IGNORANT A HYSTERKA - 24. kapitola

Vánoce, vánoce přicházejí. všem pozůstalým navědomí se dává, že zimní semestr splněn a zkouškové období ukončeno. Tudíž to znamená, že je zde semestr letní, což znamená, že jsou tady nudné přednášky, což znamená další kapitoly. Omlouvat se už nebudeme, takových keců jsme tu napsaly dost a dost a jako odškodné je tady extra extra dlouhá kapitola. Za chyby v ní se omlouvám, nikdo není dokonalý. Takže kdo věrně vydržel a čekal povinně přečíst a komentíček napsati. Kdo nevydržel má smůlu a my taky. Takže dost blo žvanění, dejte se do čtení :-) P.s. vytáhnout kapesníky :-)

 

24. kapitola
POHLED ROSALIE
Tak teď to její zvláštní chování chápu. Ona před námi tajila děti, mé synovce. Jsem teta, Edward má ale štěstí. Tak moc si přeju mít vlastní potomky s Emmettem. Nevím, čím si to zasloužili, ale jsem šťastná i za ně, aspoň se mi částečně splní můj sen. Budu moct sledovat jak synovci vyrůstají, učí se, poznávají svět a já budu moct být u toho. Tedy doufám. To co předvedl Edward byla pěkná blbost byla pěkná blbost, ale to jak ho z domu vyhodily vlastní děti je zpětně fakt vtipné i když jsme na tom byli všichni stejně. Když se na to podívám zase z Edwardova pohledu, nemůžu se mu divit, že tak vyletěl. Já bych byla ještě horší, kdybych se něco takového dozvěděla. Doufám, že se Edward nějak rychle vyrovná s tím, co se dneska stalo. Chtěla bych jít za Bellou a dětmi co nejdříve na návštěvu.
 
POHLED JASPERA
Potom co jsme byli tak zvláštním způsobem donuceni opustit Bellin dům, jsme se všichni vrátili k nám. Na každém bylo vidět, jak přemýšlí o tom, co se stalo. Chudák Edward, jakoby mu nestačily ty jeho. Já byl na tom podobně, vnímat teď pocity mé rodiny bylo náročné. Všichni cítili zklamání, smutek, lítost, štěstí, ale měli i zlost. Všem nám bylo líto odchodu a toho co jsme tím způsobili. Smutek vládl především proto, že nám Bella nevěřila a chránila před námi děti. Štěstí a naděje vládly díky tomu, že bylo vše odhaleno a vše se snad zpraví. Naštvaní byli všichni na Edwarda a jeho reakci. Nikdo nevěděl, jak by se zachoval, ale určitě neměl křičet a třást s Bellou. No doufám, že si ti dva všechno co nejdřív vyříkají a usmíří se.
 
POHLED EDWARDA
Pane bože, kdybych to jen tušil, nikdy by k tomu nedošlo. Mohl jsem sledovat Bellu, jak ji roste těhotenské bříško, prožívat s ní každičký den, být na kontrolách u doktora, být u toho, když začali v bříšku kopat, chodit s Bell‘s po obchodech a vybírat dupačky, hračky, zařizovat pokojíček, sestavit postýlky, koupit velké rodinné auto a hlavně být u porodu. Být hrdým otcem a všem se chlubit. Omyl! Ani jedno se nestalo a možná to nebudu moct ani dohnat nebo se aspoň o to pokusit. Já jsem takový vůl. Ta moje reakce byla fakt špatná. Nevím, co to do mě vjelo. Musím to nějak vyřešit. Nejdřív se Belle omluvím a pokusím si s ní o tom rozumně promluvit. Neměl bych tam ale přijít s prázdnýma rukama, takže nákupy. Z vedlejšího pokoje se ozval nadšený výkřik.
‘Bez tebe Alice.‘
„Jsi, hrozný Edwarde.“
„Já vím,“ zasměju se.
Zítra zajedu do hračkářství a květinářství a pak za Bellou a dětmi. Dnes už je nebudu otravovat. Znovu jsem se vrátil k tomu, co se dnes stalo. Vzpomínal jsem, jak vypadala Bell‘s, když svírala v náručí jednoho z mých synů. Vybavoval jsem si, jak vypadali mí chlapci, jestli měli mé rysy nebo Belliny. Byli podobní nám oběma. Závidím Emmettovi a Jasperovi, mohli je mít u sebe na rozdíl ode mě. Nemůžu se dočkat zítřka. Asi vykoupím celé hračkářství.
 
POHLED BELLY
Tak včera to nedopadlo moc dobře. Poté co Cullenovi odešli si děti lehly na zem a okamžitě usnuly. Nechápala jsem co se děje a začala panikařit, když mě napadlo, že za to pravděpodobně může jejich nadměrné použití schopností. Chudáčci byli vyčerpaní. Poodnášela jsem je do postýlek, jenže sama jsem spát nemohla a ani nechtěla. Celá ta situace mě rozrušila na tolik, že bych neusnula. Navíc jsem chtěla dávat pozor na syny, kdyby se jejich stav změnil. Hned jak ráno nastala normální hodina, zavolala jsem do práce a vzala si volno na zbytek týdne. Kluci pořád spali. Už spí dvanáct hodin. Znovu mě popadl strach. Měla bych zavolat doktorovi, aby je vyšetřil, ale nemůžu mu říct, co se stalo. Jediná možnost je Carlisle. Ještě počkám a uvidím. Po uplynutí dalších dvou hodin jsem to už nevydržela. Zrovna, když jsem vyťukávala číslo se ozval domovní zvonek. Ježíši, kdo zrovna teď otravuje. Celá nervózní, rozechvělá a naštvaná jsem bez přemýšlení otevřela dveře. Chtěla jsem danou osobu vyhodit, ale nenacházela jsem slova. Za dveřmi byl totiž Edward. Stál tam s omluvným úsměvem, v rukou hromadu tašek a ohromnou kytici.
„A…ahoj,“ vykoktala jsem nakonec.
„Ahoj, dřív než mě vyhodíš, chci se ti za ten včerejšek omluvit. Nevím, co mě to popadlo. Je mi to strašně líto. Promiň. Doufám, že mi odpustíš a jako omluvu jsem donesl nějaké maličkosti.“
„Maličkosti? Vypadáš jako vánoční stromeček.“ Nevěřícně jsem ho pozorovala.
„No asi máš pravdu. Přehnal jsem to, ale když jsem se pustil do toho nakupování, nemohl jsem přestat. Byl jsem jak Alice, akorát já nakupoval v hračkářství.“
„To vidím. Pojď dál.“
„Děkuju, mohli bychom si promluvit o tom, co se včera stalo?“
„Klidně, pokud neuděláš další scénu.“
„Ne neboj, to už se nikdy nestane. Víš, mě to opravdu mrzí. Chtěl bych, aby si mi o všem vyprávěla, když jsem o to přišel. Pokud by ti to nevadilo.“ Nevěřila jsem svým uším. Myslela jsem, že se bude chovat jinak. Byl neskutečný, ani mě nenapadlo ho odmítnout.
„Jistě, vůbec mi to nevadí.“ Šli jsme do obývacího pokoje. Edward se posadil a já si vzala alba, kde mám většinu fotek. Sedla jsem si vedle něj.
„Bell‘s kde jsou děti?“
„Spí. Poté včerejší akci jsou velmi unavení. Množná zavolám Carlislovi, aby je prohlédl, ale teď k tomu, co jsi chtěl.“
Začala jsem vyprávět o všem tom hezkém, co se v těhotenství děje a ukazovala fotky z ultrazvuku. Potom, jak probíhal porod, jak se zjistilo, že čekám místo dvojčat trojčata, ale vynechala jsem to, jak Jess málem zemřel. Řekla jsem mu i o té reportáži.
„No páni, já to cítil, když se narodili a tu reportáž jsem viděl, všichni jsme ji viděli. Měl jsem při tom pocit, že ty děti musím najít a chránit. Teď už vím proč.“
Nevěřícně jsem na něj koukala. Poté jsem pokračovala dál ve vyprávění. Celou dobu Edward tiše poslouchal a prohlížel si alba. Ke každé z fotek jsem mu něco řekla. Na tváři měl radostný výraz a v očích se mu odráželo spoustu emocí jako např. úžas, pýcha, nadšení ale i smutek.
„Bello, mohl bych se s nimi setkat?“
„Pojď, půjdeme se na ně podívat.“ Šli jsme do dětského pokoje. Edward mě se zaváháním následoval do místnosti.
„Ještě spí, snad se brzo vzbudí,“ šeptala jsem. Edward pomalu postupoval k první postýlce. Šla jsem k ní taky, ležel v ní Jess.
„Neboj se. Jmenu je se Jess, je nejmladší. Moje překvápko, dala jsem mu jméno po Japerovi.“ Říkala jsem mu. Edward stál vedle mě a koukal dolů. Natáhl se, aby ho pohladil, ale zaváhal, podíval se na mě a já na znamení souhlasu přikývla. Dívat se na Edwarda bylo zvláštní. Tolik jsem si přála ho takto vidět a teď se to stalo. Když byl schopný pokračovat dál, šli jsme k další postýlce.
„Tady spinká Anthony, je naopak nejstarší. Jméno má po tvém otci i po tobě.“
„Moc ti děkuju, můj otec by byl nadšen.“ Po další chvíli pozorování Tonyho jsme šli k poslední postýlce.
„Tady je Matt. Jmenuje se po Emmettovi a je prostřední.“ Oba jsme koukali na chlapce a hlavou se každému z nás honily různé myšlenky.
„Bell’s musím ti poděkovat. Nikdy jsem si nemyslel, že mě potká něco tak úžasného. Jako upír jsem se smířil s tím, že nebudu mít děti, ale s tebou je to všechno jinak. Jsi můj zázrak. Děkuji!“ a na to mě Edward objal. Když mě přestal objímat, všimla jsem si, že Matt na mě kouká.
„No konečně ses probudil a jak tak koukám tak všichni.“
„Edwarde, vezmi prosím Jessiho a Anthonyho, půjdeme do herny.“ Já vzala Matta. V herně jsem je postavila na zem. Dřepla jsem si před chlapce. Vím, že mi budou rozumět, tak nemusím mít strach. Chytila jsem Edwarda za ruku a stáhla k sobě.
„Kluci, toto,“ ukázala jsem na Edwarda „je váš táta.“ Ed sebou škubl.
„Má vás rád, nebyl tu s vámi, protože nevěděl, že jste se narodili.“
„Mama,“ řekl Jess a koukal na mě, pak se podíval na Edwarda.
„Tata.“
„Ano, já jsem máma, Edward je táta.“
Tony se otočil taky a teď už ke svému otci řekl: „Tata, pusu.“
„Taky, taky“ nedal se Matt. Jess natáhl směrem k Edwardovi ručičky, aby ho objal a Ed teď nevěděl co dřív. Byl tak nadšený a šťastný. Nechala jsem ho s nimi a sama si šla sednout na druhou stranu pokoje na sedačku pokochat se tím pohledem. Jakmile jsem si sedla, začala mě přemáhat únava, která se během včerejška a dneška nahromadila. Během chvíle jsem usnula.
 
POHLED EDWARDA
Táta. Jsem táta! Bella řekla, že jsem táta i kluci mi tak řekli. Jsem skoro ten nejšťastnější muž na světě. K naprostému štěstí mi už chybí jen to, abych mohl být zase s Bellou. Chlapci se dožadovali mé pozornosti. Netušil jsem jak to vyřešit. Tak jsem si nakonec klekl na zem a všechny tři si přitáhl do svého objetí. Je to neskutečně pobavilo, tak se začali smát. Poslouchat jejich smích byla pro mě symfonie. Každý z mých synů mě chtěl poznat. Seděl jsem na zemi a oni si mě důkladně prohlíželi a prozkoumávali. Tahali mě za vlasy a šťouchali do mě svými prstíčky. Přišlo jim to velmi zábavné, tak jsem je nechal. Byl jsem pro ně jiný, než jsou lidé nebo oni a Bella.
„Študený,“ říkal Tony a já mu to odkýval. Matt mi zkoušel poslouchat tlukot srdce, ale nic neslyšel.
„Šrdíško? Ty nemáš šrdiško?“
„Ale ano mám, jen už nejde slyšet víš. Já nejsem jako vy.“ Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Nakonec to asi nějak pochopili, protože mi to odkývali. Po nějaké době jsem si všiml, že Bella spí v rohu pokoje.
„Kluci, teď musíme být potichu, maminka usnula.“
„Maminka špí.Pšššt.“ začali ukazovat. Jsou opravdu neskuteční, už teď je miluju tak moc, že jsem pro ně schopný obětovat i život a to je neznám ani hodinu.
„Odneseme mamku do postele jo?“ Vzal jsem Bell’s do náruče a vydal se hledat její ložnici. Kluci za mnou běželi, aby mi pomohli. Matt svou schopností otevřel dveře od její ložnice. Díky tomu jsem věděl kam zamířit. Položil jsem Bellu do postele, sundal ji boty a přikryl. Nemohl jsem si ovšem odpustit ani lehký polibek na čelo. Anthony, Matt i Jessi pohladili Bellu po vlasech. Její reakcí na to bylo, že se usmála ze spaní. Ten pohled, jak naše děti dávají Bell’s „dobrou noc“ stojí za všechno utrpení světa. Přitom pohledu jsem byl schopný brečet, kdyby mi to má podstata dovolovala. Radši jsme nakonec odešli a nechali Bellu vyspat.
 
POHLED BELLY
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že se nacházím u sebe v pokoji. Nevěděla jsem, jak mě tam kdo dostal ani, co se stalo s Edwardem a dětmi. Rychle jsem se převlékla z toho zmuchlaného oblečení a utíkala do herny. Nikdo tam nebyl. Běžela jsem zpátky k dětskému pokoji. Tam bylo taky pusto a prázdno. Musím se uklidnit, takhle nic nevyřeším. Když se mi to konečně povedlo, zaposlouchala jsem se do zvuků, které se ozývaly v domě. Uslyšela jsem smích. Z kuchyně. Rychle jsem tam šla, ale pohled, který se mi naskytl mě přimrazil ke dveřím. Na židličkách u kuchyňské linky stáli Jess, Tony a Matt, každý před sebou misku pravděpodobně s těstem, podle toho, že všichni byli od mouky a s úsměvy od ucha k uchu. Edward stál kousek dál. Měl na sobě taky mouku i svůj úžasný úsměv. Při mém vstupu se všichni otočili. Kdy by je viděl, asi by pukl smíchy. Sama jsem měla co dělat, abych se udržela nesmát.
„Mami, děláme ti buchťu. Doopravdiškou. Táta nám pomáhá.“ Informoval mě důležitě Matt.
„Vážně. Tak to už se moc těším.“ Kluci se opět pustili do práce ještě s větším nadšením, než měli předtím.
„Bello, omlouvám se za ten nepořádek. Snažil jsem se, abychom toho co nejmíň umazali, ale bitva s moukou zhatila mé plány.“
„To je v pohodě, aspoň už chápu tu mouku na lustru,“ usmála jsem se.
„Můžeme si potom promluvit, až to tady skončíme?“ zeptal se náhle vážně.
„Jistě,“ odpověděla jsem zaskočeně. Abych rychle změnila téma, zeptala jsem se: „Nepotřebujete pomoct?“
„Ne, to je v pořádku.“
„Vážně?“
Teď s odpovědí zaváhal. „No, možná trošku. Přece jen s tím máš víc zkušeností.“
Společnými silami jsme upekli dvě buchty. Jedna byla pro mě od kluků a druhá zase pro ně. Když si kluci hráli se svými novými hračkami, které jim Edward koupil, měli jsme konečně čas si promluvit.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„Klidně se ptej, Edwarde.“
„Mohl bych pravidelně navštěvovat naše děti. Už teď je miluju. Chtěl bych být dobrým otcem, pokud mi to dovolíš.“
„No, popravdě jsem ráda, že to říkáš. Zaslouží si mít otce a ty jsi skvělý už teď. Takže se nemusíš bát, že bych ti v tom bránila. Jen se musíme dohodnout na nějakých základních pravidlech, pak by neměl být problém.“
„Moc ti děkuju.“
„Takže, než je navštívíš, měl by si zavolat, abych o tom předem věděla. Taky mi musíš říct předem, když je budeš chtít někam vzít, ať zbytečně nevyšiluju.“
„S tím naprosto souhlasím. Kdybys chtěla něco změnit, klidně můžeš i později.“
„Napadá mě ještě jedna věc.“
„Jaká?“
„Nerozmazluj je. Chci, aby si dokázali vážit věcí a ne aby z nich byli rozmazlení spratci, co si myslí, že jim celý svět leží u nohou.“
„Budu se snažit, i když budu mít nutkání koupit jim všechno, co si budou přát, ale máš pravdu, jako rodič to nemůžu, tedy nemůžeme dovolit.“
„Jsem ráda, že si rozumíme.“
Při tom rozhovoru mě napadla ještě jedna věc. Myslím, že Edwarda by to potěšilo a mě by ubyly starosti.
„Edwarde, mohla bych mít na tebe jednu prosbu, pokud by ti to nevadilo?“
„jistě, vše je předem splněno.“
„Děkuji. Víš, já a děti jsme poloupíři a k životu kromě normálního jídla potřebujeme i krev. Neboj jen zvířecí,“ snažila jsem se ho uklidnit, když se vyděsil, „jsme na půl lidé, takže lidská krev nepřipadá v úvahu, ale shánět zvířecí krev pro čtyři osoby je dost obtížné. Já sama zvládnu ulovit jen srnku. Děti ještě neloví, a proto bych tě chtěla poprosit, jestli by si nám neudělal nějaké zásoby krve. Pro tebe to není takový problém, jako pro mě. Co říkáš?“
„Já, já nemám slov. Teď se opravdu jako kdysi budu starat o potravu pro svou rodinu. Doslova budu pro ni lovit. Moc ti děkuju. Děkuju, že mi tak věříš. Jsem ten nejšťastnější člověk nebo upír na světě. Neboj se od každého druhu zvířete v okolí, vám přivezu tolik krve, kolik budu moct.“
Nadšeně hovořil. Kdyby byl Alice, tak by i nadšeně poskakoval po pokoji. Den tak utekl jako nic a Edward odcházel. Ještě jsme se domluvili na tom, že zítra přijde se všemi, aby proběhlo i oficiální seznámení s babičkou, dědečkem, tetičkami a strýčky.