Díval jsem se, jak se její hrudník ve spánku zvedá při každém nádechu, a přemýšlel jsem nad tím, jak zareagovala na otázku své přeměny. Ne, nehodlám riskovat byť jen jednu jedinou minutu jejího života! Usmál jsem se, ale za chvilku jsem si uvědomil nemožnost situace. Já musím zpět ke svým, a ona? Byla by tam v nebezpečí, ve velkém nebezpečí. Bezvýchodná situace! Rie spala a já, ač jsem nechtěl, musel jsem jít. Čas se krátí a mě čeká spousta věcí k řešení.
„Richi, Mel!“ upozornil jsem je na svou přítomnost. Roryho jsem nevolal, nepřišel by. Teď není síla, která by ho odloučila od Elizabeth. Její srdce stále bije rychle, nespí. Můžu jen hádat, co se děje v jejím pokoji.
„Joshuo?“ Mel šla před Richardem. Dosedl jsem do křesla a podíval se na ně. Poprvé jsem se cítil unavený.
„Rie spí a my bychom měli vymyslet, jak dál,“ pronesl jsem tiše.
„Musíme počkat, než Lizi porodí! Nevydržela by cestu. Je slabá. Snaží se, ale slyšeli jste její srdce? Nevím, zda je to strach z nás nebo jiné obavy, ale ona teď v prvé řadě potřebuje klid. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby nechala školu. Stejně odejdeme,“ v hlase Mel zazníval strach, i když mluvila tiše.
„Ano, souhlasím, ale teď bych chtěl vědět něco jiného. Roxi!“
„Ano?“
„Co víš o odporu?“ Musel jsem poznat naše šance. Bohužel, ač už jsem pochopil, že boj je víc než jistý. Stále jsem neztratil naději, že je možnost se mu vyhnout.
„Mů… Joshuo, při svých cestách jsem poznal dost čistokrevných, kteří nesouhlasí s vládou Va... tvých bratrů. Nemyslím, že pro tebe by bylo složité je spojit. Pokud mi dovolíš, mohu je kontaktovat,“ nabídl se. Bylo to lákavé a nejspíš jeho nabídky i využiji, ale nejprve se přeci jen ujistím o jeho loajalitě. V tom mi pomůže Gregory.
„Dobře, popřemýšlím o tom. Teď k nejpalčivějším problémům. Rory, poslouchej prosím!“ požádal jsem ho. Slyší nás až i v Lizině pokoji, jistě bude mít své námitky.
„Souhlasím, že by pro zdraví malého i Elizabeth bylo lepší, kdyby byla v klidu, ale má tu i lidské přátele a bylo by správné, aby rozhodla sama. Melody, už víme, jak reaguje na rozkazy a nařízení. Podle jejího rozhodnutí bych řešil i jejich stěhování. Ani Rie se zatím nevyjádřila, zda by to chtěla. To, že my bychom je nejraději měli tady, neznamená, že chtějí i ony. Dále nevím, zda nechat Elizabeth rodit v nemocnici. Stále nevíme,“ odmlčel jsem se. Nikdo, krom mě a Roryho neví, čí to dítě je. Tohle byla informace, kterou by měl říci on, a ne já.
„Elizabeth není jako ty, Richi, a tak nevíme, co se bude dít. Možná Melody ?“ Otočil jsem se na svou snachu. Přemýšlela.
„Možná, pokud by Lizi chtěla, mohla bych po dr. Fishovi přebrat péči o ní. Pak by bylo snadnější něco vymyslet. Teď, když zná svůj původ, by neměl být problém si o tom promluvit.“ Její uvažování znělo rozumně.
„Joshi, už jsi uvažoval, jak ochránit obě, až se přihlásíme o svá práva?“ ozval se od schodů Rory. Nečekali jsme ho tu, a tak jsme sebou svorně trhli.
„Lili porodí tak za tři měsíce. Co do té doby? Pokud jsou okolo nás možní spojenci, bylo by vhodné je kontaktovat. On,“ ukázal hlavou na Roxe, „je dobrým spojovacím článkem.“
Měl jsem tušit, že Gregory se podívá do Roxovi hlavy hned, jak se objevil. Pokud tu mohla být možnost, že by cosi mohlo ohrožovat Elizabeth nebo jejich dítě, chtěl to vědět. Pokud je on ochotný Roxovi důvěřovat, není důvod pochybovat.
„Dobrá tedy. Kontaktujeme věrné. Richarde, bude potřeba, abys ukončil svou praxi. Melody, tvé setrvání na klinice je nutné, tak prosím odpust, že tě nezapojím do tohoto úkolu. Ten tvůj je pro nás důležitější. Tex, Rory, je potřeba, aby jeden z vás vždy zůstal Elizabeth nablízku, rozhodne- li se i nadále chodit do školy. Já opustím své místo učitele. Bylo by sice bezpečnější vyslat jen tebe, Roxy, ale vzhledem k závažnosti situace bude mé slovo mít větší váhu,“ usmál jsem se. Ani ve snu mne nenapadlo, že budu osnovat vzpouru proti svým bratrům.
„No, jestli mi dáš tak týden či dva, myslím, že svou kancelář budu schopen výhodně prodat. Přeci jen to bude vypadat věrohodněji vzhledem k našim majetkovým poměrům. Pak jsem ti plně k dispozici.“ Přeci jen se v mém synovi nezapřel právník, jeho uvažování je vždy, tedy skoro, o pár kroků napřed.
„Ale stále je tu otázka. Když s tebou budu já a Rox, na ochranu Lizi a Maj tu zbude jen Tex, Mel a Rory. Pokud mám být upřímný a praktický, Gregoryho schopnost je pro nás v tuto chvíli víc jak užitečná. Nevyužít ji by pro nás mohlo mít smrtelné následky,“ díval se na Gregoryho, v očích smutek a obavu. Všichni jsme si uvědomovali, že jen společně jsme opravdu silní. Richardova schopnost přesvědčit, Gregoryho nahlédnout do myslí a já se silami vůdců. Možná by i jen toto stačilo k „ zastrašení“ bratrů, ale také nemuselo. Všichni jsme věděli, že v okamžiku, kdy se vydáme shromáždit nespokojené, bude jen otázkou - jistě ne dlouhého- času, kdy se to dozví dvůr. V ten moment bude naše společenství, rodina v nebezpečí a nejvíce ony dvě. Dilema nás nutilo hledat způsob, jak z toho ven. Zatím ale nidko netušil jak. Vědomi si, že obě spící ženy mají také právo rozhodnout o své budoucnosti samy, bylo naše hledání ještě těžší. Debata a návrhy se prodiskutovávali do časných ranních hodin. Kromě Gregoryho, který na čas zmizel zpět k Elizabeth, se nikdo nehnul z místnosti. Rox pomalu vstřebával skutečnost, že zde svůj názor může pronést bez jakékoli obavy z trestu, a nejen to, že je vyslyšen stejně jako kdokoli z nás. Jeho chování vůči Melody a Tex nabralo na úctě, zvláště, když zjistil, jaké vzdělání a smýšlení obě mají.
„Smím znát důvod vaší bouřlivé debaty?“ ozval se Riin hlas ze schodiště. Byl jsem tak zabrán do diskuze s Richardem a Roxem, že jsem ji neslyšel scházet.
„Budoucnost, lásko!“ V okamžiku jsem stál u ní a nabízel rámě.
„Dáš si něco k jídlu?“ Pro mne v tuto chvíli šlo vše stranou.
„Ani ne. Ale směla bych mluvit s Melody? O samotě, prosím.“ Podívala se přes mé rameno.
„Jistě, Maj. Můžeme jít do mého a Richova pokoje, či do mé pracovny.“ Lidským tempem k nám došla.
„Pracovna by byla asi vhodnější, ale já bych měla jiný návrh. Mohla bys mne vzít ke mně domů? Cestou budeme mít více soukromí.“ Usmála se. Byl jsem zmatený. Chce odejít? Proč? Rozmyslela si to?
„Vrátím se.“ V očích jí zajiskřily známé ohníčky, když rozšifrovala můj výraz. Vtiskla své rty na mou tvář.
„Není nic snadnějšího.“ Melody už stoupala po schodech a má Rie za ní. Jen co jsem zaslechl kola skřípající po štěrku příjezdové cesty, naplnil mne smutek a obavy. Proč chtěla mluvit s Mel? O čem? Co skrývá? Brzy mne ale odvedla od těchto myšlenek jiná osoba. Krátce po Rie sešla dolů i Elizabeth. Oči opuchlé pláčem, po jejím boku šel Gregory a přidržoval ji
„Lizi!“ vykřikla Tex a hnala se k nim.
„Tex.“ Pokusila se o úsměv.
„Bože, jsi v pořádku?“ šeptla, i když jí bylo jasné, že ji slyšeli všichni.
„To nic, jen mi není úplně dobře. Asi toho na nás bylo moc,“ vysvětlila Elizabeth, když ji společně s Gregorym usazovali do křesla.
„Přinesu ti teplou čokoládu a sušenky. Ty, co máš ráda!“ Mrkla na ni a na pár sekund zmizela v kuchyni.
„Na! Čokoláda bude za chvilku. Potřebuješ cukr jako sůl!“ dodala a vyloudila tím úsměv na Elizabetině tváři.
„Díky, Tex, jsi zlatíčko.“ Vzala si talířek s jídlem. Nejen já jsem ji pozoroval s obavami, Richard i Greory se tvářili, jako by je upalovali. Už aby tu byla Mel zpět a prohlédla ji.
„Tak co jsem zaspala?“ ptala se.
„Nic důležitého, holčičko.“ Rich se konečně rozhýbal a teď seděl z druhé strany jejího křesla hned proti Rorymu.
„To ti tak budu věřit, tati. Nezapomínej, že slyším lépe než normální člověk a už jsem nějakou chvíli vzhůru.“ Zamračila se na něj.
„Řešila se budoucnost. Nechci tě jen rozrušit.“
„Já vím,“ položila ruku na tu jeho, „mám tě ráda, tati.“
Sklonil se k ní.
„Já tebe taky, holčičko moje. Vždycky jsem tu pro tebe, vás oba.“ Volnou rukou jí pohladil a vtiskl polibek do vlasů.
„Děkuji za vše, za nás tři,“ zašeptala. Jeho oči se zvedly k Rorymu. „Opatruj je.“
Jen kývl na souhlas. Byl jsem rád. To znamenalo, že tenhle problém je prozatím vyřešen. Jsem zvědav, jak to bude, až se Gregory přizná k dítěti. Ale to je zatím daleko.
„Tak kdo se mnou bude chodit do školy?“ Snažila se uvolnit náladu.
„Já!“ Pospíšila si Tex.
„Skvělý. To si zas kluci budou myslet, že jsem volná,“ mrkla na Gregoryho. Snažila se působit dojmem, že je v pořádku.
„To nepřipustím!“ hrál s ní její hru a políbil jí do vlasů.
„Budu s tebou, jak jen to bude možné.“
„V to doufám. Kde je babi?“ Rozhlížela se po místnosti.
„Bude tu za chvilku. Jela s Mel pro nějaké věci.“ Zdálo se mi to, nebo i v Richardově hlase znějí obavy?
„Čokoláda!“ přerušila mé úvahy Texas.
„Jsi má záchrana,“ poděkovala jí Elizabeth s plnou pusou. Tex měla rozhodně pravdu, už teď vypadala o mnoho lépe, než když přišla dolů.
„Elizabeth, je tu někdo, koho bych ti chtěl představit,“ ozval jsem se.
„Jeho?“ Kývla hlavou k Roxovi.
„Ano. I když spíš bych měl,“ otočil jsem se k němu, „Rozvare, toto je poslední z členů mé rodiny. Má vnučka. Richardova dcera a korunní princezna Elizabeth.“ Musel jsem se pousmát, když jsem slyšel kašel za svými zády. Elizabeth zaskočilo. Rox vstal a přímo před ní vysekl bezchybnou poklonu.
„Je mi ctí, že Vás poznávám. Omlouvám se za své nezdvořilé chování při našem prvním setkání.“ Čekal na její reakci jako my všichni. Seděla strnule a užasle se dívala na muže před sebou. Gregory ji pohladil rameno a sklonil se.
„Měla bys něco říct, lásko,“ zašeptal jí do ucha.
„Já děkuji,“ vysoukala za sebe nejistě. Tak tohle bude ještě veselé. Princezna a neví, co říct. Budu muset poprosit Mel a Tex, aby ji zasvětily do dvorské etikety.
„Princezna?“ Nejistě se podívala na mne. „Dědo?“
„Ano. Myslel jsem, že jsi to pochopila už večer,“ povzbudivě jsem se na ni usmál.
„No, včera toho bylo nějak víc. Rodinné vztahy jsem jaksi neřešila. Byli tu důležitější, ehm, skutečnosti. Třeba jako maličkost o tom, že jste upíři,“ hudrovala.
„Jistě, to máš pravdu. Promiň.“ Mohlo mne napadnout, že včera přemýšlela nad jinými věcmi, než aby jí došel detail, že jsem její děda, a tím pádem je ona princeznou.
Auto jsme slyšeli všichni včetně Elizabeth. Co mě ale zarazilo, byla absence tlukoucího srdce. Kde je Rie?
„Joshuo!“ Mel stála u dveří. „Mám ti vzkázat, že je čas na váš soukromí rozhovor o budoucnosti. Čeká tě ve svém domě.“
Proto chtěla odjet? Ale proč s Melody? Mohl jsem ji odvézt sám, nebo si promluvit tady.
„Hned!!“ Vytrhla mě se smíchem z myšlenek Melody.
„A, ano,“ vykoktal jsem a vyběhl schody. „Mel! Prohlédni, prosím, Elizabeth.“ Otočil jsem se ještě dolů a pak už nasedal do Melina auta. Byl jsem nervózní. Proč chce na naši rozmluvu takové soukromí? Zaparkoval jsem a poprvé v životě vstupoval do jejího domu dveřmi a s jejím pozváním. Příjemný pocit.
„Rie?“ Zaposlouchal jsem se. Je ve své ložnici. Upíří rychlostí jsem vyběhl k ní.
„Chare,“ usmála se, když jsem stanul ve dveřích.
Seděla v křesle a pozorně si mne prohlížela.
„Chtěla jsi se mnou mluvit. O čem?“ neudržel jsem svou zvědavost.
„O budoucnosti. Drahý, čekala jsem 27 let. Vím, že teď vypadám víc jako tvá matka, ale i přesto - miluješ mne?“ ptala se, oči upřené do mých.
„ Majorie, víš, že jsi jedinou bytostí, které jsem věnoval své srdce. Miloval jsem tě od prvního pohledu a miluji tě stále. Čas pro mne nic neznamená,“ ujistil jsem ji o svých citech.
„Pak tedy splníš mi jedno malé přání?“ Stále neuhnula pohledem.
„Splním vše, co si budeš přát.“
„Chci být jednou z vás. Chci, abys mne změnil. Chci ti stát po boku až do konce tvých dnů, ne mých,“ pronesla tiše. Ne!!!
„Rie, to, netušíš, co chceš. Prosím,“ s hlasem plným obav jsem se rozhodl jí toto přání vymluvit.
„Splním vše, co si budeš přát. To jsi řekl před pár vteřinami,“ upozornila mne.
„Vím, co riskuji, co očekávat. Proto jsem chtěla mluvit s Mel. Chare, jsem na světě dlouho, vzhledem k lidskému věku tohle není nerozvážné přání puberťačky, ale prosba zralé ženy. Pokud jsi ochotný být věčně s ženou mého věku…“ Nechala ticho, aby pracovalo. Bylo to horší než výčitky.
„Ach, Rie, pro mne jsi stále tou 16letou dívkou jako při našem prvním setkání.“ Tohle opravdu nebyla fráze, já ji tak vnímal, viděl. Stále pro mne byla tou éterickou vílou, kterou jsem spatřil v lese.
„Ale tou já již dlouhá léta nejsem,“ smutně se pousmála. Ten úsměv dokázal to, co žádná slova. Nemohl jsem ji vidět smutnou.
„Dobrá, ale uděláme, to jinak. Nejsem jen tak někdo, a ani má žena nebude.“
Překvapeně zamrkala. „Tvá žena?“
„Ano, vždy jsi jí byla, v mém srdci. A pokud si to budeš přát, až tohle vše bude za námi. Kleknu k tvým nohám a požádám tě, zda mi prokážeš tu čest a budeš mi stát po boku po zbytek našich dní.“ Zamrkala a na tvářích se jí zaleskly slzy.
„Neplač.“ Palcem jsem jemně setřel ty slané kapičky z jejích růžových tváří.
„Proměna ale nese i nepříjemné aspekty. Nebudeš moci být nějaký čas v lidské společnosti.“ Upozornil jsem ji.
„To mi Mel říkala, naruší to nějakým způsobem vaše plány?“ Teď se na mne dívala nejistě, plaše.
„Upravíme je. Do Elizabetina porodu je čas. Jen co z domem? Nebudeš tu moci zůstat. A Elizabeth?“ Uvědomoval jsem si, že za předpokladu její proměny nebude Elizabeth moci zůstat v našem domě.
„Ublížím jí?“ Obava byla slyšet, i když se ji snažila zakrýt.
„Mohla bys.“ Nechtěl jsem jí lhát. Vše bude záležet na jejím odhodlání.
„Co vše mě čeká?“
„Změna není nic snadného,“ a to neví, že mám v úmyslu něco víc, „je to velké riziko. Musíš se dostat na rozhraní života a smrti. A pak,“ tiše a klidně jsem jí vysvětloval, co jí čeká. Jistě, to, co jsem jí říkal, nebyl popis klasické proměny. Chtěl jsem jí dát víc než jen „nesmrtelnost“.
„Nerozmyslíš si to?“ zeptal jsem se nakonec.
„Ne, žádné riziko není dost velké, aby mi zabránilo znovu tě ztratit.“ Sevřel jsem ji v náruči.
„Lásko, čím jsem si tě zasloužil?“ šeptal jsem jí do vlasů.
„Tím, že mne miluješ,“ zazněla tichounce její odpověď. Sklonil jsem se a našel její rty. Prohluboval jsem náš polibek a nechal ruce sklouznout po křivkách jejího těla.
„Ne, Chare. Já,“ odtáhla se.
„Proč? Udělal jsem něco špatně. Mám počkat? Udělám cokoli.“ Nechápal jsem to, cítil jsem reakci jejího těla, chtělo to co mé. Milovat se.
„Je mi 53, už dávno pryč jsou ty časy, kdy jsem se za své tělo nestyděla.“ Červenala se jako tenkrát a slušelo jí to ještě víc.
„Hlupáčku, jsi nádherná. Ani netušíš, jak moc mě tvé tělo vzrušuje,“ šeptal jsem jí rovnou do ucha mezi polibky.
„Ale já,“ začala, „měla jsem jen tebe.“ Poslední slova řekla tak tiše, že nemít své upíří smysly, neslyšel bych je. Tohle přiznání bylo víc, než jsem mohl chtít, byla to nesladší slova lásky.
„I já se naposledy miloval s tebou,“ přiznal jsem. Snad jí to pomůže. Nepřestával jsem rty zkoumat její kůži a dělal vše, aby se její obavy rozplynuly. Konečně!
Její mysl se přestala bránit a nechala tělo poddat se touze. Bylo mi jedno, že je bílý den. Toužil jsem po téhle ženě celých 37 let. Milovali jsme se a něha a láska plnily naše duše. Vše, co jsme celé ty roky neměli šanci říct, zaznělo teď. Po pár hodinách jsme se vraceli společně domů. Ruku v ruce, jako by všechny ty roky zmizely, jako by je naše dnešní spojení smazalo. Cítil jsem tolik štěstí, když jsem se podíval do jejích rozzářených očí. Bál jsem se, ano, ale její důvěra v dobrý konec mi dávala sílu i odvahu splnit její přání.