Na začátku bez konce... 2

tak a je tu moje druhá kapitolka. konečně jsem uznala, že je to celkem vhodné zveřejnit a schopnosti zůstali jakž takž v normách tak doufám, že se to alespoň někomu bude líbit, třetí kapitolku už mám rozepsanou jen ještě nevím jak ji seknout, aby to bylo napínaví(alespoň trošičku) tak budu ráda za jekékoliv komentáře...
 
2.kapitola

Normal
0
21

Asi jsem se ještě nezmínila, že jsme se před dvěma roky přestěhovali do Austrálie. Někam do hor, kde nikdo nebydlí, protože pro obyčejné lidi je téměř nemožné se sem dopravit, nehledě na vodu, elektřinu, jídlo, doktora…. My jsme naštěstí všechno zařídily bez problémů. Vlastní mini vodní elektrárna, poháněná Erikovou vodou, která taktéž proudila v potrubí. Pro jídlo jsme si mohli kdykoliv zaběhnout do asi pět set kilometrů vzdáleného města, nebo nám Zass s Gabrielem donesli nějakou vysátou zvěř, abychom si ji upekly, i když většinou vařila Zass. A doktora jsme nepotřebovali.
 
Jak jsem už říkala ve své minulosti, přišla na řadu příprava na boj proti novorozeným. Opravdu jich byla hromada. Minimálně dvacet krvelačných bestií, netoužící po ničem jiném než po krvi. První jsme uvažovali, že požádáme na pomoc nějakou smečku měničů, ale Mike vymyslel skvělou strategii a další den jsme vyrazili do boje. Byl to náš zatím největší boj. Protože v dlouhé věčnosti není co dělat povolila nám Zass spánek, po němž jsme měli ještě větší sílu. Také nám změnila jídelníček na krev, takže jsme chodili lovit všichni společně. Krev nás neuvěřitelně posilovala asi tak jako skutečné upíry. Ale nevadilo nám ani lidské jídlo což byla výhoda když jsme si hráli na lidi. I když jsme byli lidi, nepovažovali jsme se za ně. Už jsme byly moc nenormální a mýtičtí. Další výhodou bylo, že jsme byly naprosto imunní proti upířímu jedu, takže jsme nemohli být proměněni, naše krev všem krvelačným potvorám nesmírně voněla, ale byla pro ně jedovatá. Byla stříbrná.
 
Co mě asi nejvíc mrzelo bylo, že jsem neuměla číst a psát, protože v mé době se do školy nechodilo a během těch několika desítek let nebyl čas. Z nás to uměla jen Lauren. Rozhodla jsem se, že až budu zase normální člověk, všechno napravím. Prvně jsme byly domluvení, že jak všechny cizí rasy vyhladíme, vrátí nám zpět naši lidskost se vším všudy, ale to jsme ještě nevěděli co se stane.
 
O místě střetu bylo rozhodnuto, museli jsme vyrazit brzo, abychom to stihli v čas. V noci jsme všichni spali a načerpali energii a ráno se na cestě ještě posilnili medvědí krví, která nám dávala asi největší sílu.
 
Došli jsme k poušti a odtud se vydali přesně na severozápad kde byla schůzka. Protože jsme byly na poušti, svítilo slunce. Gabriel se Zass by zářili a tak je Ben udělal na cestu neviditelnými. Postupovali jsme docela rychle a asi za hodinku jsme už v dálce viděli naše nepřátele. Bylo jich přesně 23 takže si dodělali posilu.
 
„ Mike, Ben, Lauren, napravo, Jessica, Erik, Taylor, nalevo, Isabella, Angela za mě.“ Zašeptal Gabriel. Zass stála vedle něj. Toto byla naše taktika. Já a Angela jsme byly štíty a tak by jsme v boji moc nepomohli, lepší bylo zaštítit naši rodinu proti darům protivníků a já jsem mohla v klidu číst v jejich hlavách další tahy a sdělovat je ostatním. Ben udělal Mika neviditelnými a Mike se svojí silou postupně ničil jednoho za druhým a když ho napadl nějaký plán tak mi ho sdělil, zatímco Lauren před ně zvedala stěny písku  a kamení. Když bylo potřeba, řekla jsem Benovi koho má zneviditelnit a ten se mohl přesunout na lepší pozici. Na druhé straně Jessica přidávala všem pozitivní energii a vyvolávala v nás pocity neuvěřitelné síly, Taylor znehybnil vždy toho, kdo se chystal někomu z nás ublížit, takže se musel celkem ohánět a Erik spaloval každého zničeného upíra a naopak hasil nás. Gabriel a Zass chránili mě a Angelu. Dopředu nám bylo jasné, že nemají šanci.
 
Vše šlo podle plánů polovina upírů už byla zlikvidována mi bez ztrát. Z ničeho nic, ve chvíli kdy se jen bojovalo-takže žádné dary kromě psychických-se zde objevilo sedm cizích upírů se zlatýma očima a překvapeně se dívali jak bojujeme. Měla jsem povinnost zkontrolovat jejich myšlenky, kdyby chtěli pomoct protivníkům a to se stalo osudným.
Co se tu děje? To byl blonďák s uhlazenými vlasy.
Pane bože, taková přesila… hnědovláska vedle něj.
Měli by jsme se vypařit… krásná blondýna.
Mohli by jsme se přidat, ale na kterou stranu?velice silně vypadající černovlasý upír vedle blondýny.
To nechápu jsou to lidi, ale cítím jen spálené upíry, nedává mi to smysl „Ať tě to ani nenapadne Emmette. Nebudeme se plést do cizích sporů“ zašeptal samostatně stojící kluk s medovými vlasy. Cože? on taky čte myšlenky?
Nic nevidím!!! Malá černovláska. Tak to jsem nechápala vůbec.
Musím pryč jinak to nevydržím, moje sebeovládání není nejlepší, Edwarde prosím… blonďák vedle černovlásky.
Na pár vteřin jsem přestala dávat pozor a stejně tak i ostatní, když slyšeli díky mě, co si oni myslí a to byla největší chyba jakou jsme mohli udělat. Gabriel a Zass se vrhli vpřed a zabránili třem upírům napadnout Bena a Lauren. Mike jen tak, tak uhnul před další dvojicí a Jessica, Erik a Taylor najednou bojovali proti čtyřem obzvlášť silným upírům. Já s Angelou jsme zůstali chráněny jen jejím štítem. Pak jsem viděla jak dva roztrhali Gabriela a Zass, kteří nás bránili. Poslední co jsem slyšela z jejich myšlenek bylo Dokončete, co jste začali, až do konce a Bello vždy jsem tě milovala jako svoji dceru opatruj se, tvoji Valiel a Rash… potom jejich myšlenky utichli jak je hodily do ohně.
„NÉÉÉÉÉ…“ vydral se z mého hrdla nelidský výkřik následovaný tlakovou vlnou, kterou jsem za celí život dokázala vyvolat jen jednou. Byla to vlna smrti. My jsme byly chránění ale ti cizí, co nám nechtěli ublížit ne a tak jsem je v poslední chvíli obalila psychickým štítem a Angela fyzickým. Všichni novorození padli k zemi mrtví a za okamžik vzpláli Erikovou mocí a zbyl z nich jen černý prach.
 
Upíří rychlostí jsem se rozběhla ke dvou hromádkám bílého popela, který zbyl po Zass a Gabrielovi. Náš smutek byl nesnesitelný a smíchaný s vnitřní bolestí ze ztráty nejbližších. Lauren vytvořila z písku pod hromádkami dva neurčité tvary a v nich vyzvedla jejich popel. Kývla jsem na Angelu, ta uvolnila fyzický štít z cizinců a tím jim dovolila se volně pohybovat a mi v ochranném kroužku kolem Lauren odcházeli lidským krokem zpět do domu. Věnovala jsem poslední pohled těm, co to všechno zavinili a pak jsme se rozběhli rychlostí vyšší, než dokáže vyvinout normální upír, kterou nám půjčil Mike.
 
Doma Lauren vytvořila dvě urny z bílého zlata a ozdobným nápisem na ně napsala jejich jména. I ty pravé, které mi sdělili těsně před smrtí i ty, pod kterými jsme je vždy znali. Vynesli jsme je ven a v nejhezčím koutě zahrady jsme jim udělali náhrobek se vším co by tam mělo být, postavili tam urny, já a Angela jsme vzali každá kousek své moci a předali je do těch předmětů, takže je nic nemohlo zničit, Lauren tomu přidal krásu svým uměleckým talentem, Jessica také vzala svoji střepinu moci a navždy k nim poslala pozitivní sílu, Mike svojí silou ještě změnil vizáž kamene tak, že vypadal jako obrostlí kamennými růžemi, Ben jim dal také trochu své moci a upravil ji tak, že je mohli vidět jen čisté duše a Taylor okolo udělal vodní příkop a zapálil věčný oheň. Udělali jsme jim obřad a každý položili jednu růži, znázorňující dar dotyčného v barvách a typu. Všechny vyráběla Lauren. Já si nechala udělat ledově křišťálovou stříbrnou růži s trny, Angela sluneční s rozkvétajícím poupátkem, Mike si nechal dát Topazovou růži v plném květu, Taylor a Jessica si vzali úplně stejné ale každý jinou barvu-Taylor černou a Jessica bílou-, Ben průhledně modrou s dvěma poupátky a Lauren v barvě smaragdu s napůl rozkvetlým poupětem. Jejich smrt jsem nesla nejhůř já, protože jen mě byly jako rodiče.
 
Odebrali jsme se do domu a ve smutku seděli jako sochy za stolem.
„To ne!“ zašeptala jsem do ticha.
Co se děje? Zeptali se všichni sborově v myšlenkách.
„Naše schopnosti nám zůstali, to znamená, že už nikdy nebudeme normálními lidmi…“ málem jsem se rozbrečela. Alespoň slzy nám zůstali, i když krvavé.
„Ale ne! co budeme dělat?“ zhrozila se Lauren.
„Myslím, že je jen jedno řešení. Dokončíme co jsme začali, rozejdeme se každý cestou kterou bude chtít a bude bojovat sám za sebe. Najde si vlastní přátele, rodinu a začne nový život.“ Navrhl Mike.
„Máš pravdu, je to nejlepší řešení.“ Odvětil Taylor.
„Ale dáme si slib. Každý rok se setkáme zde u hrobu našich skoro rodičů“ přidala jsem se také.
„Souhlasím.“
„Já taky.“
„Tak platí.“
„Zítra se rozejdeme, jak budeme chtít. Rozhodněte se už dneska, chcete-li cestovat s někým nebo sám.“ Rozhodla jsem už definitivně.
Rozdělili jsme se. Angela šla s Benem, Lauren s Taylorem, Jessica s Mikem a já s Erikem.
Šli jsme spát a ráno jsme se naposledy rozloučili, každý si vzal svých pět švestek, platinovou kreditní kartu a jeden přívěšek od Lauren v barvě naší růže, ve kterém byla uložená moc nás všech, kterou můžeme v případě nouze použít a každý se vydal na jiný kontinent. Já s Erikem jsme běželi k moři a plavali směr Amerika, Angela s Benem letěli do Afriky, Jessica s Mikem do Evropy a Lauren s Taylorem do Asie.
Museli jsme dýchat, ale jen trochu takže nám cesta netrvala ani půl dne. Nakonec jsme se rozdělili. Já šla so Severní Ameriky a Erik do Jižní. Po krátkém sprintu lesem jsem uschla a šla na menší lov. Byly tu pumy, které jsem nikdy neochutnala a tak jsem musela vyzkoušet. chutnali výjimečně. Spořádala jsem tři a ještě jednu laň. Po boji jsem byla hodně hladová(žíznivá) a vysílená. Uklidila jsem po sobě a rychle se vydala k nejbližšímu městu, abych si sehnala něco na sebe. Doběhla jsem do nějakého města, protože jsem pořád neuměla číst tak jsem neměla páru kde vlastně jsem, ale bylo mi to jedno. Vlezla jsem do prvního obchodu, kde jsem viděla oblečení a koupila si černé rifle nebo co to bylo a k tomu černé triko s dlouhými rozšířenými rukávy. Přibrala jsme i černé boty, ani nevím jaký typ, a zaplatila.
 
Vyšla jsem a rozhlédla se kolem. Kousek ode mě stálo něco jako smíšené zboží a tak jsem tam zalezla. Našla jsem co jsem potřebovala a s hřebenem, kartáčkem na zuby, pastou, šamponem, mýdlem a dvěma ručníky odcházela i odsud. Potom jsem našla nějakou budovu, kde se asi prodávali auta. Moje domněnka byla správná a já si vybrala černý sporťák s nasazovací střechou. Vůbec jsem tyto věci neznala. Za mě jezdili jen koně a osli ale nějak jsem se musela dopravit do nějakého obytného městečka. Netrvalo mi ani pět minut vyzkoušet si jak se auto řídí a byla jsem nadšená.
 
Vyrazila jsem rovnou po silnici a zatáčela kam mě volant vedl až jsem dojela do městečka zvaného pravděpodobně Seattle. Za těch pár hodin, jsem už trochu pochopila písmo a líp jsem poznala jak se co jmenuje. Zastavila jsem u nějaké budovy a díky svému mozku jsem už dokázala rozluštit něco jako informace. Vlezla jsem dovnitř a zeptala se na nějaký dům na prodej. Bohužel našli jen něco asi hodinku cesty autem odsud v městečku Forks a ke všemu jen dočasně na pronajmutí, než se majitelé vrátí. Byla jsem ráda alespoň za něco a rovnou si zaplatila nájem. Musela jsem něco podepsat a jelikož jsem neuměla psát, něco ve smyslu Isabella jsem naškrábala. Rozjela jsem se směr můj nový domov. Nezáleželo na tom, jak bude vypadat. Já jsem měla celou věčnost na to, abych si jej spravila podle potřeby. Za patnáct minut šílené jízdy a neznalosti silničních pravidel jsem dojela před zmiňovaný domek.
 
Vypadal skvěle, velký asi tak pro osm osob a prostorný. Jen co jsem přešla přes práh ucítila jsem sladkou vůni upírů. Takže jsem teď v bývalém upířím doupěti? Proletělo mi hlavou. Zajímalo mě, co by se stalo, kdyby se vrátili. Podle všeho to byly vegetariáni, protože ti jako jediní zůstávají na nějakém veřejně přístupném místě delší dobu. Během pěti vteřin jsem prošla celý barák a ubytovala se úplně nahoře na jakési půdě, kde nikdo dřív stoprocentně nebydlel. Nebyl tu cítit pach upírů skoro vůbec. Protože jsem měla naspáno na několik dní dopředu, rozhodla jsem se vyjet zpět do Seattlu na nákupy a za dalších patnáct minut už jsem parkovala na parkovišti před nějakým obrovským nákupním střediskem.
 
Obešla jsem svoje auto a přeložila slovo Kabriolet, to další už mi nic neříkalo, i když ani z tohoto jsem nebyla zrovna moudrá. Nechápala jsem, jak je možné, že za těch devadesát let života nebyl čas se naučit číst a psát, teď mi to chybělo. Naštěstí můj mozek se dokázal všechno naučit abnormálně rychle. Další vzpomínka na rodiče…
 
Rychle jsem vešla do obchodu, než mě dokázali vzpomínky pohltit a ponořila se do nákupů. Nakoupila si černou barvu na stěny a na rámy dveří a oken, také bílou, zlatou, stříbrnou, žlutou a oranžovou. Ty další barvy byly se třpytkami a já je chtěla na hvězdy a křížky. Rozhodla jsem se, že každá hvězda u mě na stropě bude znázorňovat jednoho mého přítele a budou u nich i jména a podle barev si je rozdělím do skupiny oblíbenosti. Nejlepší přátelé-rodina-budou stříbrně, od vidění zlatě, žluté dostanou ti, které jsem párkrát viděla a mluvila s nim, ale moc se neznáme a oranžovou pro ty, které jsem jen viděla a četla v nich. Bílou barvu jsem si nechala na křížky a to za každou bytost, kterou jsem zabila ať už vlastnoručně, nebo s pomocí jiných. Zamířila jsem do nábytku a vybrala si pohodlnou dvoulůžkovou postel z ebenu s nebesy v bílé barvě, potom nějaké skříně, poličky, dva stoly, židle a křeslo. Další návštěvou jsem poctila elektrotechniku a nakoupila všechny možné spotřebiče, co jsem si myslela, že budu potřebovat. Nezapomněla jsem ani počítač, mobil a televizi s hifi věží. Také jsem si nakoupila několik desítek knih, možná, že se to blížilo pomalu k padesátce, nějaké dekorativní doplňky, CD, DVD, programy na počítač a nakonec jsem zavítala do potravin a nakoupila si na několik dní dopředu. Musela jsem si to nechat odvézt stěhovacím vozem a protože jsem u východu zahlédla ještě pár butiků, rozhodla jsem si nakoupit něco do zásoby. Nakonec se to skoro nevešlo do auta. Měla jsem hromady černých triček snad všech střihů, kalhoty, sukně, šaty, boty, doplňky, vše v černé barvě. Konečně jsem uznala, že bych mohla mít prozatím vše, co budu potřebovat na své přežívání.
 
Doma jsem nakonec byla stejně dřív než stěhováci, nechala je, ať se dřou s vykládáním a pak jim zaplatila za odvoz. Dala jsem se do úpravy mého pokoje, pokud se to dalo nazvat pokojem. Položila jsem černý, měkký koberec dlouhý asi deset centimetrů na výšku, nabarvila dveře, rám okna, stěny a strop, pověsila bílou záclonu, rozestavěla nábytek, vyplnila všechny police, skříně a stolky a v kuchyni rozmístila spotřebiče. Nezapomněla jsem si namontovat televizi, hifi věž ani počítač a když už jsem to měla v pokoji a v kuchyni hotové, namalovala jsem hvězdy a křížky na černý strop.stříbrných bylo přesně devět a to moje rodina, zlatou sedm se jmény mé původní rodiny, žlutou dvanáct a oranžovou osmnáct. Nechala jsem si místo i na sedm nových stříbrných mini hvězdiček na obyvatele tohoto domu. Jak jsem při prohlídce zjistila, byly to ti, kteří nás vyrušili v boji, a já měla nutkání jim dát stříbrnou, nejcennější barvu. Nejcennější, protože takovou barvu má krev nás  vyvolených lidí. Spokojená se svým výsledkem jsem se odebrala o patro níž do společné koupelny. Jak jsem zjistila, ostatní pokoje mají svoje vlastní. Umístila jsem své věci do prázdných bílých poliček a rozhlédla se kolem. Celá koupelna byla sladěná do světle modré bary s bílými doplňky. Bylo to krásné.
 
Všimla jsem si velkého zrcadla v rohu a nedalo mi to. Musela jsem se podívat. Vypadala jsem stejně, jako před devadesáti lety, kdy mi Zass dala krásu. Téměř černé vlasy se mi vlnili pod pás a nebýt toho vrabčího hnízda nahoře, slušelo by mi to. Rychle jsem to napravila a hned jsem vypadala líp. S hnědýma očima a krvavě rudými rty silně kontrastovala bílá pokožka jen s nepatrným náznakem lidské barvy. Vlezla jsem do sprchy a nechala horkou vodu stékat po mém trochu chladnějším těle. Příjemně to uvolnilo mé ztuhlé svaly a já přišla na jiné myšlenky. Vlasy se mi nechtělo sušit fénem a tak jsem se proběhla v domě šestnáctkrát upíří rychlostí a vlasy byly suché. Měla jsem abnormálně dobrou náladu. Vrátila jsem se do koupelny a chtěla se znovu učesat, když jsem se zarazila nad mýma očima. Už nebyli hnědé jako před chvíli a po celých devadesát let mého nového života. Teď měli barvu měsíční záře. Polekala jsem se a v tu chvíli změnili barvu na bronzovou. To mě vyděsilo a strachy jsem se málem rozklepala. Jen co jsem si uvědomila strach moje oči zešedly. Už jsem to pochopila! Moje oči mění barvu podlé mých pocitů. Znovu jsem se rozzářila jako sluníčko a oči se změnily zpět na stříbrnou. Alespoň vím, proč stříbrnou miluji. Je mojí součástí. Můj pohled utkvěl na malém stříbrném kamínku ve tvaru růže, který se pohupoval na mém krku. Uvědomila jsem si, že je to můj amulet od Lauren.
 
Došlo mi, že přesně vystihuje moji situaci. Růže někde začne růst a roste navěky. Tak jako já jsem jednou přestala stárnout a zůstanu navždy sedmnáctiletá. Jemně jsem po kamínku přejela prsty a dostala jsem nehoráznou chuť vidět Erika a ostatní. Růžička se rozzářila a v každém ze sedmi okvětích plátku jsem viděla jednoho z nich. Vedli si kupodivu zatím hůř než já, neuměli se aklimatizovat v cizím prostředí. Při zvědavosti mé oči přešli do zářivě modré barvy a při pochopení do světle modré. Zkoušela jsem potom hodiny v kuse různé pocity a nestačila se divit všem těm barvám. Každá nálada měla jinou barvu a podle intenzity i sytost a když jsem byla šťastná a překvapená zároveň tak jsem měla stříbrné oči se zlatými okraji. Při hladu byly červené jako moje rty a při sytosti naopak lehce zelené. Ve vzteku zčernali a při lásce zrůžověli s nádechem bílé. Byla to nádhera a já věděla, že se v prokleté věčnosti nudit nebudu.