Je aj láska návyková? - 23. kapitola

23. kapitola

 

Edward

 

Seděl jsem v ordinaci u mé
obvodní doktorky a čekal, kdy se mě konečně uráčí pustit dovnitř. Mezi nohama
jsem měl oheň, bylo to tak nepříjemné svědění a pálení, že jsem si už
představoval, jak si nechávám píchnout něco na uspání, jenom abych to přestal
cítit. Musel jsem uznat, že mám veliké, ne obrovské sebeovládání, protože jsem
měl chuť ze sebe to oblečení servat a začat se drbat, jako pes, nebo aspoň
nenápadně třít nožku o nožku, ale věděl jsem, že když jednou začnu, už
nepřestanu.

Pootevřeli se dveře a z nich
vykoukla mladá sestřička. Páni, takových holek je na sestřičku škoda, už jsem
plánoval, jak ji začnu svádět, jenže potom mi došlo proč tu vlastně jsem.

„Další,“ řekla, svůdně se na mě
usmála a sebevědomě kráčela do ordinace. Vešel jsem do místnosti, kde už seděla
starší doktorka.

„Masen, Masen,“ probírala se
v kartách, které měla položené na stole a já mezitím vracel úsměv mladé sestřičce.

„Tak Edwarde, už to mám. Co Tě
trápí?“ udělal jsem k ní pár kroků a abych to nemusel vyslovit nahlas,
podal jsem ji zprávu od urologa. Modlil jsem se, ať to nevysloví nahlas, nechci
si to hned zkazit u téhle kočky, když vypadá tak jak vypadá a bude patřit mezi
ty holky, co by si to semnou rády užily.

„Mmm… Aha, aha. A co potřebuješ ode
mě?“ zeptala se nechápavě, když dočetla papír.

„Chtěl bych omluvit, na ten týden
ze školy, Paní doktorko,“ snažil jsem se znít zoufale, ale vlastně jsem se moc
snažit nemusel. Zoufalý jsem byl už dost, oheň v mých kalhotách stále
nepolevoval.

„Ale, Edwarde. To není přece vůbec
zapotřebí. Stačí, když budeš mazat a mazat a mazat,“ schválně to slovo
opakovala a prodlužovala, to mě ještě více upozorňovalo na to, co se děje
s mým chudáčkem, jak on musí trpět. Neměl bych ho vystavovat, takovému
nebezpečí.

„Ale, tady jde spíše o ten zákaz.
Je to jakoby jste alkoholikovi, řekla ať se maže a poslala ho do obchodu
s lihovinami,“ snažil jsem se jí to vysvětlit na příkladu a ona se
vědoucně usmála. Sestřička vedle měla svraštěné obočí, jak se snažila přijít na
to, o čem se vlastně bavíme.

„Haha, aha. Tak to je potom jiná.
Edwarde, mám sto chutí, Tě poslat zpátky do školy, ale nechám Tě ten týden
doma. Ale radši si dávej pozor na to s kým spíš, příště to nemusí být
jenom rozsáhlá infekce penisu, i když ani to Ti moc nezávidím. Určitě to šíleně
svědí!“ ještě před chvíli jsem byl rád, že to nezmínila a ona to tu tak
rozkřikne na plnou hubu. Všiml jsem si znechuceného pohledu sestřičky, tak
s tou si už asi nevrznu.

Podíval jsem se zahanbeně do země a
čekal, kdy mi doktorka vypíše omluvenku, abych odsud mohl, co nejrychleji
vypadnou.

„Tady, to máš! A pamatuj, co jsem
říkala, příště…“ měla asi v plánu zase vyjmenovat, název choroby, která
nás oba, jako mě a Edíka tak trápila, ale naštěstí jsem ji zarazil.

„Jasně. Děkuju,“ chmatl jsem po
papíru a bez jediného pohledu na nádhernou blondýnu u vedlejšího stolu jsem
opustil místnost. To teda bylo něco.

Přiběhl jsem domů a okamžitě jsem, se
zamknul s mastí v pokoji, ani jsem si nepřečetl dávkování, rychle
jsem ze sebe stáhnul kalhoty a trenky.Bylo to ještě horší než ráno.

„Co jsem Ti to jenom provedl?“
zaúpěl jsem a skoro půlku tuby jsem vymačkal na toho zarudlého chudáka.

„Mmm, konečně,“ radoval jsem se,
když chladivá mast konečně zklidnila to nehorázné svědění. Jen tak jsem ležel
na posteli a užíval si obrovský pocit úlevy, dokud jsem samozřejmě neusnul.

 

 

„Hej, Edwarde, co tam děláš, že jsi
zamknutý,“ Jazz bušil na moje dveře a snažil se dobýt dovnitř.

„Trpím,“ odvětil jsem s klidem
a navlíkal si trenky. Zkontroloval jsem stav svého penisu a byl jsem mírně
spokojen, vypadalo to, že se z toho pomalu dostává, mast očividně zabírá a
já už se nemusím bát, že to nepřežije. Cestou ke dveřím jsem uvažoval, nad tím,
co bych dělal, kdybych ho vážně neměl. Byl bych na světě asi zbytečně, můj
život by byl bezvýznamný a nudný. Hrozná představa.

Odemknul jsem a vrátil se zpátky na
postel. Jazz vešel a začal se koukat po pokoji. Následoval jsem jeho pohled,
pohozené rifle, krabička od masti, mast, víčko, návod.

„Co to?“ ukázal prstem na zem.

„Něco jsem chytil od té mrchy
Kattie, teď nebudu týden chodit do školy a touhle zázračnou mastičkou se mám
mazat.“ Řekl jsem, jakože flegmaticky a potom se rozjel.

„Jazii, mám nějakou pohlavní
chorobu, strašně to svědí, kdybys viděl, jak je chudák zarudlý. Mám na týden
zákaz sexu. TÝDEN! Bože, co mám dělat?“ začal jsem zoufale a zároveň rozzuřeně
křičet.

„Hej, klid!“ Jazz se mě snažil
uklidnit, ale já jsem pokračoval.

„Jak klid?! Ty si ho neviděl.
Počkej, hned to uvidíš.“ Začal jsem se i přes Jazzův protest hrabat
v trenkách a vytáhl ho ven.

„Ježiš! Do prdele, to jsem, nemusel
vidět,“ zařval zděšený Jazz.

„Já Ti to říkal, ty na to nechceš
ani koukat a já s tím mám žít. A to se to už výrazně zlepšilo,“ vzdychl
jsem, potřeboval jsem se zase namazat a měl jsem v plánu jít zapít žal.

„Ještě horší? Fůj! Chudáku. A ví to
Kate?“ Jasně, že neví.

„Té nakažené děvce, jsem to ještě
neřekl. Ale až se mi dostane pod ruky, asi ji vykastruju!“

„To asi nejde, ne? Vykastrovat
ženskou?“ zeptal se vážně.

„No…to je jedno. Třeba bude
výjimka,“ měl pravdu, ale já to nechtěl přiznat.

 

Celý týden jsem se mazal a mazal,
vyhýbal se ženským, dokonce i Betty, protože jsem měl pocit, že bych ve svém
stavu dokázal spát i s nevlastní matkou. Hodně jsem začal číst a koukal na
filmy, co jiného se taky dalo dělat? Skoro každý večer jsme s Jazzem hráli
playstation a popíjeli pivko. Dost jsme se u toho pobavili, aspoň jsem se měl
komu svěřovat se svým velkým problémem, ale byl tu ještě jeden problém, který
mě sral snad více, než infekční penis. A to ten, že si neužiju s Bellou,
ten pocit, že už to mohlo být a Bella by se mi třeba v tuhle chvíli
nabízela sama, protože by pochopila, jak úžasný jsem, protože vím, po čem ženy
touží.

 

„Půjdeme do baru?“ zeptal se Jazz,
udivuje mě, že semnou poslední dobou tráví více času. Přitom to má s Alicí
pořád v pohodě, asi už si rozvrhl čas, jak trávit čas se svou milovanou a
přitom nekašlat na utrápeného bráchu.

„Aspoň Ti budu moct říct, jak se
dneska zase Bella tvářila když si nepřišel,“ pokračoval a zubil se.

„Jasně jdeme, a brnkni i Ericovi,
když už nemá tu prasečí chřipku, vytáhneme ho na pořádnou pánskou jízdu. Já se
jdu zatím namazat a připravit.“ Vyběhl jsem z pokoje a slyšel Jazze, jak
už telefonuje. Super. Eric mi na našich jízdách docela chyběl. Je to skvělý
picí partner, vydrží pít stejně dlouho, jako já. A nevadí mu uklízet zvratky.

 

V baru jsme byli za chvíli.
Sešli jsme se zase v původní sestavě čtyř. Já, Jazz, Rony, Eric. Šlo
vidět, jak se kluci těší, že si to tu dneska užijí, ale já se nějak extra těšit
nemohl, teda aspoň, co se sexu týče, mám ještě aspoň dneska vydržet a já pro
své zdraví a vitalitu udělám všechno.

 

Seděli jsme za barem a byli už trochu
napití, Začal jsem jim líčit svůj pohlavní problém, všichni jsme se při mém
vyprávění smáli, ale Jazz se najednou rozzuřil, vůbec jsem to nepochopil.

„No, možná kdybys Edwarde nešukal,
všechno, co má díru, tak by sis teď nemusel stěžovat!“ zařval na mě.

„Co řešíš, brácho?“ zeptal se ho
Rony a poplácal ho po zádech.

„Tady my všichni, včetně tebe jsme
byli takoví, a pořád jsme, tedy s tou výjimkou, že ty už nejsi,“ přidal se
do toho Eric, ale trošku se do toho zamotal. Koukl jsem se za ně, protože tam zrovna
nějaký opilý chlap vyvolával bitku, všimnul jsem si, že i Rony tam kouká a
chystá se každou chvíli zvednout.

„Víte, co radši půjdu,“ řekl
nasraně a odešel. Vážně odešel. Rony se taky, zvedl, ale šel řešit bitku. Bylo
to lehké, jen kývnul na vyhazovače a Ti už ho brali.

„Tak na zdraví?“ řekl se smíchem
Eric a jeho pohled sklouzl do mého rozkroku, myslel jsem, že naráží na mou
nemoc a tak jsem se zasmál a kopl do sebe panáka.

Po pár minutách mi došlo, co se
tady stalo a začal jsem vytáčet Jazzovo číslo, jenže se ozval hlas operátorky
se slovy „Volaný účastník, není dostupný“. Jazz býval dostupný vždycky,
zakládal si na tom, nenáviděl lidi, co měli mobil a nedalo se je nikdy sehnat.
Do prdele, proč mám takový divný pocit, že se něco stalo?

 

 

 

Bella:

 

Edward se celý týden neukázal ve
škole, od té doby, co vyhrál sázku se mi nějak vyhýbal. Svůj úkol za prohru
splnil, ale já ten svůj očividně nesplním nikdy. Bylo mi z toho divně, už
jsem se s tím smířila dokonce to chtěla, chtěla jsem se s ním vyspat,
ale on očividně ne. Že by se karty obrátili? Nevím, ale jestli nepřijde zítra
do školy už za ním asi přijedu a znásilním ho. Pochybuju, že by se bránil a
kdyby jo, nebránil by se dlouho, protože já vím, že tohle, chce i on.

„Co říkáš na tyhle?“ Alice mi
mávala před obličejem krvavě rudými boty z lesklého materiálu, na asi
kilometrovém podpatku. Něco pro mě.

„Ty jsou skvělé, vezmi 39, kupuju
je,“ usmála jsem se na ni.

„Já vím,“ křenila se na mě.

„A to ani nevíš co Ti najdu
za chvíli,“ zubila se nadšeně a přitom si pohrávala s různými boty.
Přirovnávala odstín kozaček, ke svému šátku, když najednou botu pustila. Začala
se klepat po celém, těle, oči měla vytřeštěné a pusu do kořán. Po nekonečně
dlouhých pěti sekundách bolestně zařvala.

„Jazz, ne!!“ Vykulila jsem na ni
oči, nechala tam všechny věci a vyběhla z obchodu. Běžela tak rychle, aby
vypadalo, že je jen nadaná sportovkyně, ale když jsme doběhli do garáží, ani
James Bolt, by se ji nevyrovnal. V autě byla hned a startovala. Tak, tak
jsem zabouchla dveře a jeli jsme.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se
zoufale. Pochopila jsem, že je něco s Jasperem, a že to asi nebude nic
pozitivní.

Jazz... motorka... nehoda,“
odpověděla rozklepaným hlasem a ještě více šlápla na plyn.