20.kapitola: Chce mě poslat na smrt?
Když jsem vešla do síně, měla jsem se pravděpodobně otočit a rychle zase vypochodovat... Na trůně seděl jen Aro. Marcus a Caius zde nebyli. Už toto mě mělo varovat...
,,Mám pro tebe misi... sebevražednou, jaké máš ráda.." oznámil mi chladně Aro. Díval se na mě.. nenávistně. Nevědomky jsem se přikrčila a trochu se otřásla. Měla jsem nutkání začít výhružně vrčet. A také se někam schovat.
,,Aro..." šeptla jsem ublíženě. Všechna nenávist i nevraživost ze mě vyprchala. Přece jen mě Aro na začátku měl rád... a já jeho. Jako svého otce. Aro se na mě tvrdě podíval a já si povzdechla. Narovnala jsem s důstojností se zeptala:
,,Jaký je úkol, pane?" Aro se na mě nevzrušeně podíval:
,,Novorození. S Erotem najdete africké novorozené a pozabíjíte je. " řekl chladně a já se na chvíli zaradovala. Aspoň půjdu s Erotem...
,,Nebude jich tam víc než 100.." ... na jistou smrt. dokončila jsem v duchu šokovaně. V duchu jsem zděšeně ječela. On se zbláznil! On je snad šílenec! Jakou šanci mají dva (možná silní, ale pořád jen dva) bojovníci oproti stovce novorozeným! Doprdele!
,,Nějaké ocenění? " zeptala jsem se drze. Když už na smrt, tak si chvíle před ní užiju. Aro se na mě chladně podíval a pak se krutě usmál.
,,Dám ti vlastní gardu... ale budeš muset v čestném souboji porazit někoho višího postavení... a možná ti zkrátím tvou povinou službu na sedm let." řekl a vyčkávavě se na mě podíval. A dočkal se.
,,Ale domluva zněla 6 let!" vřískla jsem. Už jsem se ve Volterře necítila jako doma. Aro celý ten pocit zkazil. Chtěla jsem pryč. Okamžitě. Hned! Nejlépe s Erotem po boku. Mít vlastní gardu můžu mít od tří čárek. Fér nabídka... kdybych jistojistě nešla na smrt.
V křečích jsem se sesunula na zem. Jane mě pálila darem. Malá mrcha. Už instinktivně jsem přes sebe přetáhla štít a hrála dál ukrutné křeče. Po chvíli to přešlo... já ještě chvíli nehnutě ležela na zemi a pak se né moc ladně zvedla.
,,Vrátím se pane.." řekla jsem chladně a s poklonou odešla z místnosti. A koutkem oka zahlédla Alekův soucitný pohled. Vzkypěl ve mě vztek.
O lítost nestojím! zavrčela jsem v duchu a odkráčela do pokoje. Tam jsem si vzala brašnu, do ní hodila kreditku a pár nutných věcí a chtěla vyjít z pokoje, když někdo zaklepal. Smutně jsem se usmála a vyzvala jsem ho dále. Erotův pach jsem poznala i přes dveře. Vztoupil stejně smutně se tvářící Erot. Porozuměla jsem mu beze slov. Jen jeho přítomnost způsobila, že mě všechen vztek přešel.
Sundala jsem si pomalu triko, kalhoty a pak i spodní prádlo... To už ke mně přistoupil Erot a jemně mě k sobě přivinul...
Dále na: http://moira.pise.cz/120435-izy-intrikarka-a-milovnice-20.html