Včera se mi nějakým zázrakem podařilo napsat hned dvě nové kapitoly. Tady je ta první a doufám, že mě za ní nezabijete, protože má zase otevřený konec. Když já za to nemůžu... o_O
Aby jste nemuseli moc dlouho čekat na další kapitolu, rozhodla jsem se, že to nechám tentokrát na vás. Pokud se tady (nebo na mých stránkách) objeví deset komentářů, od deseti různých lidí, přidám další kapitolu. Takže v celku to záleží jen a jen na vás. Může to být klidně dnes, klidně taky v pátek.
Zítra to bohužel ale nestihnu, protože budu na školení. Jedině až večer.
Nebudu to natahovat - užijte si kapitolu!
„Jsou blízko…“ ozval se tiše Sam. Oba jsme věděli, že máme pořádný problém. Vlkodlaci se k nám blížili ze všech stran. Neměli jsme kam utéct.
Bezradně jsem se podívala do údolí. Hledala jsem sebemenší šanci na únik, ale vlkodlaků bylo mnoho, a i kdybychom se snažili sebevíc, nedostali bychom se přes ně.
„Mám nápad,“ ozval se Sam.
S nadějí jsem se na něj podívala. Brala bych teď jakoukoli šanci dostat se odtud pryč.
„Vyšplháme nahoru…“
Podívala jsem se na skálu, která se táhla kolem nás. Nebylo nemožné, dostat se nahoru, horší už to bylo s naším fyzickým stavem.
„Zvládneš to?“ řekla jsem s pohledem upřeným na jeho nohu. Věděla jsem, že na ni nemůže pořádně došlápnout.
Sam se netvářil zrovna nadšeně, ale nakonec přeci jen přikývnul.
„Jdi raději první, budu tě jistit.“
Nejdřív váhal, ale pak přeci jen zamířil ke skále. Naštěstí v ní byli prolákliny, kterých jsme se mohli dobře přidržovat. Jen co se Sam dostal asi dva metry nade mě, začala jsem po skále šplhat i já. Šlo to obtížně, protože záchytné body na udržení byli dost od sebe. Navíc jsem viděla, že Samovi docházejí síly.
Aby toho nebylo málo, skučení smečky bylo stále agresivnější. Určitě jim bylo jasné, o co se pokoušíme.
Naklonila jsem se přes rameno, ve snaze vidět, co se dole děje. Moc jsem toho nezahlédla, proto jsem se naklonila ještě víc. Ale to jsem neměla dělat. Díky tomu mi podjela noha a na malý okamžik jsem visela ve vzduchu.
„Emmo, jsi v pořádku?“ křikl na mě Sam. Musel slyšet mé podklouznutí.
Naštěstí jsem se pevně držela v jedné širší proláklině a dokázala jsem se ještě přitáhnout. Strčila jsem nohu do volného místa a přitáhla se zpátky ke skále. Bylo to sice pár vteřin, ale i tak mi to dalo opravdu zabrat. Už jsem vážně potřebovala krev. Jediné štěstí bylo, že se Slunce ztratilo za horizontem a začala noc. Rázem jsem se cítila mnohem lépe.
„Emmo?“ ozval se znovu netrpělivě Sam. On se nemohl moc hýbat ani naklánět, protože byl slabší než já. Stačil by mu jeden nepatrný pohyb a skončil by dole.
„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem. „Pokračuj.“
Sam si cosi zamumlal pod nosem, ale pokračoval dál.
Zezdola se ozvalo táhlé zavytí. Měla jsem nepříjemné tušení, že vím, o co jde. Netrvalo to dlouho a po skále začali lézt vlkodlaci – tentokrát ve svých lidských podobách.
Jediným našim štěstím bylo, že jsme měli docela slušný náskok. Byla pravda, že to k řece pak bylo ještě přes dvacet kilometrů, ale věřila jsem, že to zvládneme, než nás doženou. Nic jiného než víra nám teď nezbývalo.
Když jsme vyšplhali nahoru, oba jsme prudce oddechovali. Trvalo nám to pěkně dlouho, ale nakonec se to podařilo. Oba jsme potřebovali na chvíli pohov, ale já věděla, že odpočinek je pro nás teď velkým luxusem.
„Musíme jít,“ zahuhlala jsem tiše ve snaze popadnout ještě zbytky dechu.
Sam věděl, že nesmíme zůstat na jednom místě a unaveně se postavil. Chytla jsem ho kolem ramen a oba jsme se kolébavým krokem vydali do hlouby lesa.
Sam nejspíš tušil, kam jdeme. Šel na jistotu jedním směrem. Vůbec neváhal, ani se nezastavoval, aby se ujistil, kde jsme. Ne nadarmo patřil k jedněm z nejlepších stopařů v královských smečkách.
„Řeka je od nás jenom pár kilometrů,“ řekl tiše.
Opatrně se nakrčil a otočil se za nás. Netušila jsem, co to dělá.
„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše. I já byla nervózní.
„Cítím je, jsou blízko…“
Nechápavě jsem se otočila směrem, odkud jsme přišli. Většinou jsem to byla já, která první vycítila něčí přítomnost. Nalevo od nás se ozvalo tiché zaskučení. Byli blíž, než jsme si mysleli a jak to tak vypadalo, obkličovali nás. Cítila jsem totiž jejich přítomnost i z pravé strany.
„Musíme jít,“ Sam mě netrpělivě zatahal za ruku. Nevím, proč jsem tam stála jako přikovaná. V jednu chvíli jsem měla velkou chuť s nimi bojovat a to hlavně když jsem si vzpomněla, že to díky nim umřel Aaron i Nicky. Vždyť kolik jich mohlo být? Pět? Určitě bych je zvládla.
Jenže pak jsem si uvědomila, že tady nejsem sama. Kdybych měla dát v sázku jenom svůj život, nejspíš bych to riskla, ale byl tady Sam. Slíbila jsem si přeci, že ho ochráním. A kolik bych ji zvládla, navíc s takovým zraněním a touhou po krvi?
Vydala jsem se tedy za Samem. Šel pomalu. Chvílemi stál na místě. Snažila jsem se mu pomáhat, co to šlo, ale já sama byla ráda, že stojím na nohou. Jenže taky jsem věděla, že takhle nikam nedojdeme. Vlkodlaci nám už doslova dýchali na záda.
„Kolik je to ještě?“
„Ne… necelý kilometr,“ zhluboka dýchal. Vypadalo to, že stříbro mu v těle dělalo stále větší paseku.
Beznadějně jsem se otočila za sebe. V jednu malou chvíli jsem se modlila k bohu, aby to byl všechno jenom hloupý sen, a já se probudila doma ve svém pokoji. Ale ta chvíle byla opravdu prchavá. Víc než kdy dřív jsem si uvědomovala, že tohle je skutečnost… Že jsme opravdu uprostřed lesa a bojujeme o holé přežití. Teď mi bylo úplně ukradené, proč jsme tady nebo kdo nás zradil. V tuhle chvíli vyhrával pud sebezáchovy a ten mi říkal – žij! Musíte přežít!
Najednou, jako kdyby se mi do žil vlily poslední zbytky energie. Možná to byl jenom adrenalin, ale já popadla Sama do náruče, a co nejrychleji utíkal směrem, odkud jsem cítila řeku.
Tak rychle jsem snad ještě nikdy neběžela. Byla jsem u řeky během pár minut. Jen co jsme se přiblížili k okraji řeky, postavila jsem Sama na nohy. Měl pravdu, tato řeka nebyla tak prudká, ale to znamenalo, že to nebude prudké ani pro vlkodlaky. Budou mít tu odvahu a půjdou za námi?
Neměli jsme čas to zjišťovat. Mohli jsme jenom doufat, že je to zmate natolik, že nás budou hledat na druhém břehu, ale moc jsem tomu nevěřila.
„Musíme jít,“ s tím jsem začala Sama táhnout do řeky. Proud naštěstí nebyl tak silný a my mohli plavat sami. Popadla jsem ještě kus velkého dřeva, který se plavil kolem nás, a strčila ho k Samovi. Evidentně se mi ulevilo, když se přes něj natáhnul. Tím pádem nebude muset plavat celou cestu.
Prudce jsem se otočila, když jsem za sebou uslyšela tiché zavrčení. Vlci ještě stále byli na břehu, a jak to vypadalo, netušili teď, kterým směrem se za námi vydat. Po proudu řeky? Nebo snad mají přebrodit řeku na druhou stranu a tam nás hledat? Měli spoustu možností. Vlkodlaci byli sice dobří stopaři, ale když jim voda jednou zhatila plány, bylo těžké někoho najít.
„Půjdou za námi,“ ozval se tiše Sam.
Chytla jsem se dřeva a opřela se vedle něj. „Jak to víš?“
„Určitě se rozdělí. Několik vlků pošlou na druhou stranu břehu, ty další podél proudu.“
Podívala jsem se okolo. Břehy byly široké, jestli poběží okolo, uvidí nás. Plavali jsme příliš pomalu.
Potřebovali jsme nějaký plán. Pomoc, cokoli… Když v tom mě napadla spásná myšlenka.
„Jak daleko je to k úkrytům těch upírů?“
Sam se rozhlédl okolo sebe. Asi potřeboval vědět, kdy přibližně jsme.
„Asi pět kilometrů… Nejsem si úplně jistý.“
Zkoumavě se na mě podíval. „Co chceš dělat?“ zeptal se nejistě. Jak mohl poznat, že chci něco udělat?
„Jak…“
„Třpytí se ti tak podivně oči, když dostaneš nápad.“
Třpytí se mi oči? Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale nekomentovala jsem to. Raději jsem ho seznámila se svým plánem.
„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se, když jsem domluvila.
Pokrčila jsem rameny. „Netuším, ale musíme to zkusit. Ty to zvládneš?“
Lehce přikývnul. „Myslím, že jo.“
Oba jsme tedy ještě více zabrali, abychom byli na místě co nejrychleji.
V určitých místech byl proud dost silný, takže jsme naštěstí nemuseli vynaložit tolik síly na plavání. Nechali jsme se prostě unášet proudem. Když jsme byli na místě, snažili jsme se být opravdu potichu. Upíři měli velice citlivý sluch, hlavně v noci, a kdyby zaslechli cokoli podezřelého, mohlo by je to podráždit. A právě toho jsme chtěli docílit.
Chvíli jsme museli počkat, potřebovali jsme, aby smečka, která je nám v patách, byla co nejblíže.
Sam na mě kývnul a já pochopila, že už jsou opravdu blízko. Teď byla naše chvíle. Sam mi věnoval ještě jeden ne příliš nadšený výraz. On nevěřil, že by to mohlo vyjít, ale nic jiného nezbývalo. Povzbudivě jsem se na něj usmála a okamžik na to se jeho tělo začalo měnit do vlkodlačí podoby. Věděla jsem, že je to velice těžké, proměnit se se stříbrem v těle. Stačilo nám, aby se proměnila alespoň jeho hlava. Jenom na krátkou chvíli.
Proměna mu trvala déle, než bylo obvyklé, ale přeci jen se jeho hlava protáhla, uši se zašpičatily a jeho oči získaly jantarový nádech.
V tu chvíli se vedle mě ozvalo protáhlé vlkodlačí zavytí. Bylo tak hlasité a bolestné, že muselo být slyšet na kilometry daleko. A to bylo našim cílem. Stalo se přesně to, co jsme potřebovali.
Prokletí upíři zaslechli naříkání raněného vlkodlaka, což je přivádělo do extáze a celý tábor se rázem ocitl na nohou. Do toho se navíc přimotali vlkodlaci, kteří nás pronásledovali.
Okamžitě jsme se ponořili a doufali tak, že vlci teď budou mít problém s vlastními životy a nás nebudou pronásledovat.
Tohle byla naše jediná naděje…
Ani jeden z nás nevěřil, že by to mohlo vyjít, ale když už jsme se víc jak dvě hodiny plavili, aniž by nás někdo pronásledoval, oddechli jsme si.
Měli jsme přeci jen šanci… Vypadalo to, že upíři zaútočili na vlkodlaky. A těm určitě chvíli trvalo, než je dostali pod svou kontrolu.
„Musím… říct, že…“ začal sípavě Sam.
„Nemluv.“ Viděla jsem, že mu to dělá velké problémy. Věděli jsme, že když se promění, může mu stříbro ještě víc ublížit. Ale on to přeci jen risknul.
„Díky, Emmo,“ šeptl tiše.
Zamračila jsem se. „Říkala jsem, že nemáš mluvit, potřebuješ odpočívat.“
Čekala jsem, že odsekne něco sarkastického, ale bylo ticho. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Same!“ křikla jsem zděšeně, když jsem si všimla, že leží opřený o kus kmene a oči má zavřené. Okamžitě jsem nahmatala jeho tepnu na krku. Pulz měl velice slabý, dech sotva znatelný…
„Sakra,“ zaklela jsem tiše. Začala jsem šlapat vodu usilovněji. Sam potřeboval doktora a já vůbec netušila, za jak dlouho se k nějakému můžeme dostat. Vlastně jsem vůbec netušila, kde jsme. Proto jsem se jenom nechávala unášet řekou a doufala jsem přitom, že nás dostane zpátky domů…
Po dalších třech hodinách, jsem se cítila ještě více bezradněji. Jediné co jsem mohla dělat, bylo udržovat Sama nad hladinou a unášet se řekou pryč. Po civilizaci nebyli žádné stopy a já zase začala ztrácet víru.
Navíc se mi více a více klížila víčka. Chtěla jsem si odpočinout… Jenom na okamžik zavřít oči. Vždyť co by se mohlo stát? Leželi jsme na kmeni, nemohli jsme se jen tak utopit…
Zatřepala jsem hlavou. Ne, to nešlo. Musela jsem být při vědomí. Někdo nás musel dostat zpět. Jenže ač jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Víčka se mi přilepila k sobě a já ani nehledala žádnou sílu, aby je od sebe znovu dostala.
Něco mě neustále bodalo do pravého boku. Chtěla jsem se přetočit na bok a spát dál, ale nebylo mi to dovoleno. Jen co jsem se totiž otočila, pochopila jsem, že nejsem v posteli, ale že ležím na nějakých kamenech.
Otevřela jsem oči, ale hned jsem je muselo zavřít, když mě do očí udeřilo přímé světlo slunce. Dala jsem si ruku před oči a snažila si vzpomenout, proč jsem si nezatáhla závěsy ve svém pokoji. A proč vůbec vstávám tak brzy? Vypadalo to, že je něco kolem poledne.
„Ach,“ prudce jsem se vymrštila dosedu. Okamžitě jsem si uvědomila, kde jsem i co se stalo.
Za mnou se něco ozvalo. Prudce jsem vyskočila na nohy a přikrčila jsem se do obranné pozice. Byla jsem připravená se bránit. Ale když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí, dopadla jsem zpátky na kolena. Na tváři se mi roztáhnul široký úsměv.
Malá holčička s černými vlasy na mě nechápavě zírala. Měla něco kolem šesti, a když jsem si uvědomila, že ji znám, nemohla jsem se ubránit úsměvu.
Byla to Maya, Jamalova neteř.
Začala na mě něco mluvit, ale já jí sotva rozuměla. Za ten měsíc jsem se sice dokázala naučit nějaké portugalské fráze, ale momentálně jsem byla ve stavu, kdy jsem nebyla schopná přemýšlet.
Maya neustále ukazovala někam za mě. Otočila jsem se tím směrem a viděla Sama. Ležela na zádech a nejevil žádné známky života. Vystartovala jsem jeho směrem.
Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si úlevně oddechla. Jeho pulz byl ještě slabší, ale byl… To bylo důležité.
„Mayo, kde je tvůj strejda?“ Maya něco zahuhlala, ale vůbec jsem jí nerozuměla.
„Jamal!“ křikal jsem na ni netrpělivě. Věděla jsem, že jsme blízko vesnice.
Kousek od nás se ozval tichý šramot. V první chvíli jsem měla strach, abychom sem nedovedli vlkodlaky nebo upíry, ale naštěstí to byl Jamal.
„Mayo!“ okřiknul svou neteř. Chtěl jí ještě něco říct, ale když uviděl mě a Sama, kterého jsem držela v náručí, nevěřícně na nás zíral.
„Emmo?“ zeptal se nechápavě.
„Jamale, potřebuje tvou pomoc, má v sobě stříbro.“
Jamal se okamžitě rozběhl k nám. Přitom už po cestě z tašky vytahoval jakousi malou flaštičku.
Neváhal ani chvíli a všechen obsah vylil Samovi do hrdla. Bylo to obtížné, ale nakonec se nám podařilo, aby to všechno spolykal.
Jamal mu znovu zkontroloval tep. „Je to mnohem lepší. Dostane se z toho…“ řekl s úsměvem. Pak se ale znovu zachmuřil.
„Jak to vypadáte, a co se vlastně stalo? Všichni vás mají za mrtvé…“
„Co se stalo? To bych taky ráda věděla…“ zamumlala jsem si pod nos. „Kde byli ostatní smečky? Proč nebyli v té soutěsce?“
„V jaké soutěsce? O čem to mluvíš, Emmo?“
Zamračila jsem se. Jestli tohle byl jenom nějaký žert a Jamal ze sebe dělal jenom hlupáka, určitě mu ublížím.
Ale dokázal by v takové chvíli žertovat? Proč jsem měla dojem, že to co uslyším, se mi vůbec nebude líbit?
„Domluvili jsme se s Diegem, že půjdeme na upíry. Já a Samova smečka jsme měli upíry nalákat do soutěsky a ostatní smečky měly čekat na jejím konci, aby upíry mohli dostat. Jenže nikdo z našich tam nečekal. Když jsme je dostali dovnitř, začal po nás někdo střílet.“
Jamal zalapal do dechu. „Střílet?“ dostal ze sebe nevěřícně.
Přikývla jsem. „Sam to dostal do nohy… Kulku jsem mu vytáhla, ale přesto mu stříbro udělalo dost problémů.“
„A co Nicky a Aaron?“
Uprostřed hrudi se mi znovu objevila ta ocelová pěst. Bolelo to jako čert, ale já věděla, že s tím budu muset žít. Co jiného mi zbývalo?
„Nezvládli to,“ šeptla jsem tiše. „Ale sakra, Jamale… Řekni mi, kde byli ostatní?“
Chvíli na mě rozpačitě zíral. Jako kdyby si nebyl jistý tím, co říct. Jako kdyby se mě najednou bál. Udělala jsem snad něco špatně já? Začínala jsem ztrácet trpělivost.
„Když mi to neřekneš ty, tak někdo jiný ano.“ Snažila jsem se postavit na nohy, ale Jamal mě zastavil. Chytnul mě za ruku a stáhnul zpátky…
„Emmo… Žádné smečky tam nebyly, protože nikdo o tom útoku nevěděl.“
Nevěřícně jsem na něj zírala. „Jak nevěděl?“
„Diego nám řekl, že vás přepadli na hlídce. Myslí si, že jste všichni mrtví.“
Najednou se se mnou celý svět zatočil. Připadala jsem si jako na bláznivém kolotoči, který se točil stále rychleji a rychleji. Vůbec nechtěl zastavit.
V tom rozmazaném světě kolem sebe jsem viděla spousty nejasných barev, které se mísily. Původně to byly jakési obrazy mého života, ale já je neuměla rozpoznat. Nešlo to, ač jsem se snažila sebevíc.
Do toho navíc ten zvuk. Vysoký a skřípavý… Jako kdyby se mnou někdo komunikoval skrze rádio, ale já pořád nemohla chytit čistý zvuk. Bylo to stále horší a horší.
A pak, jako mávnutím kouzelného proutku to všechno přestalo. Jak kolotoč, tak i zvuk. Chvíli se nic nedělo, než se přede mnou objevil obraz.
Obraz muže, který zradil… Obraz, který musí být zničen. A v uších se mi teď ozývalo jediné. Diego musí za svou zradu zemřít…