„Á, naše hrdličky!“ vítal nás s úsměvem Rich. Bylo vidět, že si oddechl. Elizabeth, ani Gregory tu nebyli.
„Jak je Elizabeth?“ ptal jsem se Mel.
„Už dobře. Pár dní by se měla šetřit a budou O.K.“ Vzhledem k tomu, že byla klidná a na rtech se jí objevil úsměv, nebyl důvod jí nevěřit.
„Samé dobré zprávy. A co vy dva?“ zkoumavě si prohlížela naše propletené ruce.
„Ustoupil jsem,“ mrkl jsem na ni. Richard a ostatní na nás nechápavě koukali.
„Slíbil jsem Rie, že ji změním.“ Teď, když jsem to vyslovil přede všemi nahlas, jsem slyšel, jak si Rie oddechla. Stále si nebyla jistá, že to opravdu udělám.
„Mami?“ Rich se na ni podezřívavě podíval.
„Nezlob se, Richi. Tvůj otec opravdu nechtěl. Přesvědčila jsem ho.“ Její úsměv byl rozpačitý, kajícný a připomněl mi způsob, jakým mne přemlouvala. Kdyby to bylo možné, tak bych se nechal přesvědčovat znovu, hned. Musím přiznat, že jsem nenasytný, stále jsem jí neměl dost. Cítil jsem, že nikdy nebudu, stále pro mne bude mít kouzlo neznámého, tajemného a přitažlivého. Nemohl jsem se nasytit jejího těla, reakcí na mé doteky, jejích tajemství, kouzla, kterými mne připoutala k sobě.
„Kdy to chceš provést a jak?“ otočil se na mne Richard, jeho otázka mne vrátila ze vzpomínek zpět.
„Co nejdřív!“ pospíšil si s odpovědí Rie.
„Slyšel jsi svou matku, co nejdříve. Bude ale potřeba, aby se někdo postaral o Elizabeth. Ta bude muset zatím zůstat v domě na Henson.“ Pátravě jsem se rozhlédl po místnosti.
„Já a Tex samozřejmě. Vy budete cestovat. Co bude s Rie v té době?“ ozvala se Melody.
„Bude s námi. Bude to nejjednodušší řešení.“
Podíval jsem se tázavě na Rie. “Ani se od tebe nehnu,“přitiskla se ke mně, aby dokázala, že to myslí vážně.
„O.K. Já potřebuji asi 14 dní, abych uzavřel své působení u zdejších soudních dvorů, bude ten samý čas stačit i tobě, aby ses rozloučila a zařídila potřebné?“ Podíval se na matku Rich.
„Bude, ale teď bych chtěla mluvit s Elizabeth,“ podívala se na Mel.
„Jsou s Rorym u ní v pokoji. Doprovodím tě,“ pokynula jí. Až teď jsem zjistil, že chybí i Texas. To bylo zvláštní, nebývalo zvykem, že by odcházela sama.
„Kde je Tex?“ podíval jsem se po zbývajících členech rodiny.
„Nemám tušení, zmizela chvilku po tom, co se Lizi s Gregorym vrátili nahoru,“ pokrčil rameny Rich.
„O.K. Teď bychom měli vymyslet nějaký harmonogram pro nastávajících 14 dní,“ nadhodil jsem.
Nastala debata, ke které se po krátké chvíli přidali všichni. Elizabeth přišla dolů společně s Rie, Mel a Rorym. I Texas se náhle objevila. Netuším, kde byla, ale Gregory ano. Smutný úsměv, který jí věnoval, když se objevila v okně, mi napověděl důvod, proč zmizela. Den uplynul celkem v klidu. Elizabeth zavolala Sam a vysvětlila jí, že teď nějaký čas bude do školy jezdit s Gregorym. Podle chichotání ve sluchátku s tím Sam počítala. Chvíli si ještě povídaly. Pak, když přišel čas, odvezl Gregory Elizabeth a Rie domů. Vlastně do jejího domu, za několik dnů už bude její domov po mém boku.
Čtrnáct dní uteklo rychleji, než jsem čekal. Gregory s Elizabeth se zabydleli v Riině domě. Ona sama roznesla zprávu, o jejíž pravdivosti nikdo nepochyboval. Nikdo neměl podezření, oči jí zářily a ona sama jen kvetla, proto jejímu tvrzení, že se zamilovala, věřili úplně všichni. Dokonce se našlo dost těch, kteří jí přáli. Mě toto řešení potěšilo, když mi oznámila, že už zná způsob, jakým hodlá „nenápadně“ zmizet. Byl jsem zvědavý a pak mile překvapený. Já jsem svou výpověď zdůvodnil rodinnými obtížemi, a tak jsem byl do týdne uvolněn. Richardovi se jistě díky jeho schopnosti povedlo sehnat kupce. Rox se snažil pomáhat se vším potřebným. Všichni se spojili v jeden celek, jen Texas se na Roxe stále dívala chladně. Bojím se, že mu stále úplně neopustila, že se ji pokusil zlomit. Chápal jsem ji a doufal, že i to se časem urovná. On se o to snažil. Texas teď trávila mnoho času s Elizabeth a jejími lidskými přáteli. Bylo na ní vidět, že si to vysloveně užívá. Vždy byla velmi společenská a nucená izolace, jakou jsme udržovali v tomto městě, ji ničila. Samantha byla z její společnosti nadšená, ale zároveň byla mou jedinou starostí. Je to velmi všímavé děvče s ohromnou fantasií. Gregory Elizabeth hlídal víc než korunovační klenoty a ani s dr. Fishem nebyl problém. S klidnou tváří předal péči i dokumenty o Elizabetině zdraví do rukou Melody. Zatím vše probíhalo v klidu a bez problémů.
Přišel den, kdy Rie spala ve svém domě naposledy. A přiznávám, že nebyla sama, nenechal jsem si ujít příležitost zpříjemnit jí poslední lidskou noc. Ráno jsem si ji odvezl, díval jsem se, jak se loučí. Pohladila každý kousek domu.
„Sbohem!“ zašeptala na zápraží, pak se otočila a s úsměvem na rozzářené tváři mi podala ruku.
„Nerozmyslíš si to?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.
„Už navždy spolu,“ řekla a pevným krokem šla po cestičce k mému autu, vstříc novému životu.
Dům byl prázdný. Všichni odešli a nechali nám soukromí.
„Kam?“ zeptala se na zápraží. Usmál jsem se a vedl ji do teď už našeho pokoje. Chtěl jsem, aby si z proměny pamatovala jen to nejnutnější. Sklonil jsem se nad ní, ležela na posteli, ruce kolem mého krku.
„Budeš tu?“
„Nehnu se od tebe. Budu tím prvním, co uvidíš, až otevřeš oči,“ slíbil jsem jí. Políbil ji na rty.
„Spi,“ zašeptal jsem a nechal vůli a schopnosti vládce pracovat.
Dny, které nastaly, byly těmi nejdelšími v mé dosavadní existenci. Jak jsem posléze zjistil, i já byl několik hodin mimo sebe. Tehdy jsem ocenil soudržnost své rodiny. Richard a Roxvar věděli, že bych Rie neopustil, ale zároveň mé tělo potřebovalo potravu. Vydal jsem příliš mnoho energie. Tak na mne před domem čekal „piknik“ v podobě dvou srn a jednoho vlka. Melody byla společně s Tex u Elizabeth a Gregory tu byl připraven poskytnout mi svou krev, pokud bych se vyčerpal příliš. Netušil jsem, že má rodina je tak blízko a ochotna poskytnout nám jakoukoli pomoc a podporu.
Celé čtyři dny jsem seděl vedle postele a pozoroval Riinu tvář, jak se mění vlivem proměny. Vrásky pomalu mizely a svaly se zpevňovaly. Bál jsem se, a proto pečlivě naslouchal tlukotu jejího srdce. Myšlenky mi bloudily a podvědomí hledalo v mých vzpomínkách všechny informace, které by se mi mohly hodit. Vzpomněl jsem si přeci jen ještě na jeden detail, který zmiňovala kronika. Jen jeden z vládců úspěšně udělal to, co já. Jeho žena nejen že přežila, ale byla jako on, čistokrevná. Nevím, jak to bylo možné, a nejspíš to nevěděl ani on, protože o tom nebyla v kronikách ani zmínka. Připisovali to jeho schopnostem. Jestli… Ne, až má Rie projde proměnou, dostanu odpověď i na tuto otázku. O blížícím se konci mne informovalo její srdce. Frekvence jeho úderů se prudce zvětšila.
„Rie, miláčku už to bude.“ Hladil jsem její ruku a smutně se díval, jak její, teď již změněné, tělo umírá. Srdce bilo jako na poplach, než se zastavilo úplně. Čekal jsem, kdy otevře oči, ale místo toho...
Uběhla sotva minuta, co její srdce ztichlo, když se jeho rytmus ozval znovu. Byl stejně pomalý jako můj, či Greoryho nebo Richardův. To znamená... S úžasem jsem naslouchal.
„Majorie?“ zašeptal jsem. Víčka se jí zatřásla, otevřela oči a ona se poprvé rozhlédla kolem.
„Chare!“ Měla klidný hlas.
„Vítám tě, lásko,“ políbil jsem ji na čelo. Takže to byla pravda, ona není jako Melody. Cítil jsem se šťastný, nebylo to pravé slovo, nebylo schopno vyjádřit to, co jsem cítil.
„Už je po všem?“ zeptala se a sama se zaposlouchala do něžné krásy svého hlasu. Až během posledních čtyř dní jsem se dozvěděl, že Rie mluvila i s Mel a ta jí vyprávěla průběh své proměny. Proto ta otázka.
Já jen kývl, nemohl jsem se přestat dívat, byla přesným vyjádřením slova královna. Nádherná, moudrá, laskavá a vlídná. Byla bytostí světla, nikoli noci. Cítil jsem vnitřní uspokojení, že její proměna proběhla bez komplikací a zbytečné bolesti. Co je proti tomu nějaký ten den navíc.
„Ano. Chceš vidět svou novou tvář?“ vyzval jsem ji. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje na můj dárek.
„Hm, líbí se tobě?“ zvědavě si prohlížela mou tvář.
„Jsi nádherná jako vždy,“ ujistil jsem ji a podal jí ruku. Přijala ji a nechala se odvést k zrcadlu. Tiše stála a prohlížela se.
„Chare, to co? Co se stalo?“ Rychle, nezvyklá nové podstatě, se otočila. V očích údiv a milion otazníků.
„Nezlob se, ale je to jen malý dárek ode mne k novému životu. Takový odpustek za ty roky, co jsi musela být sama,“ vysvětloval jsem.
„To ty?“ Přejela si dlaní po tváři.
„Víš, vládce nejsem jen proto, že jsem se narodil v královské rodině. Mám moc, kterou ostatní postrádají, dokonce ani mí bratři jí neoplývají. A teď jsem měl tu nejlepší příležitost ji plně využít a dát ženě, jež nadevše miluji, to, o co jsem ji svou hloupostí připravil. Čas.“ Objal jsem ji a poprvé beze strachu políbil. Už se nebudu muset strachovat a její zdraví.
„Půjdeme za ostatními? Čekali stejně netrpělivě jako já, až se probudíš,“ zeptal jsem se.
„Já jen… Je tam i Lizi?“ Bála se, to bylo pochopitelné.
„Ano, neměj strach, tak den, dva jsou všichni lidé před tebou v bezpečí. Tvá upíří stránka se musí nejprve spojit s tělem i vědomí a probudit se,“ uklidnil jsem jí a pomalu se s ní vydal k rodině.
„Ahoj,“ stáli jsme na vrcholku schodiště a Rie nejistě přešlapovala.
„Mami?!“ Richard byl stejně jako ostatní překvapený. Neřekl jsem, co hodlám udělat, přesněji proč bude proměna Rie jiná.
„Tedy, babi! Takhle tě neznám! Jsi kočka, víš to!“ vykřikla Elizabeth a na rozdíl od ostatních se nám vydala vstříc.
„Lizi! Holčičko moje!“ Teď viděla každý stín ve tváři své vnučky. Viděla to, co my, jak moc ji těhotenství vyčerpává a zároveň ji naplňuje. Byla u Elizabeth dřív, než čekala. Trochu roztřeseně, ale hlavně opatrně ji objala.
„Dítě moje, odpočíváš? Jíš?“ Starost prosakovala z každé slabiky.
„Neboj, babi. Mel i Grefory mě nosí na rukou. Hlídají a starají se. A nebýt Tex, už bych asi utekla. Nevěřila bys, jak může být přehnaná péče otravná!“ Svůj pohled směřovala ke Gregorymu. Ten jen sklopil zrak. Mel říkala, že se včera pohádali - poprvé. Prý ale jen letní bouřka, nic vážného.
Když nastal večer, Elizabeth společně s Mel, Tex a Gregorym odjeli a já s Rie vyrazil do lesa. Je příliš málo času, a tak s učením musíme začít hned.
Díval jsem se, jak ladně se pohybuje lesem, a doufal, že vše dopadne dobře. Že s Rie mám celou věčnost před sebou.