Na začátku bez konce... 3

Tak, pracovala jsem do brzkého rána a opět šla spát kolem páté hodiny ranní. pak jsem odpadla a teď jsem to ještě upravila a zkontrolovala. Takže, tady máte další díl pěkné počtení, budu ráda za každý komentík :)
PS: je to trošku hodně delší díl :D
 

Normal
0
21

3.kapitola
 
Žila jsem spokojeně v domečku už dva měsíce, úplně sama, mezi lidi jsem vůbec nechodila, běhala jsem v lesích, potkala smečku měničů ve vlky, kteří to tu hlídají před upíry a tak jsem se nemusela tolik ohánět a hlídat. Normálně jsem se s nimi občas pozdravila, když jsme se potkali a také něco málo prohodili. Živila jsem se převážně krví u čehož mi oči vždy zhnědli a učila se normálním lidským věcem jako je číst, psát a koupila jsem si také učebnice snad všech předmětů, které se vyučují na základní a střední škole a učila se. Bavili mě jazyky a dějiny a také jsem se učila kreslit, zpívat, hrát na hudební nástroje, což mi taky šlo víc než skvěle. Trénovala jsem ovládání darů mích sourozenců a brzy jsem je dokázala ovládat na dost vysoké úrovni. Můj život pospíchal kupředu závratnou rychlostí a než jsem se nadála, byl čas odjet zpět do Austrálie.
 
 Vyrazila jsem den dopředu a opět si zaplavala v moři. Navečer jsem tam byla a přespala v domě. Byla jsem tu první, ale hned ráno mě probudilo vítání ostatních. Rychle jsem vstala a šla se s nimi přivítat. Společně jsme drželi pět minut smutek nad urnami a potom si vyprávěli zážitky z nového života. Zjistili jsme, že když jsme spolu mají naše oči normální hnědou barvu, ale když se rozdělíme tak jako tomu bylo po celý rok, tak že se mění podle pocitů, které dotyčný cítí a ve štěstí, mají barvu našeho amuletu. Většinou je mívali normální barvy, ale Angele dělalo problém ve škole když jí pořád barva měnila odstíny růžové, bílé a zlaté. Tomu jsme se zasmáli. Všichni vyprávěli o svých přátelích a Lauren dokonce čekala dítě. Už to šlo i poznat. Sama o sobě se Lauren hodně změnila. Už žádné rivalky ale přítelkyně, sestry.
 
Dozvěděla jsem se taky že Angela s Benem spolu plánují svatbu a všichni jsme dostali pozvánku, Jessica s Mikem se usadili ve Francii, kterou kompletně zbavili všeho zlého nadpřirozeného a teď se budou stěhovat do Anglie za stejným účelem a do Erika se otiskla jedna měnička, která se mění v obrovského bílého vlka, většího než je kůň a že spolu také čekají potomky. Jen můj život byl o ničem. Samé učení, zlidšťování  nic jsem nezažila a ano, nic nedělala. Nakonec jsem se tedy zmínila o domě ve kterém bydlím a o jeho majitelích. Byly v šoku, ale potom se uklidnili a naše setkání skončilo velkým loučením a domluvou na příští rok.
 
Opět jsem se rozběhla i s Erikem do moře a u pevniny se rozdělily. Každý plaval na jinou stranu a já se nemohla dočkat, kdy se vrátím do svého podkroví a budu vzpomínat na dnešek. Doběhla jsem k domu a vzala to obvyklou trasou kuchyň, koupelna můj pokoj. Tam jsem se zavřela a s malým zrcátkem v rukou sledovala své měnící se oči. I po roce mě to fascinovalo a naučila jsem se to trochu ovládat. Vyrušili mě něčí myšlenky.
Já ti říkala, ať první zavoláme na realitku, aby stáhli náš dům z nabídky a ukončili pronájem, dokud sem nepřijedeme, ale ty ne. T y prostě musíš první jednat než myslet. Takže teď můžeš jít vysvětlovat, že jsme zpět a chceme zase bydlet ve svém domě. Je to na tobě Edwarde…idiot je to. Slyšela jsem myšlenky někoho známého. Stačilo se podívat na strop ke jménu Alice Cullenová a vybavila se mi malá černovlasá upírka. Ano to byla určitě ona. Takže se vracejí… a já budu muset někam pryč. Škoda, oblíbila jsem si to tady. Asi bych měla začít balit.
„Alice, říkám ti, že tu nikdo nebydlí, ničí myšlenky neslyším.“ Odpověděl podle hlasu Edward.
„To je sice pravda, ale volali mi, že je to pronajmutý a neozvali se, že by to bylo zase volný. A ke všemu… Sakra na co teď myslíš? Nevidím tě!“ začala panikařit.
„Já?! Nic jen jsem se rozhodl , že půjdu do domu a pustím si nějaké CD, abych tě nemusel poslouchat.“
„Tak na to ani nemysli Emmette. Žádné vyrážení dveří, ani policejní zásahy. Nechápu to. Jakmile se rozhodnete, že půjdete dovnitř, nebo něco s tím domem spojený, zmizne mi vaše budoucnost, jako by jste se šli podívat ke smečce do La Push.“ Nebo by tu musel být někdo z té skupiny před rokem v Austrálii, ty jsem taky neviděla, proto jsme nezasáhli když zabíjeli Rashe a Valielu… co si myslíš Ede? Dodala v myšlenkách. Přemýšlela jsem jak se s nimi nejlépe pozdravit, dát o sobě vědět, aby se o mě nebavili jako bych tu nebyla.
„Možná máš pravdu Alice, ale jak se seznámit, aniž by jsme toho dotyčného nevyplašili, nebo tak něco?“
Tak tomu jsem se musela v duchu zasmát. Já se bojím toho stejného jako oni. Už to mám. Tak na ně promluvím v myšlenkách a trochu si s nimi pohraji. Ale jen na něj, nebo na všechny? Na všechny.
Zdravím jmenuji se Isabella. Chtěla jsem vypadat alespoň trošku slušně.
„Co to bylo? Lidi, taky jste to slyšeli? Kdo to řekl?“ začal zmatkovat Emmett.
Emmette, Emmette, je slušné se představit a když už, tak nejsem něco, ale někdo! Začala jsem se v myšlenkách smát.
„Co? Kdo? Pomoc!“ dělal ze sebe ještě většího blbce, ale asi si to neuvědomoval.
No páni. Upír a bojí se malé holky… to jsi to teda dopracoval…
„Tak hele! Ze mě si srandu dělat nebudeš, pojď si to se mnou rozdat, ty a já souboj a jestli nepůjdeš, budu tě považovat za zbabělce.“začal se rozčilovat, ale v myšlenkách šlo vidět, že je mu do smíchu a jen stěží se ovládá. Někdo mu pomáhal. Jasper? Asi jo.
Jaspere to mu nepomůže, on se stejně začne smát, ale brzy ho to přejde, pokud svoji výzvu nestáhne. Škodolibě jsme se usmála.
„Nestáhnu a vylez, nechci mluvit se vzduchem.“
Teď se vzduchem nemluvíš, ale jestli chceš, můžeš, stačí říct…
„Fajn chci mluvit se vzduchem“
Dotkla jsem se svého přívěšku a půjčila si střípek moci větru od Erika a dala mu matnou podobu mě, ale takovou neurčitou, proměnlivou a poslala ji svým oknem přímo před Emmetta.
Tak prosím, můžeš se mnou mluvit jako se vzduchem. Ha, ha, ha, ha.
„Isabello, můžeme si promluvit jako lidé? Tohle je celkem nepohodlné.“ Zeptal se Carlisle. V myšlenkách si dodal připadá mi to, jako by to byl její dům a mi prosili jako nějací cizinci o přístřeší…
Máš pravdu Carlisle, přirovnal si to výstižně, ale já bych nedala cizince, ale vyhnance. Haha. Vypadáte velmi zajímavě, když nevíte co máte všichni říkat. Možná by bylo lepší, promluvit si z očí do očí, ale jako lidi to asi u vás nepůjde.
„Ty…ty… mi čteš… myšlenky?“ zeptal se vyděšeně.
Ano, a nejen to co si myslíš teď ale i cokoliv co sis kdy myslel, cos kdy řekl, udělal… celou tvoji budoucnost bych mohla mít jako na dlani, ale já normálně do soukromí nelezu, jen v takových to ojedinělých případech. A ty Edwarde, nesnaž se, máš to marný, neuslyšíš mé myšlenky, pokud já nebudu chtít. Hihi. Jak malý kluk.
 Ale ne, to bude problém, nechci vidět jak by se tvářila, kdyby viděla mě a Esme jak…přerušila jsem ho, než začal vzpomínat.
Tak na to nemysli. Teď vás budu poslouchat, protože potřebuji vědět na co myslíte, kdyby jste chtěli zaútočit.
„To vážně nemáme v plánu.“ Ujišťoval mě.
Co já vím, viděli jste mě zabít spoustu upírů jediným pocitem a nikdy si nemůžu být jistá, když se to tak vezme, tak svými nepřáteli. Neboj Jaspere, Alici, ani nikomu jinému nezkřivím ani vlásek. Hodné nezabíjím. Ano, vím, že dřív si nebyl vegetarián, ale změnil ses a to se počítá. Alespoň u mě.
„Fajn, tak se nám můžeš přestat hrabat v hlavách a můžeš konečně dojít za námi ne?!“ naštvala se blondýna Rosalie.
Ve vteřině jsem byla dole a ještě pořád v té samé chvíli jsem jí odpovídala osobně. „Zajisté Rose.“
Jen na mě vykulila oči a já se zářivě usmála. Zaslechla jsem i myšlenku Jaspera, na můj lidský stav.
„Neboj Jaspere, neublížíš mi, protože by sis vylámal zuby a kdyby se ti přeci jen povedlo mě kousnout, otrávil by ses. Věř že pít stříbro asi nebude dvakrát nejlepší“ ušklíbla jsem se a než jsem domluvila stála jsem těsně před ním.
„Stříbro? Jak to myslíš?“ zeptal se obezřetně a nepatrně se odkláněl. Dělala jsem mu velké pokušení.
„No, trápit tě mou krví na živo nebudu tak se dívej.“ A nechala jsem na povrch vyplout pocit štěstí, který jsem v sobě celou dobu dusila a který v okamžiku přebarvil mé doteď hnědé oči na tekuté stříbro.
Vykulil na mě oči jako na něco nenormálního, i když to byla pravda. Já jsem nebyla normální „Jak si to udělala?“
„Normálně, jedna z našich schopností, když nejsme společně, mění se nám barva očí podle pocitů. Stříbrná, je moje barva štěstí, protože je mojí barvou. Stejně tak jako stříbrná krev v mých žilách.“
„To nechápu, já od tebe žádné pocity necítím, Alice tě nevidí, Edward ti nemůže číst myšlenky… jak to?“
„Jsem plný psychický štít.“
„Ale moje a Alicina schopnost jsou fyzické.“
„Ano, ale já jsem zaštítěná od mé sestry, ta je fyzický štít, proto jsem vás před rokem nezabila. Varovala jsem ji dostatečně brzo.“ Odpověděla jsem a na mysl mi opět vypluli vzpomínky. Zesmutněla jsem a cítila udivené pohledy ostatních jako reakci na to, co jsem řekla a na novou, tentokrát matnou temně modrou-podobnou dešti- barvu očí.
„Varovala? Kvůli ní jsme se nemohli hýbat jinak než v určitém prostoru?“ zeptal se Edward.
Trhla jsem hlavou směrem k němu.
„Jo, to bude ono.“ Ušklíbla jsem se při představě, jak by reagovali na Taylorův dar a v očích mi zajiskřili jiskřičky, které ihned přebarvili mé oči na oranžovo žlutou. Netušila jsem, jak rychle se mi povede tu reakci vidět.
 
Můj sluch, citlivější než ten upíří zaslechl prasknutí větvičky kousek za řekou, kterou by ostatní pokládali za normální šlápnutí divoké zvěře, ale já uslyšela i ten nechutnej dech vlkodlaka. Podívala jsem se na nebe, kde zářil měsíc v úplňku a moje oči zešedli strachem, nikoliv o mě, ale o Cullenovi. Zaslechla jsem i myšlenky toho proradného psa a moje oči zčernali. Bylo to rychlé. Prasknutí větévky, dech, pohled na měsíc, šedé oči, myšlenky, černé oči a pak jen skok za Esme se stříbrnou růží mezi prsty. Použila jsem Angelin štít a zaštítila celou Cullenovu rodinku ti v šoku, že se zase nemůžou nějak daleko pohybovat sledovali jak vlkodlak skočil na Esme, ale neškodně se odrazil od štítu a spadl na bok. Vlkodlaci jsou totiž jedni z největších nepřátelů upírů a jakmile je ucítí, jsou k nezadržení a bijí se dokud jeden z nich nepadne.
 
Carlisle se strachem vykřikl a strhl Esme za sebe. Vlkodlak dál neúspěšně dorážel na štít. Potom se na mě podíval vražedným pohledem, jak si uvědomil, že za to, že na ně nemůže, můžu já. Najednou se zastavil, zvedl hlavu a zavil. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Volal si posily. Omluvně jsem se podívala na Culleny, kteří byly značně vystresovaní, protože z vlkodlaků měli opravdu strach. Zaposlouchala jsem se do okolního lesa a slyšela dusot tak šesti dalších vlkodlaků. Tak se zdá, že je jich tu celá rodinka. Poslouchala jsem blížící se monstra a na prstech před všemi odpočítávala tři. Když jsem skrčila poslední prst, stalo se hned několik věcí najednou. Z lesa po mě skočilo šest vlkodlaků, ke kterým se přidal ten co tu byl, Edward v myšlenkách zařval velmi hlasité NÉ! až jsem se lekla, že ohluchnu a já použila Taylerovu moc, takže všichni smradlaví psy se v letu zastavili a ochromení dopadli na zem. Postupně jsem si ke každému klekla, jak bylo naším zvykem, jsem se za něj pomodlila a zlomila mu vaz. Potom jsem použila moc Erika a spálila je na sedm hromádek černého popela, který v tu chvíli odvál vítr daleko od domu. Cítila jsem žízeň(hlad) ale v ledničce stoprocentně nic nebylo. Bylo mi jasné, že v takové chvíli jsou moje oči krvavě rudé, jako u novorozených upírů. Měla jsem strach a nepříjemný pocit z toho, že bych se měla teď otočit. Proto jsem z nich odstranila štít a vyběhla do lesa, nasávajíc vůně kolem. Pomáhal mi Erikův vítr. Také jsem za sebou cítila nějakého upíra a podle myšlenek jsem poznala Edwarda. Přemýšlela jsem, co tak strašného jsem udělala, že mě pronásleduje a protože mě pomalu doháněl, zrychlila jsem pomocí Mikovi síly a ve vteřině mu zmizela z dohledu.
Počkej! Kam běžíš! Volal za mnou v myšlenkách.
Myslím, že moje karmínové oči vidět nemusíš, takže počkej až si něco ulovím…odvětila jsem mu s úšklebkem, který jsem mu poslala s myšlenkou.
Počkat! Ty lovíš.. jako..
Rozesmála jsem se. Ne lidi mi nevoní, musím si najít medvěda, ten mi dá nejvíc síly.
Aha jsem se skoro leknul uchechtl se.
Můžeš mi něco vysvětlit? Zeptala sem se.
Jistě
Chudák ještě neví, na co se ho chci zeptat. Co měl znamenat ten křik před chvílí? Málem jsem ohluchla. Haha to by vlastně nešlo. Ale i tak. Jaký byl důvod, že si se tak vyděsil? Esme byla v bezpečí tvoje rodina taky…
Mlčel. Nechtěl odpovídat. Byla jsem od něho už skoro sto kilometrů a vbíhala jsem do Kanady. Ucítila jsem medvěda a lačně se mu zakousla do krku. Vypila jsem ho do poslední kapičky, přidal k němu další dva a jednoho statného losa. Oči jsem měla hnědé jak mléčná čokoláda a tak jsem jen čekala až doběhne. Uklidila jsem po sobě během vteřinky a čekala na Edwardovu odpověď. To už mě ale doběhl.
„Čekám na odpověď“ vypadal, jako by byl radši, abych na to zapomněla.
„No,… víš…“
„Nevím“
„Já… měl jsem strach… o tebe.“
„O mně?“ vykulila jsem něho oči v překvapení a nevěřícnosti.
„Hmm, měli by jsme se vrátit ostatní už čekají.“
„Jo máš pravdu, měla bych si zabalit věci a vypadnout…“
„Cože? Proč?“ chudák. Nechápal. Vždyť neměl co chápat nevěděl, kdo jsem.
„Protože já jsem jedna z těch, kterým se říká Andělé smrti. Mým úkolem je všechny nadpřirozené bytosti sprovodit z tohoto světa a ty jsi taky mýtický.“
„A co ty? Co se pak stane s tebou? Až nikdo kromě lidí na světě nezůstane?“
„Nevím, původně nám všem měla potom Zassiela vrátit lidskost a Gabriel uspat potenciál, ale když zemřeli… tak budeme asi žít navěky, protože nemůžeme zemřít. Nikdo nás nemůže zabít, i kdyby nás spálili zaživa, tak naše duše tu bude pořád a bude hledat náhradní tělo. To byl jeden z dočasných darů Zass, ale ona si jej už zpět vzít nemůže.“ Začala jsem vzlykat a první červeně krvavá slza spadla do jehličí vedle mě. Uvědomila jsem si to dřív než on a rychle do zaštítila fyzickým štítem.“Promiň. nechtěla jsem.“ Tvářil se nechápavě, jako by si nic neuvědomoval.
„Co se stalo?“ ptal se a bušil do štítu.
„Promiň, nechtěla jsem ti to dělat těžší, vím jaké to pro tebe musí být pokušení, už nebudu brečet, neuroním ani slzu.“ Teprve si začal uvědomovat co se stalo a zadíval se na místo, kde moje krvavá slza zůstala na listu dubu. Okamžitě ztuhl a přestal se prát se štítem. Hypnotizoval tu kapku, jako by to byl poklad. Jediné, co mě napadlo abych mu pomohla, bylo smít ji Erikovou vodou. Po krvi nezůstalo ani památky a já ho pustila. Jen se na mě omráčeně díval, jako by mu teprve teď došlo všechno co jsem mu celou dobu říkala a co se mohlo stát, kdybych včas nezasáhla.
„A toto je další důvod. Jsem pro vás nebezpečná. S mými sourozenci jsme se rozdělili a každý dostal jeden kontinent na „úklid“. Já dostala Severní Ameriku a je nejvyšší čas, abych se dala do práce. Sepíšu s vámi smlouvu a za určitých podmínek vás nechám žít. Zítra ráno odejdu.“ S těmito slovy jsem se otočila a rozeběhla „normální“ rychlostí „domů“. Slyšela jsem ho běžet za mnou. Zaštítila jsem ho psychickým štítem, abych nemusela poslouchat jeho myšlenky. Vběhla jsem na louku před domem, kde čekal zbytek rodiny Cullenů. Štít jsem přesunula na sebe, aby na mě jejich dary nepůsobily a já jim nenarušovala soukromí. Jako první ke mně přiběhl Carlisle s Esme, která mě vděčně objala.
„Moc ti děkuji Isabello, že si Esme zachránila. Bylo by možné si s tebou promluvit v klidu v domě?“ zeptal se Carlisle.
„Byla to moje povinnost, ale udělala jsem to ráda a udělám to znovu vždy, když vám bude něco hrozit. Pojďme do domu, nemám moc času, musíme sepsat smlouvu a já si musím ještě něco zařídit.“ Řekla jsem a jako první vešla do domu. Došla jsem do jídelny, ve které byl obrovský stůl a vybídla je ať si sednou. Já zůstala stát, prozatím, a ujala se slova.
„Takže. Nejdřív bych vám měla asi říct něco o sobě. Moje jméno je Isabella a jsem jedna z osmi, jak vy říkáte, Andělů smrti. Ve skutečnosti jsme lidé, kterým jistá upírka poskytla některé upírské vlastnosti a její druh nás vytrénoval v našich potenciálech na úroveň převyšující všechno nadpřirozené. Abych to upřesnila, jsme nesmrtelní a to úplně, nic nás nezabije, i když by nás někdo spálil, naše duše tu zůstane, dokud si nenajde novou tělesnou schránku, kde by pokračovala ve své práci. Nestárneme, máme všechny lidské vlastnosti, až na pár věcí, jako že nemusíme jíst-stačí nám zvířecí krev, nemusíme moc dýchat a nemusíme spát. Ovšem můžeme. Pokud chceme, naše tělo je schopné se normálně měnit, takže můžeme mýt potomky, kteří ponesou nejlepší vlastnosti obou rodičů. Jsme rychlí, silní, máme o několik stupňů nižší teplotu, ale stálou. Jsme schopní v jisté míře využívat moc sourozenců, pokud u sebe máme něco, co nás spojuje-ukázala jsem na přívěšek ve tvaru sedmilisté růže na mém krku-a kdykoliv se můžeme kontaktovat pomocí myšlenek. Naším úkolem je z tohoto světa odstranit všechny nadpřirozené bytosti, ale dohodli jsme se, že hodné a dobré necháme. Pod naší stálou ochranou jsou měniči a kdo by jim ublížil, bude okamžitě zlikvidován. Měniči hlídají lidi před upíry, ale díky jejich schopnosti dokážou rozpoznat ty hodné a ty zlé, tak jak se stalo u vás. Dále pod naši ochranu spadají všechny hodné bytosti, jako vy. To potom ještě vysvětlím. Po smrti našich stvořitelů, které jste byly svědky jsme se rozdělili a po dvojicích si rozdělili jednotlivé kontinenty, kde jsme se ještě rozdělili. Já mám na starosti Severní Ameriku a za ni zodpovídám. Jak jste před chvílí viděli, je zde moc vlkodlaků. Proto zítra ráno odejdu na cestu zničit všechny narušitele klidu. Nějaké dotazy?“
„Nějak jsem to nepochopil, to jako že TY, by jsi měla být silnější než já?“ ptal se uraženě Emmett. Carlisle ho okamžitě okřikl, že to není slušné, ale já si řekla, proč mu nedat za vyučenou?
„Správně Emmette. Chceš se přesvědčit?“
„JO! Jdeme ven, na zahradu a dáme si páku!“zvolal a už mířil ke dveřím.
„Zadrž. Proč chodit ven?“a vytvořila jsem před sebou kámen sahající mi do pasu.
„Páni…“ uniklo mu a hned stál naproti mně a nastavil mi ruku. Zaklesla jsem svoji drobnou dlaň do jeho medvědí tlapy a Jasper nás odstartoval.
„Tři, dva, jedna…Teď“ jen co vykřikl Emmett zabral vší svojí silou, proti mé dlani. Ucítila jsem mírný tlak a musela se zasmát. Ještě chvíli jsem ho trápila a pak udělala jemný pohyb do strany, čímž jeho ruka v mžiku byla na kameni. To se mu ani trochu nelíbilo a chtěl to opakovat. Souhlasila jsem, ale po šestnáctém vítězství z šestnácti nerad uznal, že jsem silnější. Všichni jsme se zasmáli jeho naštvanému výrazu a já nechala kámen zase zmizet. Vrátila jsem se ke smlouvě.
„No nikdo už se nechce na nic zeptat a tak můžeme pokročit ke smlouvě.“ Během chvilky se vedle mě objevila tabule, křída, papír a pero a já začala vysvětlovat. Nakreslila jsem na tabuli přesnou mapu severní Ameriky a v duchu děkovala mému dřívějšímu učení.
„Z jistých zdrojů vím, že v Ontariu je zjištěn výskyt mladých fůrií, které mají na svědomí už pěknou řádku tamějšího obyvatelstva. Dále v Britské kolumbii, Manitobě a na Aljašce jsou nějací vlkodlaci, kteří se neustále množí a hrozí prozrazení našeho světa. V Nebrasce a Arizoně naopak jsou v měniči ohrožováni královskou skupinou upír, v Ohiu řádí raraši, v Alabamě temní elfové a v Texasu harpyje.“ Jmenovala jsem jednotlivé ohrožené a napadené státy a zároveň je vyznačila na mapě.
„Potom zde máme ještě pár měst na severu Kanady a na jiných místech už ne tak podstatných. Z toho si sestavím cestu, na kterou se zítra vydám a také odhadnu dobu kdy budu pryč, než se definitivně odstěhuji z vašeho domu.“ Esme už chtěla něco namítat, ale teď jsem měla slovo já a tak jsem jí to nedovolila.
„Měla bych vás seznámit se vším, co obnáší skutečnost být „pod ochranou“.“ V ruce se mi objevilo sedm stříbrných řetízků s přívěšky ve tvaru stříbrných poupátek růží, které dostávali moji chráněnci.
„Toto,-ukázala jsem na přívěšky-je znamení, které má každý můj chráněnec, kvůli náhodné návštěvě někoho z mých sourozenců, nebo jiných chráněných, aby o sobě věděli. V případě potřeby se stačí dotknout růže a v mysli říct mé jméno. Tím mě upozorníte na nebezpečí a já vám pomůžu.“ Řekla jsem jim a zároveň rozdala přívěšky.
„Ovšem je zakázáno ublížit, ohrozit nebo zabít kteréhokoliv jiného chráněnce. Ať už mého, nebo mých sourozenců. Jejich svěřenci mají růže s jejich barvami které jsou sluneční zlatá, topazová, černá, bílá, smaragdová, průhledně modrá a ohnivě červená. Kdo poruší toto pravidlo, bude zlikvidován.“ Dodala jsem tvrdým hlasem. Všichni jen přikývli.
„Zneužít se vám toho nepodaří, Emmette, protože ve chvíli, kdy mě zavoláte, se na mé růži objevíte a já uvidím, jestli vám něco hrozí nebo ne.“ vyvrátila jsem jeho myšlenky.
„Teď by jsme měli sepsat smlouvu, která zajistí, že zůstanete naživu, protože upíři se celkově řadí mezi zlé.“ Všichni přikývli a tak jsem na papír napsala všechny body co mě napadli.
„Nesmíte zabít člověka, nesmíte útočit na měniče, nesmíte proměnit člověka bez mého souhlasu, také se nesmíte bez mého vědomí přestěhovat ze Severní Ameriky, kvůli vaší ochraně, taktéž se pohybovat v jiných částech světa. V případě ohrožení jakékoliv části této země mi dáte neprodleně vědět a budete držet naše tajemství. A nakonec, budete dodržovat tuto smlouvu. Nějaké připomínky?“ nikdo nic nenamítal a tak jsem nechala papír kolovat na podpis. Nakonec jsem se podepsala já a tím skončila schůzi.
„Teď se s dovolením půjdu přichystat na cestu, kdyby jste něco potřebovali, budu u sebe, stačí zaklepat.“ Odebrala jsem se k sobě na půdu a sbalila si pár věcí, které budu potřebovat. Vyhoupla jsem se do okna a sledovala úplněk nad lesem. Seděla jsem tam asi tři hodiny bez pohnutí, když se ozvalo zaklepání.
Nechtěla jsem narušovat tu krásnou chvíli, kdy moje oči měli tu nádhernou měsíční barvu a tak jsem vyzvala v myšlenkách.
Dále.
Vešla Esme a přistoupila k oknu, kde jsem seděla. Chvíli se dívala se mnou a potom si začala prohlížet to, co jsem udělala z jejich půdy.
Potřebuješ něco Esme? Zeptala jsem se a podívala se na ni. Upírala pohled na jejich sedm hvězd. Odtrhla od nich pohled a zkoumala každou hvězdu a křížek na stropě. Podívala se na mě a já viděla, že kdyby to šlo, měla by obličej smáčený slzami.
„Já…nevím co říct, je to nádherný…totiž chtěla jsem říct, že…nechceme aby si se odstěhovala. Byly bychom rádi, kdybys tady zůstala, všichni tě máme rádi, za všechno co pro nás děláš a co jsi už udělala, že i když kvůli nám si teď tady, odpustila si nám a zachránila život za všechno co děláš pro tento svět.“ Tak tím mě totálně vykolejila. Měla jsem velkou chuť skočit jí okolo krku a pořádně ji obejmout, ale ovládla jsem se.
„Díky Esme, moc si toho vážím, ale nevím, jestli zde zůstanu. Zítra odejdu do Kanady a nevím, kdy moje cesta skončí, také budu muset jet na Jih za Erikem, abych s ním probrala stav našeho kontinentu a udělali případná opatření. Je možné, že se tady neukážu několik let. Svět se změní, vy se odstěhujete někam pod ochranu jiných a… je to moc složité, ale přesto si toho nesmírně vážím.“ Odpověděla jsem ji upřímně.
„S tím počítáme, ale rozhodli jsme se, že ze Severní Ameriky neodjedeme a tento dům si necháme, tento pokoj nikdy nezměníme, dokud se nevrátíš. My budeme čekat. Klidně i sto let. Chceme aby si věděla, že se máš vždycky kam vrátit, že můžeš o nějakém místě říct „to je můj domov“, protože to je nesmírně důležité pro život, vědět, že někam patříš, máš své místo, které ti nikdo nemůže vzít.“ Teď pro změnu dojala ona mě a já cítila, že mé oči mají jemně fialovou barvu. Také jsem cítila slzy deroucí se mi do očí, ale to jsem nemohla dovolit. Přistoupila jsem k ní a objala ji. Obětí mi vřele opětovala, potom se na mě usmála a odešla pryč. Nechala mě tady samotnou, s novými podněty k zamyšlení. Doslova mi nasadila několik brouků do hlavy.
 
Začínalo svítat a já si už asi po dvacáté prošla svoji naplánovanou trasu. Podle odhadu budu pryč nanejvýš rok, ale nejsem tak skvěle informovaná, abych věděla o všech problémech na kontinentu, nehledě na blízké ostrovy. V sedm hodin ráno jsem seběhla do přízemí, pronásledována pohledem sedmi párů zlatých očí. Vyšla jsem před dům a otočila se směrem k nim. Carlisle mi potřásl rukou, Alice mě objala, Jasper mě také objal s šibalským úsměvem na tváři, Emmett mě vyzvedl do vzduchu a otočil se semnou na místě kolem své osy, Rosalie mě objala a Esme také, opět s neexistujícími slzami v očích. Nakonec přišel na řadu Edward, který se rozhodl, že mě doprovodí k hranicím USA, což jsem ne příliš ochotně přijala. Ještě jednou jsem se na ně na všechny podívala a pak se na patě otočila a zmizela v útrobách lesa s Edwardem za zády.