Jsi upír? Ne to já jsem - 13. kapitola

13. kapitola
 
Další kapitolka, já vím, po velmi dlouhé době, ale tato povídka je na vedlejší koleji a vracím se k ní, pouze když mám čas, takže pokračování dlouho zase nečekejte.
 
Všechno se dělo tak strašně pomalu. No aspoň pro mě. Ladnými pohyby jsem se vyhýbala útokům vlkodlaků. Hrála si s nimi. Nechtěla jsme jim ublížit, no možná Paulovi ano, ale ostatním ani ne. Kontrolovala jsem, jestli nikdo z nich nechce zaútočit na Culleny nebo Archieho, kteří stáli u domu a pozorně nás pozorovali. Uběhlo už několik minut a mě už to začínalo docela štvát. Klidně bych se s nimi mohla takhle bavit dva týdny a nijak by se to na mě nepodepsalo, ale oni by byli asi dost unavení.
 
Musela jsem to ukončit. Počkala jsem si, až se ke mně přiblíží Paul a vybyla jsem si na něj svou frustraci, stále jsem mu neodpustila naše střetnutí v La Push. Jakmile byl na dosah, zachytila jsem ho za hrudník a malou otočkou ho poslala směrem ke stromům. Narazil do širokého kmene stromu, ozvalo se zapráskání dřeva, křupnutí kostí a bolestné zavytí. Viděla jsem ho ještě dopadnout k zemi a pokusit se zvednout, ale raději jsem se zaměřila na zbylé vlkodlaky. Právě jsem ublížila jednomu z nich a to si rozhodně nenechají líbit. Zaútočili na mě vehementněji než předtím a být normální upír, tak už jsem dávno roztrhaná na kusy. Jejich útoky teď byli propracovanější, koordinovanější. I když už jich bylo jenom pět a ne sedm, jeden z nich šel k Paulovi, který se proměnil zpět do lidské podoby, útočili lépe a bylo o trochu těžší se jim vyhnout. V jednu chvíli jsem se otočila k Archiemu a zadívala se mu do očí. Pochopil mou prosbu, protože k nám hned běžel a během vteřiny se po mém boku objevil obrovský černý vlk.
 
Lesem se ozvalo Archieho zuřivé vrčení a ostatní vlci se zastavili v pohybu. Byla legrace je pozorovat. Před chvíli vypadali jak krvelačné nestvůry, když teď spíš připomínali poslušné štěňátka. Krčili se pod Archieho zjevnou autoritou a ne-li velikostí. Oni samotní byli vysocí jak dospělý člověk, ale Archie ve své vlčí podobě byl ještě o dvě hlavy vyšší a mohutnější, než oni. Nevím, jaká komunikace mezi nimi probíhala, ale prvotní protesty v podobě vrčení brzy nahradilo kňourání. Stáhli se mezi stromy a během chvilky se vrátili zpátky zase jako lidé.
 
Sam, Jacob a ještě další dva přišli přede mě a Archieho a poslední se vydal k Paulovi, aby vystřídal zbylého vlka. I ten se na chvíli vytratil, jen aby se zase vrátil k Paulovi. Ale nebyl to někdo, koho jsem očekávala. Byla to holka, u měničů docela vzácnost, protože skoro všichni byli vždycky muži.
 
Když se i ona vrátila, Archie se taky proměnil. Na rozdíl od nich, on byl pravý vlkodlak a svou proměnou nezničil oblečení, které měl na sobě. Nechápu, jak to dělá, snažil se mi to už mnohokrát vysvětlit, ale prostě to nešlo. Myslím, že ani on sám to pořádně nechápal. Prostě to tak bylo a tečka.
 
Upíral na ně své hnědé oči, než Sam promluvil.
 
„Kdo jsi? A kdo je ona?“
 
„Opatrně,“ zavrčel Archie, taky se mu nelíbil tón, jakým mluvil. Jako by to nebylo před minutou, kdy se před Archiem klepali strachy a teď si na něj chtěli vyskakovat. Trhli sebou. Pousmála jsem se.
 
„Jak jste poznali, jsem někdo, kdo má nad vámi moc, nerozčilte mě, můžu se vás zbavit jedním rozkazem,“ řekl a nechal svá slova působit, než začal mluvit znovu.
 
„Možná bychom mohli v rozhovoru pokračovat uvnitř,“ navrhl a kývnul hlavou k domu Cullenových. „A taky po ošetření vašeho člena. Určitě má pár zlomených kostí, a nechceme, ať mi přirostou špatně, znovu je lámat, by mohlo bolet. Tady Carlisle je doktor, mohl by se na něho podívat, a to není návrh,“ ještě dodal, když viděl, že chtějí protestovat.
 
Když jsem viděla, že se neochotně začínají blížit k domu, otočila jsem a šla ke Cullenům, propustila je z pod mé moci a šla i s nimi dovnitř. Dostali jsme se do obýváku, kde jsme si stoupli k jedné straně místnosti a čekali, než se dovnitř dostanou i vlci. Na Quiletech bylo vidět, že tady nechtějí být, ale na výběr neměli. Pomohli Paulovi lehnout si na gauč a Esme, ani nevím odkud, vytáhla přikrývku a nesměle jim ji podala, aby mohli Paula aspoň trochu zakrýt.
 
„Carlisle, můžeš?“ zeptal se Archie a Carlisle s nesmírnou opatrností, bez rychlých upířích pohybů, přešel ke gauči a k Paulovi. Paul se napjal, jak se snažil potlačit své instinkty, ale jeden tichý jasný příkaz od Archieho, a nechal Carlisle, aby ho zkontroloval.
 
Po celou tu dobu nikdo nic neříkal, čekali jsme, až Carlisle skončí a všechno toto napětí aspoň trochu poleví. Konečně se Carlisle zvedl a otočil se ke Quiletům.
 
„Bude v pořádku. Kosti srůstají dobře, nevypadá, že by měl mít nějaké potíže, ale bylo by lepší, kdyby si potom zašel do nemocnice na rentgen. Má bolesti, to se dalo se zlomenými kostmi předpokládat, ale na ty mu můžu dát prášky, i když nevím, jak moc dobře na něj budou působit“ řekl a čekal na souhlas, jestli mu může něco dát. Sam kývnul a Carlisle se vytratil, jen aby se vrátil se svojí lékařskou taškou, podal Paulovi léky proti bolesti a poté se vrátil zpátky ke zbytku své rodiny.
 
„Tak,“ začal Archie, „myslím, že máte nějaké otázky.“
 
„Jo. Kdo jsi a kdo je ona?“ zeptal se Sam a tentokrát z jeho hlasu nešel slyšet rozzlobený podtón.
 
„Já jsem Archie a ona je Bella, ale na to ses asi neptal. Řečeno ve zkratce, oba pocházíme z královských rodin. Bella je z rodiny upírů, kteří jsou ale naprosto jiní než tady Cullenovi a já pocházím z rodiny vlkodlaků. Taky jsem jiný než vy, ale to hlavně proto, že vy vlkodlaci nejste, jste pouzí měniči, jejichž podoba je vlk. Stačí?“ Archie skončil vyprávění, ale podle nesouhlasného ohlasu, které se mu dostalo, jim to patrně nestačilo.
 
„Je upír! Jak jí můžeš chránit!“
 
„Bella je součástí rodiny. Jsme spolu už mnoho let. A nepoužívej tenhle tón, jsem na pokraji trpělivosti. Hele, je nám líto, že holka, ze které se Bella nakrmila, byla příbuzná jednoho z vás, ale jak to měla vědět. Stejně se jí nestalo nic jiného, než že ztratila pár decilitrů krve a obdržela pár škrábanců, za pár dní bude v pořádku.“
 
„Měla to vědět!“ ozval se Paul ze sedačky.
 
Protočila jsem oči v sloup. „Nejsem vševědoucí. Jsem jenom upír. A není to tak, že by nosila na krku visačku oznamující, že je z rodiny vlkodlaků. Všichni byste se měli uklidnit, ještě vás klepne,“ řekla jsem a podívala se na Archieho, cítila jsem, že se něco děje.
 
Stál podivně nehnutě a svůj zrak upíral na holku-měničku. Ten pohled se mi nelíbil a ať se dělo cokoliv, nelíbilo se to ani Archiemu. Celý jeho postoj se v mžiku změnil, přikrčil se a z hrdla se mu vydralo rozzlobené vrčení. Bylo to zvláštní, nikdy jsem nic podobného od Archieho neslyšela a ať už to bylo cokoliv, holka nebyla ráda. V jednu chvíli měla ve tváři zvláštní nepřítomný výraz a po Archieho zavrčení se jí přes obličej přelila široká škála pocitů přes bolest, zoufalost až se ustálila na hněvu. S posledním pohledem na Archieho se otočila a vyběhla ven. Neudělala venku ani dva kroky, proměnila se ve vlka a vší rychlostí utíkala pryč. Sam se ji pokoušel zavolat zpátky, ale Archie ho přerušil.
 
„Nech ji jít!“ zavrčel a vlkodlaci, společně s Cullenovými, se přikrčili pod jeho rozzlobeným hlasem. „Myslím, že jsme skončili. Cullenovi smlouvu neporušili, Bella se omluvila a já už mám tady toho všeho dost. Jestli chcete, můžeme se za dva dny sejít u vás v rezervaci a podrobněji to probrat, ale pro teď jsme skončili.“
 
„Ale…“ začal takzvaný vůdce, ale zase byl přerušen.
 
„Skončili jsme,“ zavrčel Archie a s tím se otočil a vykročil ven, jen aby se vzápětí proměnil a utíkal směrem k našemu domu. Chvíli jsem se za ním jenom dívala a snažila se pochopit, co se právě stalo. Vyrušil mě až pohyb měničů, kteří se jeden po druhém vytráceli z domu Cullenových, až zbyl jenom Sam, Jacob a Paul. Ti dva pomáhali Paulovi na nohy, který ještě pořád nebyl v pořádku.
 
„Nechcete pomoct?“ slyšela jsem Esme se ptát. „Můžeme vás odvést na hranice.“
 
„Jsme v pořádku. Paul bude za chvíli opět zdravý a myslím, že už jsme zdržovali dlouho,“ řekl Sam a společně s Jacobem pomohli Paulovi ven a dál do lesů.
 
Nikdo z nás se nehýbal, každý jen poslouchal vzdalující se vlky, a když jsme si byli jisti, že nás neuslyší, Emmett prolomil ticho svým prohlášením.
 
„To byla legrace!“
 
„Emmette!“ okřikli ho skoro všichni.
 
„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Je to moje vina, že přišli, ale jak jsem sakra měla vědět, že je jejich příbuzná.“
 
„Nic se neděje, Bello. Všechno dopadlo dobře a na tom záleží,“ ujišťoval mě Carlisle.
 
„Ne, není to v pořádku, nemělo se to stát, ale teď už to nezměním. Zbytečně jsem vás ohrozila a s Archiem jsme se prozradili.“
 
„Když je řeč o Archiem, nevíš, co se stalo? Byl klidný a vypadal, že má situaci pod kontrolou a pak se najednou rozzuřil a bez podrobnějšího vysvětlení poslal všechny měniče pryč?“
 
„Nevím, sama jsem zmatená. Nikdy jsem ho takhle neviděla, šla bych si s ním promluvit, ale vím, že chce být sám a až bude připravený, řekne mi to. Tedy jedině, jestli nevíte něco vy, Edwarde, Jaspere?“
 
„Promiň, ale nic,“ odpověděl mi Jasper.
 
„Nic jsem neslyšel. Moje schopnost na vás nefunguje a z nějakého důvodu jsem přestal slyšet i ji.“
 
„Ale slyšel jsi ji?“
 
„Ano, jako i ostatní měniče, ale potom najednou ticho. Pravděpodobně to má co dočinění s Archiem.
 
„Jo, asi jo. Jen doufám, že to není nic hrozného, nerada bych viděla Archieho raněného. To se dozvím později, ale pro teď to vypadá, že odpoledne strávím u vás.“
 
-----
 
Vrátila jsem se domů pozdě večer, nechala jsem Archiemu dostatek času, aby se vypořádal se vším, co se mu přihodilo. Sama jsem se potřebovala vypořádat se vším, co jsem způsobila. Snad ještě tisíckrát jsem se Cullenovým omluvila, že jsem jím způsobila s měniči problémy, ale oni mě na oplátku tisíckrát ujišťovali, že je to všechno v pořádku. Většinu dne jsem strávila v Edwardově společnosti a prohlubovala náš vztah, který se vyvíjel velmi dobře. Už dlouho jsem se v ničí přítomnosti necítila tak dobře jako v jeho. Nevím, čím to bylo, ale připadalo mi to, jako kdybych si v něm našla spřízněnou duši, dokázala jsem si představit, že bych s ním mohla strávit věčnost.
 
Jenže teď jsem se musela soustředit na Archieho. Ráno ho setkání vyvedlo z míry a snad už se uklidnil dost na to, aby mi o tom pověděl. Našla jsem ho zamyšleného v křesle v obýváku a vůbec nevypadal, že si všiml mého příchodu.
 
„Archie?“ oslovila jsem ho a jemně se dotkla jeho ramene. Cuknul sebou a pohlédl na mě. „Jsi v pořádku? Ráno jsi odešel ve spěchu, ani jsi nic dostatečně nevysvětlil měničům.“
 
„Jsem v pohodě,“ řekl, ale setřásl mou ruku.
 
„Řekneš mi, co se s tebou stalo?“ zeptala jsem se a posadila se vedle něj. Mlčel. „Co se stalo mezi tebou a tou holkou, Leahou?“
 
Povzdechl si. „Víš, jak si můj lid hledá své protějšky. Že je to něco, co nemůžeme moc ovlivňovat. Prvních dvě stě let mého života jsem se ji snažil najít, ale neměl jsem štěstí. Víš, jak se vždycky co pár desítek let vydávám za ostatními vlkodlaky. Zkouším ji najít mezi nově narozenými, ale za celou dobu jsem neměl štěstí. Už jsem se vzdal naděje, že ji najdu a budu mít svou vlastní rodinu, ale stalo se to, dneska s ní. Zaskočilo mě to, nemělo se to stát, ona není skutečný vlkodlak a naše duše se může spojit pouze s duší jiného vlkodlaka. Takže můžeš vidět, že mě to docela překvapilo a zároveň i naštvalo. Přerušil jsem ten proces, protože nevím, co od toho můžu očekávat a docela jsem tím naštval i ji. Na chvíli byla šťastná, že mě našla, očividně i u nich se něco takového děje, ale svým jednáním jsem všechno její štěstí zničil.“
 
„Nevěděla jsem, že tolik toužíš po vlastní rodině. Myslela jsem si, že návštěvy tvého lidu jsou jenom návštěvy. Zjistit, jak si tvůj lid vede, něco jako tvá povinnost následovníka královské rodiny.“
 
„Ne, žádné povinnosti, jenom touha po rodině. Dost tu touhu potlačuješ, protože Tě považuji za svou sestru, ale vlastní žena a potomek, to je něco jiného. Ale myslím, že jsem to svými činy pěkně pokazil, jistě mě teď nenávidí a nechce mě už vidět.“
 
„Vidíš to moc černě, zkus si s ní promluvit, až se s nimi za dva dny sejdeš. Vysvětli ji, že jsi byl zaskočený, že jsi to neočekával, protože se to mohlo jenom stát s tvým vlastním druhem a ne s nikým jiným, že jsi potřeboval čas na rozmyšlenou, ne, že ji odmítáš. Chápu správně, že si nemůžeš najít nikoho jiného, že ona je tou jedinou?“ zeptala jsem se a po kývnutí jsem pokračovala. „Tak vidíš, nemáš jinou možnost, než to s ní urovnat.“
 
„Díky Bello, vždy mi poradíš.“
 
„Já tobě? To spíš ty mě, ty mě vždycky dokážeš povzbudit a většinou jsem to já, kdo dělá blbosti, ze kterých mě musíš později dostat.“
 
Zasmál se a nechal se vtáhnout do mého objetí. Seděli jsme spolu až do rána a probírali blížící se setkání s Quiluety a hlavně jeho setkání s Leah. Všechno, co mi řekl, mě přinutilo přemýšlet nad svou vlastní rodinou. Nikdy jsem se nechtěla usadit a pokračovat linii mé rodiny, hlavně proto, že jsem nenašla nikoho, s kým bych ji chtěla založit, ale pomyšlení na založení rodiny s Edwardem, bylo velice lákavé. Ráno jsem nechala Archieho o samotě a vydala se do školy. Vůbec jsem si nic z toho dne nepamatovala, byla jsem myšlenkami stále u našeho rozhovoru a u možné budoucnosti s Edwardem. Musela jsem si s ním brzo promluvit, ujistit se, jestli by o to také stál.