Edward Cullen

To lucia and arwen and Bella Swan… protože mě ukecali :-) I hope, you‘ll enjoy it….
 
Začátek (asi tak po slovo proud XD) je „vykousnutej“ z New moon, pak to ale pokačuje „trochu“ jinak… je to psaný z hodně pohledů, snad v tom nebudete mít bordel…
 
 
Náhody
 
 
Bella:
            Ano! To slovo mi opakovaně znělo v hlavě, když jsem prořízla vodní hladinu. Voda byla ledová, studenější, než jsem se bála, a přesto ten chlad ještě přispěl k mému radostnému vzrušení.
            Byla jsem na sebe pyšná, když jsem se nořila hlouběji do mrazivé černé vody Neprožívala jsem jediný okamžik hrůzy – jen čistý adrenalin. Vážně, ten pád nebyl vůbec děsivý. V čem spočívala ta výzva?
            V tu chvíli mě zachytil proud.
Narážela jsem do ostrých kamenů, pokaždé mnou projela ohromná bolest. Věděla jsem, že tohle je konec. Ale já byla šťastná. Edwardův sametový hlas v mé hlavě neutichal, prosil, ať bojuji. Ale já neměla sílu, neměla jsem ani vůli. Nebyl důvod bojovat.
            Znenadání mne uchopily čísi paže, jejich dotek jsem sotva vnímala. Táhly mě pryč, nevím kam. Jenom vím, že konec zjevně nepřicházel dost rychle.
 
 
Alice:
            Vize. Měla jsem to zakázáno, vím, ale tahle přišla sama. Naše milovaná Bella, ten křehký človíček…právě skočil z útesu!!! Zbláznila se? Pane bože, řekněte mi někdo, že to neudělala kvůli mému stupidnímu bratrovi! Samozřejmě, že ano. Edwarde Cullene, jakmile se vrátíš domů, zakroutím ti krkem!
            Bylo mi jedno, jestli přijdu pozdě. Ale já prostě jedu do Forks, a nikdo mi v tom nezabrání. „Lis, nejezdi, prosím“ žadonila má láska zoufale. To bylo na plánu nejhorší. Opustit Jaspera. Ale se mnou jet nemohl, co by si asi pomysleli Carlisle a Esme, až by se vrátili z lovu? Ne, musí tu zůstat. „Ach Jazzi“ objala jsem ho a on mě konejšivě pohladil po zádech. Nechtělo se mi odtud. Ale věděla jsem, že s každou sekundou navíc, co tu strávím, jsou moje šance menší. Musela jsem jednat. Okamžitě. Vyprostila jsem se z toho láskyplného objetí, popadla jsem doklady a kreditní kartu. Dovolila jsem si poslední pohled na mého anděla. „Zavolám ti“ křikla jsem na něj a už nasedala do auta. Bello, já tě nemůžu nechat zemřít! Prosím tě, vydrž!
 
 
Edward:
            Snad milionkrát jsem vytáhl její fotku, moji jedinou památku na ní. Jak jsem jí jenom mohl opustit? Své slunce, smysl své existence, své všechno… už vím, chtěl jsem jí uchránit před mým světem. Před světem upírů, světem plným děsu a nekončící tmy. Na chvíli mi vysvitlo slunce. Byla jím ona. A já ji tam nechal napospas… čemu? Miku Newtonovi? Samozřejmě, stupeň nejvyššího nebezpečí, rozhodně se jí právě chystá zabít. Zavřel jsem oči a odtrhl tím pohled od ztrouchnivělého trámu. V mysli se mi opět vybavila Bella, kdysi moje Bella. No, spíš mi z ní pořád nezmizela. Ale já ani nechtěl, nechtěl jsem na ni zapomenout. Na její krásný úsměv, hluboké upřímné oči plné lásky… a později bolesti a smutku, když jsem jí dával sbohem. Podvědomě jsem sáhl do kapsy kalhot a vytáhl fotografii. Byla to ta, na které jsme byli ještě spolu. Ten její blažený výraz… pohladil jsem její dokonalý obličej na obrázku. Tolik mi chyběla, tak strašně moc. Už tolikrát jsem se chtěl vrátit, prosit v jejím okně o odpuštění… a teď je to tu znovu. Alespoň ji vidět, ujistit se, že jsem udělal správnou věc a ona teď žije šťastným životem… JEN vidět. Ten jeden jediný pohled by byl balzám na moje mrtvé srdce, které se rozpadlo na tisíc kousíčků. Bylo mi jasné, že už neodolám. Tentokrát už ne. Jsem bez ní příliš dlouho. Vyskočil jsem na nohy, byl to nezvyk udělat po tak dlouhé době nějaký pohyb. Nejvyšší možnou rychlostí jsem se rozběhl za svým andělem. Každá buňka mého těla po ní toužila. Teď jsem se nacházel v neuvěřitelné euforii, protože jsem věděl, že již brzy spatřím svého anděla…
 
 
Bella:
            Čekala jsem a čekala, ale smrt nepřicházela. Všechno mě bolelo. Moje tělo nechtělo poslouchat. Tak proč sakra neumřu? Dobrá otázka. Tak proč tedy nežiji? Čím dál tím líp. Konečně jsem přinutila svoje těžká víčka otevřít se. Moc jsem toho neviděla, jen červeno. Několikrát jsem zamrkala, obraz se začínal zaostřovat. To, co jsem viděla mě dokonale probralo. Protože kus ode mě stála osoba, na kterou jsem v poslední době myslela. A Edward – sakra AU! – to rozhodně nebyl. Byla jsem na naší louce to ano. Ale nebyla jsem tu se svojí láskou, nýbrž s Victoríí.
            „Kdopak se nám to uráčil probudit?“ zeptala se sarkasticky a ušklíbla se. Během jedné vteřiny byla vedle mě a to předtím stála na druhé straně louky. Chtěla jsem se jí zeptat, co chce, ale nemohla jsem najít hlas, v krku škrábalo – přemítala jsem, jestli se takhle Edw- upíři cítí, když mají žízeň. Navíc bylo jasné, co chce. Mě, mojí smrt. Druh za druha… jakoby mi četla myšlenky, promluvila. „Asi nemusím říkat, proč tu jsem že? No, myslím, že stačí jedna věta – druh za druha“ věnovala mi další úšklebek. Začínala jsem o tom čtení myšlenek vážně uvažovat. Jen jedna věc mi nedocházela – proč mě vytáhla z vody, jistě bych se utopila. Tak proč? „Asi si říkáš, proč jsem tě nenechala utopit se,“ – ona snad VÁŽNĚ čte myšlenky! „Nechtěla jsem si nechat ujít to potěšení, víš. Nebylo by to ono…“ vysvětlila věcně. „Hm, jen mě mrzí, že tu Cullenovi“-škub- „nejsou. Měli to vidět“ teď mluvila rozčileně, vztekala se. „Poslední přání?“ zeptala se se zdviženým obočím. Zavrtěla jsem hlavou. Na oplátku pokrčila rameny. „Tak ne no.“ Chytila mě pod krkem a mě v tu ránu došel kyslík. Už předtím se mi dýchalo špatně. Najednou jsem letěla vzduchem, zastavila jsem se až o něco velmi tvrdého, pod tím nárazem se to zlomilo. Vyrazilo mi to dech, zběsile jsem lapala po dechu, bylo to k ničemu. S vítězoslavným úsměvem se Victorie zase objevila u mě. „Spi sladce“ řekla jen a pak se mi zakousla do krku.
 
 
Alice:
            Měla jsem pocit, že všechno je příliš pomalé – auto, letadlo a pak zase auto, tentokrát kradené. Přestože jsem měla plynový pedál sešlápnutý na maximum, tušila jsem, že to není dost rychlé. Prudce jsem dupla na brzdu, když jsem dostala další vizi. Vizi ohledně Belly. Nevím, jestli jsem měla být šťastná nebo plakat, byla naživu. Zatím. Skláněla se nad ní totiž Victoria. Sakra! Teď jsem z auta vyletěla, bylo mi jedno, co s ním bude. Místo jsem poznala okamžitě, Edwardova louka, ta Victoria má ale výběr…Běž Alice, běž!!! Když jsem tam doběhla, naskytl se mi hrůzný pohled – nějaké obrovské zvíře cupovalo na kousky tu prohnanou upírku, ale nebylo samo. Bylo jich asi šest. Nebýt toho, že mi Carlisle jednou vyprávěl o vlkodlacích, asi bych se rozběhla a utíkala pryč. I tak mě to dost vyděsilo. Co tady dělají? Vždyť Carlisle říkal, že vymřeli! No, zjevně se mýlil. Jedna z těch nestvůr se skláněla nad… Bellou. Naprosto zuboženou Bells. Se zavrčením jsem se na něj vrhla. Zareagoval okamžitě, hned po mě začal chňapat. Pak najednou přestal, sklonil čumák (nebo co to bylo) k zemi a zakňučel. Victoria byla na kusy, teď všichni zírali na mě. A jejda. Pak jeden z vlkodlaků odběhl do křoví a za chvíli se objevil jako člověk. Nechala jsem ho být a vrhla se k Bell, která sebou škubala. To ne! Ona bude upírkou! „Alice Cullenová?“ zahřměl za mnou hrubý hlas. „Ano“ pípla jsem a neužitečně šmátrala rukama, abych Bells ušetřila té bolesti. „Mění se v upírku že?“ zeptal se s pobouřením. „Ano“ řekla jsem znovu. Další vlk odběhl a znovu se objevil další člověk. Poznala jsem ho, Jacob Black. „To ne“ zašeptal hlasem tak tichým, že i můj upíří sluch na to sotva stačil. Ucítila jsem kouř, došlo mi, že už Victorii pálí, tedy spíš to, co z ní zbylo. „Odejdi“ poručil ten, jak jsem pochopila, jejich vůdce. „Ne bez ní“ zasyčela jsem. „Dobrá, jste volné, ale zmizte odsud!“ znovu poroučel. Cs, kdyby mě nemohl v sekundě roztrhat na kusy, tak se ani nehnu, jenže on mohl. Vzala jsem Bellu do náruče, opatrně, abych jí nezpůsobila další bolest. A rozběhla jsem se s ní k mému bývalému domovu.
 
            Pozorovala jsem ji, jak se zmítá, kroutí se v křečích. Byl to hrozný pohled. A pak přišla vize. Edward. Rozhodl se vrátit, alespoň se na Bellu podívat. To je tedy načasování. Být tu o pár dnů dřív, mohla být Bella ještě člověk. Ten Edward je takovej debil!
 
            Jak se ukázalo, vize přišla dost opožděně, protože můj bratříček zhruba za hodinu rozrazil dveře a nakráčel si to přímo do obýváku, kde jsem s Bells pobývala. Jakmile mu pohled padl na ní, zatvářil se velmi bolestně. A pak se jeho pohled stočil na mě, a ve tváři se mu objevila neskutečná zuřivost. „JAK JSI MOHLA ALICE?!“ ječel na mě nepříčetně, a už se chystal mi jednu vrazit. No vážně, můj vlastní bratr mi chtěl dát pěstí. A to si říká gentleman. „Edwarde, uklidni se!“ promluvila jsem na něj, můj hlas byl překvapivě mrazivý. Ukázala jsem mu ve své hlavě všechno, co se dneska odehrálo. Chvílemi lapal po dechu, konkrétně ve chvíli, kdy se objevila Victoria a vlkodlaci. Skončila jsem s „promítáním“. Edward už vůbec nevypadal rozzuřeně. Spíš vypadal, že si to všechno dává za vinu. Přešla jsem k němu a rozhodila kolem něj paže. „Ach Edie“ vydechla jsem. „Děkuju Alice, za Bells, za všechno“ pošeptal mi do ucha a houpal nás ze strany na stranu. Tohle byl zase můj bráška. Pořád byl smutný, ale bylo to lepší. Myslím, že to zlepšovala hlavně přítomnost Belly. Jako by na sebe chtěla upozornit, vykřikla, bolestí jak jinak. Vymotali jsme se z objetí a nastejno se vrhli k Bells. Na její tváři bylo tolik utrpení. Ale když se člověk (nebo upír, jak chcete) podíval pořádně, viděl, že nejde jen o fyzickou bolest. Byla tu i bolest psychická, bolest z odloučení. Edward vedle mě si povzdechl. Viděla jsem v budoucnosti, jak si ulovil medvěda. Až teď jsem si všimla, že měl úplně černé oči. „Běž, pohlídám ti ji“ poslala jsem mu. Jen kývl a zmizel ve dveřích. A já čekala.
 
 
Bella:
            Bolest. Všude jen samá bolest. Psychická, fyzická. Uvažovala jsem, jestli tohle je peklo. Věčné mučení, za to co jsem v životě provedla. Ale jak jsem v paměti pátrala, jak chtěla, nemohla jsem najít nic tak hrozného, za co bych si tu bolest zasloužila. Snad jen těch posledních pár měsíců, co jsem dělala spoustu nezodpovědných věcí, aniž bych myslela na následky - totiž na to, co by to udělalo s Charliem, kdyby se mi něco stalo. Na druhou stranu, moc přemýšlet mi nešlo, ne teď. Ta obrovská spalující bolest, která se mi rozlévala žilami jako láva, mi myšlení zatemňovala. Vyjekla jsme bolestí, i když možná, že jsem si to jen představovala. Co jsem provedla tak strašného? Čím jsem si zasloužila, že musím trpět i teď, když jsem trpěla už předtím? Proč?!
 
 
Alice:
            Edward se vrátil během chvilky. Jeho oči sice neměly o moc lepší barvu než předtím, ale změna tu byla. Bez rozmyšlení se vrhl k Bells a uchopil její ruku. K mému obrovskému překvapení to vypadalo, že to pomáhá - už sebou tolik neškubala, a výkřiky se taky neopakovaly. Myslím, že to nejhorší měla za sebou. Teď jenom čekat. Budou to ještě dlouhé dva dny. Ale nic jiného než čekat nemůžeme.
 
 
 
Edward:
            Díval jsem se do tváře svého anděla, který teď trpěl obrovskou bolestí. Nevěděl jsem, jak jí pomoci. Myslím, že to ani nešlo. Alice seděla v koutě a přemítala, jestli má zavolat Carlisleovi a ostatním, nebo si nechat Bellu jako překvapení. Opustil jsem její mysl a vrátil se k vysílání pomyslných vln pozitivní energie Belle. Vypadala tak zničeně. Co se jí stalo? Jistě našla jí Victoria, a kousla jí, ale tohle vypadá na dlouhodobější záležitost. Zhruba tak několik měsíců… JÁ. Samozřejmě za to můžu já. Bylo naivní myslet si, že beze mě bude v bezpečí. Vždyť se setkala s vlkodlaky! Bello, Bello, ty asi jiná nebudeš viď? Jak jsem si jen mohl myslet, že jí bude líp? Vypadá vážně hrozně… hezky, ale taky hrozně umučeně. A můžu za to já. Povzdechl jsem si. Obávám se, že svoje záchvaty nesobeckosti budu muset uplatňovat na někom jiném. 
 
            Ty dva dny se vlekly neskutečně pomalu. Měl jsem pocit, že i vteřinová ručička se nesnesitelně loudá. Když mi Alice poslala „Už jen dvě hodiny“ málem jsem vyletěl z kůže. Nemohl jsem se dočkat toho, až se probere, na druhou stranu jsem se toho děsil. Co udělá? Vždyť mě musí nesnášet. Rozhodl jsem, že Alice bude osobou, kterou uvidí Bella první. Nechceme přeci, aby hned utekla. Alice nad tím protočila oči, ale neprotestovala. Tak jsme (ne)trpělivě čekali, kdy se Bells probudí.
 
 
Bella:
            Už jsem tomu, že jsem v pekle doopravdy začínala věřit. Ale pak, zničehonic bolest ustala. Moje tělo bylo najednou tak lehké, že jsem měla pocit, že se vznáším. Dle odhadu mi trvalo setinu vteřiny, než jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Moje srdce. Nebilo. Že by nebe? Hm, těžko říct, ale když neotevřu oči, tak to nezjistím. Našla jsem cestu k očním víčkům a otevřela je. A poprvé jsem skutečně VIDĚLA. Bylo to fascinující a zároveň matoucí. Viděla jsem všechno do nejmenšího detailu. Ten pokoj se mi zdál povědomý, ale nedokázala jsem ho zařadit. „Bello?“ ozval se vysoký, úzkostlivý hlásek vedle mě. Okamžitě jsem se za ním otočila. Alice? ALICE?! „Alice!“ vykřikla jsem konečně nahlas a lekla se vlastního hlasu. Byl tolik podobný tomu jejímu. Zářivě se usmála. A mě došlo, co se tu děje. Nejsem v nebi. Jen v novém „životě“. Je ze mě upír. „No do háje!“ zaklela jsem, ale mým novým hlasem to nevyznělo tak, jak jsem chtěla. Posadila jsem se na pohovce. Tentokrát mě zaskočila rychlost. „Co se děje Bell?“ zeptala se zmateně. A obezřetně. „Jsem upír, že jo?“ zeptala jsem se zděšeně. O co mi jde? To jsem přece vždycky chtěla ne? Žít věčně. Tak teď to mám. Jenže věčnost nemá smysl. Ne bez NĚJ. Proč mi bylo tohle dopřáno až teď, když nemám pro co existovat. „Ano. Promiň Bello, ale já tě nemohla nechat umřít…“ omlouvala se a vypadala vážně zkroušeně. Umřít. Útes. Victoria. Moment! „Alice, ale proč?“ „Proč co?“ „Proč jsi mě nemohla nechat umřít? Když vám na mně nezáleží?“ zeptala jsem se kousavě. V očích se jí objevil šok. „Prosím?“ otázala se zdvořile, „Ty si myslíš, že nám na tobě nezáleží?“ „SAMOZŘEJMĚ!“ vyjela jsem na ni, „Odjeli jste, jen tak bez rozloučení! Nechali jste mě tady, byla jsem vám ukradená! Tak mi tady netvrď, že ti na mně záleží!!!“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem se postavila. Alice mě ustrašeně pozorovala a pak se její výraz změnil. „Já se chtěla rozloučit. Ale zakázal mi to ON“ s těmi slovy ukázala někam za mě, otočila jsem se. A ztuhla. Najednou bylo všechno zpátky. Díra v hrudi, která ale hned zmizela. Zaplnil jí on. Edward. Moje halucinace byly nic. Byl totiž tisíckrát hezčí. Ale dvě věci mě zmátly. Zaprvé - v očích jsem mu viděla lásku. Měla jsem nutkání se otočit a podívat se, kdo za mnou stojí, ale věděla jsem, že za mnou nikdo není. Tak proč sakra láska?! A zadruhé - nedokázala jsem ho nenávidět, stejně jako jsem to neuměla potom, co mne opustil. Pořád jsem ho milovala. Tak moc. Moje teď už mrtvé srdce bylo naplněné láskou k tomu tvorovi, tomu, který mi  hozlomil, nechal mě tu opuštěnou a zlomenou. Milovala jsem ho každičkým kousíčkem svého nového těla. „Bells?“ vyslovil to jméno opatrně, ale s něžností, která mi brala dech. Tolik mi chyběl. Nepřemýšlela jsem - jestli se mi to zdá, jestli si jenom namlouvám, že se na mě kouká, jako na svatý obrázek. V tuhle chvíli jsem nechala rozum stranou. Řídila jsem se srdcem. A to mi říkalo, že se k němu mám vrhnout, obejmout ho a nikdy nepustit. Přeletěla jsem pokoj a skočila mu do náručí. Byl zjevně tak překvapený, že se zavrávoral a přepadl dozadu. Objímala jsem ho tak silně, že ho to muselo bolet. A pak se můj mozek probral. Co to tady vyvádím?! Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do obličeje, kde byl vepsaný obrovský šok. Odskočila jsem od něj a obezřetně si ho měřila. Otočila jsem se ještě na Alici, ale ta už tam nebyla. Když jsem se podívala zpátky na Edwarda, klečel přede mnou na kolenou. A já myslela, že jsem šílená. Vykulila jsem na něj oči, nevypadal, že by si toho všiml. „Bello,“ oslovil mě zase tak láskyplně, že jsem na něj málem skočila, „je mi to líto, tak strašně moc. Neumíš si to ani představit. To že jsem tě opustil, byl ten největší nesmysl, jaký jsem udělal za celou svou existenci.“ Zavrtal pohled do podlahy. Co to tady vykládá? Asi mu přeskočilo, jo určitě mu přeskočilo, to bude ono. „Jen chci, abys věděla, že jsem ti lhal, lhal jsem ti, když jsem říkal, že tě nemiluju. Byla to ta nejodpornější lež, co jsem kdy vypustil z pusy. Chtěl jsem, abys žila svůj život. Lidský život, bez upírů a podobných děsů. Ale  Bells, nedokázal jsem to, vrátil jsem se, jak vidíš.“ Zvedl svůj pohled ke mně, jeho oči byly zmučené a já v nich viděla tu bolest, kterou jsem cítila, když mě opustil. Ale… to je přece blbost. Není možné, aby tu říkal, to co tu říkal. Tohle všechno jsem si jenom vymyslela. „Potřebuju to vědět Bello. Miluju tě, neumíš si to ani představit. Ale dokážeš, Bell, dokážeš mi odpustit tu neskutečnou pitomost? Přemýšlel jsem, Bello, myslel jsem, že to bez tebe zvládnu, ale ne. Něco mě k tobě táhne. Je to láska Bell. Vím to…“ „To je tvůj problém Edwarde“ začala jsem a klekla si naproti němu, „Moc o všem přemýšlíš. Jenže někdy je potřeba, poslouchat něco jiného než rozum. Hlas srdce.“ Asi to bylo bláhové, takhle rychle mu odpustit. URČITĚ to bylo bláhové. Ale já miluju. Copak to jde, nechat to tak, jak to je? Když po něm tak moc toužím? Opět ke mně zvedl pohled, zadíval se mi do očí. Nad něčím uvažoval, zase. „Nemysli, Edwarde. Konej. Udělej to, co ti říká srdce“ poradila jsem mu šeptem. Nevěděla jsem, jestli mu říká, že má okamžitě vzít nohy na ramena, nebo zda tu má zůstat. Jen při představě, že znovu odejde, se mi sevřelo hrdlo úzkostí. Netušila jsem, jestli ho k tomu dovedl rozum, nebo či snad poslechl mě. Ale políbil mě. Tak opatrně, něžně. V tuhle chvíli mi nic nechybělo. Hned se zase odtáhl. Zamračila jsem se na něj. A já myslela že- „Máš pravdu Bells. Tohle je správné“ zašeptal s lehkým úsměvem na rtech. Pak vzal můj obličej pevně do svých dlaní. „Vynahradím ti každou mizernou vteřinu, kdy jsem tu nebyl“ slíbil mi, pevně a odhodlaně se mi díval do očí. Znovu mě políbil, ale teď si byl jistý. Už to nebyl něžný polibek. Byl vášnivý. Vypadalo to, jako kdyby mě v tu chvíli potřeboval tak moc, stejně jako já jeho. A pak-
 
            „Ježiš nech si ty detaily ségra! Před chvílí jsem se vrátil z lovu, pokud nechceš, aby ten grizzly skončil mezi námi, tak-“ Emmett to nedořekl, protože ho zadusil polštář od Rose. Omluvně se na mě usmála. „Promiň, vždyť ho znáš. Nemá smysl pro romantiku. Pokračuj“ vybídla mě s dalším úsměvem. Chovala se přátelsky, což jsem nechápala, vždyť mě předtím nesnášela. Přešla jsem to a zazubila se na Emmetta. „Je mi líto, ale žádnými detaily tě zásobit nemůžu, protože pak“ - Emm stihl udělat znechucený obličej - „pak tam vtrhla Alice.“ Všichni se zasmáli. Emmett si očividně oddychl. Teď jsem měla všechno, co jsem chtěla. Měla jsem milující rodinu - praštěného bratra a stejně tak šílenou sestru a pak celkem normální sourozence (opět bratr a sestra) a taky rodiče, kteří mi byli jako vlastní. A v neposlední řadě milujícího přítele, který by pro udělal snad všechno. Zkratkou - potom, co Alice vyrušila mě a Edwarda, jsme se vydali sem, do Denali, kde Cullenovi žili. Vypadali vážně překvapeně, když mě viděli a navíc jako upírku. Takže jsme se teď střídali ve vyprávění, aby byl příběh úplný, vážně jsem nebyla moc schopná podat svědectví o tom, co se dělo, když jsem se přeměňovala. No a jsme v současnosti. Sedím Edwardovi na klíně a hledíme si do očí. Po chvíli to ani jeden nevydržíme a trošku nevhodně se políbíme. „Tohle byste si taky mohli nechat na jindy“ zabrblal Emmett a všichni jsme se znovu rozesmáli. Ozval se můj rozumnější bratr, totiž Jasper - „Víš, co si říkám Bello?“ Zavrtěla jsem hlavou. Jak to mám asi vědět, já myšlenky nečtu… „Že celá tahle naše existence, život, nebo říkej tomu, jak chceš, je vlastně jedna velká náhoda. No jen uznej - skočíš si z útesu zrovna, když se kolem potuluje Victoria a ona tě vytáhne, aby tě zabila. Jenže Alice má vizi a jede za tebou do Forks a navíc do toho všeho ještě vlkodlaci. A aby toho nebylo málo, Edward se rozhodne, že se vrátí. Trochu moc náhod najednou nemyslíš? A je to trošku zamotané… “ usmál se na mě. „To nebyly náhody“ odporovala jsem mu a celá rodina se na mě podívala udiveně, včetně mé lásky. Zahleděla jsem se Edwardovi do očí a s úsměvem vysvětlila - „To byl osud.“
 
 
THE END
 
 
 
Díky, že jste si tohle přečetli…
Tahle povídka…je vlastně tak trochu omluva za konec LL (ale neodepřete mi, že byl taky částečně šťastný!!!) :-D
Nejsem si jistá, jestli je tohle doopravdy sbohem… měla jsem skončit LL-kem, ale sami vidíte, jak na tom jsem XD mno uvidíme… necháme to osudu…
Anika