Dvojkapitola, poslední dvě části této povídky. Ať se líbí... :)) m.
22.kapiola - 1. část: Další extrémě težký boj... nic nového
Bylo zataženo. Divila jsem se, že nepršelo. S Erotem jsme ruku v ruce vyšli na břeh a okamžitě ucítili upíří pach. Ale nezdálo se mi pravděpodobné, že novorozený by se jen tak beze strachu producíroval mezi lidmi...
Šli jsme do lesa a rozbehli se. Nikoho jsme nepronásledovali... jen jsme si užívali vítr ve vlasech. Vlastně jsme s ničím nespěchali. Kdo by taky spěchal na vědomou smrt, že? A po dvou dnech jsme bohužel na jejich stopu narazili. Ironie , že? Kdybychom je hledali, tak bychom je za méně (i s Demitrim) než za týden nenašli. A my se jim prostě chceme co nejdéle vyhýbat a najdeme stopu ani né po dvou dnech... Ač jsem se to snažila brát s nadhledem, bylo mi k pláči.
Zaběhli jsme si zpátky do města, dosyta se napili a vyrazili po stopě. Oba jsme měli svou hrdost a čest. Cit pro spravedlnost a fér-play. Neuhýbaly jsme před svými povinostmi. Nijak jsme se na tomto nedohodli, prostě jsme to o tom druhém věděli. Nemuseli jsme mluvit. rozuměli jsme si beze slov. Hned, jak jsme začali upíry sledovat, přestali jsme spolu komunikovat. Neměli jsme si co říct. Zato naše těla ano.
Letmo jsme se dotýkaly, někdy se i políbili. Ale na milování ani jeden neměl chuť. Na to byla celá ta situace... moc zvláštní a nereálná. A navíc, co kdyby nás novorozeníá načapali při velice delikátní situaci?
.................
Narazily jsme na jejich skupinku. Kupodivu jich bylo méně než 80. Že by měl Aro špatné informace nebo jsme jen prostě měli "štěstí" a narazili na někoho ještě dalšího? A co bylo ještě lepší, oni se totiž prali mezi sebou!
Ale štěstí nám dlouho nevydrželo, protože se vítr obrátil a upíři zachytili náš pach.
Vše šlo rychle. Neváhali a ihned na nás, po menším dohadování, zaútočili.
S Erotem jsme se postavily zády k sobě a začali bojovat. Ihned jsem použila hlas, ale moc to nepomáhalo. Nevím proč, ale neměl stejný účinek jako minule, a navíc ovlivňoval i bojeschopnost Erota.
Radši jsem hlas směrovala na upíry přede mnou a snažila se je co nejrychleji vyřadit. Párkrát jsem vypomohla Erotovi tím, že jsem mu půjčila štít, ale ten se po chvilkové nepozornosti vždy vrátil ke mě. Ale začala jsem být unavená. Sice je pravda, že jsem se na začátku skoro topila v krvy, ale teď jsem se zase cítila vyprahlá. Bojovali jsme ... den? Dva?
Moje reflexy byly otupělé, začínala jsem mít trhanější pohyby. A až po pěti vteřinách.. PĚTI ! jsem zjístila, že mi chybý dva prsty. Upírovy přede mnou jsem otevřela čelist, neuvědomilým pohybem jsem mu prsty vytádla z pusy a strčila si je do kapsy a pak jsem ho poslala do pekel štítem.
Když jsem ho použila, tak jsem ho znovu poslala na pomoc Erotovi a bojovala s upírem přede mnou. A pak dalším. Dalším. Dalším a po něm zase dalším. Začala jsem být z toho zoufalá. V puse jsem měla nasládlou upíří krev a zuby mi trnuly při dalším a dalším trhání.
...........
Už jsme stáli na menší hromadě (ne větší než pět metrů) a na té jsme bojovali. Snažila jsem se různé kusy upírů házet co nejdál od sebe, ale zase se nějak poskládaly.. a štít mě zase (jaké překvapení!) neposlouchal. A pak najednou se to stalo...
Upíři už nepřicházeli po čtveřicích a neútočily ze všech.. (úplně všech) stran. Pomalu jsme s Erotem dotrhali poslední upíry a unaveně se o sebe opřeli. Sáhla jsem do kapsy a přiložila si k ruce prsty. Ty tak neuvěřitelně pomalu začali přirůstat k ruce. Kousek mé mysli si pomyslel, že to z dálky musí vypadat, jako bych si nasadila prstýnky.
,,Přežili jsme to, Erote?" zeptala jsem se šeptem. Věděla jsem, že jsem ,,živá,, a že na mě už nikdo neútočí, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo jich tolik. Přesně jsem jich roztrhala 153. Ale tolik jich nebylo... a trhala jsem, ničila a zabíjela 4 dny a 5 nocí. Zvedl se vítr a mě posypala sprška popela.
Zpozornila jsem.
Dále na: http://moira.pise.cz/119054-izy-intrikarka-a-milovnice-22-1.html
.....................
22... to je takové souměrné číslo, jako ulité pro konec této (pro mě dlouhé) povídky. Chtěla bych vám tedy oficiálně oznámit konec příběhů Belly, Isy a Izy... Doufám, že nečtete moc dobře mezi řádky, protože vás chci mým happyendem (jak u mě jinak xD) překvapit...
Doufám, že se vám ma povídka líbila a omlouvám se za ten krátký konec... moira
22.kapitola, 2.část : KONEC
Z pohledu Erota:
Ten upír jí doslova propaloval pohledem a Izy se mu drze dívala do očí. Opravdu si chvíle před smrtí užívala plnými doušky... Chvíle před smrtí?? Ano... odtud nemáme šanci se dostat. A ti upíři? Největší nepřátelé Volturů. A my na sobě máme černé pláště...
Snažil jsem se upoutat Izynu pozornost a nakonec se mi to podařilo.
,,Zemřeme Izy..." řekl jsem potichounku, ale tak aby nás všichni slyšeli. Zaměstnám jejich pozornost a ty utečeš! poslal jsem jí myšlenku. Začala odmítavě vrtět hlavou.
,,Ne... nenechám tě zemřít!" zakřičela na mě a podívala se na mě pohledem, jako bych se právě zbláznil. Nebo spadl na hlavu. Někdo v rohu překvapeně sykl. Cítil jsem, jak se z Izyna těla ve vlnách valí strach.. ale o mě! Bolestně jsem přivřel oči. Ona mě milovala. Sakra, já jí také miloval! Ty zasranej parchante, shnij v pekle! adresoval jsem Arovi nadávku. Dlouho jsem necítil takový vztek. Ani strach. Doufal jsem, že se odtud Izy dostane. Musí. Pak by si místo mě mohla najít Edwarda a šťastně žít...
Izy se na mě podívala. Ty kruté, chladné oči přetékaly strachem, láskou a bezmocí. Byla tak krásná. Je krásná. Izy je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Miluju tě, ty malá čarodějko... poslal jsem jí myšlenku. Bez zaváhání mi přišla odpověď.
Také tě tak šíleně miluju. Dvakrát jsem se zamilovala a podruhé lásku už nechci ztratit, Erote... prosím!
dále na: http://moira.pise.cz/119055-izy-intrikarka-a-milovnice-22-2.html