Je aj láska návyková? - 25. kapitola

 

25.
kapitola

 

Edward:

 

Zůstal jsem ještě chvíli
v baru a snažil se mu dovolat, ze začátku jsem si myslel, že mi to třeba
nebere kvůli té hádce a proto mu zkusil zavolat i Rony, Eric a dokonce i Sandy.
Nic. Volaný účastník prostě nebyl dostupný pro nikoho. Nakonec jsem klukům
řekl, že se jdu radši podívat domů a potom jim brnknu. Byl jsem úplně
vystresovaný, kolikrát jsme o sobě nevěděli třeba dva dny, ale teď to bylo
jiné, divné. Měl jsem pocit, že se mu doopravdy něco stalo, choval se zvláštně
a to je slabé slovo. Kolik se toho ještě musí stát než se s Bellou vyspím,
napadlo mě a potom se moje otázka trochu pozměnila. Nedějí se náhodou tyhle
věci od jejich příjezdu? Samozřejmě, že ano. Nemůžu je sice obviňovat, že mají
prsty i v tomhle, ale opravdu bych se nedivil.

Celou cestu jsem si připadal hrozně
paranoidní a představoval si, že když vejdu do baráku, Jazz bude sedět
v obýváku a cpát se tyčinkami. V taxíku jsem si celou cestu hrál
nervózně se zipem od mikiny, řidič očividně v životě neporušil žádný
dopravní zákon.

„Tak, už jsme tady,“ řekl jakoby
cestu zajel v rekordním čase.

Zašklebil jsem se a podal mu nějaké
drobné, co jsem měl v kapse. Svižným krokem jsem procházel malou zahradou
před domem a konečně se dostal dovnitř.

„Jazzi?“ zakřičel jsem do domu, ale
nic, žádná odezva.

Začal jsem pociťovat podivné
kručení v břichu na místech, kdy by měl být asi žaludek. Myslím, že
tomuhle pocitu se říká stres. V přízemí nikdo nebyl, došlo mi, že Betty
s otcem říkali něco o tom, že jedou na charitativní koncert do New Yorku a
když už tam budou, chtějí se pár dní zdržet. Takže od nich se ohledně Jaspera
nic nedovím.

„Hej brácho, to vůbec není prdel,“
zamumlal jsem spíše pro sebe, když jsem zjistil, že i jeho pokoj je prázdný.

Najednou mi něco blesklo hlavou.
Garáž. Seběhl jsem schody a v garáži zůstal stát, jako opařený. Jazz tu
sice nebyl, ale co hůř, ani jeho motorka tady taky nebyla. To je to takový
kokot, že se nasraný a ožralý rozhodně projet na motorce? Debil, dement. Jestli
se mu do prdele něco stalo, tak mě asi jebne. Zasténal jsem, když jsem si
uvědomil, že ho nemůžu jet hledat. Jsem přece taky opilý a nehodlám se
roztřískat, na to jsem moc mladý a krásný. Nezbývá mi nic jiného než vyčkávat.
Sednul jsem si na pohovku, zapnul zprávy. Snažil jsem se mu dovolat, ale nic.
Tak, jsem se aspoň ozval klukům, jak jsem slíbil.

„Ozvu se. Jo, jestli se zítra ráno
neobjeví, pojedu se po něm kouknout,“ vykládal jsem Ronymu.

„Jo, dobře a nezapomeň se zase
ozvat. Díky, že jsi zavolal.“

„V pohodě,“ řekl jsem a chtěl to
zavěsit.

„Edwarde?“ ozvalo se ještě když
jsem už dával mobil od ucha, rychle jsem ho k němu vrátil.

„No?“ zeptal jsem se.

„Bude to v pohodě, uvidíš, Ten
starý cyp, si teď beztak někde užívá a jenom nechce být rušen,“ snažil se mně
Rony utěšit a až v ten moment mi došlo, že to vlastně vůbec nemusí být
v pohodě.

Bez odpovědi jsem vypnul mobil a
zadíval se na televizi. Snažil jsem se zakoukat, ale v hlavě mi pořád
blikalo poplašné světýlko, naladěné přímo na Jazze. Televize mi to taky moc
neulehčovala, když jsem tak přepínal všechno mi ho připomínalo. První - reality
show Big brother, potom pořad o bratrech, kteří užívají života. Přepínal jsem
dál: Příběhy bratří Grimmů, pohádka Medvědí bratři, Můj brácha má prima bráchu
a poslední kapka byl film o indiánech, kteří si právě slibovali pokrevní
bratrství. Konec. Vypnul televizi a znovu se zkoušel dovolat, nic. Začalo mu
divně hučet v hlavě a tak si zašel pro aspirin, po něm za chvíli usnul.

 

 

Bella:

 

Alice byla pořád u Jazze a mi
došlo, že rozflákaná motorka na cestě asi není zrovna dobrý nápad. Někdo by si
toho mohl všimnout a kdyby se to řešilo, byl by to problém pro nás všechny a
museli bychom se asi zase stěhovat. A to já nechci, líbí se mi tu. Líbí se mi
tu Edward, kterého už jinde nenajdu a navíc, mám k němu jisté závazky,
které bych ráda splnila. Zaťukala jsem na dveře Carlislovy pracovny.

„Bello, pojď dál,“ ozvalo se
zevnitř, unaveným hlasem.

Vstoupila jsem do obrovské
místnosti, které voněla dřevem z polic a množstvím starých knih. Carlisle
seděl na židli a na stole měl položenou jednu z hromady knih, které si
včera nakoupil. Jednalo se především o medicínu, ale nechyběly tady ani fantasy
knihy, které poslední dobou četl. Všimla jsem si, že vypadá nějak utrápeně.

„Tak budeme mít nový přírůstek, co
na to říkáš?“ zeptal se vážně, vypadalo, že ho představa nového člena rodiny
trochu děsí, ale zároveň se nemohl dočkat, určitě už se nemohl dočkat na
schopnosti Jazze.

„Já nevím, bude s tím dost
zařizování, ale víš, že díky mojí moci, pro něj budou začátky lehčí.“

Vědomě přikývl. Vlastně jenom on,
z celé naší rodiny, musel projít odoláváním lidské krvi. Díky mému daru
pachy zastínit, nebyl s ostatními problém.

„Ale kvůli tomu jsem nepřišla. Jazz
se původně rozbil na motorce, a proto bych asi měla jít zlikvidovat nějaké
důkazy po tom, že se něco takového stalo. A navíc má Jasper taky bratra, měl by
vědět, co s ním je - samozřejmě nějakou lež. Napadlo mě, že bys mohl
zfalšovat jeho písmo a já bych Edwardovi zanesla dopis.“

Rozvyprávěla jsem se a moudrý
blonďatý upír naproti mi jenom přikyvoval.

„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. Jdu
najít něco na čem by mohl mít podpis, nebo tak. Ty jdi zatím pro motorku a ráno
zajdeš za tím jeho bratrem,“ usmál se a prošel kolem mě.

Zamířila jsem rovnou do garáže,
vzala Emmettův Jeep a doufala, že tam motorku nějakým způsobem nacpu. Odjela
jsem na místo nehody. Ještě, že jsem si vzala smeták - sklo z řídítek a
podobné věci smetu aspoň do příkopu. Docela bez problému jsem naložila motorku
do auta, trochu jsem oloupala kůru na stromě protože na ní byl lak, zaházela
smetí v příkopě jehličím a mohla jsem se vydat zpátky.

Zaparkovala jsem auta a vběhla
zpátky do bytu. Bylo už asi 7 ráno, chvíli jsem poseděla u Alice a pozorovala
bolestnou grimasu Jazze, kterou bezchybně a nevědomky kopírovala. Pohladila
jsem jí po ruce a dala jí pusu do rozježených, ale přesto upravených vlasů.

„Bude to v pořádku,“ zašeptala
jsem ji do ucha, všimla jsem si, že se ji mírně zvednul jeden koutek. 
Taky jsem si všimla, jak palcem své ruky jemně hladí Jazze po hřbetu jeho
dlaně. Potichounku jsem opustila pokoj a zase se vydala do kanceláře mého otce.

„Jak to vypadá,“ zeptal se a já
věděla co tím myslí.

„Předpokládám, že do dvou dnů 
bude přeměna dokončena,“ usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Podal mi do
ruky  bílou obálku.

„To je pro toho Edwarda, snažil
jsem se trochu vžít do role, ale nevím. Snad tomu uvěří. Vymyslel jsem si, že
Jazz s Alice někam jeli. Nechtěl bych mu úplně vzít bratra, chápeš?“ jen
jsem kývla a uvědomila si, jak se asi cítí.

Bylo mi ho najednou hrozně líto.
Představa, že bych přišla o Alici je neúnosná a hrozná. Nikdy bych to
nedopustila. Opustila jsem dnes už podruhé jeho osobní království a jela
k Masenům. Už jsem si v duchu trénovala, jak se u toho tvářit a co
říkat. Cesta uběhla na můj vkus až moc rychle, ani jsem se nenadala a už na mě
koukal zvonek a jejich jménem. Mírně jsem zatlačila a za chvíli se ozvalo
bručení. Otevřela jsem si dveře a vešla k nim do bytu. Edward stál v předsíni
a koukal se na ně tázavým pohledem. Všimla jsem si, jak se kouknul do svého
rozkroku a potom se usmál, i když ten úsměv nevypadal přirozeně na jeho doslova
unaveném obličeji. V duchu jsem zakňučela, proč musím vždycky já dělat tu
špinavou práci? Snažila jsem se taky pousmát, ale k mému poselství se ten
úsměv nehodil stejně, jako k Edwardové posmutnělé tváři.

„Mám tu pro tebe něco…“ zašeptala
jsem a on nadzvedl obočí. Vytáhla jsem z kabátu obálku.

„…Od Jazze,“ dodala jsem a podala
mu ji.

Vykulil oči a rychle po dopisu
chmatl, nedůvěřivě se na mě podíval a rozbalil to. Při čtení se mu měnil výraz
ze skleslého na skleslejší a skleslejší. Všimla jsem si, že se moje grimasa
taky mění, byl to hrozný pocit koukat se na něj, jak se trápí. Ale najednou se
jeho výraz změnil na rozzuřený, složil dopis a podíval se na mě, jako na
největší  špínu. A nejhorší bylo, že jsem se tak vážně cítila, lhala jsem
mu. Vzali jsme mu bráchu a to je neodpustitelné.

„To jsou jenom kecy, kde je Jazz?!“
začal po mě řvát.

„ Edwarde, nevím kam jeli,“ zkusila
jsem zalhat.

V hlavě se mi objevil obraz
Jaspera zmítajícího se v bolestech a Alice držícího ho za ruku, moc dobře
jsem věděla, kde jsou.

„Nelži! Jazz by neodjel bez
rozloučení, ani na týden a tady navíc píše, že neví kdy se vrátí. Tohle by
neudělal. Co jste s ním provedli!!??“ řval dál a já si všimla, že se mu
oči zaleskly. Byl hrozně smutný a mě to bolelo za něj. Sklonila jsem hlavu.
Cítila jsem se hrozně, použitě. Strašně. Sebrala jsem všechny síly a začala
zase lhát.

„Nevím, co jim přeletělo hlavou.
Pokud si to neuvědomuješ, moje sestra taky odjela, taky mě to mrzí,“ zalhala
jsem a znovu sklonila hlavu.

Nemohla jsem se mu kouknout do očí.
Styděla jsem se. Asi mi už po těch letech dobře hráblo. Třeba je to přirozené u
upírů, Aro by byl živým důkazem, že je.

„Mě tvoje segra vůbec, ale vůbec
nezajímá. Víš, kolikrát jsem se kvůli ní pohádal s Jazzem a teď mi ho
vezme úplně. Abys věděla, tak ji nenávidím. Nenávidím Vás!“

Sedl si na sedačku a ukázal na
dveře, ať odejdu.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, ale on
mě přerušil.

„Vypadni!“ zařval. A tak jsem šla,
odcupitala jsem do auta a tam se rozfňukala, jako malá. Nevím proč mě to tak
vzalo, ale tohle nebylo fér. Tohle jsem si nezasloužila. Nastartovala jsem a
jela v hrozném rozpoložení domů. Když jsem vešla dovnitř, jenom jsem
kývla, že vzkaz byl doručen a posadila se na sedačku, cítila jsem, že se
netvářím nijak, byla jsem teď prostě kamenná socha, ale uvnitř to žhnulo.

„Pěkně se nám to tady rozrůstá,
jsem zvědavý, kam si za chvíli budu schovávat medvědy na horší časy.“ Pronesl
po nějaké době dramaticky Emmett a všichni po něm mrskli pohledem. Zvedl
v obranném gestu ruce, ale po chvíli pokračoval:

„Představte si, že by si tu každý
donesl domácího mazlíčka, jako Alice. To bychom byli v pokojích po pěti,
za chvíli by nebylo, co jíst a…“ tentokrát jsem se neobtěžovala na něj
kouknout. Udělali to ostatní a aspoň na dalších pár minut ho umlčeli.

Den a půl utekl hrozně rychle,
chodila jsem po bytě, nudila se, pomáhala Esme, chodila za Alice, na lov a už
předem použila na Jazze svou moc. Byla jsem si jistá, že když se probudí ucítí
jen mírné pálení v krku, menší než při nachlazení.

„Bello, Edward se opíjí
v baru. Teda má v plánu se pořádně zřídit a skončilo by to minimálně
otravou krve, prosím zajeď tam,“

Zašklebila jsem se. Netoužila jsem
po dalším nadávaní, aspoň ne do té doby než se vzpamatuji z toho
předchozího.

„Bello, Jazz se za dvě minuty
probudí a bude se určitě ptát na bratra, to mu mám říct, že zrovna páchá
dobrovolnou sebevraždu? Prosím.“ zaškemrala.

Znovu jsem se ušklíbla, ale byla
jsem rozhodnutá, že půjdu. Scházela jsem schody a poslouchala mi známé poslední
tóny přeměny. Zběsilé bití srdce, které z ničeho nic ustane. A tak to bylo i
teď. Byla jsem už v obýváku mezi všemi a poslouchala.

„Kurva, já jsem v nebi? Ty
kokot, kdo by to byl řekl?!“ když tohle vyšlo z Jazzových úst, chtělo se
mi smát, ale nemohla jsem si nechat ujít pohled na vykulenou Esme a Carlisla,
který začal kašlat. Emmett vybuchl smíchy a vyběhl nahoru a Rosalie, šla zvědavě
za ním. To byl ten pravý čas na to se vytratit, zkusila jsem ještě, jestli
Jaspera chráním dobře, všechno bylo v pořádku. Radši jsem vyšla než se mi
tam Edward upije ke smrti. Mi? Zase jsem si vzpomněla na teorii s Arem a
nechala to plavat.

Vešla jsem do Black Star, ve kterém
jsem už byla taky jako doma a mířila jsem přímo k barovému pultu, kde
seděl Edward, ještě byl celkem střízlivý, ale tím, co držel v ruce, asi
hodlal tu střízlivost zabít.

„Edwarde,“ chytila jsem ho za
rameno a snažila se přátelsky usmát. Edward se na mě vyjeveně podíval a jeho
výraz se zase změnil v nepřátelský. Proč mi to tak vadilo?

„Co chceš Bello?“ zeptal se stylem,
že ho hrozně otravuji.

„Nechej toho pití, pojď. Hodím Tě
domů,“ řekla jsem něžně, téměř mateřsky, nebo jako bych mluvila s bláznem
a nechtěla ho vytočit.

„Nejdu,“ odpověděl a kopl do sebe
dalšího panáka.

S hlasitým vzdychnutím jsem se
posadila vedle něj.

„Edwarde, pojď prosím,“ zamumlala
jsem.

Ostražitě se na mě podíval,
slovo  prosím, ode mě asi ještě neslyšel.

„Řekni mi, jediný důvod, proč bych
měl jít zrovna s tebou,“ zatvářil se umíněně a já znovu vzdychla.
Hypnotizoval mě pohledem.

„Protože to chci,“ neřekla jsem to
arogantně, jako mám ve zvyku, snažila jsem se mluvit tak, aby pochopil, že si
to vážně přeji.

 Ale asi nepochopil, protože
do sebe kopl dalšího panáka. Prohrábla jsem si vlasy a chtěla ho zase začít
přemlouvat, ale on se zvedl a oblékl s bundu. Skoro mi uniklo, něco jako
radostný smích. Chytla jsem ho za ruku a odvlekla k autu. Cestou vůbec
nemluvil, ani já. Všimla jsem si, že mě pozoruje a byla jsem z toho
nervózní. Když jsme byli u něj, pomohla jsem mu vystoupit z auta, protože
už trochu vrávoral a zavedla ho k němu do pokoje. Uložila jsem ho do
postele a chtěla odejít. Věděla jsem, že z postele už dneska neodejde. Ale
on mě pevně chytil za ruku. Otočila jsem se na něj, chtěla jsem se zeptat, co
se děje, ale jeho výraz mi to nedovoloval. V jeho obličeji se zračila
všechna bolest světa a já měla chuť ho utěšit.

„Zůstaň… prosím,“ zaškemral, i když
nemusel. Sundala jsem si boty a lehla si k němu na postel, kde se naše rty
spojili v dlouhém polibku…