Trvalo mi to déle než jsem očekávala, ale nakonec jsem se vymáčkla. Musím se přiznat, že se mi to vůbec nelíbí a myslím si, že jsem napsala mnohem lepší věci. Tahle kapitola je taková nezáživná - prostě se mi akce píší líp. Neumím se moc dostávat do pocitů postav, ale snad doufám, že v ní najdete aspon něco pozitivního.
Po poslední kapitole se objevili dva fanouškovské tábory a to Sama a Damiena. Takže jsem vytvořila menší anketku, kterou najdete na mých stránkách (www.something-to-be.xf.cz). Koho by jste raději viděli po boku Emmy? Damiena nebo Sama? Nebo snad ani jednoho?
Natáhla jsem se pro další knihu. Bylo to pěkně vysoko, takže jsem se musela postavit na špičky, ale nakonec jsem dosáhla ke svému cíli. Odhodila jsem starou zaprášenou knihu, v černé vazbě k ostatním, které se mi kupily na stole.
Byla jsem momentálně v jedné z největších místností v domě. Byla to knihovna, kde se vysoké police s knihami táhly po celých stranách. I když místnost měla vysoká okna, moc světla tady nebylo. Díky vysokým regálům se dovnitř sluneční světlo nedostalo. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl. Většinou ho využíval William, když se konalo nějaké setkání politiků tady v domě. Ale moc často se to nestávalo. Ke svým schůzkám raději William využíval svou firmu, kterou měl ve městě. A na co že mu vlastně byla nějaká firma? Bylo to prosté… Vlkodlaci potřebovali z něčeho financovat své lovecké výpravy a podnikání byla perfektní zástěrka. Sice jsem vůbec netušila, v čem William podniká, a abych se přiznala, bylo mi to celkem jedno.
Od té doby co Damien odjel, jsem se opravdu nudila. Občas jsem byla s Catherine nebo s Tesou, ale ony se mnou nemohli být pořád. Co se týkalo Lucase, bylo to s ním teď složité. Neustále se mračil, dokonce jsem se ho přistihla, jak se hádá s otcem. Dával mu za vinu vše, co se stalo jeho smečce. Byl naštvaný, že nemohl jet s nimi a ochránit je. William mu oponoval, že by zemřel taky, načež Lucas prásknul dveřmi, aniž by řekl jediné slovo.
Měla jsem v plánu si s ním o tom promluvit, ale vůbec jsem netušila, co mu říct. Bylo to pro něj složité období a nejlepší bylo se mu naprosto vyhýbat.
Poněvadž tady nebyl nikdo další, s kým bych se mohla zabavit, začala jsem se probírat zdejší knihovnou. Hledala jsem ale něco speciálního. Četla jsem upíří knihy, kde bych našla aspoň jakoukoli zmínku o Taranu. Chtěla jsem vědět, pochopit, čím jsem to vlastně prošla. Knih o upírech tady moc nebylo, ale bylo to pořád lepší než nic.
S kupkou pěti knih jsem se vydala k malému stolíku na samém konci knihovny. Stál u krbu, kde momentálně hořel oheň. Poprosila jsem Artura, aby mi tady někdo zatopil, protože venku už se teploty pohybovaly pod nulou a tady to pěkně profukovalo.
Byla jsem zrovna začtená do knihy o velkých válkách mezi upíry a vlkodlaky, když se ozvalo tiché zaklepání. Překvapeně jsem se podívala na dveře a pak na hodiny. Bylo teprve něco kolem sedmé.
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla Tesa. Lehce se na mě usmála a vešla dovnitř.
„Čteš si?“
Pousmála jsem se. „Jo, ale moc mě to nebaví,“ odhodila jsem knihu stranou.
„Kde si dnes byla?“ Už jsem Tesu odpoledne sháněla, ale bylo mi řečeno, že s babičkou odjela do města.
Tesa se zamračila. „Byla jsem s babičkou u doktora.“
Napřímila jsem se. „Je nemocná?“
Přikývla. „Dostala chřipku. Nebylo ji vůbec dobře, takže jsem jí raději vzala k doktorovi. Předepsal ji antibiotika a klid.“
Lehce jsem si oddechla. Marie byla skvělá žena a Tesa ji milovala víc než cokoli na světě. Bohužel už byla příliš stará a nemocná, takže se musela hodně šetřit. Jenže to s ní bylo obtížné. Neustále tvrdila, že jí nic není a cítí se svěží. Opak byl ale pravdou.
„Určitě se z toho dostane, uvidíš,“ do hlasu jsem se snažila dát co nejvíc upřímnosti. „Posaď se,“ pobídla jsem jí k druhému křeslu. Pak jsem ještě přihodila do krbu ještě pár polen dřeva. Jako upír jsem měla o něco nižší tělesnou teplotu, takže jsem příliš velké teplo nepotřebovala, kdežto Tesa byla jenom částečný vlkodlak, s normální teplotou. Na sobě už teď měla hrubý svetr, kdežto já byla jenom v tričku s krátkým rukávem.
Pak jsme si s Tesou ještě povídali. Ani nevím, co jsme přesně řešili, ale po dlouhé době jsem se cítila zase dobře. Tesa mi vyprávěla příhody ze svého dětství, hodně vzpomínala na své kamarády a já se několikrát přistihla, jak závidím. Taky bych brala takové spokojené dětství.
„… a nakonec jsem se naštvala a hodila mu ten dort do obličeje.“ Obě jsme se začali smát. Její příběhy stály za to.
Uprostřed smíchu nás přerušilo další zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupil Artur, tentokrát v šedém obleku a s opět pečlivě učesanými vlasy.
„Slečno, máte návštěvu. Čeká vás v hale.“
Překvapením jsem na něj vykulila oči. Dřív než jsem se stihla zeptat, kdo to je, Artur vycouval ze dveří a zavřel za sebou.
„Ty někoho čekáš?“ zeptala se zmateně Tesa.
Zakroutila jsem hlavou. „Nemívám návštěvy. Vlastně jsem ještě nikdy neměla návštěvu.“
Vůbec jsem netušila, kdo to může být. Že by Cassie? Kdo jiný by mě vlastně mohl přijít navštívit?
Vyskočila jsem z křesla a zamířila ke dveřím. Tesa mi byla v patách.
Poněvadž dveře z knihovny vedly přímo do chodby, odkud jsem viděla do spodního patra, k hlavním dveřím, okamžitě jsem si všimla, kdo mě hledá. A Cass to zaručeně nebyla.
Zamířila jsem ke schodišti a odtud dolů. Když mě Sam uslyšel, okamžitě se otočil a usmál se na mě.
„Same?“ zeptala jsem se překvapeně. „Co tady děláš?“
Na jeho tváři se objevil ještě širší úsměv. „Přišel jsem tě vyzvednout.“
„Vyzvednout?“ zopakovala jsem zmateně.
„Slíbil jsem ti to kino, nepamatuješ? Takže tě do deseti minut čekám zpátky, abychom stihli film.“
Šokovaně jsem na něj zírala. Snažila jsem se nějak pochopit jeho slova, ale nešlo mi to.
„Eh?“ Musela jsem vypadat jako blázen, ale já opravdu ničemu nerozuměla.
Sam protočil oči v sloup. „Slíbil jsem ti, že tě vezmu do kina, nepamatuješ si to? V té jeskyni…“ Dodal, když viděl, jak přemýšlím.
Samozřejmě, že mi to bylo jasné, ale nepočítala jsem s tím, že to myslí vážně.
„Tak si pospěš, ať to stihneme.“
Stála jsem tam jako přikovaná, teprve až mě někdo potáhnul za ruku, tak jsem se probrala.
„Jasně, hned bude tady!“ křikla na něj Tesa a už mě začala táhnout do patra.
„No páni, netušila jsem, že tě pozval na rande takovej pěknej kluk. Proč si mi nic neřekla?“
„Na rande?“ vykoktala jsem ze sebe zmateně. „To není rande,“ zahučela jsem tiše. Došli jsme ke mně do pokoje a Tesa okamžitě přiskočila k mé skříni.
„Co to děláš?“
„Musíme tě přeci do něčeho obléct. Nemůžeš jít v tomhle,“ přitom kriticky sjela pohledem mé tričko a tepláky.
Chvíli na to ze skříně vytáhla několik kusů oblečení a hodila je po mně. Byly to úzké džíny a modrá halenka, která mi sahala až po zadek. K tomu mi podala ještě bílé bolerko.
„Pospěš si, ať na tebe nečeká,“ křikla na mě do koupelny. Já pořád nemohla uvěřit tomu, že Sam je tady. Najednou mým tělem projelo vzrušení. Moc často jsem se do města nedostávala, takže jsem se pochopitelně těšila.
Navlékla jsem na sebe oblečení a s nechutí jsem se podívala do zrcadla. Nepatřila jsem k typům, který si potrpěl na značkové a moderní oblečení. Já si vystačila i s úplně obyčejnými kalhotami a tričkem. Jenže v tomhle domě se to považovalo za krajně nevkusné.
Povzdechla jsem si a raději jsem vzala do ruky kartáč. Párkrát jsem si pročesala vlasy, než na mě Tesa znovu začala bušit.
„Už jsi?“ křikla a pak nakoukla dovnitř. Když viděla, že jsem oblečená, vešla dovnitř.
„Vyčeš si je, bude ti to slušet víc…“
Tese jsem věřila, takže jsem si vlasy vyčesala do copu a svázala gumičkou. Byla pravda, že jsem vlasy měla už pěkně dlouhé a v copu mi aspoň nepřekáželi.
„Sluší ti to,“ řekla s úsměvem Tesa a sjela mě pohledem. „Potom mi musíš všechno povyprávět,“ přitom na mě spiklenecky mrkla.
Já protočila jenom oči v sloup. Moc dobře jsem věděla, kam tím míří. „Není to rande,“ zamumlala jsem znovu. Věděla jsem, že mě slyší, ale nekomentovala to. Jenom se ještě víc usmála.
Raději jsem si nazula kozačky a vzala si dlouhý černý kabát. Kolem krku jsem si ještě obmotala hrubý černý šál a vyrazila jsem zpátky za Samem.
V jednu chvíli jsem doufala, že si to třeba rozmyslel a odešel. Vůbec jsem totiž netušila, co mám dělat. Tesa mi tvrdila, že je to rande, jenže já to za rande vůbec nepovažovala. Co to pak ale bylo? Přátelská schůzka? To těžko, když vezmu v potaz, co jsme všechno spolu prožili. Jak se k němu mám vlastně chovat? Stal se Sam mým kamarádem, nebo ještě něčím víc? Jak to vlastně bral on?
Raději jsem zatřepala hlavou a přestala tyhle stupidní otázky řešit. Byla jsem už na posledním schodě, když se ke mně Sam překvapeně otočil.
„Jsi rychlá…“
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Říkal si, že mám deset minut.“
„Já vím, ale u většiny holek to znamená minimálně půl hodinu.“
Zazubila jsem se na něj. „Tak asi patřím do té menšiny.“
I on se zasmál. „Nejspíš… Půjdeme?“
Přikývla jsem a oba jsme vyrazili ven.
Před domem nás čekalo Samovo auto. Nebylo to nic prvotřídního. Vlastně to byl starý, ojetý pickup, který byl na některých místech zrezivělý. Modrý lak už dávno ztratil svůj původní jas a na některých místech byl dokonce oloupaný.
„Není to nic moc, ale je to moje…“ ozval se Sam vedle mě, když si všiml směru mého pohledu. „Pořád to jezdí, takže mi to stačí.“
Nechtěla jsem na to auto tak zírat, ale nedalo mi to. Nejspíš si teď myslel, že jsem moc fajnová na to, abych jezdila v takovém autě.
„Náhodou, mě připadá super. Má určitě svou historii…“ s tím jsem se vydala k autu.
Dveře se skřípáním otevřely. Vypadalo to, že už toho opravdu má hodně za sebou. Uvnitř se linul nejen vlkodlačí zápach, ale cítila jsem ještě lehkou vůni vanilky. Nejspíš to byl nějaký osvěžovač vzduchu.
Auto s rachotem naskočilo. Musela jsem říct, že to byl rozdíl oproti pohodlným autům, které vlastnila vlkodlačí královská rodina, ale jak to vypadalo, Sam zastával názor, že pokud to máš čtyři kola a motor, tak s tím jezdit může.
„Tohle auto mám ještě po tátovi. Nikdy bych ho nevyměnil,“ odpověděl mi, když jsem se zeptala, proč si nekoupí novější.
„Pamatuju si, že mě v něm vozíval na fotbalové zápasy. Strašně nerad jsem tam jezdil, protože mě to nebavilo, ale nikdy jsem mu to neřekl. Byl to totiž jedny z mála okamžiků, které mě a Haně věnoval,“ povídal tiše. Určitě se vrátil do vzpomínek na své dětství.
Chvíli jsem pozorovala jeho zamyšlenou tvář, než jsem si uvědomila, že jsme vjeli na tmavou silnici, vedoucí do města. Auto nejalo nijak závratnou rychlostí, ale tohle tempo nám oběma vyhovovalo.
„A proč si to auto otec nenechal?“
Přes jeho obličej přelétl stín bolesti. „Zemřel před pěti lety,“ šeptl tiše.
„Omlouvám se,“ špitla jsem. Nechtěla jsem jitřit staré rány.
Znovu se usmál. „To je v pořádku, už jsem se přes to dostal. Navíc umřel při lovu, tak jak si to přeje každý vlkodlak.“
Dál už jsem se raději na jeho rodinu nevyptávala. Věděla jsem, že bych zase řekla něco špatného. Proto jsem raději stočila svůj zrak ven. Sice už byla tma, ale já viděla ještě poměrně dobře. Výhoda toho, být upírem.
„Ale raději neřešme mojí rodinu. Co ty, jak ses měla poslední dny?“
Stočila jsem pohled zpátky k němu. Pak jsem pokrčila rameny. „Nijak vlastně… Četla jsem si knihy, občas byla s Catherine nebo Tesou… Od té doby co Damien odjel, se hodně nudím.“
„Jste si s Damienem hodně blízcí?“
„Dalo by se to říct,“ pak jsem se ale zamračila, když jsem si vzpomněla na incident, kdy byl opilý. Damien se mi překotně omlouval, že to nechtěl říct, že za něj mluvil alkohol, přesto pořád ve mně byla část, která to nedokázala překousnout.
„Vyrůstali jsme spolu a Damien mě vždycky bral jako sobě rovnou. Netvrdím, že Lucas ne, ale s Damienem to bylo jiné. Lucas měl a pořád má svoje povinnost jako budoucí král, takže nám nemohl věnovat tolik času. Nejspíš to nás s Damienem spojilo…“
Sam přikývnul. „Chápu to… Taky se tak cítím s Hanou. Je to nejlepší přítelkyně a sestra v jednom.“
Chvíli jsme znovu jeli mlčky. Sam se lehce ošil, nejspíš se chtěl na něco zeptat.
„Mluvila si s Lucasem?“ zeptal se tiše do přítmí auta.
Zakroutila jsem hlavou. „Raději ne… Má to teď těžké, sotva něco řekne.“
„Já vím… Pořád si to dává za vinu. Nedokáže pochopit, že by svou přítomností sotva něco zmohl.“
Přikývla jsem. Bylo mi to jasné. Damien i Lucas měli jednu stejnou vlastnost. Dusili v sobě své pocity, dokud nevybuchli. Což někdy bylo na obtíž. Jen neradi se někomu svěřovali.
Naštěstí jsme tohle téma už dál nerozebírali, protože jsme dorazili do města. Kino bylo hned na kraji města v jednom z velkých obchodních domů.
Sam zamířil do podzemních garáží a odtud jsme společně zamířili výtahem do nejvyššího patra.
Musela jsem uznat, že jsem byla opravdu zvědavá. Pro někoho to mohla být obyčejná návštěva kina, pro mě to však bylo něco víc. Bylo to poprvé, co jsem tady byla… V předsálí, kde postávali lidé, na mě dýchala atmosféra vzrušení. Lidé se těšili na nové zážitky z filmů. Zprvu jsem je nechápala, ale pak jsem to cítila taky. Jaké to bude? Je to něco jiného než ostatní filmy v televizi?
Celé předsálí bylo laděné do červených barev. Na stěnách visely obrazovky, na kterých kromě reklam běžely i ukázky nových filmů. Po zdech byly pověšené různé promo plakáty, podél zdí stály vysoké papírové makety hlavní hrdinů z různých filmů.
Na pravé straně stál dlouhý pult, kde se prodávalo nejrůznější občerstvení, kdežto na té levé bylo několik pokladen, u kterých se tlačili diváci všech možných věkových kategorií.
„Tak co bys chtěla vidět? Horor, komedii nebo animák?“
Pokrčila jsem rameny. Vůbec jsem netušila, který film by mohl být zajímavý, nebo co je právě v této době in.
„Netuším, nechám to na tobě.“
Sam se jenom zazubil a zamířil k pokladnám. Za chvilku se vrátil zpátky i s lístky. Nechtěl mi říct, na co jdeme, prý to bude překvapení. Nezbývalo mi než se smířit s jeho výběrem.
Pak ještě zamířil k pultu, kde koupil velkou krabici popcornu a snad ještě větší nápoj, který měl aspoň litr.
Obojí mi strčil do ruky. „Slíbil jsem ti popcorn i colu, doufám, že ti to bude chutnat.“
Čichla jsem si k popcornu a trochu nakrčila obočí. Nic jsem necítila, jenom lehkou vůni kukuřice a soli. Vzala jsem jeden popcorn do ruky. Netušila jsem, co od toho čekat, ale přesto jsem to dala do pusy. Bylo to suché a lepilo se mi to na patro, přesto se to dalo sníst…
„Pojď a nesněz to všechno,“ řekl s úsměvem. Popadl mě za ruku a zamířil se mnou do jednoho z mnoha sálů, který tady byl. Před dveřmi nám mladá slečna odtrhla lístky, abychom mohli vejít dovnitř. Musím říct, že jsem se opravdu těšila a nadšení prostupovalo celým mým tělem. Pro někoho to byla obyčejná návštěva kina, ale pro mě to bylo něco nového. Něco co jsem ještě neznala…
Sedadla byla hluboká a pohodlná. Seděli jsme úplně nahoře, takže jsme měli dobrý výhled. Kino bylo spíš prázdné než plné. Dohromady nás tady mohlo být něco kolem třiceti.
Když začaly úvodní titulky, zavrtala jsem se hlouběji do křesla a přitom jsem pojídala popcorn.
Musím říct, že nakonec to byl neuvěřitelný zážitek. Sam vybral jakousi kýčovitou americkou komedii, ale já jsem se perfektně bavila. Musela jsem uznat, že jsem se tak dobře už dlouho nenasmála.
Z kina jsme oba odcházeli s dobrou náladou.
„Takže se ti to líbilo?“
Horlivě jsem přikývla. „Bylo to super! Už dlouho jsem se takhle nenasmála.“
Sam se pousmál. „To jsem rád, úsměv ti totiž moc sluší…“
Sklopila jsem pohled. Nebyla jsem zvyklá na tyhle komplimenty. Navíc to dnes večer nebylo poprvé, kdy mě Sam nějak pochválil. Nechápala jsem, co tím sleduje. Že by si užíval mé rozpaky? Protože mě to do rozpaků určitě přivádělo.
Nekomentovala jsem to, a ani Sam nic neřekl.
„Smím krásnou dámu pozvat na večeři?“ řekl galantně a přitom mi nabídnul své rámě. Pousmála jsem se. „A má dáma na výběr?“
„Copak by chtěla krásná dáma trávit takhle báječný večer sama? Taková partie jako jsem já, se přeci nedá odmítnout,“ řekl naprosto vážně.
Nedalo mi to a já vyprskla smíchy. „Když myslíš,“ s tím jsme se do něj zavěsila.
Restaurace nebyla nijak daleko, takže jsme auto nechali v garážích. Uvnitř bylo docela plno, ale přesto se pro nás volné místo našlo. Sice to bylo přímo uprostřed restaurace, kde jsme každému byli na očích, ale oba jsme měli dobrou náladu, takže nám to vůbec nevadilo.
Usadili jsme se k malému stolku, na kterém byl červenobílý kostkovaný ubrus a uprostřed malá květina.
„Dobrý večer,“ ozvalo se za námi. Před námi postával mladý číšník s mastnou pletí. Zářivě se na nás usmíval, až jsem měla strach, aby nechytnul do úsměvu křeč.
Položil před nás jídelní lístek.
„Co vám mohu nabídnout k pití?“ Neušlo mi, že mluví s přízvukem. Nejspíš to byl ital… Vždyť jsme taky byli v italské restauraci.
„Co takhle nějaké dobré bílé víno? Co ty na to Emmo?“ Víno jsem párkrát měla s Catherine. Neviděla jsem v tom problém, takže jsem přikývla.
„Neřídíš náhodou?“ řekla jsem s úsměvem, když číšník odešel.
„Vlkodlaci mají rychlé spalování,“ řekl s úsměvem. „Neboj, jedna sklenka mě nezabije,“ dodal.
„Jen aby,“ řekla jsem naoko vážně. Pak jsme se oba zase začali smát. A takhle probíhal skoro celý večer. Neustále jsme se něčemu smáli a já si po dlouhé době znovu přišla uvolněná. Ani s Damienem jsem se tak dobře nebavila. Sam byl vtipný a neustále mi něco vyprávěl, takže jsme se nenudili. Většinou vyprávěl on, jen občas se mě na něco zeptal. Ale většinou to bylo otázky typu, co se mi líbí a co mám ráda. Poněvadž jsem byla upír, který moc svět neznal, mé odpovědi byly strohé. Jak to vypadalo, Samovi to vůbec nevadilo.
Nakonec jsme z restaurace odcházeli jako poslední někdy kolem třetí ráno. A oba s dobrou náladou. Ta má byla navíc podpořená pěti skleničkami vína. Musím říct, že se mi motala hlava a pomalu jsem motala páté přes deváté.
Sam byl naštěstí střízlivý, takže mě mohl cestou do garáží podpírat. Opírala jsem se o jeho bok, zatímco on mě držel kolem pasu. Musela jsem říct, že mi to vůbec nevadilo. Právě naopak…
Ještě víc jsem se o něj zapřela a lehce přivřela oči. Naštěstí mě Sam vedl, takže jsem neměla strach, že upadnu. „Dnes je krásně, viď?“ zašveholila jsem vesele. Jazyk se mi lehce lepil na patro, ale ještě pořád jsem věděla, co dělám.
„Vždyť mrzne…“ řekl s úsměvem Sam.
„Já mám zimu ráda. Pořád lepší než léto a slunce, brr…“ zamručela jsem mrzutě.
Sam se zasmál. „No jasně…“
Sice nám to chvíli trvalo, ale nakonec jsme se k Samovu autu dostali. Svalila jsem se na dveře spolujezdce a snažila se na chvíli zastavit kolotoč kolem mě.
„Mám takový pocit,“ začala jsem s úsměvem na tváři, „že si mě dnes večer opil.“
Sam se zatvářil jako neviňátko. „To bych si nikdy nedovolil.“
„Jasně, jasně,“ zahuhlala jsem a svalila jsem na sedadlo spolujezdce. Stáhla jsem okénko úplně dolů. Potřebovala jsem teď spoustu čerstvého vzduchu. Musela jsem logicky uvažovat. Jak se znám, určitě bych udělala nějakou blbost.
„Hlavně mi řekni, jestli budeš chtít zvracet. Zastavím ti…“
Zašklebila jsem se na něj. „Tak zle na tom ještě nejsem.“
Jenom se zasmál a nastartoval. Za chvíli jsme vyjížděli z města pryč.
Tentokrát jsme po cestě nepotkali jediného živáčka. Všude bylo ticho a to hlavně díky tomu, že byla hluboká noc. Na okamžik jsem se zamyslela nad tím, jestli někde nějaké upíří společenství právě žije svým životem. Je možné, že někde existují speciální kina pro upíry, kde se právě promítá? Nebo že nějaký upír pozval svou upíří spřízněnou duši do italské restaurace?
„Jsi v pořádku?“ ozval se Sam. Nejspíš si musel myslet, že jsem se zbláznila. Hlava mi visela z okna. Vypadalo to, že jako kdybych zvracela.
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem s úsměvem. Raději jsem vrátila hlavu zpátky do auta a aspoň trochu zavřela okno. Pěkně to tady profukovalo a přeci jen vlkodlaci neměli tak odolnou imunitu vůči nemocem jako upíři.
Cesta mi nakonec pomohla aspoň trochu vystřízlivět. Sice jsem nevěděla, co to znamená být opilá namol, ale měla jsem pocit, že jsem k tomu dnes neměla daleko. Naštěstí mě Sam včas zastavil. Ani jsem nevěděla, proč jsem tolik pila.
Sam zastavil u hlavní brány vedoucí k vile. Vlkodlaci, kteří byli na hlídce na nás překvapeně koukali. Když uviděli mě a Sama v autě, dost se divili, ale nakonec nás pustili dovnitř.
Auto zastavilo před hlavním vchodem. Sam vypnul motor, ale ještě pořád jsme zůstávali v autě.
„Tak doufám, že ses dobře bavila.“
Usmála jsem se na něj. „Moc… Bylo to perfektní, děkuji,“ řekla jsem upřímně. Opravdu jsem netušila, kdy jsem měla naposledy tak dobrou náladu.
„To jsem rád,“ řekl i on s úsměvem. „Takže ti nebude vadit, když to někdy zopakujeme?“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Ty bys chtěl? Chci tím říct, dnešek ti nevadil?“
Nechápavě se na mě podíval. „Proč by mi měl vadit?“
„Myslela jsem, že to děláš jenom z povinnosti.“
Věděl, kam tím mířím. Proto jenom protočil oči v sloup a pak se na mě znovu podíval. Tentokrát však v jeho očích bylo něco jiného.
Lehce mě stisknul za ruku a naklonil se blíž ke mně. Druhou rukou mi schoval neposedný pramen vlasů za ucho a znovu se usmál. Neušlo mi, jak je jeho úsměv pěkný.
„Rád jsem s tebou byl a budu ještě radši, když to zopakujeme.“
Byl ode mě jenom pár centimetrů. Jeho hlas byl podivně zastřený a dech zrychlený. Ani jsem si to neuvědomovala, ale i já dýchala poněkud překotně. Neudělala jsem to schválně, ale zcela samovolně jsem se podívala na jeho rty. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale přála jsem si, aby mě políbil.
A on to nakonec udělal. Jeho rty se hrubě přitiskly na ty mé… Drtil je takovou silou, že jsem po chvíli začala lapat po dechu. Vůbec mi to však nevadilo. Já se totiž té hře podvolila a sama jsem začala udávat tempo.
Zamotala jsem mu ruku do vlasů a pohybovala jsem se rty v souladu s těmi jeho.