Neustále někde běhám, navíc zítra mi začíná brigáda. Místo spaní ještě narychlo aktualizuju. Nová kapitola je nudná, zdlouhavá a o ničem. Navíc opět zmizí Damien - je mi to líto! I tak doufám, že se bude líbit.
Další kapitola bude trvat, kvůli práci už nebudu mít tolik volna. :( Předem moc díky za komenty!
Hustá mračna zahalovala celou oblohu. Vypadalo to, že každou chvílí začne pršet, ne-li dokonce sněžit, protože se teploty pohybovaly okolo bodu mrazu. Ale abych se přiznala, v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Ignorovala jsem studený vítr, který mi svištěl kolem hlavy, i vlasy které díky tomu divoce vlály kolem dokola.
Místo toho jsem se soustředila na skupinu lidí, která stála daleko ode mě. Já neměla odvahu přijít blíž…
Byly to už tři dny, kdy jsme se vrátili z Brazílie. A dlouhých pět dní od doby, kdy jsem se postavila Diegovi. Od té doby to bylo jiné… Lidé kolem mě chodili potichu, jako kdyby se mě báli a já se jim ani nedivila. Já se totiž sama sebe bála. Vždy jsem věděla, že je uvnitř mě cosi zkaženého a zlého, ale nikdy jsem netušila, že to může být tak silné. Bála jsem se toho a navíc jsem měla strach, že mě to nakonec jednoho dne udolá.
Taran byla zvláštní moc. Nedokázala jsem jí ovládat a ještě dnes jsem měla pocit, že ve mně koluje. Mohlo to mé okolí vědět a kvůli tomu se mi stranit? Nebo to byla jenom má bláhová představa? Co když jsem se ostatních stranila jenom já?
Tak jako teď. Stála jsem na hřbitově a sledovala skupinu vlkodlaků, jak se loučí se svými blízkými. Dnes byl totiž pohřeb Aarona a Nicky.
Jejich těla se přeci jen podařilo najít. Chtěla jsem se s nimi rozloučit také, ale William usoudil, že by to nebyl dobrý nápad. Spousta vlkodlaků stále nechápala, co se vlastně stalo a nebylo by nejlepší čeřit vody nenávisti zrovna na hřbitově.
Přesto mi to nedalo. Když všichni odjeli na pohřeb, zůstala jsem v domě, až na sloužící, sama. Ty zdi mě dusily a já musela pryč. Nakonec jsem přesvědčila jednoho ze sloužících, aby mě odvezl sem. Pak jsem mu řekla, aby jel pryč. Byl očividně rád, že na mě nemusí čekat. Netušila jsem, jak se vrátím domů, ale momentálně mi to bylo jedno. Tohle byla naprostá maličkost. Prostě jsem tady chtěla být… Jako kdyby to byla má povinnost. Jejich poslední ochrana před tou dlouhou cestou věčností.
Zhluboka jsem si povzdechla. I když jsem je skoro vůbec neznala, přesto pro mě znamenaly mnoho. Možná jsem je považovala i za své přátele, třeba proto to tolik bolelo. Nebo to bylo jenom proto, že jsem se vinila za jejich smrt? Jistě, ostatní mi říkali, že to Diego nás zradil, že on mohl za jejich smrt, ale proč se mi hlavou stále honily myšlenky, které mi říkaly, že za vše můžu já?
Diego… Jenom to jméno mi způsobovalo obrovský třas. Nebyl to strach, nýbrž rozčilení. Byli chvíle, kdy jsem si přála, aby rychle umřel. Jindy jsem zase chtěla, aby trpěl, tak jako Aaron, který mi umíral v náručí.
Když jsem na něj zaútočila, část mě věděla, že to není správné, ale té touze po krvi se nedalo odolat. Tenkrát jsem si myslela, že jsem ho zabila, ale nebylo to tak. Přežil, i když měl a vlastně stále má, na mále. Ztratil spoustu krve a navíc upadl do šoku. Doktoři tvrdili, že je v hlubokém kómatu a že netuší, jestli se z něj někdy probere.
Nejspíš by bylo lepší, kdyby se z něj neprobral. Jeho zrada totiž bude potrestána, navíc potom, když se zjistilo, že i on byl zapletený do organizace, která už jednou zaútočila na Catherine. Na jeho zádech se totiž našlo tetování, podobné tomu, který měl i muž, který se pokusil zabít Catherine v centru.
Bylo toho tolik, ale já se nedokázala na nic soustředit. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale hlavou se mi neustále honily samé kdyby a co by… Jaké by to bylo teď, kdybych nepřišla s tím hloupým nápadem zaútočit na upíry? Jaké by to bylo, kdy nás Diego nezradil? Byli by Nicky a Aaron stále s námi? Nebo by stejně zemřeli? To už se dnes nikdo nedozví.
Zadívala jsem se na skupinu vlkodlaků. Všichni stáli shromážděni kolem hrobů a poslouchali tichá slova kněze.
Všimla jsem si postarší blonďaté ženy, která držela za ruku malého blonďatého chlapce. Stáli vepředu a žena usedavě plakala. Moc dobře jsem věděla, kdo to byl, ale nevěděla jsem, jestli bych se jí dokázala podívat do očí.
Byla to totiž Aaronova matka…
Já držela naposledy jejího syna v náručí. Já ho nechala napospas smrti.
Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. Damien už mi několik dní říkal, že si to nemůžu dávat za vinu… Nemohla jsem přeci tušit, co se v té soutěsce stane. Přesto mě neustále cosi sžíralo… Něco mi nedalo spát. Ten pocit viny stále byl, i když v hluboko ve svém nitru jsem věděla, že za to nemůžu.
Skupiny vlkodlaků se začali pomalu rozcházet. Ale já nikam nešla. Čekala jsem, dokud všichni vlkodlaci neodejdou. Stála jsem na svém místě i v té době, když zřízenci hřbitova začaly jejich rakve zasypávat hlínou. Teprve až oni odešli, jsem se pomalu vydala směrem k jejich hrobům.
Cesta mi přišla nekonečně dlouhá. Každým krokem mi přišlo, že zpomaluji.
Nakonec jsem tam přeci jen došla. A jediné, co jsem dokázala, bylo zírat na čerstvé hroby. Najednou jsem nevěděla, co říct, jenom jsem tam stále a tupě zírala na hromady květin a věnců, položených na čerstvě položené hlíně.
Co bych jim měla říct? Žádat o odpuštění? Ale kdo měl komu odpustit? Oni mě, nebo já sobě? Už dávno jsem totiž pochopila, že to není jenom o jejich smrti. Tohle bylo jenom o mě… O tom kdo jsem a o tom, jestli vůbec někdy dokážu překonat své špatné já. Když jsem málem zabila Diega, cosi se ve mně zlomilo. Všem okolo jsem říkala, že si dávám vinu za to, že Aaron a Nicky zemřeli, ale nebyla to úplná pravda. Vinila jsem se z toho, že jsem dokázala zabít jenom ze své touhy. Bála jsem se totiž sama sebe.
„Emmo?“ ozvalo se potichu za mnou.
Neotáčela jsem se, jenom jsem tupě zírala na hroby před sebou. Věděla jsem, že tam někdo je, ale chtěla jsem teď být sama.
Něčí ruka mi lehce dopadla za rameno. „Bude to v pořádku, uvidíš…“ šeptl tiše.
Otočila jsem se. Ve tváři jsem neměla žádný výraz. Přesto jsem uvnitř sebe křičela bolestí. Ani jsem si to neuvědomila, že mi po tvářích tečou slzy. Tiše jsem popotáhla a hranou ruky si je setřela.
„Kéž by,“ řekla jsem tiše. Ani nevím, jestli to v tom ševelení větru někdo dokázal zaslechnout.
„Proč se tak mučíš?“ zeptal se Sam a přistoupil vedle mě. I on se podíval na hroby svých přátel a pak se znovu otočil ke mně. „Víš, že za to nemůžeš…“
Zavřela jsem oči a snažila zapudit obraz umírajícího Aarona, který se mísil s Diegovým obličejem, který byl stažený strachem.
„Už si někdy někoho zabil?“ zeptal jsem a upřela na něj svůj pohled.
Nechápavě se na mě podíval. „Samozřejmě…“
„A bylo to proto, že si chránil ostatní nebo jenom z prostého chtíče?“
Nevěděl, jak na tu otázku odpovědět. Jenom na mě tupě zíral a v očích se mu objevilo pochopení. Věděl, že tohle není už jenom o Aaronovi a Nicky.
Povzdechl si a zakroutil hlavou. „Moc se soudíš a navíc… Diego si to zasloužil. Možná si zasloužil i mnohem horší věci,“ tu poslední větu si řekl spíš pro sebe.
Smutně jsem se pousmála a zvedla oči k tmavým nebesům. Možná se soudím, ale otázkou zůstává – jsem já opravdu ta zlá?
„Víš co bylo na tom všem nejhorší?“ Ani jsem nečekala na jeho odpověď. „Že jsem přitom nic necítila. Dokonce mi přišlo, že mu ubližuju ráda… Jako kdyby to byl nějaký můj zvrácený pocit.“
„Emmo,“ nadechoval se k odpovědi, ale někdo za námi nás vyrušil.
„Same!“
Oba jsme se otočili. K nám si to mířila dívka, která mohla mít tak kolem pětadvaceti. Vlasy měla hnědé, volně rozpuštěné. I ona byla celá v černém. Pamatovala jsem si ji z pohřbu, stála vedle Sama.
„Děje se něco?“ otočila se k Samovi a rentgenovala ho pohledem, jako kdyby měla strach, že se mu něco stane.
„Všechno je v pořádku, jenom jsem se zapovídal s Emmou,“ řekl s mírným úsměvem Sam. Bylo vidět, že se znají. Že by to byli přátelé? Nebo snad něco víc?
„Ty si Emma?“ šeptla nevěřícně. Její modré oči se rozšířily údivem. Myslela jsem si, že se na mě bude dívat nenávistně, ale opak byl pravdou. Naprosto nečekaně se na mě vrhla, a pevně mě objala.
Vydechla jsem a nechápavě se zadívala na Sama, který stal za námi. Na rtech mu pohrával mírný úsměv. Já absolutně netušila, o co tady jde.
Dívka se kousek odtáhla a lehce se na mě usmála. „Ani nevím, jak ti poděkovat,“ šeptla tiše a v očích se ji přitom zrcadlily slzy.
„Ehm?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla.
„Emmo, dovol, abych ti představil svou sestru Hanu…“
Ah, teď mi to dávalo smysl. Sam mi o své sestře hodně vyprávěl, a když jsem se na ni podívala, viděla jsem tam určitou podobu.
„Vděčím ti za život svého bratra. Ani nevíš, jak jsem ráda, že si ho zachránila.“
Nikdy jsem nevěřila, že se dočkám takových slov díků, ale byla jsem z nich potěšená. Uvnitř těla se mi rozlil příjemný pocit, který aspoň na chvíli dokázal odehnat pryč mou bolest.
„Není zač.“ Ani jsem nevěděla, co lepšího odpovědět.
Hana se na mě mile usmála. Její úsměv byl hřejivý a dokonce i mě se podařilo, díky tomu, vyčarovat na tváři menší úsměv. Jeden člověk a svět se zdá hned lepší.
„Běž k autu, Hano, hned tě doženu…“
Přikývla a pomalu se vydala zpátky. Pár kroků od nás se ještě zastavila. „Ráda jsem tě poznala, Emmo. Doufám, že se brzy setkáme.“
Přitom mrkla na Sama. Vůbec jsem to nepochopila, ale vypadalo to, že Sam tuhle situaci chápe až moc dobře, protože se na svou sestru zašklebil a protočil oči v sloup.
Raději jsem to ale nekomentovala.
„Moc se obviňuješ, ale ani si neuvědomuješ, že to ti si ta dobrá. Zachraňuješ přeci životy…“
Vesele se na mě usmál. Nejspíš se mi snažil zvednout náladu, a jak to vypadalo, trochu to zabíralo.
Lehce jsem se pousmála a sklopila jsem pohled k zemi.
„No vidíš, takhle ti to sluší víc…“ řekl podivně zastřeným hlasem. Najednou stál blízko mě a než jsem stihla zvednout hlavu, lehce mě pohladil po tváři. Překvapeně jsem se na něj podívala.
On svou ruku stáhnul rozpačitě zpátky. Přes tvář mu přeběhla nějaká emoce, ale já ji nedokázala identifikovat. Pak se znovu zazubil.
„No, raději už půjdu, než se Hana zblázní…“ S tím se ke mně naklonil a objal mě. Já to obětí opětovala.
Pak se odtáhnul, přesto mě pořád držel kolem pasu.
„Nechceš svést domů?“
Zakroutila jsem hlavou. I když jsem netušila, jak se dostanu domů, chtěla jsem tady ještě chvíli zůstat.
Sam si jenom povzdechl. „Tak dobrá...“ Pak se otočil a zamířil pryč. Ušel jenom pár kroků, když se zastavil.
„A nezapomeň na to kino!“ zavolal za mnou a znovu se usmál. Ten člověk měl na mě špatný vliv, protože i mně se na tváři objevil úsměv.
Pak už zamířil pryč. Sledovala jsem jeho kroky, dokud se mi neztratil z dohledu.
Vůbec jsem netušila, že celý náš rozhovor někdo sledoval.
Ještě chvíli jsem stála u hrobů a tupě zírala na náhrobky. Díky Samovi jsem aspoň na chvíli dokázala odehnat své chmurné myšlenky a pocity, které mě sžíraly uvnitř. Nejhorší na tom bylo, že jsem vůbec netušila, jak se s tím vypořádat. A vůbec, co když to nebude poprvé? Co když znovu někoho ztratím nebo, nedej bože, někomu znovu ublížím, abych uhasila svou touhu po krvi?
Zakroutila jsem hlavou. Tohle už nemělo cenu. Dusila jsem to v sobě a věděla jsem, že to nijak nevyřeším. Prostě se musí posunout dál.
„Sbohem,“ šeptla jsem tiše směrem k oběma hrobům. Nebylo potřeba víc slov, tohle prostě bylo mé rozloučení.
Otočila jsem se na patě a bez toho, abych se otočila, jsem se vydala ze hřbitova pryč.
Procházela jsem kolem náhrobků. Občas jsem zahlédla nějakého člověka, ale většina jich pospíchala rychle pryč. Byla opravdu zima a vítr byl víc než dotíravý.
Prošla jsem obrovskou tepanou bránou z kovu. Uvažovala jsem, kam teď, domů se mi ještě vracet nechtělo, ale v tomhle počasí se mi taky nechtělo nikam chodit.
Jenže jen co jsem ušla pár kroků, znovu jsem se zastavila. Přes cestu totiž stálo auto a u něj se opíral Damien. Byl sám.
Když mě uviděl, přešel na druhou stranu za mnou.
„Nechceš svést domů?“ zeptal se tiše.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Netušila jsem, co tady dělá. Jenže teď to nemělo cenu řešit.
„Ráda se s tebou svezu, ale nechce se mi domů.“
Přikývl a mlčky se vydal na druhou stranu. Já ho následovala… Oba jsme pak vklouzli do vyhřátého auta.
„Proč si tady?“ zeptala jsem se ho.
Auto tiše naskočilo, když otočil klíčkem v zapalování.
„Když jsme přijeli domů, hledal jsem tě. Sluha mi řekl, že si jela na pohřeb, tak jsem se pro tebe vrátil.“
Přikývla jsme na srozuměnou.
„Chtěl jsem jít za tebou, ale měla si jinou společnost.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Viděl mě se Samem?
Pohled měl upřený ven, jako by ho na silnici něco strašně zaujalo. Rty měl semknuté v pevné lince, obočí podivně nakrčené…
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se tiše. Nechápala jsem důvod jeho vzteku, ale evidentně tam byl.
Povzdechl si. Chvíli byl tiše, pak přeci jen promluvil. „To ne, jenom…“
„Co jenom?“
Zakroutil hlavou a upřel na mě své zelené oči, které byly prosící. Nechtěl mi nic vysvětlovat. „Nechme to raději být, prosím.“
A já s ním souhlasila. Věděla jsem, že by ten rozhovor nevedl k ničemu dobrému.
„Kam jedeme?“ zeptala jsem se zvědavě. Damien mi neodpověděl, jenom se na mě usmál a dřív než jsem otázku stihla položit znovu, už zastavoval u krajnice. Byli jsme ve městě, na jedné z rušnějších ulic.
„Říkala si, že nechceš domů, tak tě chci vzít aspoň někam do tepla,“ s tím vystoupil z auta. Já ho zmateně následovala.
Zamířil to k jedné malé kavárničce. U dveří na mě počkal a galantně mi podržel dveře.
Kavárna opravdu byla malá. Okolo bylo postaveno několik malých kulatých stolků většinou pro dva až tři lidi. Jenom v zadní části byl koženkový gauč, kde se mohli vejít i čtyři lidé.
Bylo něco kolem páté, takže nebylo zas tak plno. Damien zamířil jednomu ze zadních stolků…
V místnosti bylo teplo, navíc se tady mísila spousta vůní, a mezi nimi převládala hlavně vůně kávy. Abych se přiznala, stále jsem ji nemohla přijít na chuť. To už jsem si dala raději cappuccino.
„Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“ U našeho stolku stála blonďatá třicítka s opravdu vyvinutým poprsím. Neušlo mi, jak se na Damiena zářivě usmála, kdežto mě darovala jenom nepovedený škleb.
„Jenom černou kávu, prosím,“ řekl slušně Damien a pak se otočil ke mně. Zběžně jsem se podívala do nápojového lístku, ale vůbec na nic jsem neměla chuť. „Slečna si dá mléčnou čokoládu,“ vyřešil to za mě.
Blondýna se znovu mile usmála a odcupitala pryč.
„Umím si vybrat sama,“ zabrblala jsem tiše.
Damien se zasmál. „To jsem viděl… Potřebuješ do sebe dostat trochu energie a věř mi, čokoláda je na to výborná.“
Pousmála jsem se.
Pak jsme se dali do řeči. Spíš tedy Damien vyprávěl. Záměrně jsme se vyhýbali tématu Brazílie, za což jsem byla ráda. O tomhle jsme mluvili už dost a já to nepotřebovala rozebírat. Teď jsem potřebovala jenom čas, abych vše vstřebala.
Asi po půl hodině, kdy jsme měli oba pořádně už odpito, jsem si všimla, že se Damien myšlenkami ztrácí jinam. Chvílemi byl zadumaný a několikrát jsem si všimla, že se mi snaží něco říct. Když už se to stalo asi po čtvrté, lehce jsem se ho chytla za ruku a zadívala se na něj.
„Tak co se děje?“
„Jak?“ zeptal se nechápavě. Pak nad tím ale zakroutil hlavou. „Zítra odjíždím pryč,“ pronesl tiše.
„Ale kam?“ Nechtěla jsem, aby jel pryč. Většinu času jsem trávila s ním, hodně mi to pomáhalo.
„Otec mě posílá na lov.“
„Pojedu s tebou!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Při myšlence, že by mohl být v ohrožení, se mi udělalo úzko. Dostala jsem strach, že by se mu mohlo něco stát. Co kdyby ho někdo chtěl nahnat do pasti?
Lehce mě stisknul za ruku. Nejspíš viděl tu beznaděj v mých očích.
„Neboj, budu v pořádku…“
„Ale…“
„Emmo,“ řekl poraženecky. Nechtěl se se mnou hádat. „Zůstaň doma. Potřebuješ si odpočinout.“
„Odpočinout, nebo nemám být na obtíž,“ pronesla jsem sarkasticky.
„Odpočinout… Byla si pryč měsíc a je normální, že potom, co se ti stalo, po tobě nikdo nebude chtít žádnou práci.“
Věděla jsem, že má pravdu, ale nechtěla jsem ji akceptovat. Připadala jsem si nepotřebná.
Pohled jsem stočila ven z okna. Cosi uprostřed mé hrudi mě dusilo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to strach. To tyhle pocity budu zažívat pokaždé, když pojedou na lov?
„Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se tiše.
„Snad to do Vánoc stihneme…“
Otočila jsem se k němu s trochu nechápavým výrazem. „Do Vánoc?“
Trochu se pousmál nad mým výrazem. „Ano, do Vánoc… Taková ta věc se stromečkem, Santou a dárky…“
„Já vím, co jsou Vánoce,“ zabrblala jsem sarkasticky. „Jenom jsem teď ztratila pojem o čase.“
Co vlastně byl za den? Jaký měsíc? Tipovala jsem to na listopad.
„A kdy odjíždíte?“ řekla jsem rezignovaně.
„Dnes večer.“
„Tak brzy?“ Zdálo se mi, nebo v mém hlase byla slyšet spousta smutku?
Damien mě lehce pohladil po ruce. To gesto bylo důvěrné, ale přesto mě příjemně pohladilo na duši. „Taky se mi bude stýskat.“
Když jsem se s ním o pár hodin později doma loučila, pevně jsem ho držela v náručí. Nechtěla jsem, aby mi odjel, ale nedalo se nic dělat. Svíral mě velký strach, ale já věděla, že se s tím musím naučit žít.
Tak nějak se cítí matka, když jí odjíždí její dítě?
Úkosem jsem se podívala na Catherine. I ona svírala Damiena pevně v náručí. Několikrát mu řekla, aby na sebe dával pozor. Damien nad tím jenom protočil oči v sloup, ale já jí chápala. Nechtěli jsme o něj přijít.
Ještě pár minut jsem stála na schodišti, i když se už auta dávno ztratila z dohledu. Strach byl mocná věc a velice nebezpečná.
Strach o druhé nás oslaboval… Hlavou se mi honilo několik otázek najednou. Dokážu i já někdy svůj strach překonat? Utlumím ho, abych mohla znovu bojovat?
A proč se tolik bojím odpovědí na tyto otázky?