KRÁLOVSKÁ KREV - 8.kapitola

 
8.kapitola – Itálie
 
      Uběhl už týden, co jsem se rozhodla jaké schopnosti si nechám. Ve škole nás s Edwardem zkoušeli u tabule. Hlavně potom co jim Carlisle napsal, že musím do Evropy kvůli nějakým testům a Edward, že jede semnou jako podpora i doprovod.
     Byl čtvrtek večer, zrovna docela hustě pršelo. Seděli jsme všichni v obýváku a povídali si.  „Hej Bello nemohla by jsi naposledy použít tu svoji schopnost ovlivňovat počasí a udělat bouřku ať si můžeme zahrát?“ začal škemrat Emmet, podívala jsem se po ostatních a v myšlenkách se ptala Edwarda jestli mám. „To záleží na tobě, ale uděláš jim radost.“ řekl mi. Alice se začala usmívat. „No ták Bello?“ začal přemlouvat Emmet a Jasper se mě pokoušel ovlivnit Alice to vycítila „Jazzi zlato to nepomůže, Bella se už rozhodla.“ řekla tajemně a v té chvíli se zablesklo. „Jo jupí Bello ty jsi zlato.“ zařval Emmet a běžel mě obejmout i přesto že jsem seděla Edwardovi na klíně. Unikla jsem jeho medvědímu objetí jen tak tak a teď dostal pusu místo mě Edward. Nemohla jsem popadnout dech jak jsem se smála Emmetovu a Edwardovu výrazu. Ostatní na tom byli podobně, jen ti dva kluci se tvářili jak potomci. J
   Uklidnili jsme se a šli na louku hrát baseball. Emmet dostal všechny tam kam chtěl, když řekl, že bychom si mohli zahrát holky proti klukům, ale že radši ne, neboť pánové by vyhráli a že by nás pak museli utěšovat. Okamžitě jsme všechny protestovaly. Carlisle s Esme usoudili, že bude lepší když hrát nebudou a budou nám raději soudcovat. Hra byla strašně zajímavá nejdřív jsme vedli my holky, potom kluci srovnali a nakonec to skončilo remízou. Samozřejmě jsme podváděli, ale Carlisle s Esme se někam vypařili, takže nám neměl kdo strhnout body.
      Domu jsme dorazili ve veselé náladě, povídali jsme si a smáli se ale jen doté doby, než sem se zvedla a s pomocí Alice jsem si šla zabalit. Zabaleno jsme měli za chvíli, ještě jsem si šla dát sprchu a Alice mě ještě upravila na cestu a zvolila pohodlné oblečení. Úzké černé džíny, bílé tričko, červené polodlouhé mini šaty černé sáčko a lodičky. „Hodně štěstí zlatíčko“ řekla Esme, když jsme se loučili. „Doufám že se nic nestane a vše proběhne tak jak má ale kdyby se cokoli stalo, okamžitě volejte.“ řekl Carlisle. Postupně jsme se všichni objali a přitom jsem se koukla do jejich tváří a všechny byly tak vážné, dokonce i Emmet, ale tomu se to přece jen nepovedlo a neodpustil si rejpnutí směrované na mého otce. „Brácha neboj to zvládneš. Tchán je v pohodě a tchýně už bohužel nežije tak co? Teď jen musíš doufat, že tchán taky už brzo natáhne kramle.“ Edward se začal strašně smát. „No nic jiného mi asi nezbude, ale nevím jestli by to ocenila i Bella, Emme.“ odpověděl Emmetovi na myšlenky.
       „Myslím, že už bychom měli jet na letiště. Pojedeme jenom já a Esme a samozřejmě Bells s Edwardem. Zbytek musí do školy. Je nejvyšší čas vyjet.“domluvil Carlisle a šel ke dveřím, které Esme podržel otevřené. Naposledy jsem se rozhlédla po obýváku a vyšla s Edwardem před dům kde byl zaparkovaný černý mercedes a jepr Emmeta. Takže já s Edwardem pojedeme s Carlislem a Esme na letiště. Na letiště jsme dojeli s předstihem. Šli jsme si vyzvednout a zaplatit zamluvené letenky. U odbavení jsme se ještě rozloučili s Carlislem a Esme a šli jsme si sednout do letadla.
      Letěli jsme víc jak osm hodin, než jsme přistávali v Římě, kde na nás s autem čekal Demetri. Zabrali jsme zadní sedadla. V autě bylo ticho, s Edwardem jsme ho vyplňovali zamilovanými slůvky. Tak jsme mluvili o společné budoucnosti a svatební cestě, kam by jsme se mohli podívat. Demmetri mlčel asi nechtěl rušit nebo měl nařízeno nerušit.
      Ve Volteře nás všichni očekávali a vítali. Moc mě překvapilo, že je tu ještě Gianna, naposledy co jsem tu byla to bylo před více jak deseti lety tak ji přijímali jako novou recepční. Usmála jsem se na ni když jsme kolem procházeli, úsměv mi nesměle ale mile oplatila. „Otec je v salonku?“ ptala jsem se. „Ano i s vašemi strýci.“ odpověděla mi. Věděla jsem kde najdu salonek a tak jsem tam zamířila i s Edwardem po boku. Zaklepala jsem na dveře a na vyzvání jsme vešli oba dovnitř. „Rád tě vidím Isabell holčičko, vítej Edwarde.“ přivítal nás Marcus vstal a šel mě obejmout. „Jaká byla cesta?“ zeptal se zdvořile Caius. „Dlouhá ale naštěstí to uteklo.“ odpověděla jsem „No takže už ses rozhodla Isabello jaké dvě schopnosti si necháš?“ ozval se bez pozdravu Aro. „Ahoj Aro také tě zase ráda vidím a ano už sem se rozhodla.“ odsekla jsem a viděla Edwarda a Marcuse, jak se na mně dívají, ale jejich pohledy byli zcela odlišné. Edward měl strach, že na mě Aro vyletí a Marcus nevěděl jestli mně nemá napomenout. Vyřešila jsem to za něj.
       „Promiň Aro, já sem jen trochu nervózní.“ omluvila jsem se. „Já to chápu. Teď ale pro jaké schopnosti ses rozhodla? Dnes vše nachystáme a zítra ráno to provedeme.“ řekl Aro. „Rozhodla jsem se, že si nechám štít a odolávání krve. Tyto dvě schopnosti používám totiž nejčastěji.“ „Dobře. My teď máme ještě práci, vy se zatím můžete jít projít po městě, ale lovte za hradbami města. Ano prosím?“ Aro vzal moje rozhodnutí v pohodě, ale poznámku, kterou mi říká pokaždé když přijedu si ani letos neodpustil. „Nemusíš se obávat Aro. My na lov nepůjdeme a nebo půjdeme až večer. Prozatím Edwarda provedu po hradě a ubytujeme se u mě v pokojích. Teda jestli jsou to ještě moje pokoje?“ oznámila jsem plány na zbytek dne. „Ano jsou to ještě tvoje pokoje nikdo s nimi nic nedělal, jen se tam uklízí prach a budeš si muset postel povlíknout sama, ale myslím že vy to zvládnete.“odpověděl tentokrát Marcus a Caius se na nás usmál. „Jo dobře, takže zítra tady zatím ahoj.“ rozloučila jsem se a táhla Edwarda pryč ze salonku.
     Šli jsme bludištěm chodeb, až jsme došli ke dveřím vedoucím do mého bývalého pokoje. Otevřela jsem dveře a vešla. Edward byl těsně za mnou. Pokoj byl přesně takový jaký jsem si ho pamatovala: velká místnost s podiem, na kterém stála velká měkká pohodlná postel s nebesy, všude byli zrcadla, poličky různé dekorace, velká pohodlná kožená sedačka a vše ladilo do oranžové a červené, pak tu byli další dveře, které vedli do koupelny a do šatny. Jo tak tady by se Alici určitě líbilo, šatna byla plná vším možným oblečením odPhilipa Russela a od Armandyho a od dalších významných návrhářů. Některé jsem na sobě ani neměla.„Máš pěkně zařízený pokoj.“ „Díky, taky jsem si ho zařizovala úplně sama.“ Usmála jsem se na svého anděla.
       Provedla jsem Edwardai po celém hradě, nejvíc jsme se zdrželi v knihovně, ukázala jsem mu i ten zákoník kde je napsáno že, upír nesmí mít víc jak dvě schopnosti. Edward dočetl přesné znění zákona a i všechny komentáře a poznámky okolo. „Bells lásko já mám o tebe strach, víš, že je to nebezpečné a že ti můžou vymazat i paměť a nebo i vzpomínky?“ „Vím Edwarde a i přesto to podstoupím. Znám rizika, ale prosím tě něco mi slib.“ „Cokoli lásko, miluju tě, to ty víš.“ odpověděl a čekal. „Ano vím a taky tě moc miluju, znamenáš pro mě všechno a bez tebe bych nebyla nic, ale slib mi že ať se stane cokoli, tak mi pomůžeš zase nalézt sama sebe a že mě vezmeš zpátky do Forks a neopustíš mě.“ vyslovila jsem to z čeho jsem měla největší strach. „Já tě nikdy neopustím. Bylo to k zešílení, když mi tě unesl de Casta. Už nikdy mě nesmíš opustit na tak dlouho a nemusíš se bát, ať už se stane cokoli já budu s tebou a pomůžu ti. My všichni ti pomůžeme a Alice nám udělá nádhernou svatbu.“ řekl a krásně něžně mě políbil.
      Z knihovny jsme odešli až nad ránem, pořád jsme si měli o čem povídat. V rychlosti jsem Edwardovi ukázala zbytek hradu a vrátili jsme se do pokoje, kde jsme se převlékli do čistého oblečení. Potom jsme jen tak seděli na pohovce ve vzájemném objetí. Seděla jsem Edwardovi na klíně. On si hrál s mými prsty a líbal mě na krk a šíji. Užívali jsem si společné chvíle, když se ozvalo zaklepání na dveře.
      „Dále.“ řekla jsem a ani se nenamáhala jít si sednout vedle Edwarda. Vešla Heidy s váhavým výrazem. „Ahoj Heidy, děje se něco?“ zeptala jsem se. K ní jsem byla vždycky milá, rozuměli jsme si a dříve jsme spolu chodili i nakupovat. „Isabell já…moc se za Felixe omlouvám on že jen no…má tě rád viděl tě vyrůstat… to já vlastně taky a on jen chce abys byla šťastná.“ řekla a smutně se na mně podívala. „Heidy já vím já jen…to já bych se měla omluvit…přece já Vás s Felixem beru jako bratra a sestru.“ řekla jsem smutně. „Heidy já jen doufám že jsem vám nezpůsobila nějaké potíže, když jsem na vás tak sprostě bonzovala a kde je vůbec Felix? Je na mě naštvaný, že jo?“ „Felix je v pohodě jen má nějakou práci proto nemohl přijít se mnou a taky se trochu bojí, aby si mu ještě dodatečně něco neudělala.“vysvětlila. „Jo a abych nezapomněla, sháněl vás oba Marcus. Něco kvůli svatbě nebo co. Máte za ním ještě před tím vymazáním schopností jít.“ řekla nám a chtěla odejít. Mezi dveřmi se zastavila a otočila se na nás. „Mimochodem gratuluju k svatbě a hodně štěstí přeje i Felix.“ řekla a usmála se. „Díky Heidy, tobě i Felixovi.“ řekla jsem a otočila se na Edwarda.
        Měl naprosto vyděšený výraz musela jsem se začít smát. „Můžeš mi prosím tě říct, co ti přijde tak hrozně k smíchu? Lásko.“ ptal se zmateným výrazem v obličeji. „Promiň miláčku, ale ti jsi měl tak neodolatelně vyděšený výraz tomu se nedalo odolat.“ řekla jsem a políbila ho. „Víš, že strašně provokuješ a pokoušíš, ale teď už pojď ať to mám za sebou.“ řekl, vstal a vytáhl mě na taky na nohy.
        Vydali jsme se do Marcusovy pracovny. Když jsme vešli, Marcus seděl za stolem a oba si nás měřil vážným pohledem a já jsem si připadala opět jako malá, když jsem něco provedla. „Ahoj tati, potřebuješ něco?“ „No já jsem se chtěl jen zeptat, kdy a jak plánujete svatbu? Ale posaďme se na to.“ „No víš no my…“začala jsem koktat. „Ehm…Marcusi no víš, my se ještě moc nebavili kdy se chceme vzít, ale asi začátkem prázdnin. Alice už se nemůže dočkat až to všechno zařídí a připraví.“ řekl Edward a potom začal znova ale úplně od jinud. „Vím, že to nedělám ve správném pořadí, ale rád bych si Bellu vzal a protože mi řekla ano tak prosím o vaše svolení a požehnání.“ chvíli bylo ticho až ho prolomil Marcus.
        „Já vám nebudu bránit ve štěstí máte samozřejmě moje požehnání. Ale Isabello byl bych strašně rád, kdybych tě mohl vést k oltáři. Ještě předtím než jsi se narodila si to přála i tvoje matka abych tě jednou na svatbě vedl k oltáři.“ řekl nám. „To je samozřejmost, budu moc ráda.“ řekla jsem a byla jsem šťastná, ale jen doté doby než na dveře otcovy pracovny zaklepal a poté vešel Aro.
       „A dobře že jste tu také Isabello, už je čas. Myslím, že už by jsme mohli začít. Leopold je už připravený.“ oznámil a počkal až se i my s Edwardem a Marcusem zvedneme a zamíříme sním do salonku.
      V salonku už byl i Caius, Leopold a čekali až dojdeme. Aro se šel posadit na trůn a Marcus mě objal a políbil na čelo a také si šel sednou na trůn. Otočila jsem se k Edwardovi v očích měl naprosto utrápený výraz políbila jsem ho a zašeptala „Miluju tě strašně moc a nezapomeň co jsi mi slíbil prosím. Ať se stane cokoli vezmi mě do Forks.“ „Miluju tě lásko, budu tady pořád s tebou.“ řekl a políbil mě. Potom jsem se šla postavit doprostřed naproti mně si stoupl Leopold. „Takže, ti mám nechat štít a odolávání krve, že?“ ujišťoval se. „Ano, přesně tak jsem se rozhodla.“ řekla jsem a snažila se na nic nemyslet. „Dobře.“ řekl a položil svoje ruce na moje spánky.
       Začala jsem cítit tlak a potom trochu i bolest, po chvíli vše přestalo stejně tak, jako to  rychle začalo. Zamotala se mi hlava a já jsem padala, Edward mě stihl chytit ještě než jsem spadla na zem. „Lásko jak se cítíš?“ „Edwarde já nevím, mám pocit jako kdybych měla opici bolí mě trochu hlava.“ odpověděla jsem. To už k nám přišel i Marcus.
      „Holčičko jsi v pořádku? Jak se cítíš?“ „Tati jo já se potřebuji jen na chvíli natáhnout a bude to dobré.“ „Ta bolest tě za chvíli přejde.“ ozval se Leopold. „Dobře, běžte do pokoje, já se tam za vámi za chvíli stavím“ řekl Marcus a my s Edwardem odešli do pokoje. „Edwarde, nemusíš mě držet v náručí, umím tam dojít sama.“ „Já vím, ale takhle je to lepší.“ usmál se. V pokoji jsem se rozvalila na pohovku a hlavu jsem položila Edwardovi do klína.
     Večer se přišel podívat Marcus jak mi je. Bylo to lepší než ráno. Hlava mě už téměř nebolela. Zrovna jak tu byl, jsme se s ním domluvili, že příští den odjedeme zpátky do Forks.
      Druhý den ráno jsme procházeli kolem recepce a tam byla Gianna. A v tu chvíli se to stalo. Voněla jako jablko a skořice, té vůni bylo téměř nemožné odolat a já se o to ani nepokoušela. Vrhla jsem se na ni a než stihl kdokoliv něco udělat, sála jsem její krev. Edward s Felixem mě od ní odtrhli. Co to sakra dělají? Z hrdla mi uniklo tiché vrčení. „Co jsem udělala?“ Chcete taky? Voní celkem dobře, že jo?!“ „Isabell, ty jsi pila lidskou krev.“ Začal Marcus. „No a né, vždyt vy taky pijete lidskou krev nebo ne?“ řekla jsem. S Edwardem si vyměnili pohled, kterému jsem nerozuměla, zírali na mě jako na blázna. Co se tady sakra děje??