Ano, vidíte dobře. Žiju a navíc posílám novou kapitolu. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale nedalo se jinak - potřebovala jsem udělat zkoušky a hlavně jednu, kterou jsem si přenášela. A teď můžu s klidným srdcem prohlásit, že jsem oficiální třeťák (dobře, ještě mě čeká zápis, ale to je maličkost).
No, myslím, že z téhle kapitoly nebudete nadšení, ale napadl mě dobrý konec (který bude až za dlouho) a tohle se mi tam hodí. ;)
Užijte si ji a těším se na vaše komenty!
V dálce se ozval hrom. Ve vzduchu byl cítit déšť. Věděla jsem, že se každou chvíli rozprší, ale bylo mi to jedno. Déšť mi nějak nevadil.
Rozhodla jsem se, že si trochu zaběhám. Potřebovala jsem ze sebe nějak ventilovat energii. Skoro měsíc jsem byla zavřená doma a moc jsem se nehýbala. Navíc mi čerstvý vzduch pomáhal racionálně přemýšlet.
Neustále jsem myslela na Damiena. Věděla jsem, že se mi vyhýbá, ale vlastně jsem za to byla i ráda. Ještě pořád jsem byla z jeho chování šokovaná, ale víc jsem byla šokovaná ze sebe. Nevyznávala jsem se ve svých pocitech. Něco mě k Damienovi táhlo a já nevěděla, co to je. Mohla to být právě ta láska? Jak to mám ale poznat?
Z nebe se začaly snášet dešťové kapky. Podívala jsem se k nebi, ale nemělo to moc velký význam. Hustá mračna zakryla celou oblohu, takže nebylo možné vidět jedinou hvězdu. Jen v dálce občas rozzářil oblohu klikatý blesk. To bylo jediné, co mi trochu osvětlovalo cestu.
Naštěstí má orientace byla dobrá a vlkodlačí les nebyl zas až tak obrovský, abych se v něm ztratila. Dřív než jsem se nadála, doběhla jsem k okraji pozemku, který byl oplocený vysokým plotem, na jehož vrcholu byl ostnatý drát. Připadala jsem si tady jako ve vězení.
Každý deset metrů byly kamery, a jak jsem se dozvěděla, poblíž hlídkovali vlkodlaci. Teď tady momentálně, ale nikdo nebyl.
Nechala jsem to být. Nasadila jsem si kapuci a zamířila zpátky. Nebude to trvat dlouho a mírný déšť se promění v hustý liják.
Zpátky k domu jsem doběhla v rekordním čase. Abych se přiznala, byla jsem docela překvapená. V domě se svítilo, tak jako na terase, kde se vesele bavila skupinka lidí. Z dálky jsem netušila, kdo to může být, ale když jsem přišla blíž, bylo mi to okamžitě jasné. Chtěla jsem se nějak nenápadně vytratit, ale bylo pozdě. Všimli si mě.
„Hej, kdo je tam?“ Lucas mžoural do tmy. Nejspíš mě nepoznal, když jsem měla na hlavě tu kapuci.
„To jsem já,“ hlesla jsem slabě. Ostatní se ke mně zvědavě otočily.
„Ááá, má drahá sestřička,“ ozval se Lucas vesele. Neušlo mi, že je v mírně podnapitém stavu.
„Pojď k nám a nemokni na tom dešti.“
Terasa měla střechu, takže všichni byli v relativním suchu, což se nedalo říct o mě.
„To je v pohodě, raději půjdu.“
„No ták, nenech se přemlouvat.“ Zkoušel to dál Lucas. Jenže já na ně neměla náladu. Vlastně jsem spíš neměla náladu hlavně na Damiena. Ten tady totiž nemohl chybět. Vlastně jich bylo celkem kolem deseti. Z té skupinky jsem poznávala jenom Lucase, Damiena, Jonase a dva z Lucasových přátel. Další byly nějaké dívky, které spíš připomínaly reklamu na silikon a make-up. Neustále se něčemu chichotali a co mě nejvíc dopálilo, bylo, jak se lepili na ostatní kluky.
Musela jsem si přiznat, že jsem žárlila. Já zmoklá jako slepice, v otrhaných teplácích a ony v dokonalých minišatech od předních módních návrhářů.
„Tak co bude?“ křiknul Lucas.
„Nech toho, Lucasi,“ ozval se Damien přiopitým hlasem. Věděla jsem, že bych ho teď neměla brát vážně, přesto se mi tahle věta vryla hluboko, jak do paměti, tak i do mého srdce. „Slečna dokonalá upírka, se přeci nebude zahazovat s takovou pakáží, jako jsou vlkodlaci, že?“
Jeho zelené oči mě probodly, plné nenávisti. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Stála jsem tam jako přikovaná a jediné, co mi znělo v uších, byl jejich smích. A hlavně smích toho, koho jsem myslela, že bych mohla jednou milovat. Ta nenávist v jeho očích, ten krutý úšklebek. Byl to doopravdy Damien? Když jsem se trochu vzpamatovala, pochopila jsem, že je to opravdu on. Že tohle byl nejspíš vždycky on. Polkla jsem hořké slzy, které se draly na povrch, a raději jsem se otočila na podpatku a vběhla domu. Aspoň jsem teď pochopila, jaké mínění o mě doopravdy měl. I když to hodně bolelo, byla jsem za to ráda.
Vběhla jsem do pokoje a naštvaně třískla dveřmi. Určitě to musel slyšet celý dům, ale mě to bylo jedno. Ať si to klidně slyší.
Byla jsem naštvaná. Na Damiena, ale hlavně na samu sebe… Už jsem si zvykla na urážky od ostatních vlkodlaků, ale od něj to bolelo nejvíc. On mi byl vždy nejblíže, ale dnes ukázal svou pravou stránku. Jaké to pro něj muselo být, když se takhle neustále přetvařoval? Líbilo se mu to? Vyžíval se v tom, že mě viděl zlomenou? Naštvanou? Skoro mrtvou? Měla jsem velké nutkání jít za ním a zeptat se ho na to, ale nevím, jestli bych snesla další potupu.
Klesla jsem na kolena, když jsem si uvědomila, že se mi těžce dýchá. Nevím, čím to bylo, ale najednou se mi v krku objevil velký knedlík, který jsem neuměla spolknout. Zlost nahradilo něco jiného… Bylo to znechucení. Nejhorší na tom však bylo, že to nebylo znechucení z Damiena, ale ze mě samotné. Proč jsem se mu tak otevřela? Proč jsem jenom doufala, že můžeme být něco víc?
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Bylo mi absolutně jedno, kdo to je. I kdyby to byl sám papež, který mi přišel oznámit, že se blíží konec světa, neotevřela bych.
„Běžte pryč,“ zamumlala jsem chraplavým hlasem. „Chci být sama,“ dodala jsem hlasitěji.
Chvíli bylo tiše, ale pak se ozvalo zaklepání znovu. Tentokrát jsem ho ignorovala. Chtěla jsem teď být s tou bolestí uprostřed hrudi, sama. Jenže dotyčný na druhé straně to odmítal chápat. Ozvalo se tiché otevření dveří a jejich následné zavření. Slyšela jsem i kroky, ale nechtěla jsem se otočit.
Teprve až mi někdo položil ruku na rameno, a přidřepnul si ke mně, donutila jsem se podívat se na něj. Její přátelské, jasně zelené oči, se na mě dívali s bolestí ale i jistou dávkou pochopení. V tu chvíli jsem to nevydržela. Bolest uvnitř mé hrudi se dostala ven. Z úst se mi vydral hlasitý sten a já stulila Tese do náruče, kde jsem začala plakat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Damien mi ublížil mnohem víc, než kdyby mě někdo bodnul nožem do zad. On totiž neublížil mému tělu, ale mé duši. Něčemu, co jsem mu svěřila… něčemu, co jsem věřila, že zrovna on bude ochraňovat.
Vzbudila jsem se brzy ráno. Moc jsem toho nenaspala. S bídou asi dvě hodiny. Tesa byla celou tu dobu u mě. Na nic se nevyptávala, jenom mě držela a hladila po vlasech. Nechala mě vyplakat a já ji za to byla vděčná. Takové je tedy kamarádství?
„Jak se cítíš?“ ozvalo se z rohu místnosti.
„Nemusela si tady zůstávat.“ Hlas jsem měla ochraptělý z předešlého pláče.
Tesa se lehce pousmála a pak si přisedla vedle mě na postel. „Jsi moje kamarádka a navíc jsem slyšela, co ti řekl.“
Překvapeně jsem se na ni podívala. „Ty si tam byla?“
Přikývla. „Ano, zrovna jsem jim donesla něco k pití a dala se do řeči trochu s Jonasem, když jsem tě viděla přicházet.“
Přetočila jsem se na bok, zády k ní. Super, takže i moje kamarádka viděla, jak můj nevlastní bratr, někdo, koho jsem měla moc ráda, zasadil takový tvrdý úder.
Tesa si opřela hlavu o mé rameno a lehce mě pohladila po ruce. „Nic si z toho nedělej. Byl namol, nevěděl, co říká.“
Povzdechla jsem si. „Co když to tak není?“ šeptla jsem tiše.
„Jak to myslíš?“
Otočila jsem se čelem k ní. „Co když je to pravda? Co když mě doopravdy nesnáší?“
Tesa se zamračila. „To se mi nezdá. Proč by tady potom u tebe celou tu dobu seděl?“
Na okamžik jsem se odmlčela a pak si jenom povzdechla. „Já nevím. Třeba to byla jenom zvrácená hra, ve které se vyžíval.“
„To si nemyslím.“
Tesa se mě snažila povzbudit, ale nemělo to žádný účinek. Spíš naopak. Stále jsem se cítila hůř. „Raději to nechme být.“
Věděla jsem, že chce ještě něco říct, ale už raději mlčela. Byla jsem za to opravdu vděčná. Nechtěla jsem tuhle chvíli vyplňovat rozhovorem a už vůbec jsem nechtěla, aby to byl rozhovor zrovna o Damienovi.
Tesa ještě chvíli zůstala se mnou, ale nakonec se se mnou rozloučila, protože i ona měla své povinnosti.
Zalezla jsem si do sprchy a nechala jsem se omývat teplými kapkami vody. Svaly jsem měla ztuhlé a tahle teplá sprcha mi opravdu prospěla. Byla jsem v ní hodně dlouho. Tady jsem se dokázala zbavit obtížných myšlenek. Uvolnila jsem se a aspoň na chvíli hodila všechno za hlavu.
Jenže, jen co jsem vyšla za sprchy, pochopila jsem, že tohle nezabere napořád. Vzpomínky na včerejší večer se mi vrátily rychlostí blesku a já pochopila, že tu hořkost a bolest nepůjde zatratit tak rychle, jak jsem si myslela. Potřebovala jsem něco dělat, abych mohla zapomenout. Nebo se aspoň snažit zapomenout.
Vyšla jsem na chodbu a přitom doufala, že narazím na něco, co by mě mohlo zabavit. Doufala jsem v cokoliv, ale nikdo nikde nebyl a tím pádem nepotřeboval s ničím pomoct. V jednu chvíli jsem přemýšlela, že bych se zašla podívat do nedalekého domu, který obývají smečky vlkodlaků, ale pak jsem usoudila, že to pravděpodobně nebude nejlepší nápad.
Zrovna jsem procházela kolem Williamovi pracovny, když jsem odtud uslyšela rozrušené hlasy. Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovory, ale nedalo mi to.
Uvnitř byl Williamem s Thomasem a ještě jedním, neznámým vlkodlakem. Dohadovali se nad nějakou mapou. Jak to vypadalo, nejspíš plánovali další lov.
„Potřebujeme tě sebou, Williame,“ ozval se ten neznámý muž se silným přízvukem.
„Víš, že zrovna teď nemůžu odjet,“ řekl William ustaraně. „Můžeš si vzít sebou Thomasovu smečku, oni ti pomůžou.“
„Nic proti Thomasovi, ale to mi sotva pomůže. Těch upírů je mnoho a jsou mnohem lépe trénovaní.“
„Nemůžu odjet zrovna teď. Rada se bouří. Kdybych odjel, všechno by se zhoršilo.“
„Tak mi dej aspoň Lucase nebo Damiena!“
V úzkém pruhu otevřených dveří jsem viděla Williama a jeho ustaranou tvář. „Lucase i Damiena potřebuju tady.“
„Řekni mi pravdu. Nemůžeš je postrádat nebo spíš nechceš?“
William prudce zvedl svůj obličej k tomu neznámému muži, ale nic neodpověděl. Chápala jsem ho, už jednou zaútočili na jeho manželku i syna. Mohlo se to stát kdykoli znovu.
Muž nečekal na jeho odpověď. „Odkdy se práce vlkodlaků změnila na byrokracii? Myslel jsem, že naším cílem je ničit upíry…“
„Kéž by to bylo tak jednoduché, Diego. Už nic není jako dřív,“ řekl William zamyšleně, pozorujíc přitom desku stolu. Pak se otočil znovu k tomu muži, kterého oslovit jako Diega. „Bohužel, to je mé poslední slovo. Já ani mí synové tě nemůžeme na tenhle lov následovat.“
V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Hledala jsem nějaké rozptýlení, abych mohla zapomenout na Damiena a jak to vypadalo, jedno jsem nakonec našla.
Lehce jsem zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř.
Všichni tři se na mě překvapeně podívali.
„Omlouvám se, že ruším, ale já…“ nervózně jsem přešlápla. „Bylo otevřeno a nedalo se vás přeslechnout.“
„Co je to?“ Cizinec se otočil čelem ke mně. Neušlo mi, jaký výraz dával na slovo co…
„To je Emma, má chráněnka a člen této rodiny,“ ozval se přísně William.
V Diegových očích se objevil záblesk pochopení.
„Co potřebuješ?“ ozval se William klidněji.
„Slyšela jsem vás mluvit o lovu a ráda bych se připojila ke smečce, která pojede.“
Diego se zasmál. Tentokrát jsem si ho pořádně prohlédla. Byl vysoký a poměrně snědý. Vlasy měl krátké a černé, tak jako oči, které mě s výsměchem probodávaly. V jistém postoji mi připomínal Quentina. I on se zdál tak povýšený a přesto nebojácný. Podle přízvuku jsem poznala, že je z ciziny, nejspíš odněkud z jihu.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“
Zamračila jsem se. „Pokud vím, dal si mě vycvičovat ke Quentinovi proto, abych chránila tuhle rodinu. A to bych taky ráda dělala.“
„Ona se cvičila u Quentina?“ ozval se Diego překvapeně. „To mění celou situaci,“ na tváři se mu objevil úšklebek. „Jak se mám můj starý přítel? Divím se, že dokázal vydržet víc než rok s někým takovým,“ přitom mě sjel nepříjemným pohledem.
„Vydržel to mnohem déle, než si myslíte,“ odvětila jsem stejně kousavým tónem.
„Oh, koukám, že si od něj převzala i stejný smysl pro humor.“ Ještě jednou mě sjel pohled o hlavy k patě a pak se otočil zpátky k Williamovi. „Pokud je tohle jediné, co my nabízíš, beru to.“
William mě probodával pohledem. „Nechtěla bys vědět, co je to za lov?“
Pokrčila jsem rameny. „Je mi to jedno. Lov, jako lov.“
„Tohle nebude tak jednoduché, prcku.“
Probodla jsem Diega naštvaným pohledem. „Tentokrát uvidíš opravdové upíry a ti se s tebou párat nebudou.“
Chtěla jsem něco odseknout, ale William mě zarazil. Nakonec přeci jen souhlasil.
„Dobrá, pojede Thomasova smečka. A Diego, jestli ji něco provedeš…“
Diego zvedl ruce vzhůru ve smířlivém gestu. „Jasně, vím, vím…“ pak se otočil ke mně.
„Za hodinu vyjíždíme. Jdi se sbalit, prcku,“ ozval se Diego.
Jenom jsem se zašklebila a raději to nekomentovala. Věděla jsem, že tohle nebude jednoduchý lov a taky jsem si byla zatraceně jistá jednou věcí. S Diegem si zaručeně rozumět nebudu.
Okamžitě jsem si to zamířila do pokoje, kde jsem si do své cestovní tašky naházela několik kousků oblečení. Vůbec jsem netušila, kam a na jak dlouho to jedeme, ale doufala jsem, že mi to bude stačit. Přinejhorším si budu muset dokoupit něco na místě.
Věděla jsem, že před odjezdem se ještě budu muset rozloučit s některými lidmi. Chtěla jsem navštívit Cath, ale jak jsem se dozvěděla, nebyla zrovna doma. Proto jsem si to zamířila do kuchyně za Tesou.
Zrovna někomu chystala snídani. Když jsem jí oznámila, že se chystám na lov a navíc, že odjíždím už za malou chvíli, zdálo se mi, že jsem v jejích očích zahlédla vztek. A taky to byla pravda.
„Zbláznila ses?“
Vykulila jsem na ni oči. „Cože, proč?“
„Protože ses před měsícem teprve probrala z komatu a taky proto, že je to nebezpečné!“
Protočila jsem oči v sloup. „Je to moje práce, Tes.“
„Ale…“
„Neříkej nic. Už se to stejně nezmění. Pojedu tak i tak.“
Tesa si jenom povzdechla. „Tak dobře. Ale odpověz mi na jednu otázku. Proč jedeš?“
Nechápala jsem, kam tím míří.
„Jedeš kvůli lovu, nebo utíkáš před Damienem?“
Zamračila jsem se. Nechtěla jsem to nijak komentovat, ale vypadalo to, že si to Tesa vyložila po svém. „Je mi to jasné. Ale když budeš před problémy utíkat, nic tím nevyřešíš.“
„Možná to nevyřeším, ale třeba dokážu zapomenout.“
„Myslíš?“
„Nevím, ale musím to zkusit. Navíc, nevím, jestli bych se teď po tom všem dokázala na Damiena vůbec podívat.“
Tesa si povzdechla. „Jak myslíš.“ Pak ke mně přistoupila a objala mě. Byla jsem tím gestem překvapená, ale nevadilo mi to.
„Hlavně na sebe dávej pozor, ano?“
Lehce jsem se pousmála. „Neboj, dokážu se o sebe postarat.“
„Já vím a nezapomeň na dárek, ano?“ řekla s úsměvem.
„Určitě. Můžu tě o něco poprosit?“
Přikývla.
„Nestihla jsem se rozloučit s Cath. Řekni jí, že je mi líto, že jsem se nestihla rozloučit. A že se určitě budu snažit jí co nejdřív zavolat.“
Ještě naposledy jsem se s ní rozloučila a zamířila, i s taškou ven, kde nás mělo čekat auto.
Když jsem vyšla ven, byla jsem celkem překvapená. U domu stáli čtyři obrovské auta, momentálně napěchované taškami a jak to vypadalo, tak i vlkodlaky. Vypadalo to, že kromě Thomasovi smečky s námi jela i ta Lucasova, ale bez svého vůdce. William postával bokem od nás a dával nějaké instrukce Thomasovi. Přešla jsem k nim.
„Je ti všechno jasné?“
„Ano, pane,“ přitakal Thomas.
„Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se.
„Nějaká nedočkavá,“ ozval se Diego kousek od nás.
„Poslouchejte všichni!“ křiknul William. Všichni přítomní vlkodlaci se otočili směrem k němu. „Vedením obou smeček je pověřený Thomas. Posloucháte jeho, je vám to jasné?“
„Jak to, že s námi nejede Lucas?“ ozvalo se zezadu. Podle hlasu jsem poznala, že je to Sam.
„Lucas zůstává tady. Nějaké další otázky?“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné mručení, ale nikdo nic neřekl nahlas.
„Dobrá, hodně štěstí!“ zvolal znovu William. Pak se rozloučil jak s Thomasem, tak i s Diegem.
„Jedeme!“ křiknul Diego a sám zamířil do prvního vozu, kde si sednul za volant.
Já zamířila za Thomasem do posledního auta. Vepředu seděl Sam. Já si sedla dozadu s Nicky a Aaronem, dalšími členy Lucasovi vlkodlačí smečky.
Auto se pomalu rozjelo za dalšími členy naší kolony. Nakonec mi to nedalo a já se musela otočit dozadu. Naposledy se podívat na ten dům. Kdo ví, na jak dlouho odtud odjíždím. Nebo snad utíkám?
Poslední, čeho jsem si stihla všimnout, byla postava Damiena, která rychle vyběhla ze dveří. Pak se mi dům, který jsem mohla nazývat domovem, ztratil z očí…