IGNORANT A HYSTERKA - 17. kapitola

Nazdárek všichni naši věrní čtenáři. Prázdniny se nám rychlostí blesku ke konci, tak proč si je nezpříjemnit novou kapitolkou. Mockrát děkujeme za komentáře, je moc příjemné vědět, že to někdo čte a že se vám to líbí. Minule jsme Bellu opustili v situaci, kdy se setkala s Cullenovými. Co se bude dít dál? Jak na sebe vzájemně zareagují? Odpustí jim Bella? Tak to uvidíme. Přejeme příjemné počtení a nezapomeňte na nějaký ten komentík :-P :-P :-P

 

17.kapitola
 
POHLED NIKOHO
Poté co se Edward s Bellou viděli po dvou letech, se museli naši hrdinové rychle vzpamatovat. Bella musí jít na večírek a Edward vše probrat s rodinou. Všech osm bytostí bylo ve velkém šoku z nečekaného shledání. A teď záleží jen na nich, jestli se chopí své nové šance být opět spolu nebo každý půjde svou vlastní cestou. Jejich osud záleží jen na nich.
 
 
POHLED JASPERA
Tak tomu říkám závěr přehlídky. Poté co Bella opustila podium, rychle jsme se snažili dohodnout, co bude dál.
„Alice co vidíš?“ chopil se slova Carlisle.
„Nic.“ Odpověď od Alice všechny vyděsila.
„Je mi líto, ale nevidím její budoucnost.“
„Jak to?“ vyhrkl Edward.
„A já necítím její emoce,“ přidal jsem se. Edward z toho začínal být silně na prášky a jeho emoce ovlivňovaly mě. Snažil jsem se mu pomoct, ale nezabíralo to.
„Všimli jste si, že Bella voněla jinak?“ vložila se do debaty Esme.
„Máš pravdu,“ souhlasil Carlisle „voní jako člověk, ale s příměsí upíra.“
„Hele a co kdybychom se jí na to zeptali?“ ozvala se opět moje žena. Všichni na ni upřeli zrak s otázkou v očích a já nebyl výjimkou.
„No teď bude večírek a Bella tam určitě bude a s naším vzhledem nebude problém se tam dostat.“ Vysvětlila.
„Tak jdeme, musím s ní mluvit a všechno jí vysvětlit.“ Rychle vstával Edward ze země, kam se během naší debaty zhroutil. Najednou ze všech byla cítit obrovská naděje a štěstí. Konečně bychom mohli být rodina. Šťastná celá rodina na věčnost. 
 
 
VEČÍREK
POHLED BELLY
No to byl ale šok. Dalo by se to přirovnat k ráně pěstí přesně mezi oči, když to nečekáte. Jsem tak blbá, že mě to nenapadlo, že by se tu mohli objevit. V tom stresu jsem na ně úplně zapomněla. Sakra! Doufám, že mě nechají na pokoji. Nechci se s nimi vidět. Bello seber se! Teď bude večírek, kterým oficiálně skončí tento týden. Pak půjdeš do hotelu, odpočineš si, pomazlíš se s chlapečky a zítra odletíš zpátky do New Yorku. Nádech, výdech. Opět předstupuji před ten dav lidí. Po mém boku je můj manažer Marty. Procházíme tím davem. Marty mi představuje ty nejvýznamnější lidi. Snažím se usmívat a tvářit se uvolněně. Všichni gratulují k úspěchu a snaží se vetřít do mé společnosti. Jako ocásek za námi chodí j fotografové, aby měli dostatek materiálu do zítřejších novin a časopisů. Náhle uslyším vykřiknout své jméno. Skutečné jméno.
„Bello!“ slyším znovu. Otočím se za hlasem. Ani nestihnu zaostřit na osobu, která na mě volala a už mě drtí dvě studené ruce v objetí.
„Bello, tolik si mi chyběla. Jsem tak šťastná, že tě vidím. Co si celou dobu dělala? Ty jsi opravdu návrhářka? To není možný. Musíme spolu jít nakupovat!“ oznamovala mi Alice. Když se vzpamatuju, vypáčím se z Alicina sevření. Nechápavě na mě kouká. Za ní stojí zbytek rodiny. Všichni mají šťastný výraz. Je mezi nimi i on. Můj anděl. Otec mých dětí.
„Bello, musíme si promluvit.“ Ujme se slova a chytne mě za ruku.
„Ne,“ vytrhnu se mu „my se nemáme o čem bavit. Běžte pryč, nechci vás tady.“
„Bello prosím.“
„Edwarde, běž pryč nebo tě nechám vyhodit.“
„To neuděláš!“
„Myslíš? Chceš se o tom přesvědčit?“
„Bello, můžeš nám aspoň říct, proč si cítit skoro jako upír?“ vloží se do debaty Carlisle.
„Ne, jak jsem řekla, nemáme se o čem bavit. Prosím vás opusťte tuto slavnost. Nestojím o skandály.“ Odpovím.
„Bello, chci vysvětlit, proč jsme odešli.“ Pokračoval zase Edward.
„Ale já to nechci slyšet. Běž!“ přikážu.
„Ne.“
„Jdi, nechci tě už vidět.“
„Já nikam nepůjdu.“
„Zavolám ochranku.“
„Nezavoláš.“
„Zavolám.“
„Nez…“
„Ochrankaaa!“ skočím mu do řeči a křičím na celé kolo.
„Bello.“ Zakňourá.
„Och-ran-ka!“ nepřestávám.
„Co si přejete?“ přijde párek namakaných chlápků.
„Mohli byste tyto lidi odvést, obtěžují mě. Děkuji.“ Mile se na ně usměji. Cullenovi dobrovolně odcházejí. Vypadají velice smutně. Když mi zmizí z dohledu, dojde mi, že tu udělali pěkný skandál. Všichni přítomní na mě zírali s nevěřícným pohledem. A paparazi se mohli ufotit k smrti. Sakra! První den a už je to v háji. Jak bych je teď nejradši roztrhala na malé kousíčky. Otázkou je, kdo bude lepší Cullenovi nebo novináři.