IGNORANT A HYSTERKA - 21. kapitola

Nazdárek naši milí a věrní čtenáři. Opět a zase se hlásíme a prudíme s další kapitolkou. Víme, že omluvy jsou ohrané, ale musítě pochopit, že škola je náročná a do toho ještě praxe. Mno, ale nebudeme zdržovat. V této kapči se Edward s Bellou posunou o kousek dopředu a pak přijde úplná pecka, ale to až později. mockrát děkujeme za komentáře a nezapomeňte i k této kapči něco pisnout. Tak příjemné počtení :-) :-) :-)

 

21. kapitola
POHLED BELLY
Po improvizované přehlídce jsme všichni seděli v obýváku na sedačce a kolem nás se rozprostíralo trapné tíživé ticho. Každému se ve tváři odráželo spoustu pocitů, ale jeden byl u všech stejný, zvědavost a touha po odpovědích na jejich otázky. Nejvíce to však bylo znát na Edwardovi. Neustále na ně koukal, za tu dobu co jsem zde byla, ani na vteřinu ode mě neodtrhl zrak. Měla jsem z toho protichůdné pocity. Nedocházelo mi, proč to dělá. Když mě opustil, říkal, že mě nemiluje, ať si žiju tak jako předtím než jsme se potkali. Ovšem teď na mě bez přestání zírá s takovým zvláštním výrazem v očích. Snažila jsem se to ze všech sil ignorovat. Z části se mi to i dařilo, ale přesto všechno jsem ho milovala a taky mi dělal dobře jeho zájem. Nakonec tu napjatou atmosféru přerušil hlas Carlisla.
„Bello pokud by to nevadilo, chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Klidně se ptej,“ pobídla jsem ho.
„Víš, hrozně moc by nás všechny“ slovo všechny zdůraznil „zajímalo, co se s tebou stalo, když jsme odešli. Vidíme, že se z tebe stala slavná osobnost, ale nechápeme, jak k tomu mohlo dojít. Přece jen ty a móda jste nebyli nejlepší kamarádi.“ Chvíli jsem přemýšlela nad odpovědí. Co všechno mám říct, ale jedno bylo jisté, o dětech jim neřeknu. Bůh ví, kdy zase jen tak zmizí. Stačí, že můžou opět ublížit mě, ale mým synům nikdo ubližovat nebude.
„No ani nevím kde začít,“ začala jsem.
„Měsíc po vašem opuštění Forks zemřel táta a protože mě tam už nic nedrželo, předčasně jsem odmaturovala a odjela, našla si práci a byt. Pak jsem jednou uviděla inzerát, kde bylo, že začíná večerní kurz pro začátečníky, kteří by chtěli být módními návrháři. Tak jsem tam šla. Po dokončení kurzu má učitelka poslala některé mé návrhy do různých firem. Ty se líbily a já mám novou práci. Toť vše. Ještě nějaké dotazy?“
„Bello, že ty si nám všechno neřekla?“ zeptala se Alice.
Ajajaj, tak mi to lhaní až tak nejde.
„Alice, to co jsem vynechala je jen moje věc.“
„Tak jo, ale přece jen mě zajímá ještě jedna věc. Mohla bys nám vysvětlit tu záhadu kolem tebe? Myslím tím tu podobu s upírem. Nejsi upír, ale ani člověk. Všimli jsme si, že máš znaky obou.“
„Tohle bych si nechala na někdy jindy. Není to mé oblíbené téma. Raději se mu vyhýbám, tak pokud dovolíte…“ nechala jsem větu nedokončenou. Snad pochopili. Radši rychle obrátím téma hovoru jiným směrem.
„A co kdybyste mi zase řekli vy, co jste dělali během té doby?“
Naštěstí má otázka zabrala. Chytili se jí. Každý mi řekl, co dělal, čemu se věnoval. Emmett s Rosalie se oddělili od rodiny a užívali si samoty v horské chatě někde v Kanadě, kde prý mohli bez problémů dovádět. Alice s Jasperem zůstali se svými rodiči. Rozhodli se navštěvovat vysokou školu místo obvyklé střední. Carlisle se věnoval své práci. V nové nemocnici se zaměřil na kardiochirurgii a Esme pracovala jako vždy doma. Edward nic neřekl, tak vím jen to, že opustil rodinu a cestoval po světě. Když jsem si uvědomila kolik je hodin, rychle jsem se rozloučila a spěchala domů.
 
POHLED ROSALIE
Edward stál na verandě a koukal za odjíždějícím autem, ve kterém seděla Bella. Až teď když odešla mi došlo, jak zvláštně se chovala. Bylo na ní vidět, že už dávno není tou Bell‘s z Forks. Teď je z ní vzdělaná, sebevědomá žena. Není tolik vystrašená, ale její klady zůstaly. Je stále milá, ochotná, obětavá a stále lidská, i když by se dalo o tom pochybovat. Vypadá jako by byla z části upír z části člověk, ale to co mě na ni nejvíc udivilo, bylo to, jak se chovala při dotazu na svou minulost bez nás. Byla nervózní a rozmýšlela si každé slovo. Něco před námi tají. Prostě se v tom skoro tříletém odloučení muselo stát něco, o čem nechce mluvit. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě napadá, že to má něco společného jak s její kariérou (přece by jen tak zničehonic nešla na návrhářský kurz) tak s námi. Jak do toho všeho zapadá moje rodina to nevím, ale nikdo mi nezabrání v tom, abych to zjistila. Nepopírám i mně chyběla a mám ji celkem ráda. Bohužel pokud neodhalím tajemství její minulosti, nebudu jí stoprocentně věřit. Naštěstí teď Edward nevnímá myšlenky ostatních, tak o tom neví a vědět zatím nemusí. Až budu znát pravdu vše mu řeknu,ale teď je to zbytečné. Jen ať se v klidu soustředí na svůj cíl, získat bellu.
 
POHLED EDWARDA
Ach jo, Bella odjela a to jsem jí chtěl toho tolik říct. Možná je to dobře, nejdřív bych se měl dát do pořádku. Než jsem stihl něco říct, přiřítila se za mnou Alice.
„Já jsem tak šťastná. Pojedeme nakupovat, tak se běž obléct, ať můžeme vyrazit.“ Oznámila mi a při tom nadšeně poskakovala.
O tři hodiny později v nákupním centru:
„Alice, nechme toho už. Vždyť mám nakoupený celý nový šatník, co ještě po mě chceš?“
„Edwarde, mohli bychom ti teď třeba koupit nějakou pánskou kosmetiku,“ navrhovala pohotově.
„Ale já jsem upír, vůbec to nepotřebuju. Hele, co to udělat takhle. Ty běž na tu kosmetiku, kterou nakoupíš pro sebe.“ Hledal jsem rychle další řešení.
„To bych mohla, ale co budeš během té doby dělat ty, hm?“
„Půjdu koupit Belle nějaký dárek. Chci si s ní o všem v soukromí popovídat a nemůžu přijít s prázdnýma rukama.“
„Super, konečně taky začneš něco dělat. Dneska ses zmohl na to jen na ni čučet.“ Spražila mě, aspoň že ten plán schvalovala.
„Konečně se splní ta týden stará vize. Jak to dopadne to ti neřeknu. Nevím totiž, jak se rozhodne, až ji navštívíš a všechno vysvětlíš. Promiň.“
„Mě se nemáš za co omlouvat. Nemůžu mít pořád nějaké výhody. Kdybychom byli lidé tak to takhle nemuselo skončit, ani nevíš, jak moc si přeju, aby mi odpustila.“
„Neboj, všechno bude v pořádku a my budeme opět šťastní, tak jako předtím.“
„Díky Alice. Jdu se radši po něčem hezkém podívat.“
Vůbec nic mě nenapadlo, co Belle koupit jako dárek, aby mi odpustila. Přemýšlel jsem o krásném šperku, drahém parfému a luxusním autě. Ale fakt, že by se jí ani jedna věc nelíbila tehdy, natož teď, kdy si je sama může pořídit, mě utvrdila v tom, abych vybral něco jiného. Při procházení nákupním centrem se nápad na dárek objevil. Koupím ji její oblíbenou knihu Na větrné hůrce. Snad se jí bude líbit. Ještě nechat zabalit a zítra ji navštívím v práci.
 
POHLED BELLY
O den později
Kdo mě zase otravuje při práci? Pořád někdo něco chce a nenechá mě pracovat. Při pohledu do haly se mi zastaví dech. Stojí tam Edward a je sám. Co tady jen může chtít. Hned jak si mě všimne, usměje se tím svým pokřiveným úsměvem a já mám pocit, že se mi brzo podlomí nohy.
„Ahoj Bello,“ pozdraví.
„Ahoj Edwarde, co tady děláš?“ snažím se tvářit normálně.
„Chtěl bych si s tebou promluvit, ale v soukromí. Tady to jaksi nejde.“
„Vůbec nevím, o čem bychom se měli my dva bavit,“ opět se mi vracela stará bolest.
„Chci ti všechno vysvětlit. Prosím, neodháněj mě od sebe.“
„No tak dobře. Půjdeme ke mně, ale ať je to rychlé prosím tě.“
Celou cestu až k ateliéru mě pozoroval. V jeho pohledu byla rozeznatelná radost, naděje a láska. Vůbec mi to nedávalo smysl. Jeho chování, když mě opouštěl a teď bylo tak rozdílné. Snad mi to vysvětlí, když si chce promluvit. Konečně jsme na místě.
„Tak můžeš začít, poslouchám,“ nakážu a čekám, co mi řekne.
„Bello, já ti lhal,“ přizná se strašně smutným výrazem ve tváři.
„A v čem?“ nechápu.
„V tom, že tě nemiluju a nechci být s tebou. Nikdy se nic nezměnilo, stále tě miluju a nikdy nepřestanu. Odešel sem jen proto, abys mohla žít svůj lidský život. Vystudovat školu, najít si muže, mít s ním děti, zestárnout a zemřít. Kvůli mně ses toho všeho chtěla vzdát. To jsem nemohl dovolit. Teď je mi všechno jedno. Když tě vidím, vím, že už nebudu schopen znovu tě opustit. Prosím odpusť mi vše, co jsem ti svým odchodem způsobil. Doufám, že mi jednou odpustíš a snad bychom někdy mohli být přáteli.“
Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Opustil mě, protože mě miluje až příliš. On mě pořád miluje. Chce, abych mu odpustila. Ale já už to udělala dávno. Bylo to tehdy, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Chce být můj kamarád. Nevím, jestli to zvládnu, vždyť ho i přes to všechno stále miluju. Ale nemůžu mu odpustit hned teď. Nejdřív mi to bude muset dokázat. Až mě opravdu přesvědčí, možná bychom mohli být zase spolu a když to zvládne, řeknu mu o dětech, ale teď ne. Ať se snaží chlapeček a při tom si na něj vymyslím nějakou hezkou pomstičku. Z mých myšlenek mě vytrhl opět Edwardův hlas. Asi jsem se zamyslela na příliš dlouhou dobu.
„Jsem v pořádku, neboj se o mě,“ klidnila jsem ho.
„Bello a jako takové malé odškodnění jsem ti něco koupil.“
„Edwarde, já nic nechci,“ protestovala jsem.
„Je to jen drobnost. Prosím.“ Ach ty jeho oči. Ne nedívej se mu do nich.
„No tak dobře.“ Radši souhlasím, než podlehnout jeho pohledu. Vzala jsem si od něj úhledně zabalený dárek. Trochu těžký, hranatý. Asi kniha? Nevydržím to a rychle papír roztrhnu. Opravdu je tam kniha a má oblíbená. Je to nejnovější vydání. Chtěla jsem si jí sama koupit. Prostě nemám slov, ale nakonec se přece jen vzmůžu na jednoduché slovíčko, děkuji.
„No tak snad bychom mohli být ti přátelé, když si mě tak překvapil, ale pokud by ti to nevadilo, ráda bych se opět vrátila k práci.“
„Jistě, jistě už jdu. Měj se hezky Bell’s,“ rozloučí se a přidá úsměv.
„Ty taky. Ahoj.“ Odchází a nechá mě samotnou se svými myšlenkami.
 
POHLED EDWARDA
Moje nervy, ale že to za to stálo. Povedlo se mi ji udělat radost. Takže jsem ten dárek vybral dobře a budeme se aspoň přátelit. Snad ji tak dokážu, že to myslím vážně. Dnešek se opravdu vydařil a za to si určitě zasloužím pochvalu. Jsem dobrej, jsem dobrej, jsem dobrej.