KRÁLOVSKÁ KREV - 12.kapitola

 
12.kapitola - Beznaděj
Pohled Belly
      De Casta mě odvedl do velkého světlého pokoje. Pokoj kde jsem byla zavřená byl hodně veliký. Stěny byly natřené na příjemnou oranžovou, nábytek byl ze světlého dřeva a téměř na proti dveřím stála velká manželská postel s bílými nebesy. Za postelí byla prosklená stěna se světle oranžovými závěsy.  V pokoji byla knihovna zaplněná do čtvrtiny knihami byl tu i velký gauč a křesla  meruňkové barvy. Všechna dekorace byla sladěna do oranžové nebo meruňkové barvy. Z jedné strany pokoje bylo pověšené přes celou zeť zrcadlo, na druhé straně byly dvoje dveře. Jedny vedly do koupelny a druhé vedly do šatny. V šatně byly dvě zdi ze zrcadel, k ostatním dvoum byly postavené vysoké skříně plné oblečení. Byl tu i menší gauč šedé barvy, na kterém ležela nějaká látka.
      Došla jsem blíž k tomu gauči a zjistila, že to jsou šaty. Nebyly to nějaké obyčejné bílé šaty na ramínka. Byly to bílé korzetové svatební šaty se závojem v barvě holubí šedi. Co si jako myslí? Že když přede mě položí šaty, tak že mu hned skočím kolem krku a potom hned do postele? Tak to se trošku spletl. Nenávidím ho.
      Šaty jsem nechala ležet a vrátila jsem se do pokoje, ze kterého jsem sem přišla. Stoupla jsem si k oknu a tam jsem se ponořila do myšlenek na Edwarda a rodinu. Kdybych se tenkrát před Arem víc hlídala tak bych nemusela jet do Itálie aby mi Leopold odebral schopnosti. Teď bych se mohla spojit s rodinou a mohla bych jim pomoct mě najít. A nebo kdybych se pokusila štítem de Castovi zabránit v teleportaci tak jsem teď také mohla být s Edwardem. Z mých myšlenek mě vyrušil až hlas Drákulise. „Miláčku, proč ještě nejsi připravená v šatně jsi měla mít nachystané šaty?“ ptal se ve dveřích a šel do pokoje aby mě políbil. Přišel až ke mně, chytl mě za ramena a políbil mě, když to udělal vrazila jsem mu takovou facku, že kdyby to byl člověk tak právě teď přede mnou stojí bez hlavy. „Co si o sobě myslíš? A na co šaty? Jestli na svatbu tak já si tě nevezmu rozumíš nikdy si tě nevezmu. Já miluji Edwarda.“ křičela jsem na něj a bušila do něho pěstmi. „Tak to se ještě uvidí za tři hodiny bude obřad tak se připrav!“ rozkázal mi a odešel z mého vězení.
      Začala jsem vzlykat a klesla jsem k zemi. Ach Edwarde milují tě a vždycky budu. Vzlykala jsem takhle asi hodinu potom za mnou přišel znovu ale tentokrát sním byl ještě jeden upír kterého mi představil jako Gustava. „Miláčku, doufám že ti nebude vadit když tě tady nechám s Gustavem chvíli samotnou, potřebuji ještě něco zařídit kvůli našim líbánkům.“ „Ale já si tě stejnak nevezmu já tě nemiluji.“ řekla jsem a dál jsem seděla na zemi a myslela na Edwarda a rodinu. De Casta odešel a Gustav ten se ze začátku pokoušel konverzovat, ale když poznal, že to moc nepomůže tak byl potom spíše hodně zamlklý a zamyšlený.
      Asi za půl hodiny se vrátil Drákulius a Gustav s ním odešel, ale ještě než odešli tak Drákulius řekl. „Za hodinu a půl bude obřad tak se připrav ano prosím.“ Já jsem se poslušně zvedla a šla si dát sprchu, umyla jsem si i vlasy které jsem potom natočila a následně jsem se je vyčesala na horu do drdolu. Šla jsem do šatny a tam si oblíkla ty šaty a hlavu jsem si dala i ten závoj v barvě holubí šedi. Šaty i závoj vypadali celkem pěkně, ale radši bych si je oblíkala na svatbu s Edwardem. Bože co to dělám já si Drákuliuse nechci vzít. Proč si ty šaty vůbec oblékám. Věděla jsem že něco není v pořádku jinak bych si přece i přes svoji nenávist k De Castovi neoblíkala svatební šaty.
   Ve smluvenou dobu pro mě přišel Gustav a odvedl mě k autu, ve kterém jsme měli dojet na jakousi radnici kde byl obřad. Obřad začal vše probíhalo tak jak mělo, ale uvnitř mě všechno brečelo - tohle jsem chtěla prožít s Edwardem a ne s Drákuliusem, u části kde jsem měla odpovědět Ano jsem se zastavila a opravdu ze mně to ANO vyšlo. V tu chvíli jsem mi zhroutil svět. Proč zrovna já? Já miluji Edwarda. Přepadlo mě nepříjemné tušení že zatím bude něco co já nedokážu ovlivnit ale co ovlivňuje mě.
 
Pohled Edwarda
     „Moje láska je pryč…ach néé.“ zasténal jsem a klesl na kolena. Bez mojí lásky to tu nemá smysl. Slíbil jsem jí, že nedopustím aby se opakovalo to, že mi ji opět někam unese a v nějakým podzemí jí bude osahávat, líbat. Ležel jsem na zemi a byl jsem na sebe hrozně naštvaný. Nedokázal jsem ji ochránit. Moje Bella láska mé věčnosti je pryč. Byl jsem naprosto zoufalý, ležel jsem tam dlouho, ale i přesto že mi nevadil ani déšť, který se spustil z nebe. Zvedl jsem se a pomalu šel domu. Neběžel jsem, šel jsem pomalu, když jsem došel domu všichni byli v obýváku. Podle myšlenek jsem poznal, že všichni se cítí aspoň stejně bezmocně jako já. Esme by tekly slzy kdyby to šlo vyčítala si že nezůstala v obýváku s Bellou, Carlisle přemýšlel co by se stalo kdyby nemusel do nemocnice, Alice se dívala do budoucnosti ale nic neviděla, Rose si říkala že se to nemuselo „možná“ stát kdyby Bella byla s nimi nakupovat, Em nevěděl jak je možné, že jsem do nedohonil a Jasper on měl co dělat aby se s těch našich emocích nezbláznil.
      „Esme ty za nic nemůžeš. To já měl jsem jí lépe chránit. Slíbil jsem jí že už se to nikdy nestane a svůj slib jsem nesplnil.“ řekl jsem jim. „Počkej Edwarde jak je ale možné že jsi ho nedohonil?“ vyslovil Em otázku která ho trápila. „Nedohonil jsem ho bohužel protože se teleportoval a Bella ho nestihla zaštítit.“ přiznal jsem pro mě nepříjemnou pravdu. „Neboj brácha, on podváděl. Nic si s toho nedělej kdyby jednal fér tak teď je tu Bella s námi a on leží pod kytičkami.“ No jo Emmet ten si prostě musí rejpnout.
 
 
Pohled Alice
     Viděla jsem jak Bellu unese de Casta a taky jsem viděla, že Edward ho nestihne zastavit a de Casta se i s Bellou teleportuje. Bohužel jsem ale neviděla kam se teleportuje a od jejich teleportace jsem potom neviděla ani Bellu. Bylo to jako by přestala úplně existovat. Všichni jsme čekali v obýváku, všichni tedy až na Edwarda ten běžel Drákuliuse zastavit a potom ležel v trávě a vyčítal si, že ji nepomohl. Po dlouhé chvíli Edward konečně přišel domů. A oznámil že Drákuliuse nestihl zastavit a že se i s Bellou teleportovat.
      Emmet chtěl asi odlehčit situaci a tak začal dělat vtipy. Nikdo se moc nesmál. Ještě chvíli jsme tam v tichu stáli, když jsem měla vidění. Viděla jsem Marcuse a jeho rozhodnutí dojet sem. Bella se mu už zase dlouho neozvala. „No tak to je bezva. Už jsem zvědavej jak to Marcusovi vysvětlím.“ začal vyvádět Edward. „Edwarde klid. Alice co se děje a co jsi viděla?“ zasáhl klidně Carlisle. „Viděla jsem Marcuse, je rozhodnutý nás jet navštívit Bella se mu už dlouho neozvala.“ vysvětlila jsem. „No tak to je celkem problém, ale neboj Edwarde něco vymyslíme.“ uklidňoval situaci Carlisle, když sám také moc klidný nebyl. Po chvíli se kluci i s Carlislem dohodli, že půjdou na lov. Doma jsme zůstali jen já Rose a Esme. Všechny jsme si šli po svém. Esme šla pracovat na rekonstrukci domu, Rosalie zůstala v obýváku a brnkala si na piáno a já jsem šla do svého pokoje a chtěla jsem něco vydělat na náš rodinný učet, když v tom přišla vize. Bella v bílých krásných šatech se závojem, vedle ní známý upír bez oka oba stojí před oltářem. Bella odpoví na otázku ANO a vize skončí.
       Né bože to né. Bella, naše Bella by si ho dobrovolně nikdy nevzala. Vyvolám si znovu vizi a zaměřím se na obličej Belly. Ano. Nepřítomný výraz strnulý postoj, bolest a smutek v očích. Tohle není jen tak. Hlavně aby to nezjistil Edward dřív než zjistím já něco víc. Za dvacet minut budou zpátky.