Myslela jsem si, že to stihnu dřív, ale plán nevyšel. Ale určitě bych chtěla další kapitolu přidat někdy v sobotu nebo v neděli, doufám, že to vyjde.
Opravdu jsem zvědává, co na tuhle kapitolu budete říkat. Předem prosím, aby jste omluvili chyby. Už je hodně hodin a já už ty písmenka ani nevnímám.
Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli tam hodit rating - no, tak aspoň do 12 let, aby se neřeklo. Přeci jen se objevuje trochu víc krve. ;)
Enjoy it! PS: Na obrázku je Sam.
Opláchla jsem si obličej vodou. Věděla jsem, že to nebude mít velký účinek, ale aspoň na chvíli mě voda dokázala ochladit. Nejraději bych okamžitě skočila do jezera, ale věděla jsem, že by mi to moc nepomohlo. Povzdechla jsem si a narovnala se.
Snažila jsem se trochu osvěžit vodou z jezera, ale nemělo to smysl. Horko bylo naprosto nesnesitelné a to se už pomalu blížila noc. Přes den to bylo ještě horší, obzvlášť pro mě.
V Brazílii jsme byli už něco přes měsíc. Sama jsem sice nechápala, proč nemůžeme zaútočit na upíry, ale Thomas s Diegem mě neustále ujišťovali, že nejsme připravení. Nechápala jsem, kam tím míří, ale věřila jsem jim. Co jiného mi zbývalo?
Nakonec jsme chodili jenom na hlídky. Kontrolovali jsme stavy jednotlivých skupin upírů a bohužel se jejich počty každým dnem zvyšovaly. Neustále se objevovali noví a noví novorození upíři a já věděla, že to není dobré. Chystalo se něco velkého a tím, že jsme otáleli, jsme tomu jenom pomáhali.
Vztekle jsem zaklela. Snažila jsem si o tom se Samem i Thomasem promluvit, ale nikdo mě neposlouchal. Kdo by poslouchal upíra? A aby toho nebylo málo, vlkodlaci ve vesnici mě stále více a více nemohli vystát. Nejen, že jsem se potýkala s nevraživými pohledy Diegovi smečky, navíc se k nim pomalu přidávala i ta Thomasova. Nejlépe jsem si rozuměla se Samem a Aaronem, takže jsem na hlídky chodila nejčastěji s nimi. Nicky mě stále neměla v lásce, ale okázale mě ignorovala, takže jsem raději brala tohle, než čirou nenávist v očích ostatních.
V některých dnech jsem měla velkou chuť zahrabat se do země a už odtamtud nevylézt. Vlkodlaci na mě vrčeli, a kdyby neměli přísné rozkazy, určitě by mě rozcupovali na kousky.
Nezbývalo nic jiného než se jim velkým obloukem vyhýbat. Často jsem bývala zavřená uvnitř domu, kde jsem bydlela nebo jsem chodila k jezeru, pokud jsem nebyla na hlídce. Moc věcí se tady dělat nedalo, takže jsem se docela nudila. Občasným zpestřením byly Jamalovi příběhy, který se už lehce přenesl přes svou averzi vůči mé osobě. Nejspíš jsem ho tolik nedráždila, takže jsme si mohli v klidu povídat. Nakonec se ukázal jako dobrý společník. On sám se s vlkodlaky setkal náhodou, když mu zachránili život. Jeden upír si ho chtěl sníst k večeři – jak s oblibou a velkým úsměvem na tváři říkával. Od té doby vlkodlakům pomáhá. Je něco jako doktor – pro zdejší spíše šaman, který dokáže vyléčit snad cokoli, pomocí přírodních látek. Velkou část tvořili hlavně vlkodlaci – čímž si ho ostatní cenili ještě víc.
„Emmo?“ ozvalo se kousek za mnou. Byla jsem v lese za domem. Schovaná před ostatními. Přeci jen platí pořekadlo: Nedráždi hada bosou nohou, i když v tomhle případě by se to mělo změnit na vlkodlaka…
„Ano?“ odpověděla jsem nazpět. Věděla jsem, že ke mně míří Sam. Chvilku na to se vynořil mezi stromy.
„Hledal jsem tě…“
„Už si mě našel,“ řekla jsem s mírným úšklebkem. „Děje se něco?“
Pokrčil rameny. „Sám netuším, ale Diego chce s námi mluvit.“
Přikývla jsem. Vyrazila jsem za Samem zpátky do vesnice.
Rovnou jsem si to zamířila do Jamalova domu. Jednalo se o jakési ústředí, odkud Diego vedl tuhle akci. I když jsem si vůbec nebyla jistá, jestli ho někdo jmenoval vůdcem. Ale mě nepříslušelo cokoliv namítat. Já vlastně byla poslední, která mohla něco říct.
Uvnitř byl jenom Diego.
„Posaďte se…“ řekl tiše a přitom neustále zíral na mapu, která ležela na stolku.
Sam se posadil na gauč a já vedle něj.
„Máme problém,“ s tím se otočil k nám. Neušlo mi, že za poslední měsíc jsou rysy jeho tváře ztrhanější. Ani tolik nevtipkoval, jako předtím.
„Vypadá to, že upíři chystají velké přemístění…“
Sam i já jsme se zamračili. Věděli jsme moc dobře, že pokud se přemístí, mohou nám uniknout a další šance na jejich zničení by se nemusela objevit.
„Musíme jednat a to okamžitě,“ ozval se Sam.
„Máš pravdu, ale má to problém. Zjistil jsem od svého kontaktu, že ten přesun plánují už velice brzy.“
„Co je velice brzy?“
„Do dvou hodin.“
„Cože?“ vyjekla jsem. Měli jsme co dělat.
„Musíme je dostat všechny jednou ranou. Jenže problém je v tom, že Thomasova smečka odjela do města a nedostanou se sem včas. Máme tvoji smečku, Same, tu mou plus další tři smečky, které jsou momentálně pod mým vedením.“
„Pět smeček proti stovce upírů? To je bláznovství!“ křiknul Sam.
„Já to vím!“ odvětil mu stejně naštvaným hlasem Diego. „Ale mám plán.“ Něco se mi na tom zatraceně nelíbilo. Můj instinkt začal opět pracovat a já měla nepříjemný dojem, že se něco zaručeně pokazí.
„Jaký plán?“ zeptala jsem se.
Diego se vrátil zpátky k mapě. „Asi třicet kilometrů od místa, kde upíři táboří je soutěska. Dost hluboká a úzká… Perfektní past. Kdyby se nám podařilo do ní upíry nalákat, budou v pasti. Nebudou se moct pohybovat, což bude pro nás velká výhoda.“
Tohle mělo smysl. Upíři by byli příliš namáčknutí na sebe, aby mohli pořádně bojovat. V tomhle byla značná výhoda pro vlkodlaky.
„Proč mám ale pocit, že to má nějaký háček?“ ozval se tiše vedle mě Sam. Musela jsem s ní souhlasit.
„Potřebujeme návnadu…“
„A to bude?“
Diego se narovnal od mapy. „Tvá smečka… Pokud tedy budeš souhlasit.“ Narovnal se od mapy, a povzdechl si, když viděl naše nesouhlasné tváře. „Podívej, kdyby byla jiná možnost, udělal bych to jinak. Ale další smečky jsou už koordinované, známe se spolu.“
Nelíbilo se nám to vůbec, ale věděli jsme moc dobře, že má pravdu. Nakonec zůstalo rozhodnutí na Samovi. Věděl, že pokud by nás nechali ve štychu, budeme v tom sami a proti stovce jsme neměli vůbec šanci. Byl by to předem prohraný boj, proto jsme museli doufat v pomoc ostatních smeček.
„Dobrá, ale Emma zůstane s vámi.“
Prudce jsem se na něj otočila. To nemyslel snad vážně? Byla jsem už skoro součástí jeho smečky. Věděla jsem, jak loví, uměla jsem jim v případě nouze pomoct.
„Jdu s vámi…“ řekla jsem pevně.
„Jestli se ti něco stane, tvůj otec mě uškvaří zaživa.“
Musela jsem se ušklíbnout při spojení tvůj otec, ale raději jsem to nekomentovala.
„Já se o sebe dokážu postarat. Navíc mohli bychom toho využít.“
Oba se na mě nechápavě podívali a já se dala do vysvětlení plánu, který mě zrovna napadl.
Když jsem pak o hodinu později stála kousek od jeskyní, kde se to jenom hromadilo upíry, nadávala jsem si do blbců. On to zase nebyl tak dobrý nápad. Jestli poznají, že k nim nepatřím, tak bude po mně. Ale nezbývalo mi nic jiného.
Byla jsem blízko jedné skupinky upírů. Všude byl rozruch a opravdu to vypadalo, že se chystají na stěhování, takže si nikdo nevšiml upíra, který k nim vůbec nepatřil.
Přikrčila jsem za strom. Okolo neustále běhali drábové, kteří se snažili dát skupiny dohromady a utvořit tak jednu velkou skrumáž. Moc se jim to však nedařilo, protože tihle upíři byli nekontrolovatelní, mladí a hlavně přeměnění někým jiným, takže už dávno ztratily možnost logického uvažování.
„Hej,“ sykla jsem na jednu prokletou, která se zmatkem v očích pozorovala dění okolo sebe.
Když mě uviděla, nechápavě na mě vyvalila oči.
„Pojď sem,“ křikla jsem polohlasem. Chvíli váhala, ale nakonec udělala pár kroků směrem ke mně. Naštěstí si toho všimli další tři upíři, kteří šli za ní.
Vykuleně na mě zírali, nevěděli, jestli patřím k těm ostatním, kteří je neustále bičovali a nutili je, být po hromadě. Proto se přede mnou bázlivě krčili.
„Mám pro tebe úkol.“ Dívka mlčela. Nejdřív netušila, jestli mi má věřit. Já věděla, že pokud budu na ni milá, ničeho nedosáhnu.
„Tak rozuměla si! Mám pro tebe úkol!“ křikla jsem přísně. Přikrčila se strachem, tak jako ostatní.
Nakonec přeci jen přikývla.
„Vezmeš tuhle tašku a odneseš ji k ostatním. Potom jim otevřeš… Je ti to jasné!“ Můj hlas byl hrubý a autoritativní. Nesměla v něm být ani špetka soucitu.
Dívka okamžitě přiskočila ke mně a vzala mi z ruky tašku. Přitiskla si ji k hrudi, jako kdyby měla strach, že jí tašku někdo vezme. Ostatní upíři nás ostražitě pozorovali.
„Teď zmizte!“ křikla jsem znovu. Okamžitě se zvrtli na patě a zamířili do chumelenice upírů. Netrvalo dlouho… V nesourodé skupině upírů to okamžitě začalo bzučet jako v úle. Upíři se mezi sebou začali natahovat a křičet. V té tašce totiž bylo Samovo tričko, na kterém dokonce byla trocha jeho krve. Věděla jsem, že to pro prokleté upíry bude jako lákadlo – něco, co budou chtít zabít. Pak jsem si na sebe navlékla druhé tričko, které taky patřilo Samovi a doufala jsem, že přitom naběhnou na správnou stopu.
Trvalo to sotva minutu, když celá skupina prokletých upírů zamířila mým směrem. Drábové ani ostatní vlkodlaci neměli šanci je zastavit.
Běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Upíři za mnou byli opravdu rychlí, ale já nemohla dovolit, aby byli rychlejší než já.
Naštěstí pro mě třicet kilometrů nebylo tak moc. Do několika minut jsem byla blízko soutěsky. Věděla jsem, že jsou upíři za mnou. Nejenže že jsem je cítila, dokonce jsem je slyšela.
Na začátku soutěsky mě čekali Sam, Aaron a Nicky ve svých vlkodlačích podobách.
Když mě uviděli, Sam na mě zaštěkal a okamžitě se rozběhl do soutěsky.
„Jsou blízko,“ křikla jsem na ně. Doufali jsme, že se za námi vydá co nejvíce upírů. Přeci jen drábů ani přeběhlých vlkodlaků nebylo tolik, aby je mohli uhlídat.
Soutěska byla dlouhá něco kolem dvousta metrů a vysoká snad padesát metrů. Byla opravdu úzká. Upíři do ní naběhli, aniž by tušili, že na ně na konci čeká smečka několika vlkodlaků. Jenže už na konci jsem pochopila, že jsem měla poslouchat svůj instinkt. Neměla jsem být bláhová a raději si všechno promyslet. Protože, tohle nebyl žádný plán… Tohle byla past. Ale ne pro upíry, ale pro nás… Na konci totiž nikdo nečekal a my jsme pochopili, že tohle nikdy nemůžeme zvládnout.
Vlkodlaci na nás nečekali.
Bezradně jsem se podívala na Sama, který také nechápavě zíral na konec soutěsky. Byli jsme domluvení, že nás budou čekat, jenže tady nikdo nebyl. Věděla jsem, že není čas přemýšlet nad tím, proč tu nejsou. V patách nám bylo několik desítek upírů a nám nezbývalo než se před nimi schovat v lese.
Ale těsně před koncem soutěsky, jsem pochopila, že tady opravdu nejsme sami. V první chvíli se mi nazpět vrátila naděje. Přeci jenom na nás nezapomněli a přišli na pomoc. Jenže tahle naděje se během jediné vteřiny proměnila v beznaděj.
Stačí jedna obyčejná vteřina, kdy se vám život obrátí na ruby… Jediná vteřina, kdy přestanete existovat jako normální bytost a začnete bojovat o to, co je vám nejcennější – o svůj holý život.
Jedna vteřina, kdy se z lesa začaly ozývat výstřely…
Jedna vteřina, kdy se kulka provrtala mozkem Nicky. Vteřina, kdy jsme nechápavě zůstali stát na místě a zírali na Nicky, jejíž tělo se během pádu k zemi proměnilo zpátky do lidské podoby.
Na místo jantarových očí vlkodlaka na nás zírala dívka s hnědýma očima, ze kterých se vytratil život. A to vše jenom za vteřinu…
Byla to jako bublina, která mě obalila. Zírala jsem do Nickyiných prázdných očí a přemítala nad tím, co se vlastně stalo… Věděla jsem, že je něco špatně, ale jako kdyby mi do mozku nedošly ty správné impulzy.
Ta vteřina se rázem změnila v druhou a já pochopila, že se té další už nemusíme dočkat. Musela jsem jednat…
Okamžitě jsem se stočila doprava a poslední chvíli se mi podařilo dostat k zemi Sama, kolem kterého prosvištěla další kulka. Jeho tiché zakňučení se ztratilo ve změti kulek, vycházejících z lesa před námi.
V tuhle chvíli jsem měla být naštvaná a měla jsem bojovat o svůj život, ale já tady Aarona ani Sama nemohla nechat. Už jenom pohled na mrtvé tělo Nicky mi dával najevo, že to nesním vzdát.
Jen co dopadl Sam k zemi, zamířila jsem k Aaronovi, který stál po mé levé straně. Jenže byl ode mě přeci jen dál a dřív než jsem se k němu stihla dostat, ho zasáhlo hned několik kulek. Bylo to jako běh na krátkou trať, ale jako kdybych se stále nemohla dostat do cíle. Něco mě brzdilo a já netušila co. Nebo jsem se bála přiznat, co to mohlo být. Strach mnou totiž cloumal tak, že jsem se z toho rozklepala… Do toho se dostávala i beznaděj a bezmoc. Věděla jsem, že se k němu nedostanu včas, že ho nezachráním. Jako kdyby se mi každým krokem vzdaloval.
Těsně předtím, než jeho tělo dopadlo k zemi, podařilo se mi ho zachytit. Okamžitě jsem si jeho drobné tělo, tentokrát už přeměněné do lidské podoby, přitiskla ke svému tělu. V tu chvíli naštěstí zachoval můj pud sebezáchovy a já, i s Aaronovým tělem, jsem zamířila k blízkému výklenku, kde jsme se aspoň na okamžik mohli schovat před kulkami, které kolem nás svištěli.
V tuhle chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, proč po nás někdo střílí ani proč masakruje zároveň s námi i upíry, kteří nám byli v patách. To mi bylo jedno… Teď jsem se mohla soustředit jenom na jednu věc.
Aaron ležel v mém náručí a prudce oddechoval. Po čele mu stékaly krůpěje potu a já věděla, že to není pot z horka. Jeho břicho bylo posázené desítkami ran, ze kterých se řinula krev. Jeho břicho bylo doslova na maděru, a ač jsem se snažila sebevíc na rány tlačit, krev z nich stále tekla.
„Já… já umírám?“ dostal ze sebe s obtížemi.
Vím, že lži v životě nepomáhají, ale občas jsou nutné. Musí… Lehce jsem se pousmála. „Budeš v pohodě,“ snažila jsem se znít přesvědčivě, ale v tomhle jsem nebyla dobrá herečka.
„Bolí to,“ zaskučel tiše.
Lehce jsem nadzvedla ruku, a přitom jsem pevně doufala, že to není tak hrozné, jak se to může jevit. Vždyť je vlkodlak, určitě se rychle uzdraví. Ale když jsem zvedla ruku, věděla jsem, že to jsou jenom mé hloupé naděje. Jeho břicho bylo rozstřílené tak, že jsem viděla několik jeho střev a také žebra, která si polámal při dopadu na zem. Ran na jeho břiše bylo snad tucet a to jsem nevěděla, kolik dalších ran schytal do paží a nohou.
V první chvíli se mi obrátil žaludek a věděla jsem, že mi nezbývá moc k tomu, abych se vyzvracela. Ale nemohla jsem to teď vzdát.
Raději jsem vrátila ruku na své místo a podívala se zpátky na Aarona.
„Bo… bojím se,“ vyhrkl ze sebe chraptivě. Z koutku oka mu vykanula jediná slza, která se smísila s proužkem krve u jeho úst.
Chtěla jsem mu říct něco povzbudivého, ale měla jsem svázaný jazyk. Dokázala jsem se sotva pohnout. Měla jsem strach, že kdybych udělala jakýkoli prudký pohyb, zemřel by.
Snažila jsem se ignorovat svištění kulek okolo nás, ale bylo to těžké. Roklina teď spíš vypadala jako oraniště mrtvol. Prokletí upíři se váleli na velký kopách, ze kterých byly slyšet jejich nářky. Prosili, kňučeli, žadonili, ale nemělo to smysl. Všechno to zanikalo v tom hluku pistolí, který nechtěl stále ustat.
„Pro… prosím,“ ozval se znovu tiše Aaron.
Jeho tvář byla ještě bledší. Věděla jsem, že pokud ho co nejdříve nedostanu k doktorovi, zemře. Bezradně jsem se podívala kolem sebe, ve snaze najít cestu pryč, ale byli jsme v pasti. Jediná cesta vedla přes roklinu a tam by nás okamžitě zabili.
Aaron se začal dusit. Jeho blond vlasy byly slepené jak potem, tak krví, která neustále vytékala z ran. Jediná pozitivní věc byla, že už ji neteklo tolik.
Měla jsem ale vědět, že to není dobrá, ale špatná věc. Organismus byl věc přeci jen křehká a léčba nikdy netrvala krátce. Mělo mi dojít, že přestává krvácet jenom díky tomu, že už není vlastně co krvácet.
Jeho tvář byla sinalá a ztrácel se z ní život. Jeho víčka začala pomalu klesat. Výraz jeho tváře byl zkroušený, ale jako kdyby se s tím už dokázal smířit. Věděl, že je to jeho konec.
Jenže já to nemínila vzdát. Nemohla jsem ho nechat odejít.
„Aarone! Nezavírej oči! Slyšíš!“ křikla jsem a přitom jsem s ním zalomcovala. Nakrátko otevřel oči, což mi dodalo naději. Netrvalo to však dlouho.
„Dí… díky za vše,“ zachraptěl naposledy, než se jeho oči znovu zavřely. Věděla jsem, že tentokrát už je neotevře. V hluku kulek jsem totiž slyšela jeho srdce, který naposledy udeřilo. Aaron byl mrtvý…
V tu chvíli ke mně přišlo jakési smíření, zároveň však smíchané s obrovskou bolestí. Aarona jsem znala sice jenom chvíli, ale přesto pro mě mnoho znamenal. Navíc byl tak mladý… Byl ještě dítě. On si nezasloužil zemřít.
Přitiskla jsem ho k sobě a lehce ho pohladila po vlasech. Jeho krev se vpíjela do mých šatů. Cítila jsem ji všude, lákala mě k sobě, ale já jí odolávala. Nemohla jsem jinak.
Když jsem se od něj odtáhla, cítila jsem, že mi po tvářích tečou slané krůpěje. Byly to slzy. Rychle jsem si je hřbetem ruky setřela a položila opatrně Aaronovo tělo na zem. Jako kdybych měla strach, že se každou chvílí rozpadne.
Když jsem pozorovala jeho tělo, pochopila jsem, že tohle není konec. Byl tady ještě někdo, komu jsem mohla pomoct. Ještě pořád jsem v tom nebyla sama.
Otočila jsem se a zadívala se na druhou stranu soutěsky ve snaze někde najít Sama. Viditelně jsem si oddechla, když jsem ho viděla krčit se u velkého balvanu. Vypadalo to, že je v pořádku, i když jsem si tím nemohla být určitě jistá.
Všimla jsem si, že kousek od něj je úzká cesta, díky které bychom se mohli dostat až okraji, aniž by nás zabili. Mohli jsme být částečně chráněni před kulkami, které stále létaly kolem nás. Naštěstí už v ne takové intenzitě.
Upírů už nebylo tolik, ale přesto se stále objevovali nějací, kteří se snažili přes soutěsku dorazit na druhou stranu.
Mým cílem se teď bylo dostat k Samovi na druhou stranu. Nebylo to jednoduché, ale střelba byla stále slabší a já věřila, že se mi podaří schovat za některá těla.
Vystartovala jsem co nejrychleji na druhou stranu, když jsem zaregistrovala, že střelba utichla. Jen co jsem vyběhla zpoza svého úkrytu, ozvalo se znovu několik výstřelů, ale než mě stihnul kdokoliv zasáhnout, byla jsem na druhé straně.
„Same!“ křikla jsem. Vypadal lehce mimo. Přeci asi jen nebyl tak v pohodě, jak jsem si myslela.
„Co je ti?“ okamžitě jsem ho začala prohlížet. Ani mi nemusel odpovídat. Všimla jsem si toho sama. Na jeho levé noze se rýsovala krvavá rána.
„Dostal jsem to do nohy…“ řekl a přitom syknul.
„Musíme odsud vypadnout. Kousek od nás je úzká cesta. Mohli bychom se dostat na konec soutěsky. Zvládneš to?“
Zakroutil hlavou. „Asi ne… Ta kulka je stříbrná…“
Věděla jsem moc dobře, co to znamená. Stříbro bylo pro vlkodlaky jedovaté, a pokud se kulka nevytáhne včas ven, Sam může i zemřít. Tohle nebylo vůbec dobré.
„Pomůžu ti… Musíme se odsud dostat.“
Znovu zakroutil hlavou.
Zamračila jsem se. „Musíš to udělat. Musíš tu bolest na chvíli překousnout.“
„O to nejde,“ začal. „Nenechám tady Aarona…“
Bezděky jsem se podívala do míst, kde jsem nechala tělo mladého vlkodlaka.
„Aaron to nezvládl, Same,“ zašeptala jsem tiše. On mě přesto slyšel. Viděla jsem v jeho očích, že to nechce akceptovat, ale když viděl krev, na mých rukách, i na mém oblečení, pochopil to. V jeho očích se objevila bolest. Snažil se jí zakrýt, ale nemělo to smysl.
„Pojďme,“ s tím jsem ho vytáhla na nohy. Doslova jsme se nalepili na okraj skály tak, abychom zůstali co nejvíce v zákrytu. Nesměli nás vidět…
Byla jsem ráda, že se na nás usmálo aspoň trochu štěstí. Držela jsem Sama kolem pasu a už jsme byli kousek od konce. Odtud jsme se mohli dostat do lesů a nebát se už víc těch střel, které kolem nás ještě stále občas proletěli. Ale měla jsem tušit, že jsem neměla slavit tak brzy. Byli jsme skoro už u konce, když jsem uslyšela kroky. A to hned několik…
Byli to vlkodlaci, ale vůbec nepatřili k našim smečkám. Zuřivě štěkali a cenili zuby… Rychle mířili našim směrem.
„Sakra,“ zaklela jsem. Když i Sam uviděl nastalou situaci za námi, taky cosi sprostého zaklel.
Věděla jsem, že nemůžeme utíkat oba. Sam byl příliš pomalý a stříbro to dělalo stále horší.
„Nech mě tady,“ zahalekal.
Naštvaně jsem se na něj podívala. „Na to ani nemysli,“ sykla jsem podrážděně.
„Nemůžeš se se mnou tahat… brzdím tě. Nemusíme tu zůstat oba.“
Opravdu mě začínal vytáčet. Neměla jsem tyhle řeči ráda.
„Zapomeň na to,“ štěkla jsem podrážděně.
„Nezvládnu to… A ty mě těžko můžeš vzít na záda.“
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak jsem si okamžitě začala nadávat do idiotů. Proč mě to nenapadlo dřív? Neváhala jsem ani chvíli a okamžitě si ho vyhoupla do náruče. Mohlo to vypadat komicky – přeci jen byl dvakrát tak větší než já, ale upíři měli velkou sílu.
„Co to…“ začal nechápavě. Ale neměla jsem na vysvětlování čas. Okamžitě jsem se rozběhla k lesu ve snaze dostat se od vlkodlaků co nejdál.
Běžela jsem už asi deset minut a každým krokem to bylo horší a horší. Už mi docházely síly a vlkodlaci nám byli stále blíž.
Sam taky nevypadal dobře. Jeho tvář byla bledá a vypadalo to, že každou chvílí ztratí vědomí.
„Řeka,“ zaskučel tiše.
„Cože?“ Proč teď mluvil o řece?
„Na jihu je řeka a vodopád…“
Naštěstí jsem rychle pochopila, kam tím míří. Mohli jsme utíkat, jak jsme chtěli, ale stejně bychom se nikde neschovali. Takhle jsme měli alespoň naději, že v řece ztratí vlkodlaci naši čichovou stopu.
Stočila jsem doprava a zamířila k místu, odkud jsem cítila vodu… Naštěstí to nebylo nijak daleko a chvíli na to jsme stanuly na vysokém útesu.
Postavila jsem Sama na nohy. Zavrávoral, ale naštěstí se udržel na nohou.
„Proboha,“ hlesl, když viděl tu výšku. I já si nebyla jistá, jestli tohle zvládneme. Bylo to příliš vysoko a klidně jsme se mohli zabít, i když jsme byli mnohem odolnější než lidé.
„Je to vysoko,“ ozval se Sam. Oba jsme se nakláněli přes okraj. Rozhlédla jsem se okolo, ale nikde jsem žádnou cestu níž k řece neviděla.
Nebyla jiná možnost.
„Musíme skočit,“ zvolala jsem. V lese za námi jsem uslyšela šramot. Byli už blízko.
„Musíme,“ pevně jsem se podívala Samovi do očí. Viděla jsem v nich nejistotu, ale po chvíli zaváhání přeci jen svolil.
Oba jsme se odrazili těsně před tím, než na útes doběhli vlkodlaci.
Prorážela jsem vzduch a v prvních chvíli jsem si myslela, že dokonce létám. Byl to úžasný pocit, ale bohužel netrval dlouho. Ten úžasný pocit byl však záhy vystřídán krutou a bolestnou realitou, kdy mé tělo tvrdě dopadlo na hladinu vody… Okamžitě jsem se potopila. A najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli se ještě někdy dokážu vynořit napovrch.