IGNORANT A HYSTERKA - 22. kapitola

Ahojky všem. Abych předešla přidávání povídek jednou za měsíc, přináším Vám další kapitolu. O tuhletu jsem Vás nemohla prostě připravit a nechat Vás na ni čekat příliš dlouho, mě samotné se moc líbí. Jen něco málo z ní prozradím: je to tady. Tak příjemné počtení a nezapomeňte nám sem hodit nějaký ten komentík. :-) :-) :-)

 

21. kapitola
 
POHLED BELLY
Dny plynuly rychle za sebou, až se změnily v týdny. Celý svůj čas jsem teď musela dělit mezi práci, Cullenovy a děti. Je to nesmírně náročné, ale díky svému poloupírství to zvládám. V práci, tedy ve firmě jsem bývala jen tři hodiny po ránu. Jinak jsem tvořila především doma ve svém ateliéru, když chlapci usnuli. Rodinka Cullenových se snažila se mnou strávit co možná nejvíc času a vrátit se do starých kolejí jako ve Forks. Někdy bylo velmi těžké odmítat jejich nabídky, jako například jet s nimi na prodloužený víkend do hor. Ale protože nevěděli o dětech nemohla jsem je prostě vzít s sebou, proto jsem tyto akce zarputile odmítala. A tak jsem všechen svůj volný čas, který jsem si vydobyla, trávila doma nebo na zahradě a užívala si šťastných chvilek s Tonym, Mattem a Jessem.
Ovšem čas strávený s Edwardem nespadal ani do jedné kategorie. Za celou dobu co jsme „přáteli“ se nikdy nechoval nepatřičně, ale dělalo mu velké potíže se chovat jen jako kamarád, i když se snažil. Chová se hezky, navštěvuje mě v práci, někdy mě při práci jen pozoruje zamilovaným pohledem, jindy si povídáme o všem a o ničem. Ale pořád mi nosí květiny, občas nějakou zajímavou knížku, když mě vidí mluvit s jiným mužem, slyším, jak slabě vrčí ze žárlivosti a občas mi řekne, že mě miluje. Je to hezké, ale kamarád se tak přece nechová. No, já mám co říkat, taky k němu nechovám city jako k nějakému kamarádovi. Takže je to spíš přátelství na hraně. Otázkou je, kdy se to zvrtne a nastane změna a u koho.
Dneska jsem v práci dlouho. Ráno jsem si splnila své obvyklé povinnosti, poté následovala porada ohledně nových návrhů a trendů na další sezonu. Po schůzi jsem si šla chystat věci do kanceláře. A teď přišli Cullenovi.
„Zdravím, copak potřebujete, že jste tu všichni?“ zeptala jsem se na úvod.
„Ahoj Bello,“ řekli sborově, čímž mě pobavili.
„Bello, chtěli bychom tě pozvat k nám na večeři,“ oznámí mi Alice.
„No já nevím,“ chci být doma s kluky.
„Záleží na tobě, a jestli se ti to vůbec bude hodit.“ Rychle navrhovala Esme, když v tom se mi rozezvonil mobil. Okamžitě jsem dostala strach. Hrála mi totiž melodie, kterou mám nastavenou pro chůvu a ona mi ještě nikdy nevolala. Rychle jsem se vrhla k tašce a začala lovit telefon. Nevšímala jsem si návštěvy, která měla nechápavé výrazy. Konečně jsem ho měla v ruce a mohla přijmout hovor.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem okamžitě.
„Musíš okamžitě přijet,“ ozval se hlas na druhé straně.
„Jedu tam, co se stalo?“ Popadla jsem kabelku a vyběhla rychle směrem k parkovišti. V telefonu se jen ozvala stejná odpověď. Rychle ukončím hovor a nasednu do auta a řítím se vysokou rychlostí směr domů. Před domem dupnu na brzdu a vběhnu do domu. Volám Amandu a ta po chvilce přijde a je úplně v klidu.
„Co tu děláš?“ ptá se.
 „Myslela jsem, že přijdeš později.“
„Cože? Vždyť si mi volala, že…“ v tom mi to dojde. Malý Anthony použil na Amandu svoji schopnost.
„Jo, jo skončila jsem dřív. Už můžeš jít domů.“ Rychle jsem to zamlouvala ať si ničeho nevšimne. Jen co se otočila, utíkala jsem do pokoje, kde by měli být všichni tři. Jakmile rozrazím dveře, okamžitě spustím.
„Anthony Masene Cullene, nepamatuješ si, co jsme si říkali o používání svých schopností na druhé osoby? Prosím tě, můžeš mi říct, proč si to udělal?“ Nebyla jsem schopná křičet, ale aspoň káravý tón se mi podařil. Naštěstí jsou v této oblasti vyspělí a tak mi rozumí.
„Bylo nám šmutno,“ kuňkne. Ach jo, co s nimi mám dělat. Objala jsem ho a dala mu pusu.
„Příště už to ale nedělej. Ano! Moc jsi maminku vyděsil.“
„Jo,“ usmál se „a zůštaneš tu š námi?“
„Jistě zlatíčko,“ ujistila jsem ho.
„Mami, kdo jšou ti lidé?“
„Jací?“
Otočím se a tam stojí všichni Cullenovi.