To koukáte, co? Já taky... Sama jsem překvapená, že jsem to stihla tak rychle (na mé poměry je to rychle :D), ale tyhle kapitoly už mám dopředu promyšlené, takže to celkem šlo.
Ani nevíte, jak jsem ráda, za předchozí komentáře - navíc jich bylo tolik! Páni, ani si to nezasloužím.
Doufám, že se vám nová kapitola bude líbit. Enjoy it!
Nejdřív jsem vůbec netušila, co se to děje. Cítila jsem jenom obrovský tlak, který mi drtil všechny končetiny a pak se k tomu přidala i velká bolest, která mě spalovala zevnitř. Jako kdyby mě do plic, žaludku a krku bodalo tisíce malých jehel. Snažila jsem se je polykat, ale bylo to ještě horší. Ač jsem se snažila sebevíc, nepřestávalo to.
Pak jsem začala uvažovat nad tím, proč vlastně cítím ty malé jehly. Kde se tady najednou vzali? Před očima se objevily hrůzou vytřeštěné oči mladé hnědovlásky a bolestný výraz ve tváři blonďatého mladíka.
Jejich jména se mi vybavila okamžitě – Nicky a Aaron.
V další vteřině jsem si vzpomněla, co všechno se stalo a taky jsem si vybavila vysoký útes, ze kterého jsme se Samem seskočili. Došlo mi, co jsou ty jehly – byla to voda, která se mi valila do úst.
Prudce jsem otevřela oči, abych se jenom ujistila, že jsem opravdu pod vodou. Začala jsem kolem sebe kopat a šlapat, ale proud byl příliš silný. Neustále mě stahoval ke dnu, i když jsem kopala stále víc a víc, neměla jsem šanci.
Už jsem se pomalu v duchu loučila se všemi blízkými, když jsem si uvědomila, že to vzdávám až moc lehce. Ušla jsem tak dlouhou cestu jenom proto, abych zemřela utopením? Já, upír? Vždyť nás zabilo jenom málo věcí… Nemohla jsem zemřít tímhle způsobem a už vůbec ne teď.
Sebrala jsem poslední zbytky svých sil a soustředila jsem se pevně jenom na to, abych se co nejrychleji dostala na hladinu. Kopala jsem kolem sebe, co to šlo, a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že stoupám vzhůru.
O pár vteřin později jsem prorazila vodní hladinu a zhluboka se nadechla. Chvíli jsem se dusila přívalem vody, který mi zůstal v krku, ale naštěstí jsem brzy dokázala popadnout dech. Ale i tak jsem nebyla ještě zachráněná. Řeka byla prudká, okolo mě byly kameny a já se sotva dokázala udržet na hladině. Víry mě neustále táhly dolů a síly mi už také docházely. Aby toho nebylo málo, nikde jsem neviděla Sama. Snažila jsem se otáčet, ale nebylo to jednoduché. Voda se mnou házela ze strany na stranu jako s hadrovou panenkou.
„Same,“ zachraptěla jsem. Věděla jsem, že mě nemůže slyšet. Voda se tříštila o mohutné balvany a vytvářela tak ohlušující kulisu. V uších mi navíc začalo nepříjemně zvonit.
Když jsem usoudila, že takhle Sama nikdy nenajdu, snažila jsem se zabrat a doplavat k mohutnému balvanu, kousek ode mě. Bohužel jsem však plavala stále na místě. Proud byl na mě příliš silný.
Po pár minutách úmorného boje se mi naštěstí podařilo pohnout a dostat se tak k balvanu. I když byl příliš kluzký, zachytila jsem se jeho okraje. Teď jsem měla lepší výhled. Doufala jsem, že Sam měl stejný nápad jako já a taky se dostal k nějakému balvanu.
Rozhlížela jsem se dokola, než mi pohled padl na cosi modrého asi padesát metrů ode mě. Chvíli mi trvalo, než jsem rozeznala Sama, který však byl zaklíněný mezi dvěma kameny. Navíc to vypadalo, že je v bezvědomí a aby toho nebylo málo, hlavu měl pod vodou.
Neváhala jsem ani chvíli a pustila se. Proud mě znovu strhnul stranou, ale tentokrát jsem měla víc síly, abych dokázala přeplavat na druhou stranu.
I tyhle kameny byly pěkně kluzké a já si musela dávat pořádně pozor, abych se udržela. Byla jsem totiž mezi dalšími kameny, a kdybych se pustila, stačilo by málo a já se pořádně praštila.
Obtočila jsem se kolem kamenů a zamířila k Samovi. Nejevil žádné známky života, což se mi vůbec nelíbilo. Jen ať je v pořádku!
Jednou rukou jsem ho chytla kolem pasu a snažila ho osvobodit. Tou druhou jsem se přidržovala balvanu. Bylo to obtížné. Voda mi to moc neusnadňovala.
Ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem Samovo tělo z kamenů dostat.
Rozhlédla jsem se bezradně kolem sebe. Nemohla jsem ho tam nechat, takhle by se utopil. Doufala jsem, že kolem sebe najdu nějakou páku, kterou bych ho mohla uvolnit, ale nic jsem neviděla.
Nezbývala mi jiná možnost, než použít i druhou ruku.
Chytla jsem Sama kolem pasu a pořádně škubla. Naštěstí se jeho tělo uvolnilo a já jeho hlavu okamžitě otočila směrem nahoru. Vůbec jsem netušila, jestli ještě žije a bohužel ani nebyl čas, to zjišťovat. Ani jeden z nás nebyl nijak jištěný, takže nás proud opět strhnul a my se tak zase dostali do spárů řeky. Snažila jsem se udržet Sama nad hladinou, ale já sama měla problém to zvládnout. Navíc jsem plavala zády ke všemu ostatnímu, takže jsem vůbec neviděla, co je před námi.
A to se mi stalo nejspíš osudným. Najednou jsem ucítila ostrou, řezavou bolest, která se rozléhala celým mým tělem. Hlava se mi zamotala a já věděla, že kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. Před očima se mi dělaly mžitky a já se snažila ze všech sil udržet oči otevřené.
Bohužel se mi to však nepovedlo. Poslední co si pamatuju je mohutná vlna vody, která se přes nás převalila. Pak bylo jenom prázdno…
„No, tak… Slyšíš!“ Nějaký hlas na mě křičel z dálky. Znala jsem ho, ale nějak jsem mu neuměla přiřadit jméno. Chtěla jsem si toho dotyčného prohlédnout, ale ač jsem se snažila sebevíc, oči jsem neuměla otevřít. Víčka jsem měla jako z olova a mé tělo odmítalo jakékoli příkazy k pohnutí nebo probuzení.
„Sakra, Emmo!“ ozval se znovu ten hlas. Tentokrát to však bylo doprovázeno něčím dalším. Ucítila jsem prudkou ránou na obličeji. Tiše jsem zaskučela. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že jsem ze sebe dokázala vydat hlásku. Pochopila jsem, že se mi konečně daří probrat se z nevědomí.
„Emmo?“ ozvalo se tiše. Nakonec jsem silou vůle otevřela oči.
Sam se nade mnou skláněl, ve tváři ustaraný výraz. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že se mu viditelně ulevilo.
„Co se stalo?“ zachraptěla jsem tiše. Ještě na okamžik jsem zavřela oči a snažila se, aby všechny věci zůstaly na svém místě. Hlava se mi totiž točila jako divá. Lehce jsem se dotkla místa na levé straně hlavy. Tady mě to totiž nejvíc bolelo. Bohužel jsem si na tom místě nahmatala ránu. Určitě jsem se musela v řece praštit do kamene. Aby toho nebylo málo, z rány stále vytékala krev. Naštěstí jí nebylo tolik.
Otevřela jsem oči, když jsem si uvědomila, že Sam neodpovídá.
Ležel na zádech, vedle mě a zhluboka oddechoval. Leželi jsme na břehu řeky, která v těchto místech už byla klidná. Nejspíš nás tady musela vyplavit.
Otočila jsem se zpátky k Samovi. Prudce oddechoval a byl až nepřirozeně bledý.
„Co je ti?“ zeptala jsem se a natáhla se k němu. Jen co jsem to vyslovila, uvědomila jsem, si že byl postřelený.
Okamžitě jsem zamířila k jeho noze. Roztrhla jsem nohavici a při pohledu na jeho nohu, jsem pochopila, že to nebude vůbec dobré. Okolo rány se tvořily malé černé žilky, které se rozlézaly po celém lýtku.
„Musíš ze mě dostat tu kulku,“ dostal ze sebe Sam s obtížemi.
„Cože? Jak to mám podle tebe asi udělat?“ Neměla jsem u sebe nic, ani obyčejný nůž, kterým bych mohla kulku vytáhnout.
„Musíš šáhnout do rány, najít kulku a vytáhnout ji…“
Vytřeštila jsem na něj oči. I on se na mě podíval a vypadalo to, že to myslí naprosto vážně. Nemůžu mu přeci jen tak šáhnout do rány.
„To nejde. Nevíme, jak je kulka hluboko. Mohla bych to ještě víc zhoršit!“ Do hlasu se mi pomalu vkrádala hysterie.
„Horší už to nebude, to mi věř. Jestli to neuděláš, stříbro mě zabije.“
„Ale…“
„Emmo, prosím.“
Pohled jeho očí mě ujistil v tom, že to musím udělat. Nebyla jiná možnost.
Nakonec jsem přikývla, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Podržela jsem ránu, abych na ni lépe viděla. Tkáň na některých místech byla už spálená, jeho maso začalo chytat podezřelou, černou barvu.
„Vidím ji,“ křikla jsem, když jsem si všimla malého stříbrného kousku. Naštěstí to nebylo moc hluboko.
„Jdu na to.“
Sam přikývnul a já si všimla, jak pevně stisknul zuby. Určitě to nebude nic pěkného. Strčila jsem do rány dva prsty a snažila se pod kouskem masa nahmatat kulku. Bylo to obtížné – kulka byla malá a navíc to pěkně klouzalo. Snažila jsem se být co nejopatrnější, přesto jsem na Samovi poznala, jak ho to bolí. Kroutil se a drtil zuby pevně k sobě.
Už jsem byla kousek od ní. Šlo to obtížně, ale po urputném boji se mi ji nakonec podařilo zachytit a já jí mohla vytáhnout. V tomhle případě jsme měli vyhráno.
„Díky,“ hlesl tiše Sam.
Já ho však moc nevnímala. Nevím proč, ale srdce se mi najednou rozbušilo jako splašené. Zírala jsem na Samovu ránu, ze které po slabých stroužcích stékala krev. Do nosu mě udeřila lahodná vůně.
Byla to úžasná dřevnatá vůně, která se s vůní zvířecí krve vůbec nedala srovnávat. Hypnoticky jsem zírala na krev, která tekla z rány, a pomalu jsem se k té slasti začala přibližovat.
Najednou se mi krev ztratila ze zorného pole, a i když jsem ji stále cítila, dokázala jsem se z toho transu aspoň částečně probrat. Nechápavě jsem zamrkala do míst, kde ležel Sam a pak jsem se otočila k němu. Odsunul se kousek dál a zmateně na mě zíral, tak jako já na něj.
„Kdy si měla naposledy krev?“
Absolutně jsem nechápala jeho otázku.
„Proč…“ chtěla jsem se zeptat, co tím myslí, ale bylo mi to hned jasné. Ucítila jsem tlak tesáků ve svých ústech, i staženou tvář – tu kterou jsem užívala při své přeměně.
Zhluboka jsem se nadechla a uklidňovala jsem se. Bylo to obtížné, krev ze Samovy rány mě neustále dráždila, ale nakonec se mi to podařilo. Tlak v obličeji zmizel, tak jako tesáky, které se zatáhly zpátky.
Sam na mě stále zíral, ale vypadal už uvolněněji.
„Omlouvám se…“
„Máš žízeň?“
Jen co to vyslovil, se mi v hrdle objevila spalující bolest. Byla pravda, že krev jsem měla naposledy před dvěma dny. Obvykle by mi to stačilo, ale rána na hlavě udělala své.
„Zvládnu to.“ Vypadalo to, že mi to věří a přikývnul. Jenže já si v tomhle nevěřila. Co kdybych mu ublížila? Byla jsem teď nebezpečná.
„Otázka je, jak jsi na tom ty?“ Snažila jsem se téma stočit jinam.
Sam si unaveně povzdychnul. „Není to nic moc. Navíc mám pocit, že brzy omdlím.“
Okamžitě jsem vyskočila na nohy a přiběhla k němu. Pomohla jsem mu posadit se.
„Tohle mi nedělej, budu teď potřebovat tvou pomoc.“
„Potřebuju… potřebuju si odpočinout. Musím dostat stříbro ze svého těla,“ řekl s velkými obtížemi. Viděla jsem, jak mu klesají víčka. Určitě potřeboval odpočinek, ale ne teď. Netušila jsem, kde jsme a určitě nás budou ostatní upíři a vlkodlaci hledat. Sam se tady trochu vyznal, ale dřív než mi stihnul něco říct, omdlel.
„Sakra,“ zaklela jsem tiše. Byli jsme uprostřed džungle, se zabijáky v patách, a aby toho nebylo málo, oba jsme měli na mále. Sam mohl umřít na otravu ze stříbra, a pokud já do sebe nedostanu trochu krve, taky na tom nebudu nejlépe.
Věděla jsem, že nemůžeme zůstat na břehu řeky. Upíři i vlkodlaci určitě půjdou po proudu řeky, aby nás našli. Navíc, slunce stálo vysoko na obloze, což mi věci ještě více zhoršovalo. Potřebovala jsem najít nějaký úkryt, kde bychom byli do večera v bezpečí. Sam si aspoň pořádně odpočine, tak jako já. Přes den jsme neměli šanci na únik.
Vzala jsem tedy Sama do náručí a vydala se do hustého pralesa.
Šla jsem už několik hodin. Nikde nebyl sebemenší náznak civilizace, a jak to vypadalo, v brzké době ani nikde nebude. Navíc mi už ubývaly síly. Sam pro mě byl stále těžší a těžší a mě se začaly plést nohy. Potřebovala jsem odpočinek.
Naštěstí se kousek od nás začal táhnout pás vysokých kopců. Sahaly opravdu daleko, a jak to vypadalo, na vyšších místech byly jeskyně.
O půl hodiny později jsem Sama pokládala do jedné z malých jeskyní. Vstup nešel skoro vidět, takže jsme tady byli relativně krytí. Zároveň však byl problém v tom, že jsme byli v pasti. Pokud by se našim nepřátelům podařilo zatarasit vchod, už bychom se odtud nemuseli dostat živí.
Sam byl pořád v bezvědomí, a jak to vypadalo, neměl v plánu probudit se. Věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale potřebovala jsem krev. Nejdřív jsem váhala, nechtěla jsem ho tady nechat samotného, ale neměla jsem jinou možnost. Ještě se mohla stát nehoda a já bych Samovi ublížila. To by nemuselo dopadnout dobře.
Vydala jsem se tedy do husté džungle a přitom doufala, abych narazila na nějakého místního živočicha.
Nakonec jsem se vracela zpátky o tři hodiny později a to celá špinavá, naštvaná a unavená. Lov se vůbec nevydařil. Podařilo se mi narazit na pár zvířat, ale prostě jsem je neuměla chytit. Tohle nebyl obyčejný lov – raději bych chytala i čistokrevného upíra, než rychlé, mrštné zvíře, které se mi rychle umělo schovat do díry. Aby toho nebylo málo, slunce pražilo jako šílené a to jenom mé únavě pomáhalo.
Vešla jsem do jeskyně. Sam už byl vzhůru. Seděl u zdi, a když mě uviděl, zamračil se.
„Kde si byla a jak to proboha vypadáš?“
Mávla jsem nad tím rukou. „Snažila jsem se něco ulovit,“ zamumlala jsem rozpačitě.
Lehce se pousmál. „Asi ti to moc nešlo, co?“
Zašklebila jsem se na něj. „Chtěla bych vidět tebe.“
Vypadalo to, že jsem ho dostala, protože jenom naprázdno otevřel pusu a znovu ji zavřel.
„Jak je ti?“ zeptala jsem se tiše.
„Bylo to i lepší.“
Původně jsem měla v plánu zkontrolovat jeho ránu, ale nechtěla jsem riskovat styk s jeho krví.
„Potřebuješ krev.“
Protočila jsem oči v sloup. Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle mi strašně připomínal Damiena.
„To vím taky,“ odsekla jsem. Začínala jsem být pěkně nabroušená.
„Napij se ze mě.“
Prudce jsem se na něj otočila a vytřeštila jsem na něj oči. Ve tváři neměl žádné známky toho, že by si dělal srandu.
„To nemyslíš vážně, viď?“
Ale Sam mě znovu překvapil. Přikývnul.
„To nejde,“ zakroutila jsem bezradně hlavou. Byla pravda, že kdybych se napila jeho krve, bylo by to všechno jednodušší… Ale ne! To jsem nemohla.
„Už jsi tak příliš slabý.“
„Když budeme slabí oba, moc daleko se nedostaneme. Potřebuješ to.“ Zcela automaticky se natáhnul blíže ke mně a naklonil hlavu na stranu. I já se nad něj naklonila, a lehce přejela nosem po jeho tepně. Byla pravda, že jeho pulzující krev v tepně mě vábila, ale já musela odolat. Bylo to těžké, ale přeci jen jsem se odtáhla. Musela jsem vydržet.
„Nemůžu.“
„Ale proč?“ zeptal se nechápavě.
Zakroutila jsem hlavou.
„Tak proč!“ zopakoval znovu, tentokrát netrpělivě.
„Protože nevím, jak se to dělá!“ vykřikla jsem. „Jednoduše bych tě mohla vypít! A už vůbec netuším, jak by na mě zareagovalo stříbro, které určitě ještě máš v krevním oběhu. Všechno bychom to mohli jenom zhoršit!“ To všechno jsem ze sebe vysypala rychle, bez jediného nádechu.
„Ty ses ještě nikdy nenapila z člověka?“ vydechl překvapeně.
Zakroutila jsem hlavou a ruce si složila na prsou. Bylo to jako obrana, i když jsem netušila před čím.
Sam na mě chvíli vyjeveně koukal a pak sklopil hlavu. „Tak to dává rozum.“
Stočila jsem raději svůj do země. Nechtěla jsem na něj křičet, ale pomalu se na povrch začala drát má druhá, upíří stránka a já byla z toho všeho nervózní. Musela jsem si odpočinout.
„Víš, kde jsme?“ Nechtěla jsem už naši předchozí hádku řešit.
Přikývnul. „Když si tady nebyla, trochu jsem se rozkoukal okolo. A asi vím, jak se dostat zpátky do vesnice, aniž by nás našli.“
Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala na jeho další slova. „Asi dvacet kilometrů jižně od nás je další řeka. Po několika kilometrech se tahle řeka větví na dvě části a jedna z nich se vlévá do jezera, které je u vesnice. Pokud bychom se dostali k té řece, pak už bychom se dostali i zpátky do vesnice.“
Ušklíbla jsem se. Plávání jsem už měla po krk. Ale něco se mi na tom nezdálo.
Sam jako by vycítil směr mého myšlení, se jenom pousmál. „Neboj, ta řeka už není tak silná. Pokud poplaveme, zvládneme to.“
„Proč mám ale pocit, že to má nějaký háček?“
„Máš pravdu, jeden menší to má. Ta řeka vede kolem míst, kde upíři měli jedno ze svých stanovišť.“
Zamračila jsem se, to nemuselo dobře dopadnout.
„Není ale jiná možnost, jak se vrátit zpět. V řece se aspoň ztratí naše stopa a ani netušíme, jestli tam ti upíři pořád jsou.“
„Je ti ale jasné, že to nezvládneme, pokud tam budou, že ano?“
„Já to vím, ale nic jiného nám nezbývá.“
Přikývla jsem. „Dobře. Vyrazíme se soumrakem.“
„Neměli bychom čekat. Můžou nás tady najít.“
Povzdechla jsem si. To jsem věděla až moc dobře. „Já vím, ale jsem unavená, potřebuju se prospat. Pokud nenabereme sílu, moc daleko se nedostaneme.“
Zamířila jsem na druhou stranu malé jeskyně a stočila se do klubíčka.
„Dej mi pár hodin.“
Sam přikývnul. Zavřela jsem oči a okamžitě jsem se ponořila do spánku, který však byl plný bizarních obrazů.
Moc dlouho jsem si však spánek neužívala. Pořád jsem totiž před sebou měla obličej Aarona zkrouceného bolestí. Ač jsem si to nechtěla přiznat, v hloubi duše jsem věděla, že je to má vina. Smrt Aarona a Nicky… Já za to mohla. Kdybych nepřišla s tím hloupým plánem. Kdybych se k nim rychleji dostala, nic z toho se nemuselo stát. Nebyla jsem vycvičena k tomu, abych chránila ostatní? Tak proč jsem teď zklamala na celé čáře?
Po tváři se mi svezla osamělá slza, kterou následovala další. Okamžitě jsem je setřela…
„Už jsi vzhůru?“ ozval se Sam.
Věděla jsem, že mi další spánek nebude dopřán, proto jsem se přetočila čelem k němu a otevřela oči. Jenom jsem doufala, že neslyšel můj tichý pláč. Neměla jsem zapotřebí mu teď popisovat své psychické stavy.
„Moc dlouho si nespala…“
„Nemůžu spát,“ šeptla jsem tiše. Hlas jsem měla chraplavý…
„Bude to v pořádku, uvidíš,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál. Možná to byla jenom obyčejná slova, ale já mu věřila.
„Díky…“
Lehce se pousmál, ale pak se jeho tvář znovu zachmuřila. „Stejně to nechápu. Co se vlastně stalo v té soutěsce?“
Znělo to, jako kdyby jenom přemýšlel nahlas. Já mu přesto odpověděla. „Mohla se stát spousta věcí. Třeba smečky na cestě přepadli další upíři. Možná tam byli, ale nemohli se k nám dostat. Určitě nás už hledají.“
Sam se zamračil, ale nic neřekl. Jenom mlčel. Všimla jsem si, že se mu něco honí hlavou, ale neřekl nic na hlas. Mohl něco vědět? Tušil snad, co se stalo?
Pak se otočil zpátky ke mně. „Do soumraku zbývají ještě dvě hodiny… Takže… Vyprávěj mi něco o sobě.“
Překvapeně jsem se na něj otočila. „Co… cože?“
Jeskyní se nesl jeho melodický smích. „To chceš tady dvě hodiny sedět v tichosti? Já nejsem zrovna tichý typ.“
To byla pravda. Byl to Sam, kdo vždycky obstarával většinu hlavní konverzace na lovech.
Povzdechla jsem si. „A co bys chtěl vidět.“
„Já nevím, třeba co máš ráda za filmy. Na čem si byla naposledy v kině? Já byl nedávno na jednom filmu o konci světa. To bys nevěřila, co ti lidi vymyslí.“ Vypadalo to, že si na něco vzpomenul a přitom si odfrknul. Pak se znovu podíval na mě. Čekal na mou odpověď.
Věděla jsem, že mlčením bych to jenom zhoršila. I když se mi vůbec nechtělo nic říkat, přeci jsem se jenom dala do vypravování. „No, mám ráda komedie. Docela se mi líbí science fiction. A v kině jsem nikdy nebyla.“
„Tys nebyla v kině?“ v jeho hlase znělo upřímné překvapení.
Zakroutila jsem hlavou. „Jako malá jsem do kina ještě nemohla a u Quentina… No, řekněme, že zrovna nebyl filmový fanoušek.“
„Tak víš co? Jestli se z tohohle dostaneme, zvu tě do kina. I s popcornem a colou…“ přitom na mě mrknul. Nedalo mi to a musela jsme na tváři vykouzlit úsměv.
Nakonec se ze Sama stal opravdu skvělý společník. Vyprávěl mi historky ze svého dětství, i o své sestře, se kterou prováděl hodně bláznovin. Musela jsem uznat, že mi to hodně pomáhalo. Dokázala jsem se aspoň na okamžik odpoutat od viny, která mě tížila uprostřed hrudi.
Do soumraku zbývala necelá hodina, když jsem v dálce něco zaslechla. Nebyla jsem si tím jistá, ale když jsem si všimla i Samova napjatého obličeje, věděla jsem, že se něco děje.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
Sam pokrčil rameny. Nic se však nebylo slyšet. Nejdřív jsem si myslela, že to byla jenom má halucinace, způsobená nedostatkem krve, ale uvědomila jsem si, že to slyšel i Sam.
„Pojďme se podívat ven.“
Pomohla jsem mu tedy na nohy a pomalým krokem jsme se došourali k okraji jeskyně. Slunce se už začalo pomalu ztrácet za horizontem. Nebude to trvat dlouho a svou nadvládnu převezme noc, za což jsem byla vděčná.
Sam mě chytnul za ruku, ale já musela syknout bolestí. V těch místech jsem si přišla jako spálená.
Nechápavě se ode mě odtáhnul a pak se zadíval na mou paži.
„Co to k sakru je?“ vyštěknul.
Podívala jsem se na svou paži. Zírala jsem na obrovské puchýře, které se mi táhly po celé délce paže. Na té pravé byly také. Věděla jsem, že určitě budou i na dalších částech těla. Nebylo to poprvé, co jsem se s nimi setkala.
„To je ze slunce,“ dostala jsem ze sebe. Vůbec jsem si neuvědomila, že je mám, až do té doby, než se jich Sam dotknul. Už se mi jednou objevili a to u Quentina, z jednoho jeho náročného výcviku.
„Sakra, budeš v pohodě?“
Přikývla jsem. „Krev to spraví. Ale teď se raději pojďme podívat, co to bylo.“
„Mám nepříjemný dojem, že to vím,“ zamumlal Sam tiše pod nos. Nejdřív se nechápala, co tím myslí, ale když jsem to zaslechla znovu, bylo mi to jasné.
Necelý kilometr od nás se pohybovala smečka vlkodlaků a my si byli zatraceně jistí, že to není nikdo z našich…