Taky vám to horko leze krkem? Mě strašně... Dneska trochu sprchlo, takže se vzduch krásně ochladil a dalo se u toho přemýšlet. Tím pádem se mi podařilo dopsat novou kapitolu.
Jenom by mě zajímalo, kolik z vás si správě tiplo na osobu, která se na konci minulé kapitoly objevila. ;)
Nebudu to natahovat - užijte si kapitolu a těším se na komentáře!
„Co ty tady děláš?“ vyhrkla jsem na dotyčnou osobu.
Němě jsme na sebe zírali. Nejspíš byla ve stejném šoku jako já.
„Emmo?“ vyhrkla Cassie překvapeně. Když jsem přikývla a ona se ujistila, že to jsem já, vesele se zasmála. Než jsem se nadála, vrhla se mi kolem krku a pevně mě objala.
„Páni,“ řekla, když se ode mě kousek odtáhla. Na tváři pořád měla úsměv. Musela jsem uznat, že vypadala opravdu dobře. Své vlasy měla tentokrát pečlivě nagelované do malých bodlinek na týlu. Pokožku měla opálenou a zdálo se mi, že dokonce vysportovanější. Opravdu už to bylo dlouho, co jsme se neviděly.
„Co tady děláš?“ zeptala se a přitom ona ignorovala mou původní otázku.
„No, já jsem tady, ehm…“ na chvíli jsem se odmlčela, „pracovně…“ dodala jsem. Nechtěla jsem na ulici plné lidí rozebírat, že jsem tady na lovu. Naštěstí to Cass bylo okamžitě jasné.
„Co kdybychom si popovídali?“ Ani se neptala na mou odpověď a už mě tahala do jednoho z barů.
Zapadli jsme do malé místnosti, která byla poměrně plná. Naštěstí tady nebylo moc velké horko, fungovala zde klimatizace, což bylo štěstí. V tom horku se venku ani nedalo pořádně dýchat. A to byl už večer. Přes den to bylo k nevydržení.
Posadili jsme se k malému stolu v úplném rohu místnosti, který byl akorát pro dva. Okamžitě k nám přicupital číšník.
Zářivě se na nás usmál a cosi ze sebe začal komolit. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to nejspíš jejich rodný jazyk. Nechápavě jsem se na něj dívala, ve snaze pochopit aspoň zlomek. Nemělo to však smysl. Bezradně jsem se podívala na Cassie, která se však zářivě usmívala. Okamžitě si začala s číšníkem povídat a ten za chvíli odběhl pryč.
„Umíš španělsky?“ zeptala jsem se Cass.
Zavrtěla hlavou. „To nebyla španělština, ale portugalština… Ty jazyky jsou si ale dost podobné.“
Zakroutila jsem hlavou. Já byla ráda, že umím jeden jazyk. To mi naprosto stačilo. I když tady byl ještě jeden jazyk, který jsem ovládala… Aspoň jsem si to myslela. Občas jsem vzpomínala na můj rozhovor s babičkou, i když netuším, jestli byl skutečný. A kdo ví, jestli vůbec i babička byla skutečná. Opravdu jsem ji jako malá znala? Nebylo to jenom nějaké mé zbožné přání?
Z mých úvah mě vyrušil něčí dotek na mé ruce. Překvapeně jsem zamrkala a pak si uvědomila, že tady vlastně nejsem sama.
Cassie se na mě usmívala, tentokrát však starostlivě.
„Copak se děje, Emmo?“
Mávla jsem nad tím rukou. „Ale nic… Jenom přemýšlím víc, než je zdrávo,“ řekla jsem a přitom jsem se křečovitě usmála.
„Ale dost o mě… Co ty tady děláš?“ záměrně jsem stočila téma jinam.
„Já jsem tady na dovolené.“ Vypadalo to, že to zabralo.
„Nečekala bych, že tě potkám zrovna tady.“
Zasmála se. „Náhoda… Nic víc, nic míň.“
Nejspíš měla pravdu. Nemělo smysl hledat za tím něco víc. Cassie pokračovala dál. „Už jsem tady něco kolem měsíce a musím říct, že je to perfektní.“
„Páni, měsíc… Myslela jsem, že touhle dobou už budeš ve škole.“ Cassie byla učitelkou ve škole. Měla na starosti tělesnou výchovu a dějepis.
Najednou její úsměv povadnul. „Bohužel mě vyhodili. Museli snižovat stavy,“ řekl zatrpkle.
„To je mi líto.“
Mávla nad tím rukou. „Nemusí být. Vybrala jsem si své úspory a rozhodla se udělat si dovolenou po celé Brazílii. Do Porto Alegre jsem přijela před třemi dny. Je to tady moc pěkné, ale hezčí chlapi byli v Riu…“ Přitom se na mě spiklenecky usmála a já ten úsměv opětovala. Tolik mi chyběl její optimismus a neustálá dobrá nálada.
„No a kdy vy jste sem dorazili?“ zeptala se zvědavě.
„Dnes kolem poledne. Nedaleko odtud jsou nějací upíři, takže…“
Cass mě zarazila. „Chápu, lov…“ Nepříjemně se zašklebila, ale pak se znovu pousmála.
„Dlouho jsme se neviděli. Několikrát jsem volala k vám domů, ale buď si někde byla, nebo si neměla čas.“
Najednou jsem nevěděla kam s očima. Cassie totiž netušila, že jsem byla v bezvědomí a raději jsem to ani nechtěla vytahovat. Několikrát, během doby, kdy jsem žila u Quentina, měla hysterické výstupy, kdy Quentinovi dávala najevo, že já se na lov nehodím. Neustále se o mě bála, čímž mi hodně připomínala Catherine.
„Omlouvám se,“ začala jsem koktat, „ale neměla jsem čas. To víš, pořád nějaký lov.“
Naštěstí přišel číšník, který před nás postavil dvě vysoké sklenice se žlutým obsahem a kouskem ananasu na boku. Mile se na nás usmál a pak zase odešel.
„A co ti upíři? Jsou blízko?“ Rozhlédla se okolo, jako kdyby ti upíři měli být zrovna tady, s námi
„To ještě přesně nevíme. Brzo ráno zase někam vyrážíme.“
„Kam?“ zeptala se zvědavě.
Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A navíc… Víš, že o tom s tebou nemůžu mluvit.“ Měli jsme přísně zakázáno s kýmkoli mluvit o lovech. William byl poslední dobou stále více a více posedlý bezpečností.
„Chápu…“ Neušlo mi, jak se zamračila. Chtěla jsem jí to říct, opravdu, ale nemohla jsem to udělat. Už jsem se nadechovala, že jí to vysvětlím, ale najednou se ozvala jakási příšerná znělka písničky. Cassie se začala prohrabovat ve své tašce. Za okamžik z ní vytáhla mobil, který si okamžitě přiložila k uchu. Opět se začala vybavovat portugalsky. Vůbec jsem jí nerozuměla, proto jsem se raději soustředila na dění v baru. Nic zajímavého se tady nedělo. Skupinky lidí popíjeli, bavili se a smáli se přitom. Prostě pohoda.
Když Cass zavěsila, otočila jsem se zpátky k ní.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem viděla její zachmuřený výraz.
„Ano, jenom menší problémy v hotelu ohledně rezervace. Nic důležitého.“ Mávla nad tím rukou a znovu se usmála. Přesto mi neušlo, že ten úsměv není stoprocentní. Něco se dělo a věděla jsem, že pokud se nebude chtít svěřit, sama mi nic neřekne.
Proto jsem se znovu rozpovídala a doufala jsem, že ji tak odeženu od pochmurných myšlenek.
Nakonec jsme se takhle vybavovali až do druhé ráno. Bar se pomalu začal vylidňovat, až jsme zůstali mezi posledními. Barman pak začal vyhazovat poslední hosty, mezi které jsme patřili i my.
Vyšli jsme s Cass před budovu.
„Pojedu taxíkem, mám to docela daleko…“ řekla a začala se drát k jednomu z aut u krajnice. Těsně předtím, než nastoupila, se na mě usmála a znovu mě objala.
„Jsem ráda, že jsem tě zase viděla.“
„To i já,“ řekla jsem upřímně.
„Doufám, že se brzy uvidíme,“ řekla přísně. Přesto ji v koutku úst cukalo.
„Slibuju, že se ozvu…“
„Dávej na sebe pozor, ano?“ Skoro jsem protočila oči, když jsem slyšela ten mateřský tón, který dávala do svého hlasu. Ale nahlas jsem raději nic neřekla.
„Budu,“ odvětila jsem tiše. Nakonec Cassie nastoupila a já koukala na auto, dokud se neztratilo za zatáčkou. Musela jsem se usmát. Byla jsem tak ráda, že jsem ji potkala. Konečně po dlouhé době něco dobrého.
Do hotelu jsem to neměla nijak daleko a ulice už byli poměrně prázdné, takže jsem se zpátky dostala rychle. Vstupní hala zela prázdnotou, jenom za pultem seděl recepční, který si podpíral hlavu rukou. Nedivila bych se mu, kdyby spal.
Proklouzla jsem kolem něj, abych ho nevzbudila a zamířila jsem si to k výtahům.
Když jsem dojela do našeho patra, už byla na chodbě klid. Nejspíš chtěli být všichni na zítra odpočatí a hlavně bez kocoviny. Neušel mi totiž zápach alkoholu, který se linul po celé chodbě.
Raději jsem vklouzla k sobě do pokoje. Nicky spala, jenom když jsem přišla, tak se přetočila na druhý bok a pokračovala dál. Já raději popadla ze své tašky věci a zamířila jsem si to do koupelny – teď ta sprcha zaručeně bodla.
Zbytek noci jsem se snažila usnout, ale nešlo to. Místo toho jsem raději zírala do stropu a přemítala jsem nad tím, co se bude dít. Ač jsem si to totiž bála přiznat, na žaludku se mi usadil nějaký nepříjemný pocit. Jenom jsem doufala, že je to jenom nedostatkem krve.
Ráno jsem tedy okamžitě zamířila za Thomasem, který měl na starosti mou krev. Od toho incidentu s otrávením jí měl osobně na starosti, tak jako teď na lovu. Měl sebou několik termosek. Jednu z nich mi předal. Naštěstí měl Thomas jeden z větších pokojů, který měl rovněž i kuchyňku, takže jsem si mohla v klidu krev ohřát.
Jenže, když jsem vše vypila, neklid nezmizel. Neměla jsem tyhle nepříjemné pocity ráda, protože se, bohužel, většinou plnily. Něco se zase pokazí.
Zoufale jsem zasténala.
„Všechno v pořádku?“ ozval se Sam, který byl u Thomase v pokoji, aby dohodli poslední věci před odjezdem.
„Jo,“ řekla jsem znechuceně. „Vlastně ne…“ zamumlala jsem tiše. „Jenom takový špatný pocit,“ dostala jsem ze sebe. Určitě si musel myslet, že jsem se zbláznila.
Sam se usmál. „Není se čeho bát, je nás hodně… Nic se nestane.“
„Jen aby,“ zamumlala jsem tiše. Doufala jsem jenom, že má Sam pravdu.
O necelou hodinu později jsme vyrazili z hotelu pryč. Jak mi Sam vysvětlil, mířili jsme do jednoho malého městečka, spíše vesnice, kde nás měla čekat smečka, která byla na hlídce. Šlo o Diegovu smečku, jejíž úkol bylo prozkoumat a hlídat situaci v okolí. Upíři se nesměli dostat k žádnému většímu městu.
Byla jsem překvapená, když jsme o tři hodiny později, dorazili na místo. Tohle bylo naprosto jiné od města, ze kterého jsme přijeli. Tahle vesnička totiž byla schovaná uprostřed hustého pralesa. Domy byly převážně tvořené ze dřeva nebo z hlíny. Střechy byly ze suchého roští, takže stačila trocha ohně a bylo by po střeše. Proto nejspíš také většina ohnišť byla před domy, kde si lidé vařili jídlo. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli tady existuje něco jako vodovod, protože zdejší obyvatelé chodili s dřevěnými vědry k jezeru, která byla hned za vesnicí.
„Olá!“ ozvalo se hlasitě. Okamžitě jsem se otočila za tím hlasem a musím říct, že to co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Před námi stál muž, který se mohl kdysi nazývat domorodcem, původním obyvatelem. Dnes však vypadal jako ze špatné reklamy na sportovní oblečení.
Jeho pleť byla snědá, taková spíše do červena. Vlasy měl husté, spletené do dredů, které mu šahali skoro do půli zad. Obočí měl husté, které zakrývalo jeho černé oči. Tím však veškerá podobnost s původními obyvateli končila. Na sobě měl totiž moderní oblečení, které nemělo hlavu ani patu. Rifle měl odstřihnuté – sotva mu sahali do půli stehen. Byli špinavé a potrhané, vypadalo to, že už drží jenom sílou vůle. Na sobě měl kostkovanou košili, rozepnutou, takže šlo vidět zašedlé tílko, které bylo taky dost špinavé. Na hlavě měl navíc pletenou čepici, která hrála snad všemi barvami – červenou, žlutou, zelenou i černou… To všechno navíc podtrhnul bíločernými botami, na kterých se vjímal obrovský nápis Adidas.
Nechápavě jsem na něj zírala, jako i Sam vedle mě.
Dotyčný okamžitě přistoupil k Diegovi a přátelsky se přivítali. Byla jsem překvapená, protože jsem z něj cítila esenci člověka. Že by věděl, co se tady děje? Začali se mezi sebou opět bavit portugalsky, přesto mi neušlo, že vyjadřování toho muže je trochu jiné. Jako kdyby s přízvukem.
„Co to proboha je?“ špitla jsem směrem k Samovi, který na něj stejně nevěřícně zíral.
Dotyčný mě ale asi slyšel, protože se otočil mým směrem. Zářivě se přitom usmíval. Pak přistoupil ke mně a natáhnul před sebe ruku.
„Zdravím, krásná slečno… Mé jméno je Jamal,“ řekl perfektní angličtinou. Nechápavě jsem na něj zírala. Sam se musel pousmát, když viděl v tváři mé nepochopení.
„Ehm, těší mě,“ odpověděla jsem a také jsem natáhla ruku k pozdravu. Jamal si však se mnou nepotřásl. Místo toho se natáhnul a vlepil mi na hřbet ruky polibek.
„Nezapomeň dýchat, maličká…“ ozval se Diego. Na tváři měl úšklebek. „Tady Jamal by rád přetáhnul všechno co má dvě nohy.“
Jamal se zamračil. „A vy mu všechno taky nesmíte věřit.“
Diego se hlasitě zasmál a několik lidí okolo nás se přidalo. „Bohužel, z tohohle nic nebude. Je to Williamova schovanka.“
Jamal, jakoby dostal ránu proudem, pustil mou ruku a odstoupil o několik kroků dál. „Velice se vám omlouvám, krásná slečno…“ S tím se i lehce uklonil. No, vypadalo to, že tady bude velká zábava.
„Jamale, rád bych se bavil na tvých beznadějných snahách sbalit maličkou, ale máme práci.“
Jamalova nálada se najednou otočila. Výraz jeho tvář se změnil v zachmuřený.
„Kde jsou vlastně mí lidé?“ zeptal se zvědavě Diego.
„Raději si promluvíme uvnitř.“ S tím nám pokynul, abychom se vydali za ním.
Jeho dům byl na samém konci vesnice, u jezera, a patřil spíše k těm větším. Když jsme vešli dovnitř, nic zajímavého nás nečekalo. Dům měl jenom dvě místnosti, jednu větší, něco jako obývák a druhou, maličkou, kde nejspíš Jamal spal. Obě místnosti byli oddělené jenom kusem látky.
„Posaďte se,“ vyzval nás. Sám zamířil někam do ložnice. Posadila jsem se vedle Sama na úzký gauč. Thomas zabral stoličku a Diego zůstal taktně stát. Byli jsme tady jenom my čtyři. Ostatní museli počkat zatím venku.
Chvíli jsem se rozhlížela po pokoji, když jsem si všimla, že nalevo od nás jsou dveře. Kdo ví, kam vedli.
Jamal se vrátil zpátky a v ruce držel velkou mapu. Tu roztáhl na malý stolek.
„Proboha,“ hlesl Diego, když viděl obsah mapy. Tu z velké části pokrývala červená barva. Vypadalo to, že jsem jediná, která nastalou situaci nechápe, protože i v tvářích Sama a Thomase se zračilo překvapení a šok.
„Co to znamená?“
„Že máme problémy,“ ozval se Sam.
„Kolik?“ zeptal se Diego.
Jamal pokrčil rameny. „To netuším.“
„Jak netušíš!“ křiknul.
„Prostě nevím. Je jich tolik, že se ani nedají spočítat. Ale mluvíme tady o stovkách…“
Nechápavě jsem je pozorovala. Vůbec jsem netušila, o čem mluví. Chtěla jsem to vědět, i když mi nějaký vnitřní hlásek radil, že bych se o to neměla zajímat. „O stovkách čeho?“ vyštěkla jsem netrpělivě. Něco bylo zle a já chtěla vědět, co.
„Stovkách upírů, Emmo…“ Ještě nikdy jsem neviděla Sama tak vážného.
„To není možné… Tolik pohromadě? Vždyť by museli přeměnit minimálně tři vesnice,“ ozval se Thomas.
„Podle toho co víme, ty upíry přiváží sem. Na něco se chystají.“
„Víme na co?“
Jamal zakroutil hlavou. „Bohužel ne. Je jich moc. Zkoušeli jsme to, ale nemůžeme se dostat blízko.“
„A kde je má smečka?“ zeptal se Diego.
„Měli by přijít každou chvílí.“
Diego přikývnul. „Dobře, uvidíme, jak na to budeme. Ale vypadá to, že budeme muset udeřit co nejdřív. Nesmíme dovolit, aby se ještě více rozmnožovali,“ zavrčel Diego.
Ještě chvíli se o něčem dohadovali, když dovnitř vstoupili čtyři vlkodlaci. Místnost byla najednou přeplněná.
„Diego,“ zvolal jeden z nich. Okamžitě mi došlo, že to musí být členové Diegovi smečky. „Jsem rád, že už ses vrátil.“ Oba muži se přátelsky objali a poplácali po zádech. „Čekali jsme, že se vrátíš s více lidmi a hlavně s Williamem.“
„Bohužel, William má práci, nemohl přijet,“ ozval se Thomas.
Nově příchozí se zamračil. „Máme problémy…“
Diego přikývnul. „Já vím. Jamal nám už všechno řekl.“
Najednou se jeden z vlků přikrčil a prudce se otočil čelem ke mně. Z hrdla se mu začalo ozývat tiché mručení, které nápadně připomínalo vrčení.
„Co tady dělá upír?“
„Upír?“ vyjekl překvapeně Jamal. On podle čichu nemohl poznat, že jsem jiná.
Diego zakřičel něco portugalsky. Vlkodlak nejdřív nevnímal, ale potom mu Diego začal cosi vysvětlovat a vypadalo to, že to vlkodlaka dostatečně uklidnilo. Přestal vrčet a narovnal se do vzpřímené polohy. Přesto mě pořád ostražitě pozoroval. Neušla mi nenávist v jeho očích. Fajn, další do seznamu mých oblíbených vlků, kteří mě zbožňují. S tímhle pohledem se mohl rovnat Nicky.
Pak si vyměnili ještě několik slov než se tři vlkodlaci z Diegovi smečky, otočili a vyšli ven.
„Teď si můžeme v klidu promluvit,“ začal Diego.
Jeden z vlků, patřících do smečky, zůstal. Pak se otočil k mapě.
„Z toho co víme, upíři se drží ve skupinách po patnácti. Většina je přes den zalezlá v jeskyních na západní straně řeky,“ přitom ukázal na mapu.
„Drží se ve skupinách?“ zeptal se zvědavě Sam. „Prokletí upíři jsou chaotičtí, neorganizovaní… Sami by tohle nezvládli.“
Muž nad mapou přikývnul. „To je pravda. Proto je v každé skupince poloviční upír – něco jako jejich dráb, který je hlídá a poroučí jim. Ale to není všechno…“
Diego se zamračil. „Co ještě?“
„Ke každé skupině jsou přiděleni navíc dva až tři vlkodlaci.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. Už jsem se setkala se skupinou zběhlých vlků, kteří se přidali k upírům, ale nestávalo se to často. Jenže teď to byl jev stále častější.
„Co se tady ksakru děje?“ zaklel naštvaně Sam.
V místnosti se najednou rozlehlo ticho. Každý se ponořil do vlastních myšlenek. Jedno nám všem bylo jasné. Děje se tady něco velkého… Něco, co musí být zastaveno.