*Jak jsem slíbila, mám tu pro vás v rekordním čase pokračování, sice jen proto, že poslední dvě kapitoly byly původně jedna, ale i tak... Píšu na svém webu k MV vždycky ještě nějakou jinou (odpočinkovou) povídku a kapitoly MV jsou vážně nestandartně dlouhé (i celá povídka, která už je teď delší, než moje nejdelší dílo a to za kratší čas), takže vzhledem k tomu, že jsem letos v maturitním ročníku, bohužel nepočítám s tím, že by se kapitola 19. objevila dřív než na konci září...
V téhle kapitole je spousta postav, starých i nových, takže víte, kde najdete obrázky XD Doufám, že se kapitola bude líbit... Za slovenský přepis slovenských vět patří dík Mirris...
A všem, co čtou děkuju za komentáře a trpělivost... Snad se vám Můj vlk bude líbit i dál ;)
18. Ita est vita hominum
(Takový je lidský život)
„Bylo to skvělý, ne?“ usmál se na mě Manuel a na chvíli spustil oči z vozovky.
Byl pátek odpoledne a on mě vezl domů. Měla jsem na sobě černé tříčtvrťáky a bílou pruhovanou halenku, kterou mi půjčila Juliana. Byla mi trochu větší, ale vypadalo to, že je to tak schválně. Dokonce jsem věnovala i pozornost svému obličeji a účesu, protože jsem zrovna neměla nic jiného na práci, když jsem ráno čekala, až mě Manny vyzvedne. Po dlouhé době jsem si připadala docela k světu.
Podívala jsem se na něj. „Připadalo ti to tak?“ zvedla jsem obočí.
„Jasně,“ přitakal nadšeně, „byla to paráda, všichni byli nadšení! Chtěl bych takové přednášky zařadit i do normální výuky, ne jen do letní školy.“
„Mm-hmm,“ zabručela jsem neurčitě a znovu vyhlédla z okýnka. Neměla jsem ze sebe dobrý pocit, vlastně jsem neměla vůbec žádný. Totální prázdno. Jak jsem tam stála před těmi lidmi a vykládala jim o svém domově a odpovídala na jejich otázky, připadalo mi to tak strašně vzdálené, jako bych tam už nepatřila.
„Co se děje, Martino?“ Manuel mě oslovoval celým jménem a říkal ho správně. Za to jsem mu odpustila i to ranní vzbuzení před deseti dny. „Tobě se to nelíbilo?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „bylo to fajn. I když jsem ze začátku měla strach, že se na mě vrhnou, když řeknu něco špatně.“ Nervózně jsem se zasmála a zastrčila si vlasy na jedné straně za ucho. „Jen jsem neodjížděla z domova za nejlepších okolností. Se svou matkou jsem už víc jak tři měsíce nemluvila, protože jsme se pohádaly a ona mě vyhodila. Nikdy se nestalo, že bych s ní tak dlouho nemluvila.“ Zarazila jsem se. „Promiň, nevím, proč ti to říkám.“
Manuel se vytočil na sedadle, takže se na mě teď díval zpříma. Vůbec jsem si nevšimla, že už jsme v Madisonville a dokonce stojíme před Danielovým domem. „To je v pořádku,“ ujistil mě. „Proč jsi přijela do Louisianny, Tino?“ zeptal se po chvíli a zíral mi do obličeje.
Sklopila jsem oči. „Já…,“ začala jsem. „Já…,“ zkusila jsem to znovu a pak jsem potřásla hlavou. „Nemůžu ti to říct, Manueli, promiň.“
Zasmál se, nebral mě vážně. „Je to tajemství?“
Zadívala jsem se mu vážně do obličeje. „Ano, to je.“
Nakrčil zmateně obočí. „A není to nezákonné?“
To mě rozesmálo. „Ne, není to nezákonné.“
„Má to něco společného s Danielem?“ vyptával se dál. Přestávalo mě to bavit.
Zabořila jsem se do sedadla a zkřížila ruce na prsou. „Ne tak, jak si všichni myslí. My spolu nechodíme.“ Jestli to budu muset říct ještě jednou, hrábne mi.
„To jsem rád,“ vyhrkl a já se po něm zmateně otočila. „Říkal jsem si, že bychom třeba mohli jít na večeři, nebo tak…“
Zírala jsem se na něj a po chvíli jsem si uvědomila, že mám otevřenou pusu, a tak jsem ji zavřela. Za mnou klaply dveře a já se otočila. Daniel stál mezi nimi a vypadal překvapeně, jakoby sám nevěděl, co tam dělá.
Nechala jsem ho tam stát a znovu obrátila pozornost k Manuelovi. Čekal, co řeknu. Žaludek se mi scvrkl do maličké kuličky a vůbec mi nepomáhalo, že mi Daniel stojí za zády. Tohle jsem nesnášela. Nikdy mi nešlo odmítat lidi. Měla jsem spoustu rande se spoustami pitomců, jenom proto, že jsem nevěděla, jak je odmítnout. Naštěstí u naprosté většiny z nich zůstalo u jedné, dvou schůzek. Můj nejdelší vztah s mužem, vyjma Tomáše, trval dva měsíce. Tady ovšem byla i jedna schůzka moc.
„Ech,“ vydechla jsem a snažila se sebrat vhodná slova. „Víš, Manny, to… není dobrý nápad.“ Zavřela jsem oči a potřásla hlavou. „Já prostě nemůžu, promiň.“ Zašmátrala jsem po klice od dveří. „Díky za svezení,“ zamumlala jsem nervózně. „Ahoj,“ vyhrkla jsem a vystoupila. Zakopla jsem a málem se natáhla na chodník. Moc hezké. „Krucinálfagot!“ zanadávala jsem a zabouchla za sebou dveře.
„Ahoj,“ slyšela jsem za sebou zamumlat Manuela, ale neotočila jsem. Pospíchala jsem k Danielovi, který pořád stál mezi dveřmi.
„Můžeš mi uhnout?“ zeptala jsem se nepříjemně. Mlčky to udělal a já kolem něj prošla, aniž bych se na něj podívala. Skopla jsem boty a hodila kabelku na zem. Nechala jsem to tam ležet a pokračovala rovnou do koupelny, po cestě jsem si pod nosem brblala zuřivé poznámky.
Sprcha mě trochu uklidnila, teď už stačilo udělat si hrnek kakaa a zalézt do postele, pak mi bude zase dobře.
Daniel se mi objevil za zády, když jsem si ohřívala mléko. „Chceš taky?“ optala jsem se dutě.
„Ne,“ houkl znechuceně, „víš, že to nemám rád.“ Věděla jsem to, ale nechápala. „Proč jsi Manuela odmítla?“ zeptal se udiveně a opřel se o linku, skoro se na ni posadil.
Dala jsem si s odpovědí na čas, nechtěla jsem vést tenhle rozhovor a už vůbec ne s ním, ale za posledních pár dní jsem byla protivná víc než dost. Nemohla jsem mu odseknout, že mu do toho nic není, i když to byla pravda. Slila jsem kakao do hrníčku, vypnula sporák a vyskočila nahoru na oddělenou část linky, nohy mi komíhaly pár desítek centimetrů nad zemí a já se dívala Danielovi do tváře. Usrkla jsem trochu kakaa a povzdechla si. „Přibližně ze stejných důvodů, proč bych nikdy nechodila s tebou.“
Zvedl obočí, vypadal zmateně a trošičku pobaveně. „Jakých důvodů?“ ušklíbl se a zkřížil ruce na prsou.
Polkla jsem další lok teplého nápoje a maličko přimhouřila oči. „Zaprvé, je na mě trochu starý,“ začala jsem.
„Není mu ještě pětatřicet,“ namítl Daniel, „není starý. Steve je stejně starý a flirtovala jsi s ním.“
V úžasu jsem otevřela pusu. „Neflirtovala!“ ohradila jsem se. „Jen jsem chtěla být milá.“
Mávl rukou, jakože se nemám snažit. To bylo urážlivé. „Stejně… není starý.“ Znechuceně ohrnul horní ret, jako kdyby ho to uráželo.
„Je mi třiadvacet, pro mě je starý. Proč vedeme tenhle rozhovor, Danny? Chceš suplovat moji nejlepší kamarádku?“ zašklebila jsem se a znovu se napila.
„Ne, jen mě to zajímá. Z jakých dalších důvodů bys se mnou nikdy nechodila?“
„Myslela jsem, že ses ptal na Manuela,“ podotkla jsem.
„A ty jsi řekla, že je to stejné jako se mnou. Jsem jen obyčejně zvědavý.“ Přestal se opírat o linku a nahnul se ke mně, ruce si opřel z každé strany mých boků. Srdce mi vyskočilo až do krku. Tohle nebylo dobře. Pokusila jsem se odtáhnout, ale nebylo kam.
„Co děláš?“ hlesla jsem přidušeně.
„Co je, Tino?“ podivil se a naklonil se blíž, cítila jsem na tváři jeho dech. Svíravý pocit v břiše ve mně vyvolával představu, že budu brzo zvracet. Někde vzadu v hlavě mi zděšeně křičel zoufalý hlas a já na Daniela jen ztuhle zírala. „Neříkala jsi, že bych si měl někoho najít?“
Nasucho jsem polkla a snažila se narychlo vymyslet nějakou vhodnou a chytrou odpověď. Nebo alespoň začít myslet. Nešlo to, když byl tak blízko, úplně mě to paralyzovalo. Neměla jsem ponětí, co dělat. A pak jsem se jen slyšela, jak říkám pravdu: „Měla jsem na mysli nějakou holku, které se dostaneš do kalhotek dřív, než se odstěhuje zpátky za oceán.“ Můj hlas zněl docela prázdně, jako kdybych neměla jeho obličej kousíček od toho svého. Pokrčila jsem rameny. Vypadalo to ležérně a knedlík v krku trochu povolil.
Daniel se zasmál a vrátil se na svou stranu linky. Nemyslel to vážně, jen si dělal legraci. Mně to moc vtipné nepřišlo, skoro jsem mu uvěřila. „To je další důvod?“
„Vztah bez perspektivy?“ ujišťovala jsem se a pořád se pokoušela popadnout dech. Na chvíli jsem schovala obličej za okraj hrníčku. Pak jsem ho odložila vedle sebe a přikývla: „Jo. Proč plýtvat city na něco, co je jen na dobu určitou?“
„Co dál?“ vyzvídal.
„Prokrista!“ zasténala jsem. „Jsi nechutně vlezlý, Danieli, o co ti jde?“
Pokrčil rameny. „Snažím se tě poznat a prorazit tvou přísně střeženou obranu,“ vysvětlil. „Dokud budeš tak šíleně odtažitá, nebudeš schopná splynout se svým vlkem a předstoupit před smečku.“
Moc hezký důvod, skoro jsem zapomněla, proč tu jsem a připadala si lidsky. „Jo,“ zvedla jsem prst, „vlastně jsem ještě vlkodlak, asi by to špatně nesl, nemyslíš?“
„Čistě hypoteticky, ty bys mu to řekla?“ zeptal se ostražitě Daniel.
Zazírala jsem na něj. „Blázníš?“
„Dobře,“ přikývl a kysele se usmál. „Pochopilas to rychle.“ Potřásl hlavou. „Ještě nějaký důvod?“
„Nevím,“ houkla jsem zmateně a naklonila hlavu na stranu. „Opravdu tě to zajímá jen proto, abys mě připravil na setkání se smečkou, jak ty říkáš?“
„Co jsi tady, Tino, nechal jsem tě nahlédnout do tolika svých soukromých záležitostí, kolik jen za dvanáct týdnů lze stihnout. A přesto o tobě stále nevím skoro nic. To není fér.“
Povzdechla jsem si a nahrbila ramena. „Pak tě asi překvapí, že toho o mně víš víc než většina lidí.“ Seskočila jsem dolů a strčila hrnek do dřezu. „Poslední důvod,“ řekla jsem pomalu a dívala se před sebe, „proč nechci žádný vztah, je, že nechci znovu zažít tu bolest, až mi ten dotyčný podrazí nohy jako Tomáš. Lidé, které pustíš za svou obranu, mají moc zlomit ti srdce, Danieli.“ Mlčky jsem odešla k sobě do pokoje, aniž bych se na něj víc podívala. Už jsem neměla víc co říct. Znovu mě zasáhl ten pocit prázdnoty, jako odpoledne v autě.
Pravdou bylo, že jsem neměla nejmenší ponětí, proč jsem Manuela odmítla. Všechny tyhle důvody, byly důvody pro Daniela, které jsem si vymyslela na začátku června. Ani na jeden z nich jsem v tom autě nemyslela. Jen jsem věděla, že s ním nechci nikam jít, i když byl milý, chytrý, zábavný a docela hezký, když si oholil ten hloupý knír. Hloupnu, nebo jsem jen ztratila víru v lásku?
Protřepala jsem Danielovu bílou sváteční košili, kterou jsem právě na jeho přání přežehlila a pak se na něj přes její límeček podívala. Seděl dole na schodech do sklepa a díval se na mě. Pravděpodobně jenom proto, že zrovna neměl nic lepšího na práci.
„Neříkal jsi, že to bude tak formální,“ podotkla jsem. Přece i jemu jako muži muselo dojít, že takové věci se hlásí dopředu.
„Ty ses neptala,“ pokrčil rameny a natáhl ruku pro košili. Nepodala jsem mu ji, jen jsem se na něj zamračila. „No tak, Tino!“ zvolal. „O co jde? V džínách sice nezazáříš, ale snad máš s sebou nějaké šaty,“ rozložil ruce ve vyčkávavém gestu.
Jedny šaty jsem s sebou sice měla, ale rozhodně bych dala přednost tomu, kdybych měla možnost je alespoň přeprat. Nebo s Julianou probrat, jestli jsou vhodné. Nechala jsem žehličku zapnutou a vyrazila směrem k němu. Hodila jsem mu košili do obličeje. „Někdy jsi hrozný pitomec, Danny,“ postěžovala jsem si a vyběhla nahoru, schody jsem brala po dvou.
„Proč?“ bránil se, ale to už jsem otevírala dveře do svého pokoje.
Klekla jsem si a otevřela spodní šuplík prádelníku, který nebyl o nic plnější, než v červnu. Spíš jsem o pár kousků přišla. Úplně v zadu v rohu pod svetrem a dvěma tričky s dlouhým rukávem ležely letní šaty, které jsem na sobě měla všehovšudy třikrát. Naposledy jsem je měla oblečené předloni na hodech u dědy. Byly na můj vkus dost krátké a okrově žlutá taky nebyla moje nejoblíbenější barva. Vlastně ani nevím, proč jsem si je s sebou brala. Možná, že jsem neměla ve své skříni moc z čeho vybírat.
Vrátila jsem se do sklepa a pokusila se je aspoň vyžehlit do nějaké přijatelnější podoby. Nejradši bych si nechala rifle a tričko na ramínka, co jsem měla na sobě. To by určitě udělalo velký dojem.
Neměla jsem čas udělat si něco pořádného s vlasy, takže jsem je jen rozčesala do hladka a nechala je tak. Nevýrazné líčení k tomu, protože kromě pudru, rtěnky a řasenky jsem s sebou nic neměla, byl výsledek docela žalostný. Vypadalo to, jako by mě úprava přestala v půlce bavit. K šatům se to nehodilo. Stejně jako se k nim tak docela nehodily bílé nízké boty, které jsem měla minulý týden na Manuelově přednášce. Na krku se mi houpal na černé šňůrce rekam, který nakonec vypadal, jako bych si ho k šatům vzala schválně.
Nechala jsem to být a šla za Danielem, který čekal v obýváku. Roztáhla jsem ruce. „Nic lepšího nemám,“ houkla jsem podrážděně.
Otočil se na mě a na chvíli ztuhl. Podívala jsem se dolů, jestli se mi náhodou sukně někde nezachytila a já neukazuju víc, než bych si přála. Byla v pořádku, sahala mi pár centimetrů nad kolena, jak měla.
„Sluší ti to,“ poznamenal Daniel zdvořile a vyskočil na nohy. „Půjdeme?“
Copak jsem měla na výběr? „Jo,“ přikývla jsem. Kéž by tenhle den už byl za mnou. Tedy samozřejmě jsem byla zvědavá na zbytek Danielovy rodiny, ale na druhou stranu mi Danny dal jasně najevo, že jeho rodina žije ve stejně mylné představě o našem vztahu, jako všichni ostatní. To byl důvod k mrzutosti sám o sobě. Ale mít k tomu na sobě tyhle šaty to byl přímo zlý sen.
Daniel mi strčil do ruky obě krabice s dárky pro dvojčata, když zamykal dveře a zpátky už si je nevzal, takže jsem je celou cestu měla položené na klíně. Rose s Mary rozhodně nepodporovaly kult identických dvojčat, a tak každá krabice byla jinak velká a s jiným obsahem. Pro Marii Danny koupil nějaké knížky, které chtěla, a pro Rose měl nějaké náušnice s širokým náramkem, které vybírala Juliana.
Daniel zastavil před velkým domem s cihlově červenou omítkou.
„To je dům tvé matky?“ zeptala jsem se, když jsem vystoupila. Podíval se na mě přes střechu auta.
„Ne, ale nemám kde jinde zaparkovat. Pojď,“ pobídl mě a vyrazil dolů ulicí.
Teprve teď jsem si všimla, že je ulice plná aut. „Danny?“ začala jsem opatrně a srovnala s ním krok, „kolik tam má přijít lidí?“
Pokrčil rameny. „Nemám tušení. Snad pár známých… Hele, buď milá, Tino, ano?“
Zastavila jsem se. „Já jsem vždycky milá!“ rozhodila jsem pobouřeně rukama, v každé jsem držela jednu krabici.
„Na všechny, kromě mě,“ ušklíbl se. „No tak, dělej,“ pobídl mě pokynutím hlavy. Stál před bílým domem na patro s tmavými okenicemi, který stál za až nechutně zeleným trávníkem, kolem dokola se táhly pečlivě udržované záhonky květin. Dům měl verandu, přes kterou se šlo k hlavním dveřím. V životě jsem nebyla na opravdovém předměstí, ale připadala jsem si jako v nějakém seriálu.
„Ježíši Kriste,“ vydechla a musela myslet na to, abych zavřela pusu. Z domu se ozýval hluk, i když to znělo zvláštně, jakoby ti lidé nebyli uvnitř něj, ale někde za ním. Potřásla jsem hlavou, abych zahnala tyhle myšlenky, protože Daniel už byl skoro u verandy. Trochu jsem popoběhla, abych ho dohnala. Dveře se otevřely a mezi nimi se objevil Frank, měl bílou sváteční košili a plátěné kalhoty stejně jako Daniel. Šel nám naproti.
„Ahoj, Franku,“ pozdravila jsem a usmála se na něj.
„Ahoj!“ seběhl schody a natáhl ke mně ruku, potřásla jsem mu jí. Kupodivu jsem byla ráda, že ho vidím. „Kde jste tak dlouho? Carmen šílí!“
„Říkala ve čtyři, je sotva třičtvrtě,“ ohradil se Danny a strčil si ruce do kapes.
„Já vím,“ houkl Frank a věnoval mu pohled, který byl asi nějakým tajným znamením, protože Daniel protočil panenky.
„No dobře,“ vzdychl. Popadl mě za zápěstí, protože jsem pořád držela dárky a vedl mě nahoru po schodech.
Vykroutila jsem se mu. „Umím chodit,“ upozornila jsem ho a vrazila mu do ruky jednu z krabic. „Díky.“
Asi chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel, jen mi podržel dveře. Vcházelo se rovnou do obýváku, Američani si moc nepotrpí na předsíně, Danny byl docela výjimečný, když nechodil po celém domě v zablácených botách.
Byl to velký pokoj se spoustou k sobě se nehodících se věcí všude, kam se člověk podívá. Nad krbem byl pověšený dřevěný kříž. No nazdar, prolétlo mi hlavou.
Ozval se dusot a ze schodů seběhla Rose, málem mě smetla. Na sobě měla černou halenku a černou sukni se stříbrnými ozdobami, k tomu těžké šněrovací boty. Její vlasy byly o trochu delší, než když jsem ji viděla poprvé, ale jejich konečky měly fialově červenou barvu.
„Čau, brácho!“ mávla na Dannyho a pospíchala přes místnost k dalším dveřím. „Máma šílí!“ informovala ho, než zmizela ve vedlejším pokoji.
Otočila jsem se vyděšeně na Daniela, ale znovu vrzly dveře: „Danieli!“ ozval se mi za zády zvučný hlas a já se ohlédla. „Nenaučila jsem tě chodit v čas, querido?“
Byla to korpulentní malá žena s uhlově černými vlasy a přísným pohledem.
„Ahoj, mami,“ odpověděl jí se shovívavým podtónem v hlase. Prošel kolem mě a objal ji.
Jen jsem tam stála a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Daniel se tu stavoval každý týden, a přesto svou matku na přivítanou objal. Kdyby mě máma obvinila, že jsem přišla pozdě, i když jsem přišla dřív, něco bych jí odsekla a zavřela bych se v pokoji. Což byl možná důvod, proč jsem s ní víc jak tři měsíce nemluvila. Táta říkal, že je v pořádku, ale to bylo všechno. Vlastně se ještě zmínil, že jsme obě stejně tvrdohlavé…
„Tohle je Tina,“ uslyšela jsem Daniela a zvedla hlavu, nebyl vhodný čas na přemýšlení o mámě.
„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem zdvořile a natáhla k ní ruku. Nestiskla mi ji a já ji po chvíli sevřela v pěst a schovala za záda.
Paní Sulinová se netvářila nijak nadšeně, spíš naopak. Věnovala Danielovi lehce kyselý pohled. „Ona je blondýna,“ podotkla. Napadlo mě, jestli by všem neudělalo radost, kdybych si udělala tmavý přeliv. „Kolikrát ti mám říkat, že bílé holky nejsou nic pro tebe?“
Zmateně jsem se otočila na Franka, který stál za mými zády. Vědoucně se usmál a položil mi ruku kolem ramen. „Z toho si nic nedělej, na mě reagovala stejně.“
„To mě opravdu uklidňuje,“ ušklíbla jsem se a opatrně ustoupila z jeho dosahu. Nechtěla jsem ho urazit, ale přece jenom mi to nebylo příjemné.
„Tino!“ Do místnosti vešla Juliana v ostře červených šatech po kolena. Vlastně jsem ji v šatech nikdy neviděla, vypadala úžasně.
„Juliano,“ usmála jsem se a nechala se od ní obejmout. „Ráda tě vidím.“ Jul na rozdíl od svého manžela hned ustoupila a nesnažila se mě dál otlapkávat. Ale stejně jsem přeslechla během jejího příchodu Danielovu odpověď, což bylo asi dobře. Jeho matka řekla něco španělsky a odešla.
Danny se na nás otočil, načež si povzdechl. „Jdu za ní. Vem to ven,“ natáhl ke mně ruku s krabicí, co jsem mu dala. Nezbavila jsem se jí ani na pitomých patnáct minut.
Dívala jsem se za ním a přemýšlela, jestli ho nemám následovat.
„Tino? Jdeš?“ pobídla mě Juliana, která stála pár metrů ode mne, kde pokoj mizel za rohem.
„Ale Daniel…“ ukázala jsem nejistě ke dveřím, kde zmizel.
Ušklíbla. „Hele, věděl, že bude takhle vyšilovat, už když tě zval. Nech ho, ať si to s mámou vyřeší. Věř mi, že bys mu nepomohla, kdybys tam byla.“
Nejistě jsem se vydala za ní, Frank už byl pryč. Ještě jsem z konferenčního stolku sebrala dárek pro Mary.
„Mimochodem, sluší ti to,“ prohodila Juliana, když jsem k ní došla. „V šatech jsem tě ještě neviděla.“
„Já tebe taky ne,“ houkla jsem dutě a snažila se netřeštit oči.
V zadní části pokoje, který se skrýval za rohem, se nacházelo něco jako luxusní jídelní kout. Masivní stůl z tmavého dřeva a židle s vysokými opěradly potáhnutými lesklou, tmavě modrou látkou. To vše před velkým francouzským oknem, které bylo teď otevřené, takže sloužilo jako průchod na zadní verandu. Už odsud jsem viděla rozlehlou zahradu, kde se vyskytovalo nejmíň pětadvacet lidí. Zastavila jsem se a jen jsem se dívala na tu společnost. Tolik neznámých lidí najednou! Myslela jsem, že je to rodinná oslava.
„Předpokládám, že se Danny nezmínil, jak to bude vypadat?“ nadhodila chápavě Juliana, když si všimla mého výrazu. Do jídelny vešla nějaká žena v květovaných šatech s tmavými vlasy zastřiženými těsně nad ramena a zmateně se na nás podívala. „Teto Flores,“ usmála se na ni Juliana a odtáhla mě trochu stranou.
„Lehce se zmínil dnes ráno,“ sykla jsem a znovu jsem vykoukla ven. „To je vaše rodina tak velká?“
Jul se pousmála. „Jenom nás je pět, Tino, co myslíš?“
„Proboha,“ dostala jsem ze sebe jenom. Měla jsem nutkání z toho domu utéct. S křikem. Zhluboka jsem se trhaně nadechla a pokusila se uklidnit. Potřebovala jsem se uklidnit. Danny se klidně odejde hádat se svou matkou o tom, jak moc jsem bílá – a to už jsem byla víc opálená než po dovolené v Chorvatsku s našima před pár lety – a nechá mě napospas té masy lidí jen s Julianou po boku.
„Je ti dobře?“ zeptala se obezřetně.
Co na to říct? „Potřebuju na záchod,“ vyhrkla jsem naléhavě.
Změřila si mě zkoumavým pohledem a pak lehce přikývla. „Nahoru po schodech a doleva. Tady máš,“ vrazila mi do ruky svoji červenou kabelku, která jí ladila se šaty.
„Co s tím?“ nechápala jsem.
Pousmála se. „Můžeš si potom upravit make-up.“ Asi chápala mou potřebu namočit si obličej spoustou studené vody. Trochu nejistě jsem se podívala na dárky, co jsem pořád držela. „Ukaž,“ řekla a vzala mi je. „Dám je k ostatním.“
„Děkuju,“ vydechla jsem vděčně. „Opravdu moc.“
Jenom přikývla. „Budu venku.“
Odešla a ještě jsem viděla, jak se pověsila na ruku nějakému tmavovlasému muži v zelené košili, který ke mně stál zády, a něco mu pošeptala do ucha. Ohlédl se přes rameno a já se stáhla do stínu, aby na mě neviděl. Potom jsem dala na Julianinu radu a vydala se nahoru po schodech. Na stěně byly pověšené rodinné fotografie, ale neměla jsem zrovna náladu je pozorněji zkoumat. Vyběhla jsem do patra a zmateně se zastavila. Zapomněla jsem, které dveře to mají být.
Nakonec jsem se vydala doprava. Sevřela jsem kliku s naléhavou potřebou být sama v chladivém prostředí koupelny. Zdejší léto sice svého vrcholu už dosáhlo před pár týdny, ale pořád bylo na můj vkus nechutné vedro.
Ztuhla jsem na prahu a okamžitě mi došlo, že jsem vybrala špatné dveře. Na mou obranu budiž řečeno, že jich tu bylo vážně moc. Byl to dívčí pokoj, to jsem zaregistrovala okamžik před tím, než jsem si všimla dvou propletených postav na posteli, která rozhodně byla větší než pro jednoho a přitom pořád malá, aby se na ní dva lidé pohodlně vyspali. Těmhle dvěma to ale problémy nedělalo. Naštěstí byli ještě oblečení. Všimli si, když se dveře otevřely a dívka s hustou záplavou kudrnatých vlasů, strčila svého společníka dolů z postele, takže spadl na zem. Zděšeně se na mě podívala a vzápětí se zatvářila naprosto zmateně. Bylo to jako se dívat na Rose v paruce a normálním oblečení.
„Já…“ dostala jsem ze sebe jenom a pustila kliku, kterou jsem doteď svírala. „Můj Bože, moc se omlouvám, spletla jsem si dveře.“ Musela jsem být stejně červená jako Mary, sklopila jsem oči k zemi a couvla zpátky na chodbu.
„Kdo jste?“ zeptala se obezřetně.
Zpoza postele vykoukl její společník a mně spadla čelist až na zem. „Tino,“ řekl jenom.
„Steve?!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že se k němu Danny chová tak přátelsky, i když chodí s jeho mladší sestrou. Mary byla ještě mladší než já! Nebo to nevěděl…
Přikryla jsem si obličej rukama. „Ježíši Kriste!“ zasténala jsem dnes už poněkolikáté. „To jsem taky nepotřebovala vědět!“ postěžovala jsem si pro sebe. Potřásla jsem hlavou a riskla pohled na Mary. „Hledala jsem koupelnu.“
„To je naproti,“ hlesla jakoby omráčeně.
Přikývla jsem. „Díky,“ houkla jsem jenom přidušeně, otočila se na patě a rychle zamířila k těm správným dveřím.
Vrhla jsem se k umyvadlu, sotva se dostalo do mého zorného pole. Rozmazala jsem si maličko řasenku, i když měla být voděodolná a smyla tu trochu pudru, co jsem měla na obličeji. Ocenila jsem, že mi Jul půjčila svoje líčidla - hned jsem vypadala o trošku líp. Kéž bych se tak i cítila. Ještě několikrát jsem zhluboka nabrala vzduch a pokusila se sebrat dost sil k tomu, abych čelila Danielově šílené rodince. Začínala jsem na něj být čím dál víc naštvaná, jak mě jen v tomhle mohl nechat?
Otevřela jsem dveře a vykročila ke schodům, když mi dveře zastoupila Danielova sestra. Lekla jsem se a uskočila.
„Promiň,“ vzdychla a opřela se o zábradlí schodů, ruce zkřížila na prsou. „Ty jsi Dannyho přítelkyně, že? Tina.“
„Nejsem jeho přítelkyně,“ zavrtěla jsem hlavou, „a ve skutečnosti se jmenuju Martina. To je jedno,“ mávla jsem rukou, když se zatvářila zmateně, „říkej mi Tina. Ty jsi Mary, že? Ráda jsem tě poznala,“ vyhrkla jsem rychle a znovu vykročila ke schodům. Před chvílí jsem ji přistihla s jejím přítelem, který byl ještě starší než Daniel. O čem jsem si s ní asi mohla vykládat?! Bylo to super trapné. Chtěla jsem jen zmizet v davu, který čekal venku a po zbytek dne se Marii vyhýbat. Proč to nechtěla taky?
„Počkej, Tino,“ zastavila mě nervózně. „Prosím.“
Zastavila jsem se na prvním schodu a zvedla k ní hlavu. „Ano?“ zeptala jsem se opatrně.
„Neřekneš to bráchovi, že ne?“ zamumlala naléhavě a nahnula se ke mně přes zábradlí. „O Steveovi a mně,“ dodala, jako bych to potřebovala připomínat. „On by zešílel! Nevšimla jsem si, že už je tolik hodin,“ pokračovala, slova se z ní valila jedno přes druhé a já měla problémy jí stíhat. Vrátila jsem se nahoru a obešla zábradlí, takže jsem stála před ní. „Steve dnes odjíždí, jen se přišel rozloučit…“ Sklonila hlavu k zemi.
„Říct to Danielovi? Blázníš?“ vykulila jsem oči. „Přijde mi jako přesně ten typ, co zabíjí posly.“ Lehce jsem se otřásla.
Vrhla se mi kolem krku. Vážně bych ocenila, kdyby to nedělala, ale kdybych ji odstrčila, přepadla by přes zábradlí. „Díky.“
Poklepala jsem jí lehce na rameno. „Jo, rádo se stalo.“ Pokusila jsem se odtáhnout. Mary to pochopila rychle a pustila mě. Tvářila se rozpačitě a vyděšeně, že jsem měla potřebu ji znovu obejmout a utěšit. Bylo mi jí líto, vůbec jsem ji neznala, a přesto mi jí bylo líto. Kruci. Pokrčila jsem rameny. „Navíc docela dobře zvládnu ho vytočit k nepříčetnosti sama,“ ušklíbla jsem se, aby pochopila, že žertuju. Neurčitě jsem mávla rukama. „Asi bych se měla vrátit dolů.“
Usmála se a přikývla. „Já taky.“ Steve už asi odešel.
Společně jsme sešly dolů. Zastavila jsem se před francouzským oknem a ohlédla se po Mary. „Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám.“ Natáhla jsem k ní ruku.
Zasmála se a chytila mě za ni, na rozdíl od své matky. „Děkuju. Ráda jsem tě konečně poznala.“
„Já tebe taky,“ odpověděla jsem zdvořile a v tu chvíli jsem to tak opravdu myslela. Rychle jsem vykročila do slunečného odpoledne. Co horšího se mi dnes ještě mohlo stát?
Něco by se určitě našlo. „Teto Tino!“ ozvalo se dvojhlasně. Jo, vždycky může být hůř. V další chvíli moje nohy sevřely Donniny maličké paže. Rick se držel v dostatečné vzdálenosti, ale zařadil se za mě. Zvedla jsem hlavu, protože jsem tušila, že se ke mně nemají jen tak. Blížila se ke mně Juliana a netvářila se vůbec mile.
„Díky,“ natáhla jsem k ní ruku s její kabelkou a mírně zavrávorala, když jsem neprozřetelně pohnula nohu. „Donno,“ sklonila jsem se, „můžeš mě pustit, zlatíčko? Zdržím mámu, abyste mohli zmizet,“ mrkla jsem na ni spiklenecky.
Dala na mě a vzápětí jich nebylo.
„Tino!“ zasténala Juliana. „Tohle nemůžeš!“
Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že si to moc bereš, Jul. Jsou to děti.“
„Tak s nimi zkus potom vydržet,“ odsekla a pak se škodolibě usmála. „Pojď, všichni tě chtějí poznat.“
Tři tetičky a dvě sestřenice mi bohatě stačily, abych si chtěla vykutat noru, do které bych se mohla schovat. Skoro mě překvapilo, že se do mě nepustily už, když jsem stála vedle nich, ale počkaly, až udělám dva kroky.
Zmateně jsem nakrčila nos, když jsem u bazénu, který byl plný ostře azurové vody, zahlédla postávat povědomou postavu. „Co tu dělá Susannah?“ naklonila jsem se zmateně k Julianě.
Odpověděl mi ale někdo jiný: „Je tu se mnou.“ Prudce jsem se otočila. Za mnou stál ten muž, který se po mně předtím ohlížel, když mu Juliana něco pošeptala. Měl roztomilý obličej, který v sobě spojoval rysy Juliany a Daniela, a stejně roztomilý hlas. „Ty jsi Tina?“ Nečekal na odpověď. „Já jsem Samuel.“ Danielův jediný bratr.
Sám ke mně natáhl ruku, stiskla jsem mu ji. „Těší mě.“ Chvíli mi trvalo, než jsem přiměla svaly v obličeji k úsměvu. Vyzařovalo z něj něco neobyčejného. Neměla jsem ponětí, co to je, ale znervózňovalo mě to.
„Kde je Danny?“ zeptal se, a když se ode mě nedočkal odpovědi, otočil se na Julianu.
Ušklíbla se. „Máma mu připomíná, proč nikdy neměla ráda Meredith.“
„Už se dostala přes Amandu?“ ozval se za mnou Frank. Když tu bylo tolik lidí, bylo těžké vycítit, jestli se ke mně někdo blíží, když jsem musela spoustu energie věnovat sebekontrole – Daniel by mi nikdy neodpustil, kdybych se přestala ovládat před jeho rodinou. „Dneska to bere hopem, za hodinu bude volný.“ Samuel i Juliana se zasmáli, asi jsem nepochopila vtip. „Nedáš si skleničku, Tino?“ usmál se na mě a natáhl ke mně sklenku bílého vína.
Beze slova jsem si ji vzala a vypila na dva loky. „Díky,“ hlesla jsem, když jsem popadla dech a vrátila mu prázdnou skleničku. Tvářil se ohromeně.
„Líbí se mi,“ nechal se slyšet Samuel. „Má správný přístup.“
„Bude potřebovat víc než jednu,“ houkla Juliana temně. „Máma míří sem.“ Otočila se a tvářila se, že ke mně nepatří. Zrádkyně. Samuel i Frank se vypařili tak nenápadně, že jsem si jich skoro nevšimla.
Máma Sulinová si razila cestu ke mně a v patách jí kráčel Daniel. Odolávala jsem nutkání otočit se a dát se na útěk. „Ne, nechoďte ke mně,“ zamumlala jsem nešťastně, „běžte jinam.“
Světlovlasý muž, který stál sám pár metrů ode mě, se po mně prudce otočil. Neměla jsem ale čas se tím zabývat, protože už byla u mě.
„Jak se vůbec jmenujete, slečno?“ oslovila mě rázně a já podvědomě couvla o krok dozadu.
„Martina Berková,“ hlesla jsem ustrašeně a podívala se přes její rameno na Daniela. Měl se mi alespoň zmínit o tom, jak na mě bude jeho matka reagovat, když to tu evidentně nikoho nepřekvapilo. Proč mě sem vůbec tahal?
„Madre!“ houkl podrážděně. „Nech ji být.“
Něco mu španělsky řekla a neznělo to vůbec přívětivě. Zamračil se a netrpělivě jí stejným jazykem odpověděl. „Kolikrát ti to mám opakovat?!“ dodal nakonec.
Změřila si mě pohledem od hlavy k patě. „Pravda, je to ještě dítě.“
Otevřela jsem pusu, abych něco odpověděla, ale Daniel téměř nepatrně zavrtěl hlavou. Taky už jsem ho začínala mít plné zuby. Navíc mi přišlo docela urážlivé, že na oslavě narozenin dvojčat řeší zrovna tohle. I když Rose jsem tu nikde neviděla a Mary se do oslavování taky zrovna nehrnula. Přesto… Nemohla se třeba paní Sulinová věnovat hostům? Tedy jiným hostům než mně a Danielovi?
„Drž ji dál od Anthonyho,“ doporučila mu nakonec a otočila se ke mně zády. Ušla pár metrů a začala se vesele s širokým úsměvem bavit se skupinkou několika lidí přibližně v jejím věku.
Vrhla jsem po Danielovi rozzuřený pohled. „Můžeš mi to vysvětlit?“ sykla jsem naštvaně.
Unaveně si protřel oči. „Je docela těžký přesvědčit mámu, že s tebou nespím, když jí nemůžu říct, proč jsi přijela.“
„Kdybych s tebou spala, mělo by tohle všechno alespoň nějaký smysl, Danieli,“ odsekla jsem. „Proč jsi mě sem, krucinál, tahal!“
Pokrčil rameny. „Stejně bych jim tě jednou musel představit.“ Vypadal skoro, jako kdyby mu to bylo jedno. „Hele, Tino, musíš mezi lidi, jsi pořád zavřená v domě,“ řekl v sebeobraně, když jsem udělala krok k němu, abych ho mohla pohodlně praštit, ale on o krok ustoupil.
„Najednou tě to zajímá!“ zvolala jsem pobouřeně. Pár lidí, kteří se odvrátili, když odešla Carmen, se na nás podívali.
Daniel mě chytil nad loktem a odvedl mě víc stranou, blíž k tomu v téhle společnosti dost netradičně světlovlasému muži a dál od ostatních. „Slíbilas, že budeš milá,“ připomněl mi.
Vytrhla jsem se mu. „Kulový jsem slíbila,“ zavrčela jsem, „a už vůbec se to nevztahovalo na tebe.“ Ten blondýn se na mě znovu podíval, vypadal trochu pobaveně a hodně překvapeně.
„Mluv anglicky,“ požádal mě s tichým povzdechem Daniel.
Založila jsem si ruce v bok. „Připomeň mi, proč bych měla být milá?“ sykla jsem nenávistně.
Sladce se usmál a strčil ruce do kapes. „Třeba bych mohl zvážit tu věc o tom, že by sis našla práci.“
Chvíli jsem na něj bez dechu zírala. „Vážně?“ vydechla jsem nadšeně.
Zvedl prst. „Buď milá.“
„Já jsem vždycky milá,“ připomněla jsem mu. „Ale ty jsi hnusnej, manipulativní zmetek, Danieli.“
„Taky tě mám rád,“ přikývl s vážnou tváří.
Muž, co stál vedle nás, vyprskl smíchy. Obrátila jsem se k němu, pobouřena tím, že poslouchá naši hádku. „A vy smějete čemu?“ obořila jsem se na něj. Zvedl obranně ruce, zavrtěl hlavou a otočil se k nám zády. „Co jsi to říkal o té práci, Danny?“ vrátila jsem se k tématu.
Zakřenil se, věděl, že mě dostal. „Přežij tenhle večer s mou rodinou, aniž bys někoho urazila a já si to možná s tou prací rozmyslím.“
Pochybovala jsem, že bych mohla dostat lepší nabídku. Navíc jsem se opravdu nechystala někoho z jeho rodiny urážet. Byla jsem naštvaná na něj a na něho se dohoda nevztahovala. „Platí,“ souhlasila jsem.
Zářivě se usmál. „Skvěle. Nechceš něco k pití, Tino?“
Měla jsem chuť se opít, ale to by asi nebylo moc společenské. „Určitě,“ přikývla jsem.
„Hned jsem zpátky,“ slíbil a vydal se zpátky k domu.
Dívala jsem se za ním. „Nespěchej,“ zabručela jsem si pod nosem a obmotala si paže kolem pasu. Nebyla mi zima, to snad ani nešlo, ale cítila jsem se divně.
Světlovlasý muž se znovu přidušeně zasmál a pokusil se to zamaskovat kašláním. Otočila jsem se na něj, abych se zeptala, co má za problém, ale v půlce prvního slova jsem se zarazila, když mi něco došlo.
„Vy mi rozumíte?“ zeptala jsem se užasle. Usmál se a v modrých očích mu pobaveně zajiskřilo, přikývl. Udělala jsem dva kroky, abych stála před ním a nemluvili jsme na sebe z dvoumetrové vzdálenosti. „Jste Čech?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Nie,“ zavrtěl hlavou, „narodil som sa v Bratislave.“ Věnoval mi další úsměv a já mu ho nemohla neoplatit. „Pavol Manšík,“ představil se a natáhl ke mně ruku.
Chytila jsem se jí. „Martina Berková, moc ráda vás poznávám.“
„Nápodobne.“ Pustil moji ruku, ale nepřestával se usmívat. „Ospravedlňujem sa, nechcel som počúvať vašu hádku s priatelom, ale bola ste zábavná.“
„Z vašeho pohledu určitě,“ zasmála jsem se, „netušila jsem, že někdo rozumí tomu, co říkám.“ Potřásla jsem hlavou, bylo to hloupé.
Pavol přeletěl pohledem obsazení zahrady. „Ani sa vám nedivím. Tu by člověk niekoho od nás naozaj nehľadal.“ Kupodivu mi vůbec nedělalo problémy mu rozumět, i když mluvil slovensky a já sama jsem poslední dobou mluvila česky jen, když jsem nadávala.
Ale byl to dobrý postřeh. „Já jsem tu s Danielem, ale jak jste se sem dostal vy?“ zeptala jsem se maličko nezdvořile.
Jestli mu přišlo, že jsem dotěrná, nedal to najevo. „Mám prenajatú izbu u jednej staršej paní, tu v ulici. Párkrát som paní Sulinovej pomohl s nákupom.“ Pokrčil rameny. „Prinútila ma prísť sem. Problém je, že až na ňu a Rose s Mary tu nikoho nepoznám.“
„Zní to jako skvělá zábava,“ houkla jsem sarkasticky.
„Hej,“ přitakal pobaveně. „Ale na druhú stranu mám čas pozorovať ľudí.“
„Ano? A co jste zatím vypozoroval?“ nadhodila jsem a postavila jsem vedle něj, abych viděla to, co on.
„Tak trebars…“ houkl. „Trebars tamten chlapík v zelenej košeli.“
Přimhouřila jsem oči a hledala zelenou košili. „To je Samuel, Danielův mladší bratr,“ informovala jsem ho.
„Prišiel s tou kráskou, čo postává u bazénu,“ pokračoval Pavol.
„Susannah.“
Přikývl, ale nevypadal, že by ho moc zajímalo, jak se jmenují. „„Ona tam stojí už viac ako hodinu a on si ju vôbec nevšíma.“ Upil ze své sklenky.
„Třeba se pohádali,“ navrhla jsem. Upřímně mi na tom nepřišlo nic divného, přece nemuseli být pořád spolu, ne?
„Nevyzerajú naštvane,“ protestoval Pavol.
Zasmála jsem se. „Měl byste si najít lepší zábavu,“ doporučila jsem mu. „Hledáte problémy tam, kde nejsou.“
„Vy so svojím priateľom tiež nieste priamo ukážkový pár,“ podotkl spontánně.
Našpulila jsem kysele rty. „No ještě vy s tím začínejte,“ zabručela jsem otráveně.
Zatvářil se zděšeně. „Prepáčte, to som asi nemal hovoriť.“
Zavrtěla jsem hlavou. „My nejsme pár,“ vysvětlila jsem. „Já u něj jen bydlím.“
„Aha.“
„Tino?“
Otočila jsem. „Danny,“ houkla jsem ne zrovna nadšeně. Docela mě bavilo si s Pavolem povídat.
Podal mi skleničku. „Frank říkal, že piješ víno.“ Přikývla jsem a vzala si ji. „Měli bychom jít k domu,“ řekl potom.
„Dobře,“ souhlasila jsem. Podívala jsem se na Pavola. „Moc mě těšilo, ani nevíte jak,“ prohlásila jsem upřímně.
„Mňa tiež,“ kývl a zvedl svoji sklenku. „Snáď sa ešte uvidíme.“
„Určitě,“ usmála jsem se. „Někde si vás tu najdu.“
„Budem sa tešiť.“
„Vy se znáte?“ zeptal se Daniel zmateně.
Pokrčila jsem rameny. „Teď jsme se poznali. Půjdeme?“ pobídla jsem ho netrpělivě a rychle vyrazila po trávníku pryč. Najednou jsem byla z Pavola nervózní jenom proto, že se tak znepokojivě usmíval.
Přitiskla jsem se zády o dřevěnou stěnu kůlny v zadní části zahrady a doufala, že mě tu nějakou chvíli nikdo nebude hledat. Už dobré půl hodiny mě pronásledoval strýček Anthony a vykládal mi vtipy – španělsky a pořád nemohl pochopit, proč mi nepřijdou směšné. Zhluboka jsem si oddechla.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě a já se šíleně lekla. Byla jsem strašlivě nesoustředěná.
Na druhé straně se o kůlnu opírala Rose s jednou nohou pokrčenou a s cigaretou v ruce. „Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě.
„Ty se tu schováváš před čím?“ zeptala se a potáhla.
Ušklíbla jsem se. „Myslím, že před celou vaší rodinou,“ houkla jsem temně.
Zakoulela očima. „Chápu.“ Víc neřekla a ani já neměla potřebu se s ní bavit.
Sjela jsem dolů k zemi do podřepu, zády se znovu opřela o zeď. Prsty jsem si zajela do vlasů. Napadlo mě, že bych mohla jít najít Pavola a pokračovat v našem rozhovoru. Třeba bych ráda věděla, co dělá tady v Lousianně. Měla jsem v sobě už další tři skleničky vína a bylo mi tak trochu jedno, jak se na mě usmívá, chtěla jsem o něm jen vědět víc.
„Mám tě!“ zvolal někdo a já s sebou trhla. Naproti Rose stál rozesmátý Samuel.
„Kruci, já se tě lekla!“ zamračila se na něj a přitiskla si dlaň jedné ruky na hruď a snažila se popadnout dech. Nedivila jsem se jí – je všeobecně známé, že kouření škodí zdraví.
„Mámu by kleplo, kdyby tě vyhmátla,“ podotkl a sebral jí cigaretu z ruky. Vzápětí si sám potáhl. To bylo opravdu výchovné.
„Spíš se starej, aby ti Suze někoho nepřebrala,“ odsekla Rose a zkřížila si ruce na prsou.
Zmateně jsem se na ni podívala. Měla jsem za to, že se moje angličtina docela zlepšila, co jsem byla tady, ale tohle nedávalo smysl.
„Ta pálí po Danielovi, všichni ostatní muži jsou v bezpečí,“ zasmál se Samuel a já nechápavě pootevřela pusu. Rose si odkašlala, ale znělo to trochu, jako kdyby zadržovala smích a podívala se mým směrem. „Jé!“ zvolal Samuel. „Ty jsi tady, Tino?“
„Už to tak vypadá,“ hlesla jsem omráčeně. Snažila jsem se najít jiné vysvětlení, než které se nabízelo.
„Tady jste!“ uslyšela jsem Julianin hlas ve chvíli, kdy jsem se zeptala: „Ty jsi gay?“ Na chvíli jsem ztuhla a nemohla uvěřit tomu, že jsem to řekla.
„Danny ti to neřekl?“ podivil se Sam jakoby nic a já jen zavrtěla hlavou, neschopná přinutit se zavřít pusu. To… bylo prostě něco.
„Daniel tě hledá,“ poznamenala Mary, která se posadila vedle mě na betonový schodek, na kterém kůlna stála.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Jul se Samuelem, kteří stáli nad námi. „Vaše rodina je super šílená!“ dostala jsem ze sebe bez dechu.
„Jo,“ zasmála se Jul, „a to neznáš ještě všechny.“
„Vás pět bohatě stačí,“ zabrblala jsem a podpírala si rukou čelo.
„Cože?!“ ozvala se pobouřeně Rose.
„Má pravdu,“ přerušila ji Mary se smíchem, „my vážně nejsme normální.“
„Jak to můžeš říct?“ zaprotestoval Samuel, ale pobaveně se šklebil.
„No tak se na to podívej,“ pobídla ho Marie a zahihňala se. „Ty jsi na kluky, a protože se to bojíš mámě říct, donutil jsi svou parťačku, aby ti před ní dělala holku.“ Podívala se na Julianu. „Tady Jul si to týden po zásnubách rozmyslela a vzala si staršího bratra svýho snoubence.“
Vytřeštila jsem na ni oči. „Manuel?“ dostala jsem ze sebe jenom.
Udělala obličej a pokrčila rameny. „Co naděláš? Láska je láska.“
„Proboha.“ Ale Mary ještě neskončila.
„Rosie je co chvíli v maléru, nebo ji dovede domů policie a já mám poměr se starším mužem.“ Nikoho z těch tří její doznání viditelně nepřekvapilo, takže Daniel byl asi jediný, kdo to nevěděl. To je moc hezké.
„A Daniel se z naprosto nepochopitelného důvodu oženil s holkou svýho nejlepšího kamaráda,“ dodala Rose. Já jsem prostě nevycházela z údivu.
„Ale jak ti tři skončili,“ podotkla Juliana temně.
„A přitom navenek vypadá Danny z nás tří nejnormálněji,“ povzdechl si Samuel skoro tragicky a potřásl hlavou. Všichni se rozesmáli, ale já si s Julianou vyměnila vědoucný úsměv. Já a Danny jsme byli víc nenormální, než ti všichni čtyři dohromady.
„Co tu všichni děláte?“ My o vlku a…
Vyškrábala jsem se na nohy. „Tvoje rodina je úžasná,“ řekla jsem Danielovi s úsměvem, „připadám si vedle vás strašně normální!“ vypískla jsem nadšeně a poklepala jsem mu na rameno. „Nechám vás tu Sulinovi o samotě,“ rozloučila jsem se a vykročila zpátky do zahrady.
„Cože?“ nechápal Daniel, ale já už jsem se nevracela.
Hledala jsem Pavola. Uviděla jsem ho stát u bazénu a vyrazila za ním. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho vesele.
Zmateně se otočil za mým hlasem a zářivě se usmál, když mě uviděl. „Už som si myslel, že ma nenájdete.“
„Nenechala bych si vás utéct,“ zasmála jsem se. Potřásla jsem hlavou, flirtovali jsme spolu a přitom si vykali, to bylo jednoduše divné. „Nemůžeme si tykat?“ navrhla jsem. „Jsem Martina. Všichni mi tu říkají Tina, ale opravdu ocením, když mi budeš říkat normálně jménem,“ vychrlila jsem ze sebe téměř jedním dechem.
Zasmál se. „Všimol som si. Mňa volajú Paľo.“ Nastavil mi ruku a já se jí s širokým úsměvem chytila. „Pusu na to tykanie nedostanem?“ zeptal se a naklonil se ke mně. Nečekala jsem to a přestala na chvíli dýchat, než jsem si to vůbec stihla uvědomit a rozmyslet si, co udělám, ozval se výkřik: „Donno, Richarde! Ne!“
Bezděčně jsem se podívala do zahrady a viděla, že ti dva, se řítí přímo na nás.
„Ne!“ vyjekla jsem a udělala krok dozadu. To byl zatraceně špatný nápad.
V příštím okamžiku už jsem padala dolů do bazénu. Zamávala jsem rukama, ale bylo to zbytečné. Hladina se nade mnou zavřela a já neprozřetelně polkla a lokla si vody. Zabrala jsem a vykopala se nad hladinu, abych se mohla nadechnout. Pavol se vynořil okamžik po mně.
„Zapomněla jsem se zmínit, že pohybovat se v mé blízkosti je dost nebezpečné,“ zamumlala jsem omluvně a nadávala si, že jsem se radši neutopila. Tohle byl pořádný trapas – stáhla jsem ho s sebou, když jsem padala!
Pavol si mokrou rukou otřel obličej a šlapal vodu. „Ja mám nebezpečenstvo rád,“ ujistil mě. „Aspoň s tebou není nuda.“ A potom se rozesmál. Nemohla jsem si pomoct a přidala se k němu.