Zdravím. Včera jsem neočekávaně odjela na koncert do Frýdku-Místku a poněvadž jsem se vrátila pozdě v noci, už jsem nestihla aktualizovat.
Jenom bych vám chtěla říct, že vás mám hrozně ráda a doufám, že mě za tuhle kapitolu neukamenujete, neoběsíte nebo neotrávíte. :D
Díky moc za komentáře k předchozí kapitole!
Stalo se to asi týden potom, co jsem se probrala. Ležela jsem v posteli a četla nějakou knížku. Tenhle týden to už byla snad pátá. Nemohla jsem se ani hnout, takže se veškeré mé činnosti omezovali na čtení a koukání na televizi, kterou mi sem donesli Lucas s Damienem.
Ten poslední týden s Damienem byl zvláštní. Občas se mi zdálo, že se mi vyhýbá. Jistě, pořád mě navštěvoval, ale nebyl se mnou tak často, jak bych si přála já.
Právě proto jsem byla překvapená, když jsem ho uviděla stát ve dveřích. Bylo něco málo před půlnocí.
„Ještě nespíš?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Dneska nemůžu usnout.“ Přitom se bezděky podíval k oknu. „Je úplněk,“ odpověděl, když viděl můj nechápavý výraz.
Věděla jsem, že úplněk vlkodlaky vábí. Během úplňkových nocí nemysleli zcela jasně. Většinou je to táhlo ven, do přírody.
„Nechceš se projít?“
Překvapeně jsem se na něj podívala. Dala bych cokoliv za to, abych odtud mohla aspoň na chvíli vypadnout, jenom jsem si nebyla jistá, jestli to mé nohy snesou.
„Vezmu ti křeslo, jestli chceš.“
Povzdechla jsem si. To zatracené kolečkové křeslo mi byl čert dlužen. Byla pravda, že jsem se tak mohla dostat kamkoli jednodušeji, ale na druhou stranu jsem si přišla jako nemohoucí, o kterou se každý musí starat.
Nakonec jsem ale souhlasila. Už jsem byla uvnitř zavřená až moc dlouho.
Damien tedy přitáhl křeslo, které stálo v rohu, blíž k posteli. Už mi nedělalo problém postavit se, horší to však bylo s chůzí. Ke křeslu to naštěstí nebylo moc daleko.
„Mám ti podat nějaké oblečení?“
„Na židli mám položené tepláky a mikinu.“ Přeci jen by asi nebylo nejlepší, kdybych ven vyšla ve svém oblíbeném pyžamu s tygříky. To mi dala kdysi k Vánocům Cass. Já ho vždycky moc ráda nosila.
Damien mi podal věci. „Počkám venku, až budeš, zavolej.“
Přikývla jsem se a on mě nechal samotnou. S oblečením to už taky nebylo složité. První dva dny mi musela pomáhat s oblékáním Cath, ale teď už jsem to zvládala naprosto sama.
Chvilku na to jsem vyjela s křeslem ven. Damien mi okamžitě přispěchal na pomoc. Všimla jsem si, že u dveří postávají další dva vlkodlaci, kteří se zrovna s Damienem na něčem dohadovali.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, pane.“
„Jak jsem řekl, nepůjdeme nikam daleko. Za chvíli budeme zpět.“
Damien protočil oči v sloup. To dělával často, když byl netrpělivý.
„Budeme se držet na pozemcích. Tady se na nás nikdo neopováží zaútočit.“
„Ale…“
„Už jsem řekl!“ křikl rozrušeně. Věděla jsem, že i on má v sobě část těch autoritativních genů Williama.
Vlkodlak věděl, že prohrál, proto to raději vzdal. Uhnul nám z cesty a my se vydali ke schodišti. Tam nám ještě pomohli snést mě dolů a pak jsme zadním východem zamířili s Damienem ven.
Bylo to úžasný pocit, zase cítit čerstvý vzduch. Nadechla jsem se, ve vzduchu byl cítit déšť. Jak jsem zjistila, prospala jsem celé léto a podzim se už neodbytně ozýval. Měla jsem podzim moc ráda. Sice dost pršelo, ale ještě pořád bylo dost teplo na to, prohánět se volně po lesích.
Za domem se rozléhal velký pozemek a za ním ještě větší les, který se tahal donekonečna. Dům stál na samotě, takže to tady bylo obklopeno samými lesy. Někde uprostřed těch lesů se táhla i hranice pozemku královské rodiny, která byla dokonce ohrazená plotem a jak jsem se dozvěděla nedávno, po útoku jak na Catherine tak i na mě, byla hlídaná.
„Chceš se podívat do lesa?“
„Moc ráda,“ řekla jsem nadšeně.
„Počkej,“ zvolala jsem slabě, když jsme zastavili na kraji lesa. Damien se na mě překvapeně podíval. Já jeho pohled však ignorovala a postavila se z křesla. Šlo to sice pomalu, ale podařilo se mi to.
„To není dobrý nápad.“
„Chci se projít, prosím,“ upřela jsem na něj svůj smutný kukuč a přitom doufala, že zabere. Vypadalo to, že ano.
Damien postavil křeslo bokem. Já se mu vděčně zavěsila do rámě a po pěšině jsme se vydali hlouběji do lesa.
Nešli jsme nijak rychle. Zaprvé jsme nikam nepospíchali a za druhé mi můj stav ani nedovoloval jít rychleji. Byli jsme tiše, ani jeden z nás nepotřeboval tuhle chvíli vyplňovat rozhovorem. Cítila jsem se opravdu šťastně. Konečně jsem znovu mohla být venku, užívat si přírody a života okolo. Nerada jsem trávila dny zavřená doma a tohle byla zaručeně příjemná změna.
Zatím co já jsem si vycházku užívala, vypadalo to, že Damien je nějaký nervózní. Občas jsem ho viděla, jak po mě pokukuje, ale když jsem se podívala, raději stočil pohled jinam.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když jsem ho znovu zahlédla.
„Ne, mělo by?“
Povzdechla jsem si. Zastavila jsem na místě a Damien se mnou.
„Damiene, co se děje? Poznám to na tobě.“
Lehce se pousmál a pokrčil rameny. „Ale nic…“ na okamžik se zarazil. Pak zvedl ruku, aby mi zastrčil pramen vlasů za ucho. „Dnes ti to moc sluší,“ řekl podivně zastřeným hlasem.
Najednou se mi zdálo, jako kdyby se ochladilo o několik stupňů. Po zádech mi přejela zimnice a chloupky na krku se mi bezděky postavily. Vůbec to však nebyl nepříjemný pocit. Moc se mi to líbilo, i když jsem věděla, že to není správné.
Damien však svou ruku nestáhnul. Lehce mi přejel dlaní po tváři a mě se samovolně zavřela víčka. Co se to se mnou děje? Vždyť je to můj bratr!
„Jsi krásná,“ řekl tiše a já cítila jeho teplý dech na tváři. Otevřela jsem oči. Byl několik centimetrů od mé tváře. A já, ač bych měla udělat pravý opak, jsem se k němu začala přibližovat.
Zavřela jsem oči a čekala na jeho rty. A když se to konečně stalo, myslela jsem si, že ve mně cosi vybuchlo. Jeho rty byly teplé a hebké. Lehce se mě dotýkal, jako kdyby jenom zkoušel mou reakci. Já se postavila na špičky a obmotala mu ruce kolem krku. Tím jsem mu dala jasně najevo, že mi to nevadí, i když moje hlava křičela, že to není vůbec správné.
Oba jsme se ponořili do polibku a vůbec nevnímali okolí. Damien byl vůbec první, s kým jsem se políbila. Vždycky jsem si představovala, jaké to může být, ale nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak intenzivní.
Oba jsme po chvíli začali lapat po dechu. Damien se odtáhnul a opřel se čelem o to mé. Zprudka oddechoval, jako kdyby uběhl maratón.
Já měla stále zavřené oči. Pořád jsem si v hlavě přehrávala to, co se právě stalo. Bylo to opravdu krásné, ale s tím i přišlo uvědomění, že se to nemělo stát. Nebylo to správné.
Otevřela jsem oči a podívala se do těch Damienových, které však tentokrát měli barvu jantaru. Úplněk ho lákal víc, než si dokázal připustit.
Pustila jsem ho a ustoupila o několik kroků dál. Damien udělal krok směrem ke mně, ale já udělal další dozadu, dál od něj.
„Co se stalo? Nelíbilo se to?“
Co jsem mu na to proboha měla říct? Začala jsem bezmocně kroutit hlavou. Aniž bych to chtěla, do očí se mi začaly drát slzy. Tohle jsem totálně zpackala.
„Emmo?“ ozval se tiše Damien.
Zvedla jsem k němu svůj uslzený zrak. Stál kousek ode mě a zkroušeně se na mě díval. Tohle ať mi nedělá! On moc dobře ví, že ho tak nerada vidím.
Znovu ke mně udělal krok. Tentokrát jsem se nepohnula. Stála jsem tam jako solný sloup a bezmocně kroutila hlavou. Co jsem to proboha udělala?
„Omlouvám se,“ špitla jsem tiše.
Zamračil se. „Za co se omlouváš?“
„Neměla jsem tě políbit.“
„Pokud vím, líbali jsme se oba.“
„Damiene,“ hlesla jsem.
Damien přistoupil až ke mně. Já se stále dívala do země, ale on se nedal. Zvedl mi hlavu a donutil se mi podívat do očí.
„Už dlouho k tobě něco cítím. Snažil jsem se tomu ubránit, ale nešlo to, Emmo. Nemůžu a ani nechci, proti tomu bojovat.“
Tak tohle bylo ještě horší, než jsem si myslela. Nemohla jsem se mu dát žádnou naději. Tohle bylo nemožné, naprosto absurdní.
Zakroutila jsem hlavou a vykroutila jsem z jeho sevření.
„Tohle nejde, Damiene. Nemůžeme být spolu, i kdybychom chtěli.“
„A proč ne?“
„Proč?“ Hlas mi vyskočil o oktávu výš. „Je tady milión důvodů… Třeba to, že jsme sourozenci.“
„Nevlastní,“ skočil mi do řeči.
„A jak bys vysvětlil otci, že máš za přítelkyni upírku, hm? Myslíš, že by tě vesele poplácal po rameni a ještě by ti pogratuloval? Nebuďme naivní, Damiene…“
„Co si myslí otec, mě nezajímá.“
Zakroutila jsem bezradně hlavou. „Samozřejmě, že tě zajímá, co říká otec. Ty si vlkodlačí princ. Nemůže si vybrat jen tak někoho a já jsem pro tebe sotva dobrá partie.“
„Ale…“
„Ne, prosím. Damiene, to co se dnes stalo, zůstane tady v tom lese.“
Zamračil se, chtěl něco říct, ale já mu to nedovolila. Raději jsem se otočila a zamířila pryč.
„Takže to jenom vzdáš? Nebudeš bojovat nebo spíš nechceš?“ zeptal se tiše. Ta slova mě hodně bolela. Samozřejmě, že jsem ho měla moc ráda, víc než bratra, ale netušila jsem, jestli to byla láska. Jak vůbec vypadá láska? Jak se má cítit zamilovaný člověk?
Nedokázala jsem odpovědět na jeho otázku. „Bude to tak lepší,“ odvětila jsem tiše a sama se vrátila do domu. Oba jsme teď potřebovali být od sebe, všechno pochopit a utřídit si myšlenky. Tedy aspoň já jsem to potřebovala.
Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala domů. Vlkodlaci stále hlídkovali před mým pokojem a byli dost překvapení, když viděli, že se vracím bez kolečkového křesla a po svých.
„Stalo se něco, slečno?“ zeptal se překvapeně jeden z nich.
Jeho otázka mě probrala z podivného transu. „Ne, proč?“
„Kde máte křeslo a kde je vlastně Damien?“
„Ehm… Šla jsem napřed.“ S tím jsem se kolem nich protáhla a zapadla do pokoje. Vůbec jsem nevnímala, že jsem ušla takovou dálku sama. Nohy mě sice bolely, ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem se cítila uvnitř. Byly to zvláštní pocity, kterým jsem nerozuměla. Jenom jsem věděla, že jsou nějak spojené s Damienem. Čím víc jsme totiž na něj myslela, tím víc to bolelo.
Zakroutila jsem hlavou a raději zapadla do koupelny.
Jenže ani horká voda mě nedokázala zbavit těch podivných myšlenek na mého nevlastního bratra. Dlouho dobu jsem se převalovala v posteli, než se mi podařilo konečně usnout. Ale nespala jsem moc dobře. Neustále jsem se převalovala a hlavou se mi honily podivné obrazy, které mi naháněly hrůzu.
Vzbudila jsem se nakonec někdy kolem jedné odpoledne. Byla jsem celá polámaná a příšerně mě bolely nohy. Věděla jsem, že jsem to včera s tou chůzí přehnala. Jenom jsem doufala, že doktor Willis nebude moc nadávat. Důrazně mi kladl na srdce, abych se nepřepínala.
Ale do koupelny jsem si dojít musela, nedalo se nic dělat. Bezděky jsem mrkla do rohu, kde stávalo mé kolečkové křeslo. Byla jsem opravdu překvapená, když jsem ho viděla stát na svém místě. Myslela jsem si, že zůstalo v lese.
Nakoukla jsem na chodbu. Na hlídce stáli ti stejní vlkodlaci jako včera večer.
„Kdo sem přivezl to křeslo?“
„Pan Damien. Vy si to nepamatujete?“
Zakroutila jsem hlavou. „Nejspíš jsem už spala,“ zabručela jsem si pod nos.
Pak jsem se vrátila zpátky do pokoje a udělala pořádnou ranní hygienu.
Nakonec jsem skočila zase v posteli. Vzala jsem si do ruky knížku, ale stejně jsem se do ní nedokázala pořádně začíst, protože se mi před řádky neustále míhaly Damienovi oči. To mi snad dělá naschvál?
Vztekle jsem hodila knížku na stůl. Popadla jsem tepláky a mikinu a vyšla na chodbu. Na hlídce tentokrát stáli jiní vlkodlaci, kteří, když mě viděli, překvapeně vykulili oči.
Nekomentovala jsem to. Jenom jsem se kolem nich protáhla a zamířila pryč. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem slyšela, jak za mnou běží.
„Nemusíte za mnou chodit,“ odsekla jsem naštvaně. Špatně jsem se vyspala, a když jsem se špatně vyspala, znamenalo to, že jsem nevrlá.
„Je mi líto, slečno, ale pán nám to dal příkazem. Máme vás hlídat.“
Povzdechla jsem si. Já nebyla Damien, abych se mohla s vlkodlaky pohádat. Tady platilo pouze Williamovo slovo a já byla jenom malým pánem.
Oba si naštěstí za mnou udržovali dostatečnou vzdálenost, za což jsem jim byla vděčná.
Zamířila jsem k pokoji Catherine. Párkrát jsem zaklepala, ale když se nic nedělo, raději jsem to vzdala. Zamířila jsem si to tedy do přízemí. Doufala jsem, že bude aspoň v salónku, jenže i tady bylo prázdno.
Vyšla jsem zrovna na chodbu, když hlavnímu dveřmi vešel Artur.
„Arture!“ zvolala jsem. Starý majordomus zvedl hlavu mým směrem.
„Slečno,“ lehce se poklonil, když jsem k němu došla.
„Kde je Catherine?“
„Paní má vyřizování ve městě.“
„A Lucas?“
„Ten odjel se svým otcem na zasedání Rady.“
Super, pomyslela jsem si trpce. Byla jsem tady sama. Tedy byla ještě možnost jít za Damienem, ale to jsem po včerejším incidentu nechtěla riskovat.
„Děkuji, Arture, to je vše.“
Sluha se znovu uklonil a odešel pryč.
Když jsem pak přemýšlela nad tím, co dělat, napadla mě ještě jedna osoba, kterou jsem už pěkně dlouho neviděla. Zamířila jsem si to do kuchyně.
Nakoukla jsem dovnitř.
„Ale, to jsou k nám hosti,“ ozvala se vesele Mary. Byla tady i s Tesou. Neušlo mi, jak se na mě nervózně podívala. Když jsme se viděli naposledy, málem jsem ji zabila. Určitě se mě teď bojí.
„Neruším?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Ale vůbec ne, děvenko.“ Mary byla milá za každých okolností. Ona nikdy nikoho neodsuzovala. „Jen se u nás posaď,“ přitom ukázala na židli u stolu.
Neváhala jsem. Nohy mě už opravdu bolely a já byla ráda, že si můžu odpočinout. Vlkodlaci naštěstí zůstali stát venku. Nepotřebovala jsem je mít zrovna teď za zadkem.
Nervózně jsem se ošila, když jsem si všimla, jak se mi Tesa okatě vyhýbá. Bylo mi to moc líto. Jenže Mary nejspíš tušila, o co tady jde a vyřešila to za mě.
„No, já si zajdu do sklepa pro nějaké věci.“
„Já půjdu místo tebe,“ vyhrkla Tesa.
„To je v pořádku, zlatíčko. Udělej raději Emmě čaj. Já to zvládnu.“
Tese nezbývalo nic jiného než souhlasit. Postavila konvicí s vodou a sporák. Schválně se otočila zády ke mně.
Povzdechla jsem si. Tohle bude složité. „Teso?“
„Hm?“ Pořád byla otočená zády ke mně.
„Ty se mnou nemluvíš?“
„Ne, proč?“ Nevěřila jsem ani jednomu slovu. Konvice začala pískat. Tesa zalila čaj a přinesla šálek ke mně.
„Promluvme si,“ přitom jsem ji chytla za ruku. Cítila jsem, jak se otřásla. „Prosím,“ dodala jsem, když jsem viděla její nerozhodný výraz.
Nakonec ale přikývla a posadila se na stoličku vedle mě.
„Chci se ti omluvit za to, co se stalo. Věř mi, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit, ale prostě jsem měla vztek, který jsem nedokázala ovládat.“
Tesa se na mě vůbec nepodívala. Vypadalo to, že ji zaujal nějaký flek na zemi. Přitom si hrály se svými prsty.
„Říká se, že tě otrávili,“ promluvila tiše s pohledem stále upřeným k zemi.
„To je pravda.“
„Takže to bylo všechno z toho jedu?“ tentokrát ke mně zvedla hlavu.
Přikývla jsem. „Ano, ten jed ve mně vzbuzoval vztek. Věř mi, nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Omlouvám se…“
Tesa se lehce pousmála. „Nakonec si mi nic neudělala, takže to nechme být.“
Zářivě jsem se na ni usmála. Byla jsem za to moc ráda. Tesa byla má dobrá kamarádka a já o ni nechtěla přijít.
Nakonec jsme se spolu bavili jako nikdy předtím. To, co se stalo předtím, bylo rázem zapomenuté.
„A jak se jinak cítíš?“ zeptala se zvědavě Tesa. Už jsme se tak vybavovali hodinu. Když nás Mary uviděla, jenom se usmála a odešla do svého pokoje. S přípravou večeře ještě měla čas, takže si šla odpočinout.
„Docela dobře… Jenom mě ještě pobolívají nohy.“
Tesa chvíli byla tiše. Vypadalo to, že chce něco říct. „Víš, Damien se od tebe nechtěl hnout ani na krok. Několikrát, když jsem mu nesla jídlo, jsem ho viděla, jak tě drží za ruku a něco ti říká. Opravdu se o tebe hodně bál.“ Při vzpomínce na Damiena se má dobrá nálada ztratila. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo v noci a opět mě doběhly výčitky svědomí.
Tesa si toho samozřejmě všimla a okamžitě jsem začala vyptávat. Nevěděla jsem, jestli je dobrý nápad jí něco říkat, ale na druhou stranu bylo fajn, se někomu vypovídat.
Tak jsem jí tedy řekla všechno, co se včera večer událo.
Na konci na mě zůstala zírat s pusou otevřenou dokořán.
„Páni,“ dostala ze sebe.
„Jo, páni…“ zahuhlala jsem v odpověď.
„Já to věděla!“
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Co si věděla?“
„Že tě miluje… Teď je to jasné jako facka.“
„Že… že mě miluje?“ vykoktala jsem ze sebe překvapeně. Jistě, měl mě rád víc než svou sestru, dokonce to sám přiznal, ale nemohlo to být až tak vážné. Doufala jsem, že je to jenom nějaké bláznivé pomatení smyslů, že ho to brzy přejde.
„Vždyť je to jasné. Jak se k tobě chová, jak se na tebe dívá a včera ten polibek? Určitě to muselo něco znamenat.“
Bezmocně jsem zakroutila hlavou. Neměla jsem to nechat dojít tak daleko.
„A co ty, Emmo?“
„Co já?“
„Co k němu cítíš?“ Touhle otázkou mě naprosto dostala. Co jsem k němu vlastně cítila? Byla pravda, že mi s ním bylo moc dobře.
„Sama nevím… Jsou to zvláštní pocity.“
Tesa se shovívavě usmála. „Když jsi s ním, cítíš se šťastně?“
Přikývla jsem. Tesa se zasmála. „Víc nepotřebuješ… Taky ses do něj zamilovala. Jen si to přiznej.“
Znovu jsem zakroutila hlavou. „To je blbost, Tes. Vždyť je to můj bratr.“
„Nevlastní.“
„Ještě ty začínej,“ zamumlala jsem si pod nos. „Teso, to nejde. Já nevím, co je to milovat.“
Nechápavě se na mě podívala. „Já neměla čas na randění. Nikdy jsem nepoznala jaké to je, do někoho se zamilovat.“
„Ah, to je jednoduché. Každý to jednou pozná. Jenom si dej pozor, Emmo, aby si to nepoznala příliš pozdě.“
„Tohle nejde, není to správné.“
Tesa na to nic neřekla. Jenom shovívavě mlčela. Já za to byla ráda, potřebovala jsem si teď utřídit své myšlenky a zároveň si odpovědět na tu jednu a nejdůležitější. Bylo možné, že jsem se zamilovala do Damiena?