Promiňte, že je tato kapitolka tak krátká, ale já teď nemám moc času... chystám se na pokráčko Edwarda a Isy.. tak si užijte aspoň ten kousek... m.
17.kapitola: Erote...!
Seděla jsem v ledadle a užírala se jeho pomalostí. Už jsem chtěla být v tom lese a všude to prohledat. Nadzvednout každý kamínek, prohledat každou kupu popela nebo se podívat pod každý strom!! Prostě ho najít. Erota. Uvědomila jsem si, jak moc mi na něm záleží. Možná ho opravdu miluju... jako svého druha. Brečela bych, kdybych mohla.
Konečně začalo letadlo sestupovat a já pak z něj vyletěla na hranici upířího běhu. Nezdržovala jsem se tím, že teď vůbec nevypadám jako člověk a vyběhla jsem do toho blbého lesa...
.........
Vletěla jsem tam a zahlédla rozlehlou mýtinu lemovanou ožehlými stromy. Svým upířím zrakem jsem hledala známky toho, že tu někdo přežil. A slunce mi hodně pomáhalo, neboť vesele svítilo a vše upírské rozzářilo. Vydala jsem se za prvním zábleskem, ale našla jsem jen kousek ruky. Pak to byla noha, prsty, ucho, oko a já nevím co ještě...
Začala jsem už docela dost panikařit. Co když ho spálili?! pak jsem se silou vůle donutila zavřít oči a zklidnit se. Pokud budeš panikařit, budeš vyděšená a bude větší pravděpodobnost, že nějakou stopu přehlédneš... nabádala jsem se úpěnlivě. Já něco najdu...
Určitě by Erota poznaly už jen podle pachu... přemýšlej trochu..! přesvěčovala jsem se, že ho nespálili. Nemohli. Nesměli! Pokud to udělali, tak budu zabíjet. A myslím to vážně.
Vzpomněla jsem si, jak si o mě Erot dělal starosti. Určitě mě šel hledat!... začala jsem jít za svým pachem... a úspěch! Můj pach se smísil s Erotovým a ... Štítův pach!! Ale on... to není možné... já ho.. nemožné!! Já ho zabila! Určitě! A i kdyby ne... nemohl se dát tak rychle dohromady! I když je novorozený! zase jsem začala panikařit, tak jsem si vrazila facku. Pomohlo to. Trochu.
Dále na: http://moira.pise.cz/119049-izy-intrikarka-a-milovnice-17.html