Moc vám děkuji za komentáře, jak tady tak na mých stránkách. Opravdu to člověka moc potěší, když ví, že někdo jeho věci čte... ;)
Ráda bych tímto poděkovala leslie, Alysse, Marianě, Amy, theresce a LindSAY, které tady komentovaly... ;)
Co říct ke kapitole? Snad jen - užijte si ji a určitě komentujte! ;)
Když jsem vyrůstala u Quentina, stala se mi jedna zvláštní věc. Bylo mi myslím tenkrát dvanáct nebo třináct let. Quentin byl na lovu, takže mě hlídala Cassie. Ta zrovna spala a já koukala na televizi. Bylo už pozdě, když jsem zaslechla na příjezdové cestě auto. Okamžitě jsem poznala Quentinovu starou dodávku.
Po lovech měl většinou náladu na bodu mrazu, takže jsem věděla, že je lepší se mu vyhýbat velkým obloukem. Doufala jsem, že si mě v obýváku nevšimne a raději hned půjde spát. Jenže už podle chůze jsem poznala, že je něco špatně. Podivně našlapoval.
Věděla jsem, že nemám být zvědavá, ale nedalo mi to. Nakoukla jsem do chodby. Opíral se o zeď a vypadalo, že každou chvílí spadne. Po zádech se mu táhly obrovské škrábance a kolem krku měl obvaz.
„Quentine, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se tiše. Stála jsem jednou nohou stále v obýváku, pro případ, že by se zase naštval.
„Ani ne,“ zavrčel tiše a prudce dosedl na malou skříňku, kde schovával boty. Opřel se hlavou o zeď a zavřel oči. Zprudka oddychoval.
„Nikdy se ti to nesmí stát…“ zamručel tiše.
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Taran je to nejhorší, co jsem kdy viděl. Nesmíš dovolit, aby se ti to stalo…“ Byla jsem ještě víc překvapenější, když jsem si uvědomila, že mluví na mě. Většinu toho moc nenamluvil. Jenže teď to bylo jiné. Jako kdyby o mě měl strach…
Dlouhá léta jsem nevěděla, o čem to mluvil. Co to vlastně ten Taran je… Jednou jsem o něm četla v knize, ale moc jsem tomu nevěřila. Taran prý byla moc ukrytá v duších čistokrevných upírů. Objevil se vždy, když upíra přemohla velká zlost a bolest. Pohltil je a oni se stávali dokonalými zabijáky… Neviděli před sebou nic jiného než pomstu. Taran byl přítomný dlouho dobu a bylo obtížné dostat jej znovu pod kontrolu.
A právě tak jsem se v tuhle chvíli cítila já. Všechny mé vzpomínky se ztratily a zůstaly jenom ty nejdůležitější. Nickyiny oči vytřeštěné hrůzou… Bolest v očích Aarona, když umíral… Sam, který ležel zaklíněný mezi dvěma kameny a bojoval o život. A všechny ty obrazy měly jednoho společného člověka. Toho, který nás zradil. Diego….
Před sebou jsem viděla jenom jeho, a naprosto jsem ignorovala větvičky stromů, které mě šlehaly do tváří, i obrovské kusy dřeva, které se mi bolestivě zabodávaly do noh. A už vůbec jsem nevnímala svou tvář, stáhnutou v křeči rozzuřeného upíra, ani tesáky, kterými jsem si trhala rty.
Do vesnice jsem doběhla během minuty. Okamžitě jsem věděla, kam jít. Můj čich teď byl naladěn jenom na Diegovu vůni, která se linula z Jamalovi chatrče. Jenže to mi bylo právě teď jedno. Mohl by být na severním pólu a já bych si ho stejně našla.
Prudce jsem vběhla dovnitř, až staré, dřevěné dveře odletěli na druhou stranu místnosti. Vůbec jsem netušila, jestli je tady s námi někdo jiný. Já před sebou totiž dokázala vidět jenom Diega, jehož obličej se v jednu chvíli změnil v nechápavý a pak ve vystrašený.
„Ty jedna hnusná, podrazácká sketo!“ vykřikla jsem. Můj hlas byl hrubý a mrazivý. Já sama ho nepoznávala.
Několika rychlými skoky jsem přiskočila k Diegovi a jednou rukou ho chytla pod krkem. Vyzdvihla jsem ho do vzduchu a prudce s ním praštila o zeď. Diego bolestně zaskučel. Dřevo za ním popraskalo…
I když byl Diego mohutný a mnohonásobně vyšší než já, hravě jsem ho dokázala přeprat. V krvi mi pulzovalo tolik adrenalinu, že bych nejspíš dokázala v tuhle chvíli porazit celé smečky. Ale já měla za cíl jenom jediné. Smrt muže před sebou…
Já byla ve své soukromé bublině pomsty, takže jsem ani nevnímala, ten rozruch kolem nás. Vnímala jsem jenom Diegovi oči, které křičely o pomoc a ústa, které se snažila dostat ke vzduchu.
Najednou mě však někdo chytnul za ruku a snažil se mi ji povolit. Bylo to marné, držela jsem pevně.
„Zabil si je, ty parchante!“ křikla jsem mu do obličeje. V jeho tváři se neobjevila žádná emoce, jenom přetrvával strach.
Někdo se mnou prudce škubnul a já byla nucena povolit stisk. Diego se se skučením svezl podél zdi.
Stočili mi ruce za záda. Snažila jsem se vykroutit, ale bylo to marné. Bylo jich na mě moc.
„Odveďte jí ven!“ přikázal něčí autoritativní hlas. Věděla jsem, že ho znám, ale jediný zvuk, který jsem právě dokázala rozeznat, bylo tiché Diegovo sípání, jak se snažil popadnout dech.
Celou tu dobu jsem ho upřeně pozorovala, dokud se mi neztratil z očí. To mě naštvalo ještě víc… Začala jsem kolem sebe mlátit, snažila jsem se vykroutit ze sevření, ale bylo to marné. Přivolali si někoho na pomoc a já neměla šanci se dostat zpátky k Diegovi.
Dívala jsem se směrem ke dveřím, hodnotila svou situaci… Musela jsem se dostat zpátky k němu, zabít ho. To byla má jediná myšlenka.
Neustále jsem se tam dívala, když se mi do zorného pole dostal něčí obličej. Znala jsem ho, ale on neměl být součástí mé pomsty. Ta známá zelená barva jeho očí se na mě zkroušeně dívala. Soustředila jsem se na okamžik na něj. Bylo to zvláštní, jako kdyby mi něco říkal. Jeho ústa se pohybovala, ale já nic neslyšela. Všude okolo bylo ticho narušované jenom tichým sípáním Diega… Pořád neuměl popadnout dech.
Něco teplého se dotklo mé tváře. Netušila jsem, že může má tělesná teplota tak klesnout. Připadala jsem si jako zavřená uvnitř mrazícího boxu, jenom ta věc na mých tvářích mě dokázala trochu zahřát. Muž se zelenýma očima stále něco mluvit. Najednou jsem si tolik přála porozumět jeho slovům. Nezajímala mě teď žádná pomsta… Chtěla jsem jenom vědět, co říká.
V uších mi začalo podivně šumět. Jako kdybych slyšela šum křídel tisíce kolibříků a cvrčků dohromady… Šum byl stále hlasitější a hlasitější, když ho najednou prořízl hlas. Jasný a čistý.
„Slyšíš mě, Emmo?“ zakřičel někdo přede mnou. Byl to ten muž se zelenýma očima. Něco mi říkal a přitom mi držel tvář.
Dívala jsem se do těch důvěrně známých očí.
„Damiene…“ šeptala jsem tiše.
Lehce se pousmál a já viděla, jak se z jeho očí ztratila bolest, kterou tam měl. Najednou se seběhla spousta věcí najednou. Chlad mého těla se ztratil, tak jako i tesáky, které se vrátili na své místo.
Začala jsem slyšet vše, co se kolem mě děje, dokonce jsem cítila, jak mi někdo pevně drží ruce za zády, abych nemohla uniknout. V první vteřině jsem se jenom nechápavě rozhlížela kolem sebe, ve snaze pochopit, o co jde.
„Co se stalo?“ zamumlala jsem tiše. Najednou mě přemohla velká únava. Podlomila se mi kolena a já bych se málem sesunula k zemi, kdyby mě Damien pevně nezachytil.
Objal mě a pevně si mě k sobě přitisknul. Ten kdo stál za mnou, mě konečně pustil a já tak měla ruce volné. Jen jsem ochable stála v jeho náručí a děkovala bohu, že je po všem. Úlevně jsem si opřela čelo o jeho rameno.
„Měl jsem o tebe takový strach,“ zamumlal mi tiše do ucha. Určitě teď v jeho očích byla bolest. Znala jsem ho…
Trochu se ode mě odtáhnul, aby mi viděl do obličeje. „Jsi v pořádku?“
Přikývla jsem, i když to nebyla pravda. Byla jsem šíleně utahaná a bolelo mě celé tělo.
„Co se stalo, Emmo?“ ozval se za Damienem další hlas. Překvapeně jsem se podívala na Williama, který stál s Thomasem a jeho smečkou u domu.
Když jsem se otočila za sebe, viděla jsem tam stát i Lucase a naše další smečky. Kolik jich přijelo?
„Emmo? Kde jsou ostatní? Sam, Nicky, Aaron?“ zeptal se mě netrpělivě Lucas. Věděla jsem, že o ně má strach. Vždyť pro něj byli jako rodinou… Když jsem si uvědomila, co mu musím říct, uprostřed krku se mi udělal velký knedlík.
„Sam je s Jamalem u jezera… Ošetřuje ho.“ Přikývnul a čekal, co mu řeknu dál. Chtěl vědět, jak dopadli. Nejspíš čekal, že se objeví mezi stromy, se svými úsměvy na tváři. Ale to se už nikdy nestane.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se. On věděl, co mu chci říct. Poznala jsem to na jeho očích, jenom si to nejspíš nechtěl přiznat. Nechtěl slyšet tu krutou pravdu nahlas.
„Jsou mrtví,“ šeptla jsem tiše. Přísahala bych, že jsem několik lidí slyšela zalapat po dechu.
„Emmo, musíš nám říct, co se stalo!“ ozval se William.
Ještě naposledy jsem se podívala na Lucase, který měl obličej zkřivený bolestí, než jsem se otočila zpátky k vlkodlačímu královi.
Rysy mého obličeje zhrubly, cítila jsem, že se mi v krvi zase objevuje adrenalin, ale ne v takové míře jako předtím. Jenom vzpomínka na to ho zrádce, mi dokázala rozpumpovat srdce na maximum.
„Diego…“ to jméno jsem vyplivla jako nadávku, „…zradil nás,“ zavrčela jsem mezi zuby.
Všichni přítomní se na nás nechápavě podívali.
„To není pravda!“ vyštěkl někdo. Věděla jsem, že to je to někdo z Diegovi smečky.
Řekla jsem jim tedy vše, co Jamalovi. Některé věci jsem vynechávala, ale závěr byl jasný. Nicky a Aaron zemřeli jenom proto, že nás Diego nalákal do pasti. Ale nikdo netušil proč.
Williamův obličej se zatvrdil. Viděla jsem v jeho očích hněv. Dokonce jsem si všimla, že chvílemi nabírají jantarovou barvu.
„Přiveďte ho sem,“ procedil skrze zuby. Vůbec jsem si neuvědomila, že zůstal v domě.
Thomas s dalšími muži okamžitě zamířili do domu. Všimla jsem si i na Thomasovi, z jeho postoje, že zuří. On určitě neměl ani tušení, co na nás chystá.
V domě se začínal ozývat lomoz a hluk.
„Je pryč!“ vykřikl Thomas. „Utekl zadem,“ zahalekal.
„Chytíme ho…“
„Ne!“ vykřikla jsem. Jestli tady bude dnes někdo, kdo si bude hrát na kočku a myš, pak to budu já. A určitě v tuhle chvíli nebudu lovnou kořistí.
„Přivedu ho zpátky…“ Možná jsem neměla tolik sil co obvykle, ale při vzpomínce na Diega a na jeho zradu jsem ze sebe dokázala ještě vydolovat několik posledních zbytků sil.
„V žádném případě!“ ozval se Damien vedle mě.
„Přivedu ho,“ zopakovala jsem pevně. William pochopil, že by mě teď neudrželo ani pět vlkodlaků najednou, tak mě raději pustil. Možná měl jenom strach, že bych někomu něco udělala… Kdo ví. Důležité bylo, že jsem si mohla dojít pro toho zrádce sama.
Vystartovala jsem z vesnice určitým směrem. Okamžitě jsem ucítila jeho stopu, byla tak jasná a čistá, že by se mi nedokázala ztratit ani mezi tisíci jinými. Zlost prostupovala celým mým tělem, ale já se snažila udržet ji na uzdě. Nemohla jsem dovolit, aby Taran znovu vystoupal napovrch. Bublal na povrchu, ale dokázala jsem ho aspoň trochu zkrotit.
Chtěla jsem, aby Diego pykal za vše, co způsobil. Smrt by pro něj byla příliš jednoduchá.
Během cesty jsem se opět přeměnila do své upíří podoby. Smysly jsem měla mnohem vyvinutější, takže jsem dokázala vnímat každý pochyb okolo sebe. Tak jako rychlé našlapování vlkodlaka před sebou.
Snažil se utéct, ale neměl šanci. Dohnala jsem ho brzy, a když jsem byla kousek od něj, vyskočila jsem a povalila ho na zem.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy, tak jako on. Zavrčel na mě… Nejspíš si myslel, že mě to odradí, ale v tuhle chvíli, by mě odtud už nejspíš nedostal ani Damien.
„Tady ti už nikdo nepomůže,“ zavrčela jsem vztekle. Taran uvnitř mě křičel – dral se na povrch a já se mu stále méně bránila. Vyrazila jsem jeho směrem.
I Diego vystartoval mým směrem a vrhl se kupředu. Vyskočil do vzduchu ve snaze smést mě, ale já ho dokázala zachytit za přední tlapu a prudce s ním mrštit o nejbližší strom.
Uslyšela jsem křupání… Mohl to být strom, který tíhu těla nezvládl, ale já si byla jistá, že jsou to Diegovi kosti.
Vlkodlak se namáhavě postavil na všechny čtyři. Přední, levou tlapu držel ve vzduchu, určitě byla zlomená.
Jenže to nebylo všechno. V jednu chvíli Taran získal svou moc a aby to nebylo málo, vítr se z ničeho nic obrátil mým směrem a donesl ke mně naprosto nádhernou vůni. Přišlo mi to jako věky, kdy jsem jí cítila naposledy a přitom to bylo před třemi dny. Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě udeřila nádherná, lehce dřevnatá vůně krve… Cítila jsem z ní dokonce les… Taky vůni řeky…
Vlkodlak se na mě podíval a uskočil několik kroků stranou. Snažil se znovu utéct, ale neměl šanci. Tohle bylo to nejkrásnější vábidlo ze všech a já si nemohla dovolit nechat ho utéct. Nemohla jsem tu krev ztratit. Chtěla jsem ji, potřebovala jsem ji…
Jako v hypnotickém stavu jsem přešla k Diegovi, který se snažil utéct pryč. Bylo to marné, dokázal udělat sotva pár kroků.
Chytla jsem ho pod krkem a přitáhla blíže k sobě. Na hlavě měl hlubokou ránu, ze které vytékaly tmavé stroužky krve, které se vsakovaly do jeho kožichu. Naklonila jsem se blíže nad ránu a zhluboka se nadechla. Ta vůně byla nádherná…
Najednou se jeho tělo začalo kroutit a já pak nedržela vlkodlaka, ale tělo muže. Diego se na mě díval, v očích pohrdání, ale zároveň strach. Nechtěl umřít a věděl moc dobře, že dnes k tomu má blízko.
Momentálně mě však jeho smrt nezajímala. Prioritní pro mě byla jeho krev, která mě k sobě volala…
Stočila jsem svůj pohled od rány na hlavě k pulzující tepně… On si všimnul směru mého pohledu a nejspíš mu bylo okamžitě jasné, co chci udělat, protože se začal kroutit a dostat se tak z mého sevření, ale neměl šanci. Já si nemohla nechat ujít příležitost dostat čerstvou krev.
„Ne, prosím,“ zaskučel tiše, ale nebylo mu to vůbec nic platné. Zhluboka jsem se nadechla, a i když jsem netušila, jak se to dělá, mé tesáky protrhly kůži na krku.
Do úst mi začala proudit krev a já jako ve snách polykala tu úžasnou tekutinu. Jak jsem jenom vůbec kdy mohla pít z krevních konzerv? A už vůbec, když krev nebyla čerstvá? Proč jsem tomu tak dlouho odolávala?
Pořádně jsem si ho k sobě přitáhla, když se začal bránit ještě víc. Mohl se snažit sebevíc, ale prostě neměl šanci. Pevně jsem ho držela jednou rukou kolem pasu a druhou kolem krku. Hltala jsem tu životodárnou tekutinu a cítila, jak se mi celým tělem rozlévá příjemné teplo. Tohle jsem přesně potřebovala a bylo mi naprosto jedno, jak jsem to získala. Hlavně, že jsem dostala zpátky energii.
Najednou jsem ucítila prudkou ránu a následný let vzduchem. Mé rty se oddělily od Diegova hrdla. Dopadla jsem do trávy a okamžitě jsem vyskočila na nohy. Najednou jsem měla v sobě tolik energie, že bych dokázala pobít celou skupinu prokletých upírů. Vše jsem viděla ostře a jasněji jako nikdy předtím, svaly mě vůbec nebolely – právě naopak. Chtěla jsem se proběhnout, něco těžkého zvednout… Jestli krev člověka vždy působí tak dobře, nechtěla jsem se vrátit znovu k té odporné - studené a staré.
Přede mnou však stáli dva vlkodlaci a tiše na mě vrčeli. Nechápavě jsem na ně zírala a chtěla jim poručit, ať mi zmizí z cesty, ale pak jsem se podívala směrem, kde ležel Diego.
Jeho hrdlo bylo rozdrásané a krev se z něj valila ven. Jeho obličej byl bledý, skoro bez života…
„Proboha,“ hlesla jsem tiše a dopadla na kolena. Podívala jsem se na své ruce, které byly celé od krve. Když jsem si uvědomila, co jsem to udělala, žaludek se mi obrátil na ruby a já začala dávit všechno, co ještě mé tělo nestihlo vstřebat…
Když jsem ze sebe dostala vše, co šlo, stočila jsem se do klubíčka. Otřásala mnou zima, ale i znechucení, ze sebe sama…Dnes jsem se poprvé napila z člověka a zabila ho! Proboha! Stávala jsem se tím, čím jsem nikdy nechtěla být… Zabijákem. Jistě, i dřív jsem zabíjela, ale jenom proto, abych chránila ostatní, ale teď jsem zabila jenom proto, aby dokázala ukojit svou touhu. Bylo to správné?
Něco mě šťouchlo do boku. Hnědý vlkodlak mě pozoroval svýma velkýma jantarovýma očima, plných bolesti… On věděl, jak se cítím. Poznal na mě, jak mě to bolí. Věděl, že bych to nikdy neudělala dobrovolně. Nikomu bych z vlastní vůle neublížila.
„Nechtěla jsem to udělat, Damiene,“ špitla jsem tiše. Vlkodlak se naklonil nade mě a čumákem mě šťouchnul do ramene. Chápal to.
Posadila jsem se a objala ho kolem krku. Tolik jsem teď chtěla cítit jeho tělo, přála jsem si, aby mi řekl, že bude všechno v pořádku… On mě vždy dokázal uklidnit, i když mi předtím tak ublížil.
Jeho mužské tělo si mě přitisklo blíž k sobě. Cítila jsem jeho ruce, jak mě hladí po vlasech i po zádech.
„Bude to dobré, uvidíš,“ šeptl tiše.
„Nechtěla jsem…“ odvětila jsem a snažila se potlačit hysterii, která se mi vkrádala do hlasu.
„Já vím,“ odvětil. „Neboj, už se to nestane.“
A já těm slovům věřila. I když vám člověk jednou ublíží, pořád vás k němu táhne nějaké pouto. Tak jako mě k Damienovi. Řekl mi slova, která mě ranila, ale zároveň tady byl pro mě, aby mi pomohl dostat se ze dna. A za to jsem mu byla neskonale vděčná.
Stulila jsem se do jeho náruče a začala plakat…