Na začátku bez konce...4

no konečně jsem se dostala na PC a napsala další část tak si ji užijte.
 

Normal
0
21

4 kapitola
 
Během deseti minut jsme doběhli na hranici USA s Kanadou a já zastavila. Dál už ho se mnou nepustím.
Sbohem Edwarde, my dva se nevidíme naposledy. Usmála jsem se.
Sbohem Isabello, doufám, že to bude brzy, přijď nás navštívit až půjdeš kolem. Budeme čekat. Oplatil mi úsměv a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala. Myslela jsem si, že tahle chvíle nikdy neskončí a asi by neskončila, kdyby se nerozsvítila moje růže a mě se v hlavě nepřehrála situace, kde jednoho měniče v medvěda napadli tři upíři, s černýma očima. Volal i svoji smečku, ale ta kousek dál bojovala se spoustou dalších. Byla jich velká přesila a já věděla, že jestli rychle nezasáhnu, někdo nepřežije. Zbývala mi poslední naděje. Rozběhla jsem se Mikovou rychlostí, přidávala si rychlost i díky Erikovu větru a udělala se neviditelnou.
 
Pět minut mi zabralo, než jsem se tam dostala a během jedné vteřiny udělala okolo každého měniče ohnivý kruh, s plameny šlehajícími vysoko k obloze, které se pohybovali společně s nimi pořád ve stejné vzdálenosti. Několik upírů nestihlo zabrzdit a shořelo na prach. Ostatní se podívali směrem, odkud bylo slyšet moje tlukoucí srdce. Zviditelnila jsem se a pohlédla na ně nemilosrdným, vražedným pohledem. Dva upíři padli na kolena pod tíhou mého černého pohledu a během chvilky shořeli. To rozzuřilo zbytek a vrhli se na mě. To jsem ovšem tušila podle jejich myšlenek a všichni se v pohybu zastavili a padli k zemi. Bez milosti jsem je jednoho po druhém spálila a rozmetla po okolí. Když už v mém dosahu nebyl žádný upír, osvobodila jsem všechny měniče z ohnivého zajetí a s tím, který mě zavolal si potřásla rukou. Bylo jich sedm v medvědí podobě a vůdce v lidské s nímž jsem chvíli mluvila, probrala ten útok a vyslechla spoustu díků ze všech myslí. Následovalo rozloučení a typy kam jít udělat pořádek.
 
Už uběhli dva měsíce a já zničila spousty mýtických bytostí. Na Aljašce jsem uzavřela dohodu stejnou jako s Culleny s upíry v Denali, kteří se drželi zásadně na zvířecí krvi a taky mi přibilo několik nových chráněnců. Včera se mi růže rozzářila všemi barvami a já zjistila, že mě volají sourozenci. Napojila jsem se na myšlenkovou debatu.
Ahoj Bello! Vítej zase mezi námi, proč ses tak dlouho neozývala? Už jsme měli strach, žes na nás zapomněla. Začal se smát Mike a já se jen ušklíbla.
Potřebujete něco? Nemám moc času tak rychle. Snažila jsem se uspěchat rozhovor s nimi, protože mělo brzy zapadnout slunce a vládu měla převzít noc, královna všech nočních bytostí. Navíc byl úplněk.
Taky tě rádi slyšíme! Víš, že se tak nemáš chovat! Trochu úcty, chápeme, že jsi lepší než my, ale to neznamená, že si na nás nemůžeš udělat trošku času! Asi sis nevšimla, ale voláme tě už nějaký ten pátek a ty si pořád hluchá. A díky tvému štítu tě moc nevidíme, tak jsme se rozhodli pro radikální řešení. Myslím, že je na čase se opět setkat. Potřebujeme s Benem napsat seznam hostů na svatbu a já tě chtěla požádat, jestli mi půjdeš za družičku. Vybalila na mě Angela. Tak to byla rána pod pás. Vždyť já úplně zapomněla, že se budou brát! Zapomněla jsem na celý svět okolo mě. Ale nejhorší bylo, že jsem měla zrovna na spěch, musela jsem na lov po odpoledním boji s harpyjemi a každou chvíli jsem očekávala zprávu mého svěřence, že je vše připraveno a já můžu nahnat skupinu vlkodlaků do spárů vlčích měničů. Měla to být past, kdy já všechny poženu vpřed a přímo do náruče dvaceti členné smečky vlků větších než koně a silnějších než kterýkoliv upír. Moji zatím nejsilnější spojenci. V tu chvíli moje růže zasvítila stříbrně a já viděla souhlas vůdce smečky, již ve vlčí podobě.
Vážně se vám moc omlouvám, ale teď není správná chvíle, omlouvám se, brzy se ozvu, buďte na příjmu. A přerušila jsem spojení. Cítila jsem, že se snaží opět připojit, ale já je přestala vnímat.
 
Vyběhla jsem z temné půdy staré rozpadlé chatky, kde jsem trávila svůj volný čas a zamířila nejbližší cestou do lesa. Po cestě jsem ulovila dva medvědy, tři pumy a jelena. Konečně jsem ucítila ty hnusný vlkodlaky a sledovala jejich přeměnu. Bylo mi jich líto. Byly to normální lidé, ale za úplňku se měnili v takové hnusné polo lidi, polo vlky a vlčí podstata je ovládla, takže když se ráno probudili někde hluboko v lese, nevěděli co dělali, ani jak se vlastně dostali do lesa. Proto jsem se u každého pomodlila než jsem ho zabila, aby se dostal do nebe. Teď jsem jim šla dělat návnadu, aby je zastavili měniči. Neměla jsem šanci zničit je najednou sama, protože by většina z nich utekla a já to chtěla mít brzy za sebou.
 
Ucítili moji krev a bez rozmyslu se na mě vrhli. Začala jsem utíkat, ale tak, aby si mysleli, že mě dohánějí. Asi za dvě minuty volného běhu jsme dorazily na mýtinu. Kde jsem se zastavila a udělala kolem sebe fyzický štít. Vlkodlaci vběhli za mnou a narazili do mě. V tu chvíli se ze všech stran začali objevovat obrovští vlci a obklíčili nás tak, že nebylo úniku. Většina vlkodlaků se na ně vrhla a pár jich doráželo na mě. Zmrazila jsem je a jednoho po druhém obešla, pomodlila se za něj a spálila na popel. Během půl hodinky nezbyl ani jeden vlkodlak v naší blízkosti živý. Poděkovala jsem smečce a chtěla se rozloučit, jenže mi to jejich vůdce nedovolil.
Co se děje? Zeptala jsem se v myšlenkách, lehce nervózní z nedostatku času. Měla jsem ještě tolik práce.
Isabello, všichni ti chceme moc poděkovat, zbavila si naše území vlkodlaků, harpyjí a všech nadpřirozených zlých bytostí. Začal svoji řeč.
Byla to moje práce, ráda jsem to pro vás udělala. Můžu už jít? Nemám moc času.
Ještě chvíli vyčkej. Jistí členové mé smečky se rozhodli, že tě doprovodí na tvých cestách po severní Americe a budou ti kdykoliv nápomocni a budou ti dělat společnost. Přijmi tedy mé čtyři bojovníky a dvě bojovnice za své pomocníky. Moc by nám pomohlo získat víc informací, abychom si příště poradili bez tvé pomoci. Řekl a z řady vystoupilo šest vlků. Byl to dar, který se neodmítá.
Moc děkuji a slibuji, že je naučím všemu potřebnému a vrátím je v pořádku zpět domů. Nyní už ale nashledanou, čas mě tlačí opět víc na sever. Konečně mi dovolili odejít a já s novými spolucestujícími vyšla směr břehy severního ledového oceánu. Spojila jsem se, se svými sourozenci, vysvětlila moje přerušení, domluvila všechno potřebné a slíbila, že se za dva měsíce uvidíme na svatbě.
 
Seznámila jsem se pořádně s vlky. Každý měl jinou barvu srsti a tak jsem je snadno rozeznala. První a nejstarší z nich se jmenoval Elimiel a byl víc než inteligentní, což se skvěle hodilo. Barva jeho kožichu byla kávově hnědá. Černý kožich měl Tempast, pravá ruka Elimiela. Ionel měl šedou srst a jeho bratr Ballaton čokoládově hnědou. Potom tady byly dvě dívky. Malaika měla srst jako čisté zlato a Strateia jako čerstvě padlí sníh. Skvěle jsme si rozuměli. Pořád se mě ptali na různé věci ohledně nějakých stvoření a já jim s radostí odpovídala. Taky jsem jim říkala něco ze svého života a oni mě. Dělali mi potřebnou společnost, většinou ve vlčí podobě. Když se potřebovali vyspat, plánovala jsem další postup, místa která navštívíme, taky jsem pozorovala rodinu Cullenů přes růži. Chyběli mi. Chodili do školy, ale nikdo nebyl nějak moc veselý. Třeba jsem jim taky chyběla? Napadlo mě.
 
Čas neúprosně spěchal kupředu a pomalu nastal čas, kdy jsem měla odjet na svatbu Bena a Angely.
„Kamarádi, dneska se vydáme na zpáteční cestu. Musím odjet na svatbu mých sourozenců a vy by jste se taky měli ukázat doma. Udělali jsme pořádný kus práce, teď už půjdu jen na jih. Jsem moc ráda, že jsem s vámi mohla trávit čas a věřím, že se ještě setkáme.“ Oznámila jsem vlkům a rozeběhli jsme se zpět k nim. Za dva dny běhu jsme dorazily do jejich vesnice. Smečka, která se rozrostla o další tři členy, nás vítala s otevřenou náručí. Povídala jsem si s jejich vůdcem a nakonec se rozloučila. Teď už se budou umět chránit před vším zlým i bez mé pomoci. Ale přece jen jsem je nechala na seznamu chráněnců.
 
Svatba se měla konat za tři dny v Austrálii u našich stvořitelů. Měla jsem ještě dva dny času, tak jsem se rozhodla navštívit Erika a jeho vyvolenou v Jižní Americe, a společně by jsme potom vyrazili. Cesta vedla přes USA a bohužel i kousek od domu Cullenů. Přeběhla jsem okolo,jako bych to tady neznala a s nesnesitelným smutkem jsem skočila do moře, oddělující dva kontinenty.
 
Erika jsem našla záhy, jeho stopa byla zřejmá kousek od břehu a podle ní jsem se rozběhla. Bylo to velké vítání a seznamování s celou smečkou. Byly vážně skvělý. Druhý den jsme se rozloučili a vyplavali vstříc domovské Austrálii. Po cestě jsme si povídali o všem co jsme zažili a já zjistila, že jsem toho udělala za ty čtyři měsíce víc, než kdokoliv z nás za celou dobu co jsme od sebe. Potěšilo mě to a nemohla jsem se dočkat na zbytek mé rodiny. Za půl dne jsme se už chystali na velkolepou svatbu. Já, Lauren a Jessica jsme byly družičky a měli jsme stejné jemně růžové šaty s bílými perlami. Angela měla krásné dlouhé šaty až na zem, v barvě sluneční záře a Ben světle modrý oblek. Dohromady nádherně ladili a svatba byla prostě překrásná. Týden po svatbě, kdy jsme si každý řekli co měl na srdci, byl čas jet domů.  Protože Lauren se blížil termín porodu, rozhodla jsem se, že poletím s nimi do Asie a nahradím ji na těch pár týdnů v její práci. Vyrazili jsme na letiště a odsaď prvním letem do hlavního města Indie Dillí. Žily vysoko v horách, kam moc lidí nezavítalo.
 
Dva měsíce jsem pomáhala Taylorovi s ničením zla a za celé dva měsíce nebyla chvíle, kdy bych nemyslela na svoji zemi. Očekávala jsem každou chvíli záři mé růže, že nějaký můj svěřenec potřebuje pomoc, ale nestalo se tak. Občas jsem sledovala ten monotónní život mé upíří rodinky ve Forks, která byla den ode dne smutnější. Nejvíc byl smutný Edward, který už přestal i chodit do školy a nejhůř na tom byl Jasper, protože cítil ten smutek všech ostatních. Nastal ten dlouho očekávaný den a Lauren porodila dvojčata černovlasou holčičku Achaiach s mocí ovládat přírodu a zlatovlasý kluk Zethar, schopný vyvolat zmatek a dát nesmrtelnost. Já a Erik jsme jim šli za kmotru a kmotra, tudíž jejich oficiální jména byly Achaiach Isabella Marcsonová a Zethar Erik Marcson. Další dva týdny na to jsem se s nimi rozloučila s tím, že se už musím vrátit, protože moje země nebude čekat věčně a odplula do Ameriky. Pokud to bylo možné, vždy jsem plavala, protože jsem milovala vodu. Asi v polovině Tichého oceánu se mi růže rozzářila víc než kdy jindy a já viděla svoji oblíbenou vlčí smečku z Kanady obklíčenou asi dvaceti člennou skupinou temných elfů a deseti fůriemi. Byla jsem ještě pěkný kus od pevniny, ale vzala jsem si všechnu Mikovu sílu a rychlost a posílala jim Jessičinu pozitivní energii, která jim dávala spoustu elánu do nového boje. Jen co jsem ucítila pevnou půdu pod nohama vystartovala jsem rychlostí, jakou jsem ještě nikdy neběžela a během deseti minut jsem dorazila na místo boje. Moje zlost a nenávist vůči těmto stvůrám byla neuvěřitelná. Zajali asi čtyři vlky, kteří se opět proměnily v lidi a já mezi nimi poznala Tempasta a Malaiku.
„Vítám tě Isabello, už jsem si myslel, že nepřijdeš. Je to už dlouho co tě hledám po celém kontinentu, ale vždy jsi mi záhadně uprchla, aniž by jsi to věděla. Jdu po tobě už nějaký ten měsíc. Zabila si mi ženu, královnu nás, temných elfů a za to teď zaplatíš.“ Vykřikl jejich vůdce, král temných elfů a chystal se podřezat jim krky. Můj strach ve mně vyvolal Taylerovu sílu a v setině vteřiny všichni do jednoho leželi na zemi. Bohužel i s vlky, protože nebyl čas je zaštítit. Dala jsem veškerou svoji psychickou sílu, abych je tak udržela co nejdéle a v rychlosti osvobodila čtyři lidi z jejich spárů. Každého vlka jsem obrnila Angeliným štítem, který mě tolik nevysiloval, sebe taky a vyčerpaně jsem je pustila. Jejich překvapení a následný hněv byly neuvěřitelné. Doráželi na nás ze všech stran, chtěli najít sebemenší nechráněné místo, ale žádné nebylo. Vlci se mezitím postavili do pozic, že byly všichni uzavřeni v kruhu a nemohli pryč. Kromě fůrií, které se chystali uletět. To jsem jim nedovolila a zaživa je spálila. Byla jsem nemilosrdná a stačilo abych okolo nějakého elfa prošla a už plál v ohni. Došla jsem až k jejich králi a s vražednou nenávistí se mu zahleděla do očí.  Netrvalo dlouho a z jeho armády nezbyl nikdo. Nakonec jsem si nechala jeho a nechala ho shořet odspodu nahoru, aby trpěl. Když už nebyl ani jeden nepřítel, složila jsem se jako hadrová panenka. Všechny síly mě opustily a já přestala vnímat. Něco jako komat, akorát já jsem do něj upadnout nemohla. Cítila jsem, vnímala, ale nemohla nijak reagovat. Vlci, nyní již zase volní, se ke mně rozeběhli a Elimiel mě vzal do náručí. Donesl mě až k nim do vesnice, do jeho domu a tam mě položil na postel. Ani nevím jak, ale usnula jsem bezesným spánkem. Probudila jsem se za tři dny, jak mi řekl, a najedla jsem se. Síla se mi pomalu, ale jistě vracela a za pár dní jsem už šla sama na lov. Vypila jsem čtyři velké medvědy, tři pumy a dva losy. Konečně jsem nabyla všechny ztracené síly a mohla se vrátit tam, kam jsem se vrátit toužila. K upíří rodině Cullenů. Rozloučila jsem se a poděkovala za všechno. Smečka naopak děkovala mě za zachráněné životy a mě už nic nebránilo se vrátit. Běžela jsem normální upíří rychlostí a za dvě hodinky jsem ucítila sladkou vůni upírů. Celou cestu jsem je sledovala a viděla, že všichni sedí v obýváku a Jasper to tam asi dlouho nevydrží. Deprese byla cítit z každého. Byl to příšerný pohled. Už jsem se blížila k jejich domu a rozhodla jsem se je překvapit. Jasper, který si myslel, že každou chvíli vybuchne se skvěle hodil na moje přivítání. Zaštítila jsem ho svým štítem, takže z ničeho nic necítil žádné pocity. Hned mu vyletěla hlava vzhůru a z úst mu uniklo jediné tiché slůvko.
„Isabella.“