala jsem si silný pach krve a sirény…potom už je jenom tma.
„Co se sta-stalo?“
„Ach Bello!“ další slza na její milující tváři.
„Slavili jste tvé sedmnácté narozeniny a vraceli se domů. Přecházeli jste silnici a ze zatáčky se vyřítil nákladní vůz. Řidič nestihl zastavit a tak chtěl uhnout, ale zamířil přímo k Mae a Tonymu, když ty jsi po ní skočila a strhla jí stranou…“ trhaně se nadechla a mně se to všechno přehrávalo před očima, jako film. Každičký detail, každičká moje myšlenka z toho večera mi proběhla hlavou a já jen zmateně a vyděšeně těkala očima po pokoji.
„… Vlítla jsi tomu náklaďáku rovnou pod kola, jinak by tě minul. Řidič okamžitě zavolal záchranku a vyběhl z téměř zastaveného vozu, aby ti pomohl. Dal ti první pomoc a díky němu tu teď můžeš být. Záchranka přijela těsně po tom, co ses probrala, ale když tě prohlížely a zkoumali hloubku tvých zranění, omdlela jsi a už se neprobrala. Prospala si celý týden. Měla jsem o tebe takový strach!“ rozvzlykala se a já si jen vyděšeně pořád přehrávala tu noc. Nemohla jsem se zbavit pohledu na vyděšenou Mae, jak se tiskne k Tonymu a nehýbe se. Bolestně mě bodlo u srdce.
„Můžu… můžu jí vidět?“
„Koho…?“ zeptala se překvapeně René a propalovala mě smutným pohledem.
„Mae.“ Hlesla jsem a všimla si, že se mi začíná vracet hlas. René se už chystala k odpovědi, ale do pokoje vešel doktor. Otočila jsem se na něj a ospale se chtěla opřít o ruce, abych se posadila. René mě přitlačila zpět na polštář a já pochopila, že mám zůstat ležet.
„Jak se cítíte, slečno Swanová?“ zeptal se příjemným hlasem a vyndal si z náprsní kapsy propisku. Vzal si do ruky mojí kartu a pročítal různé údaje. Zvědavě se na mě podíval a mě došlo, že stále čeká na mojí odpověď. Zamyslela jsem se nad tím a potom zpustila:
„Jako by mě převálcoval náklaďák.“ Zašklebila jsem se a on se pousmál.
„Trochu mě bolí hlava, za krkem a žebra na pravé straně.“ Dodala jsem rychle a on jen přikyvoval. Potom něco rychle načmáral do karty a odložil jí na stolek u přístrojů. Odhrnul mi deku z těla a já si všimla mnoha obvazů a náplastí. Taky jsem si všimla velkého, čtvercového fáče na pravém boku, který se mi táhl od žeber až po pánev. Doktor mi opatrně prohmatal levou stranu a potom ruku. Nechápala jsem, proč to dělá, vždyť tam mě nic nebolí. Potom obešel postel a opravdu opatrně odlepil dvě náplasti na fáči, aby se mohl podívat, co je pod ním. Byla jsem zvědavá a tak jsem sledovala postupně se odkrývající bílou tkaninu a to, co jsem uviděla, mě šokovalo.
 Sledovala jsem ošklivou a dlouhou řeznou ránu, kterou spojovalo nejméně čtyřicet stehů. Táhla se mi od podpaždí, přes hrudní koš, žebra, kolem dolní části hrudníku až k pravému boku a končila mi u pánve. Zděšeně jsem přejížděla očima po té jizvě a nemohla tomu uvěřit. Byla opravdu ošklivá a ta jizva, která tam po ní zůstane, nebude o moc hezčí. Vystrašeně a nechápavě jsem se podívala na René a všimla si, že se dívá z okna a pláče. Nechápala jsem nic.
„Bolí vás to?“ zeptal se a jemně stiskl místo poblíž rány.
„Ani ne…“ vydechla jsem a nespouštěla oči z René.
„Dobře. Pokud máte nějaké otázky, tak…“
„Řeknu jí to já.“ Přerušila ho slabým hlasem a pomalu sklopila hlavu.
„Dobře. Když tak víte, kde mě najdete.“
René jen přikývla a doktor se na ní naposledy ustaraně podíval. Co mi chce René říct? Stalo se snad ještě něco, o čem nevím?
„Mami?“ nereagovala. Pořád si pro sebe něco mumlala, ale nerozuměla jsem tomu, protože to říkala moc potichu. Tiše jsem jí pozorovala a doufala, že mi to brzy řekne sama.
Maminka pomalu přešla ke mně a posadila se na kraj postele. Rukou mě lehce pohladila po odkryté noze a já si uvědomila, že nic necítím.
„Co to…“
„Tvoje snaha o záchranu Mae ti vzala možnost chodit, Bello. Je mi to tak líto!“
Rozplakal se a já jen tupě zírala na své nohy. Zkusila jsem s nimi pohnout, ale nic. Žádná odezva, žádný pohyb, prostě nic! Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem naprosto ochromená tím pocitem, že se už v životě nepohnu, že už neudělám jediný krok, že už nebudu běhat, že už nikdy neupadnu, už nikdy neucítím lechtání trávy na chodidlech, nikdy se neprojdu při západu slunce po pláži… už nikdy…
„To ne…“
„Bello, to bude dobré… Doktoři říkali, že když se budeš snažit a budeš cvičit, tak se ti cit vrátí, ale chce to čas, holčičko… chce to čas…máš prý velkou naději, tak ji nezahazujme.“ Šeptala naléhavě a drtila mě v náručí. Nedokážu popsat ten šok a smutek, který mě pohltil od hlady až k mým bezcitným nohám. René mě drtila v náručí a mě pod tlakem toho nepopsatelného pocitu ochably i ruce. Slzy si pomalu nacházely cestu z mých očí a já stále tupě zírala do bílé stěny naproti posteli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou se mi víčka sama zaklapla a já upadla do bezesného spánku a tmy.
Probrala jsem se opět do tebe světlé místnosti, ale už mě nespoutávalo takové množství hadiček, jako včera. Pomalu jsem se rozkoukávala, aby si mé oči opět navykly prudkému světlu a všimla si René, která měla hlavu složenou na polštáři vedle mě. Pousmála jsem se a chtěla se posadit. Měla jsem hrozně ztuhlá záda od toho, jak jsem ležela. Jak dlouho to René říkala, že jsem prospala? Týden? Páni! Opřela jsem se o ruce a pokusila se posadit. Na první pokus jsem spadla zpět do postele. Začínala jsem být zoufalá. Tohle už na mě bylo trochu moc, a že jsem si v životě prošla hodně špatnýma věcma. Je tohle můj trest za to, co jsem kdysi provedla? Nejspíš, ale já se jen tak nevzdám. Ne bez boje! Já to tak nenechám. Náhlá vlna odhodlání mě donutila znovu se vzepřít o ruce a vyšplhat se do sedu. Posedlo se! Seděla jsem a opírala se o ruce, které byly teď na místě, kde jsem před chvílí měla kříž. Musela jsem se usmát, ale žádný velký pokrok to nebyl. No, tak jsem se posadila, to se toho stalo, ale na nohy se nepostavím. Je to skličující pocit.
„Bello?“ zamumlala rozespale René a hledala mě zmateně na polštáři. Nemohla mě najít a začínala hysterčin. Tiše jsem se zachichotala a ona se na mě otočila.
„Bello! Tohle mi nedělej!“ viditelně si oddechla a potom se zarazila.
„Ty sedíš? Byla tu sestra?“ rozhlížela se a já jen povytáhla jedno obočí.
„Ne mami. Posadila jsem se sama.“
„No to je úžasné!“ nechápala jsem její nadšení. Co je tak úžasného na tom, že jsem se sama posadila? Vždyť jsem se jenom opřela o ruce, nic víc, nic míň… Nic to neznamená. Jenom jedna věc, kterou budu moct sama udělat.
Celý den se René radovala a pochvalovala mě za to, že jsem udělala tak lehkou a bezvýznamnou věc. Rozhodně jsem nepatřila mezi ty, kteří sdíleli její radost, ale doktor mi řekl, že je to dobrá cesta k tomu se uzdravit, ale já věděla, že to se nestane.
„Můžu vidět sestru?“ zeptala jsem se a René se podívala tázavě na doktora, který si mě chvilku měřil, ale když mu René začala opakovat, co všechno jsem dneska zvládla, svolil. Pokynul sestře na chodbu a ta se vzápětí objevila mezi dveřmi i s černým kolečkovým křeslem. Ten pohled na tu židli, ke které budu přivázaná už celý život, mě děsil. Rukama jsem si podepřela nohy a shodila je z postele. Doktor mi se sestrou pomohl přesednout si a potom mi zvedl nohy na podpěry, abych je netahala za sebou. Ne že bych to cítila, ale přeci jenom… Sestra si stoupla za mě a už mě chtěla roztlačit, ale já jí zastavila. Musela jsem to udělat sama. Budu to dělat celý zbytek života, tak proč si nezvyknout. Rukama jsem váhavě sevřela kovové kruhy, které byly připevněné ke kolům, a zabrala. Křeslo se pohnulo a já trochu popojela. Udělala jsem to znovu a kupodivu mi to i šlo. Doktor nakonec konstatoval, že už to pro dnešek stačilo a řekl sestře, aby mě odvezla na sestřin pokoj, ale já rázně odmítla. Musím se to naučit a musím to stihnout rychle. Nechci být závislá na René, nebo komukoliv jiném. Doktor se tvářil nesouhlasně, ale já si nedala říct. Vyjela jsem na chodbu a zamířila ke dveřím, na kterých bylo číslo sestřina pokoje. Zaklepala jsem a ozvalo se krátké dále. Otevřela jsem si dveře a vjela do místnosti, která byla téměř stejná, jako ta moje, ale ona tam byla sama. Vedle mé postele byla ještě jedna, kde naštěstí nikdo nespal. Když se na mě Mae podívala, uhnula pohledem a po tváři jí stekla slza. Nechápala jsem její chování. Ublížila jsem jí snad? Chtěla jsem se k ní co nejrychleji dostat a to byla chyba. Pravá ruka se mi smekla a já ucítila prudké škubnutí a příšernou bolest na pravém boku. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a pevně stiskla víčka. Tiše jsem zasyčela, ale jinak jsem na sobě nedala nic znát.
„Bello! Jsi v pořádku?“ zavolala na mě vyděšeně mae a seskočila z postele.
„Nic mi není.“ Zašeptala jsem a opřela se zpět do koženého opěradla. Mae nasadila znovu tu lhostejnou masku a přešla zpět k posteli. Pohltila mě náhlá vlna radosti, že může chodit, že jsem jí zachránila život. Moje nemohoucnost je slabá daň za život mé sestry. Udělala bych pro ní cokoliv, klidně i obětovala vlastní život. Tentokrát opatrně jsem znovu zabrala za ty kovové obruče a dojela k ní. Chytila jsem jí za ruku a stiskla jí.
„Mae.“ Promluvila jsem klidným a vyrovnaným tónem a kreslila jí na hřbet ruky uklidňující kroužky. Nereagovala, jenom pevně stiskla víčka a trhaně se nadechla, jak zadržovala vzlyky. Znala jsem jí moc dobře na to, abych věděla, že nechce, aby byla vidět její bolest, ale proč?
„Mae podívej se na mě.“ Zaprosila jsem a ona se opatrně otočila. Pomalu otevřela oči a já se pousmála.
„Co se děje?“ můj hlas si zachovával klidný a milý tón.
„Co se děje? Ty se mě ptáš, co se děje? Bello! Kdybys nebyla tak ochranářská a myslela jednou jedinkrát na sebe, tak bys tu teď neseděla od pasu dolů ochrnutá a běhala bys někde v parku!“ slyšela jsem jasnou hysterii a paniku, kterou se ani nesnažila skrýt. Plakala. Svezla se z postele na zem a hlavu mi položila do klína. Konejšivě jsem jí hladila po vlasech a nechápala, ale potom mi to začalo docházet. Ona si dávala za vinu to, že jsem jí zachránila život a nemůžu kvůli tomu chodit? Ach Mae. Moje malá sestřička… Musela jsem se uchechtnout a ona se na mě nechápavě podívala oteklýma uslzenýma očima.
„Nemůžeš za to Mae. Udělala bych to klidně znovu. Položila bych za tvojí záchranu i svůj vlastní život. Jsi moje sestřička a já ani vteřinu nelitovala toho, že jsem to udělala a ani teď toho nelituju. Jsem šťastná, že žiješ. To, co se mi stalo, je malá daň za tvůj život, který může dál pokračovat.“ Pohladila jsem jí po tváři a ona nezadržela další vodopád slz. Tentokrát jsem už i já plakala a ignorovala publikum, které jsme měly.

René:
Stála jsem mezi dveřmi a sledovala je. To, co Bella řekla Mae mě dohnalo k slzám. Slyšela jsem z toho nekonečnou upřímnost a radost. Byla smutná to ano, ale rozhodně toho nelitovala. Ani chvilinku nepomyslela na to, že kdyby to neudělala, mohla by normálně chodit, ale dívá se na to z té druhé stránky. Kdyby to neudělala, Mae by tu už nebyla. Cítím z nich tu vzájemnou sesterskou lásku. Bella Mae hodně miluje a je to i vidět. Udělala by pro ní všechno… všechno…

Bella:
„No tak, už neplač.“ Utřela jsem jí slzy a usmála se na ní. Smutně mi úsměv opětovala a ten můj se rozšířil. Vypadala nádherně, když se usmívala. Nikoho na světě bych za ní nevyměnila. Nikoho!
„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala jsem se a ona jen povytáhla jedno obočí.
„Bello, jsme tu už měsíc.“ Zašklebila se a já ztuhla. Měsíc? To není možné! Já prospala měsíc! Tolik času a já ho promarnila spánkem! Takové mrhání!
„To mi jako chceš říct, že jsem měsíc promrhala takovou kravinou, jako je spánek?“ vrátila jsem jí pobavený úšklebek a ona se zachichotala. Pohlcovala mě radost, když jsem jí takhle viděla. Byla šťastná a smála se. Já jsem byla šťastná. Miluju svojí rodinu, miluju svojí ztřeštěnou, pubertální mámu a svojí milující a obětavou sestřičku, která mi občas dává pěkně zabrat.