Konečně se mi po tom strašném horku podařilo zplodit další kapitolu. Je pravda, že se mi vůbec ale vůbec nelíbí. Nejspíš se potřebuju zase dostat do svého psacího tempa. Posledně jsem se zapomněla zmínit, že jsem na svých stránkách vytvořila jakési charakteristiky jednotlivých postav a navíc jsem doplnila i galerii k povídce. Poněvadž mě zlobí linky tak je najdete takto: www.something-to-be.xf.cz -> fanfiction > originální -> charakteristiky, případně galerie. ;)
Děkuji za minulé komentáře. No, nebudu vás už zdržovat, užijte si kapitolu!
Nervózně jsem si pohrávala se stříbrnou krabičkou ve svých rukách. Hypnotizovala jsem mobil pohledem a nevěděla, co dál. Mám to zvednout? Promluvit si s ním?
Bylo to sotva dvacet minut, co jsme odjeli z domu a Damien mi neustále volal. Byl neoblomný. Nejspíš pořád doufal, že mu to vezmu, ale já vůbec nevěděla, jestli s ním chci mluvit. Co bych mu vlastně tak řekla? A co bylo ještě horší – co by vlastně řekl on mě?
Zakroutila jsem hlavou a stočila pohled ven z okna. Krajina kolem nás ubíhala v rychlé čmouze. Ani jsem netušila, kde to jsme nebo kam jedeme.
Vrátila jsem se duchem zpátky do auta, když jsem si uvědomila, že jsou až všichni příliš potichu. To bylo podivné. Po chvíli mi došlo, že je to kvůli mně. Pozornost byla upřena mým směrem.
„Vezmeš už to konečně?“ vyštěkla netrpělivě Nicky, která seděla vedle mě. Naše vztahy byly na úrovni bodu mrazu, takže nebylo nijak zvláštní, že tón jejího hlasu byl silně podrážděný.
Chtěla jsem ji zabručet něco stejně protivného, ale neměla jsem na to sílu. Místo toho jsem raději zmáčkla červené tlačítko a telefon vypnula. Opravdu jsem s ním teď nechtěla mluvit. A navíc řešit naše problémy v autě přeplněném vlkodlaky taky nebyl nejlepší nápad.
Schoulila jsem se raději ještě více do sedačky a jenom doufala, abychom už byli na místě. Potřebovala jsem svobodu a čerstvý vzduch, abych si mohla všechno v klidu popřemýšlet. Tedy, to jsem nalhávala aspoň sama sobě. V hloubi duše jsem totiž věděla, že chci na lov proto, abych právě nemusela nad vším přemýšlet.
Thomas se Samem se zrovna o něčem bavili, tak jsem se snažila zaposlouchat do jejich rozhovoru. Potřebovala jsem prostě myslet na něco jiného.
„Už se těším na to teplo… Potřebuju nachytat bronz,“ ozval se Sam a náznakem smíchu. Ve zpětném zrcátku jsme viděla, jak Thomas protočil oči v sloup.
„Jedeme na lov, ne na dovolenou…“
„Kam vlastně jedeme?“ vypálila jsem ze sebe.
Sam se na mě překvapeně otočil.
„Ty jedeš na lov a ani nevíš kam?“
Na to jsem neměla odpověď, proto jsem jenom pokrčila rameny.
Sam se pousmál. Thomas pak pokračoval za něj. „Míříme do Porto Alegre, tam nás bude čekat smečka s dalšími pokyny.“
„Porto Alegre?“ Mé znalosti zeměpisu byli velice omezené. A tenhle název zněl opravdu exoticky.
„Brazílie, zlato…“ řekl Sam s úsměvem. Já na něj zírala s pusou otevřenou dokořán. Vždycky jsem se chtěla podívat do zahraničí. Vůbec jsem ale netušila, že to bude tak brzy a navíc za takových okolností.
Musela jsem uznat, že se mi na tváři objevil lehký úsměv. Vypadalo to, že tenhle výlet nebude tak beznadějný, jak by se mohlo zdát.
Jeli jsme asi dvě hodiny, když jsme dorazili na letiště. Nejdřív jsem byla zmatená, ale pak mi došlo, že cesta letadlem přeci jen bude nejrychlejší.
Ostatní vystoupili z auta a popadli z kufru své tašky. Já je okamžitě následovala. Všechna auta jsme nechali v podzemních garážích, odkud jsme potom výtahy dojeli do obrovské odbavovací haly. Byla tady spousta lidí, někteří čekali na svůj let, jiní postávali u odbavovacích přepážek, aby mohli odevzdat svá zavazadla. Více věcí jsem si však už nestihla všimnout, protože my jsme mířili skrz dav k velkým proskleným dveřím.
Thomas nejdřív něco zařizoval a za malou chvíli jsme mířili k malým hangárům, kde byla soukromá letadla.
Stáli jsme před menším letadlem, do kterého se mohlo vejít maximálně třicet lidí. Vypadalo to, že tohle soukromé letadlo, patřilo přímo královské rodině. Nic nenaznačovalo tomu, že by šlo o nějaké neobvyklé letadlo, navíc takové neobvyklé rodiny, ale když jsem si ho pořádně prohlédla, všimla jsem si malého znaku vlka na trupu letadla. Z dálky by ho nikdo neviděl.
Smečky se začaly hrnout do letadla. Pracovníci na letištní ploše se nám postarali o zavazadla. Byla jsem z toho všeho zmatená, takže jsem následovala příkladu ostatních vlkodlaků. Ti vypadali v cestování poměrně zběhlí.
„Seš v pohodě?“ ozval se za mnou Sam. Stála jsem u schůdků do letadla a bezradně se dívala na ten kolos před sebou. Byla jsem nervózní – přeci jen, byl to můj první let. Kdo ví, co se může stát!
„První let,“ zamumlala jsem. „Vlastně moje první zahraniční cesta.“
Sam mě chytnul kolem ramen a vesele se na mě zazubil. „Bude to v pohodě, uvidíš.“ To gesto mě tak překvapilo, že jsem si ani neuvědomila, že pomalu míříme po schůdcích do letadla. Nakonec jsme došli až nahoru. Sam mě postrčil dovnitř a pořád se držel u mě.
„Prosím, madam,“ řekl galantně, a přitom ukazoval na jedno z volných míst. Svalila jsem se do sedadla a Sam vedle mě.
Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. Přišlo mi, jako kdyby měl něco za lubem. Byla pravda, že naše vztahy se o něco vylepšily, ale nikdy ke mně nebyl tak milý.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem na něj.
Podíval se na mě jako nevinnost sama. „Mělo by se něco dít?“
„Ty si na mě nikdy nebyl milý.“
Hlasitě se zasmál. „A co když jsem změnil názor a chci být milý?“
Nechápala jsem, co tím sleduje, ale byla jsem ráda, že budu mít dalšího přítele. Nakonec jsem s úsměvem souhlasila.
Cesta byla úmorná a dlouhá. Sice jsem si pustila film, ale ten mě po chvíli přestal bavit. Procházet jsem se taky moc nemohla. Ve stísněném prostoru to ani nebylo pořádně možné. Proto jsem byla opravdu ráda, když pilot oznámil, že budeme přistávat.
Když jsem nakonec stála svýma nohama na pevné půdě, musela jsem si pořádně oddychnout. Létání nebylo tak hrozné, ale určitě jsem měla raději pevnou zem, které jsem se mohla dotýkat.
„Tak jaký byl první let?“ zeptal se Sam.
„Ušlo to,“ řekla jsem s úsměvem, který spíš vypadal jako nepovedená grimasa.
Rychle jsem si rozepnula pás a zamířila jsem si to za davem, který vystupoval z letadla.
Jenže, jen co jsem se dostala ven, musela jsem bolestivě syknout. Na okamžik jsem vůbec nic neviděla, jak mě sluneční světlo oslepilo. Slunce stálo vysoko na nebi, takže pražilo veškerou svou silou. Pro mě nic příjemného…
„Jsi v pořádku?“ ozval se Thomas, který stál kousek ode mě. On viděl, jak jsem zůstala strnule stát na místě.
Zakryla jsem si rukou oči, ale moc to nepomáhalo. Slunce mě nepříjemně pálilo a bodalo do očí. Potřebovala jsem se dostat do stínu.
„Budu v pořádku, jenom musím pryč z toho slunce,“ zamumlala jsem.
Thomasovi to došlo, takže mě okamžitě nasměroval do jednoho z aut. Naštěstí mělo černá skla, takže jsem byla ochráněná před tím dotěrným sluncem. Ostatním to nakonec taky netrvalo moc dlouho a my se rozjeli pryč z letiště.
Abych se přiznala, očekávala jsem původně nějaké malé městečko se spoustou domorodých lidiček, kteří budou mít na sobě oblečení z druhé ruky. Ale tohle předčilo všechna má očekávání. Tohle město bylo moderní a nadčasové. Mrakodrapy se táhli do výšky, dlouhé ulici byli lemované butiky těch nejznámějších značek. Ulice byli čisté a uklizené… Má představa, hodně podkreslená obrázky z novin a televize, byla naprosto jiná. Ale byla jsem překvapená… a příjemně. Vůbec jsem to nečekala.
„Co bude dál?“ z mého rozjímání mě vytrhla Nicky, která znovu seděla vedle mě. Vypadalo to, že jsme si ponechali náš jízdní pořádek.
„Diego nás teď odváží do hotelu. Večer máme sraz s hlídkou, která měla dávat pozor na skupinku upírů. Podle těch informací se pak rozhodneme, co dál.“
„Takže máme čas na trochu zábavy, co?“ zeptal se Sam.
Thomas zakroutil hlavou. „Nevíme, jak na to jsou. Jestli budou příliš blízko města, budeme muset vyrazit okamžitě a já vás budu potřebovat odpočaté. Rozumíme si?“
Všimla jsem si, že Sam lehce našpulil pusu. Určitě se zlobil.
„Rozumíme si?“ zopakoval svou otázku Thomas, tentokrát s větším důrazem.
„Dobrá, dobrá,“ zahuhlal Sam. Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale v hierarchii vedení byl Thomas nejvýše a on ho musel poslechnout.
K hotelu jsme dorazili za hodinu. Cesta by možná byla i rychlejší, kdyby město nebylo ucpané auty. Strašně se to vleklo a občas mi přišlo, že i slimák se pohybuje rychleji. Naštěstí jsme ale dojeli na místo.
Hotel, kde jsme byli ubytovaní, nepatřil k těm nejluxusnějším, ale na přespání bohatě postačil. Pokoje byli po dvou – vždy dvě postele, skříň, stůl s televizí a samozřejmě nemohla chybět koupelna. Ta měla obyčejný sprchový kout, umyvadlo i záchod. Mně to naprosto vyhovovalo. Poněvadž jsem já a Nicky byly jediné dívky ve výpravě, museli jsme bydlet spolu. Ani jedna z nás z toho nebyla nadšená, ale nezbylo nám nic jiného, než souhlasit. Dokázali jsme se ignorovat dlouhou dobu, takže jsem věřila, že to zvládneme i teď.
Po příchodu na pokoj se Nicky okamžitě svalila na postel, popadla ovladač a začala projíždět kanály v televizi. Neustále se mračila a něco si zlostně mumlala pod nos, takže to vypadalo, že nic zajímavého nedávají.
Raději jsem se trochu opláchla v koupelně. Potom cestování jsem byla pořádně unavená a Thomas měl pravdu, když říkal, že potřebujeme sílu. Doufala jsem, že mi spánek pomůže.
Zatáhla jsem v pokoji závěsy a zároveň s tím ignorovala Nicky, která se na mě zlostně podívala. Nic však neřekla, za což jsem byla ráda. Neměla jsem na hádky chuť. A pak, i když bylo velké teplo, jsem se stočila pod peřinu do klubíčka a naprosto vyčerpaná jsem usnula.
Začalo se pomalu stmívat, když jsem se probudila. Vlastně jsem ani pořádně nevyspala. Něco nepříjemného se mi zdálo a já byla ráda, že jsem si nepamatovala, co to bylo. Protáhla jsem si ztuhlá záda a rozhlédla se po pokoji. Nicky byla pryč. Podle hluku ze sousedních pokojů jsem usoudila, že bude někde na chodbě a baví se s ostatními.
Já zůstala ležet na posteli. Nechtělo se mi za nimi a navíc bych si s nimi ani neměla co říct. Bylo jenom málo vlkodlaků, se kterými jsem si mohla popovídat a opravdu jsem nechtěla vypadat zoufale a prosit se o něčí přízeň.
Raději jsem odhrnula závěsy. Slunce se naštěstí ztrácelo za obzorem, přesto bylo stále teplo. Rozhodla jsem se dát si rychlou sprchu, jenže když jsem ve své tašce hledala nějaké čisté oblečení, upoutal mou pozornost telefon. Věděla jsem, že dřív nebo později budu muset domů zavolat a čím víc jsem to odkládala, tím horší to mohlo být.
S povzdechem jsem tedy zapnula telefon, kde na mě hned vyskočilo několik zmeškaných hovorů. Jak to vypadalo, nebyl Damien jediný, který se mi snažil dovolat. Mezi nepřijatými hovory totiž bylo i číslo Catherine. Raději jsem zavolala jí.
Netrvalo to moc dlouho a ona to vzala. „Emmo?“ Zdálo se mi to nebo jsem v jejím hlase slyšela strach?
„Ano, jsem to já…“
„Jsem ráda, že voláš, holčičko.“ Teď jsem zase slyšela v jejím hlase úlevu.
„Omlouvám se, že jsem nezavolala dřív. Byli jsme v letadle a pak jsem usnula. Potřebovala jsem si odpočinout.“
„To je v pořádku, hlavní je, že ses vůbec ozvala. Jenom je mi líto, že si mi nedala vědět, že odjíždíš na lov.“
Povzdechla jsem si. „Chtěla jsem ti to říct, ale bylo to všechno moc narychlo a já tě nemohla najít.“
„Dobře,“ v tónu jejího hlasu jsem cítila drobný úsměv, ale pak znovu zvážněla. „Je tady Damien, chce s tebou mluvit.“
Dřív než jsem jí stihla říct, že s ním nechci mluvit, už držel telefon v ruce on.
„Emmo?“ zeptal se nejistě.
Nejdřív jsem měla velké nutkání telefon zavěsit, ale věděla jsem, že by to nemělo smysl. Znovu a znovu by mi volal.
„Hm…“ ozvala jsem se dutě. Má nálada byla nulová. Neustále se mi vracel ten tón jeho hlasu, to zhnusení, když mi říkal, že jsem jenom slečna dokonalá upírka… Nikdy jsem si nemyslela, že takovou nenávist uslyším. Jenže tentokrát byl tón jeho hlasu úplně jiný.
„Já… omlouvám se.“ Byl kajícný. Věděla jsem, že kdyby teď stál přede mnou, s tím svým výrazem raněného zvířete, určitě bych mu odpustila. Ale tentokrát jsem to nemínila tak lehce vzdát.
„Myslím, že se nemáš za co omlouvat. Aspoň už konečně vím, co si o mně myslíš.“
„To není pravda!“ vyhrkl ze sebe pohotově. „To, co jsem tu noc řekl, nebyla pravda,“ teď už byl o něco klidnější. „Byl jsem opilý… Vím, že mě to neomlouvá, ale musíš mi věřit. Byl jsem jenom naštvaný a tohle ze mě vypadlo. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Jeho slova se zdála pravdivá, ale jak jsem měla vědět, že to není jenom výmysl?
„Prosím, Emmo…“ V jeho hlase bylo cítit zoufalství… Mohl mluvit upřímně? Byla jsem z toho zmatená.
„Já nevím, Damiene. Ze všech na světě jsem věřila nejvíc tobě a potom…“ Nechtěla jsem to raději myslet.
„Vím, že jsem ti ublížil. Věř mi, nikdy si to nepřestanu vyčítat, ale udělám cokoliv proto, abych získal tvou důvěru zpět.“
Povzdechla jsem si. Tomu jsem věřila. „Tak dobře,“ zamumlala jsem tiše. Věděla jsem, že je teď určitě nadšený, ale nebyla jsem si jistá, jestli to může být jako dřív.
„Uvidíme, jak se vše vyvine…“ dodala jsem.
Na okamžik byl tiše. „Beru cokoliv.“
Pousmála jsem se. Tímhle byl náš rozhovor u konce. Momentálně jsme si už neměli co říct.
„Já už půjdu. Měj se hezky a pozdravuj všechny.“
„Emmo?“ Vypadalo to, že se chce ještě na něco zeptat.
„Ano?“
„Já ti chtěl jenom říct… dávej na sebe pozor.“
„Budu…“ To byla poslední slova. Pak jsem to zavěsila. Abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, co od toho všeho očekávat. Jeden by nevěřil, jak účinně dokážou obyčejná slova zranit. Nejspíš jsem se k Damienovi až moc upnula. Byl jedním z mála lidí, kterým jsem mohla opravdu věřit…
Najednou jsem si v tomhle pokoji připadala moc stísněně. Potřebovala jsem na vzduch. Sprchu jsem odložila na později a věci vrátila zpátky do tašky. Vyšla jsem na chodbu. Všude postávaly skupinky vlkodlaků a vesele se bavili. Dokonce se mi zdálo, že jsem někde zacítila alkohol. Zamířila jsem si to nakonec chodby k výtahům a zmáčkla tlačítko. Netrvalo to dlouho a výtah přijel. Jenže když se otevřely dveře, tak výtah nebyl prázdný.
„Kampak, kampak, maličká?“ řekl Diego s širokým úsměvem. Vedle něj stál Thomas.
„Ven, provětrat se.“
„Sama?“ zeptal se Thomas.
„Já to zvládnu,“ raději jsem proklouzla kolem nich do výtahu.
„Nikde se necourej, maličká… Brzo ráno odjíždíme,“ zavolal za mnou ještě Diego, než se dveře výtahu zavřely. Samozřejmě přitom nezapomněl na svůj samolibý úsměv. Jak já toho vlkodlaka neměla ráda!
Na recepci postávalo jenom několik lidí. Ti ke mně zvedli hlavu, ale pak se zase vrátili ke svým činnostem. Proklouzla jsem velkými skleněnými dveřmi ven. Čekal jsem, že venku bude klid a ticho, ale opak byl pravdou. Vypadalo to, že právě v noci město ožívá… Na ulici byla spousta barů a restaurací, které měli svá posezení venku, a momentálně byla všechna přeplněná. Lidé se vesele bavili. Měli své životy a nemuseli se starat o žádné upíry a zběhlé vlkodlaky. Na jednou jsem jim ty obyčejné životy záviděla.
Ruce jsem si strčila do kapes a vydala se rušnou ulicí. Doufala jsem, že bych mohla najít někde nějaké klidnější místo, ale město bylo až příliš velké a přeplněné, abych někde mohla najít kousíček klidu. Raději jsem se otočila a vydala se zpátky do hotelu.
Jenže po pár krocích jsem se zastavila. Na protější ulici jsem totiž zahlédla někoho, koho bych tady nečekala. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím správně, proto jsem přešla na druhou stranu.
„Co ty tady děláš?“ vyhrkla jsem na dotyčnou osobu.
Emma