Ahojte všichni naši milí čtenáři. Moc se všem omlouváme, že celý červenec nepřibyla žádná kapitolka, ale musely jsme povině odpracovat sedm týdnů v nemocnici abychom si splnily praxi. Pro vaše uklidnění a povzbuzení , už máme naštěstí konec a teď budou kapitoly přibývat pravidelně bez přestávky. Takže mockrát děkujeme za vaše komentáře, hned se člověku líp píše a přidává. Tak na nás prosím nezapomeňte ani u této kapči. Minule jsme Bellu opustili v době, kdy se chystala do Paříže. Koho tam potká a co se tam všechno stane? To si budete muset počkat. Teď se ale podíváme na skok ke Cullenům. Jak se zatím naše rodinka má a co podnikne pro zpestření své existence? Tak to si musíte přečíst sami. :-) :-) "-)
14. kapitola
POHLED ALICE:
Kdo by to kdy řekl, že Edward vydrží tak dlouho bez Belly. Je to něco přes rok a půl, co jsme opustili Forks. Bylo to těžké a stále je, ale od doby, kdy Edward vyšel z pokoje kvůli té reportáži, se jeho stav mírně zlepšil. Komunikuje, jen když musí a chodí na lov sám bez donucení. Přesto se nás straní. Většinu času tráví zavřený v pokoji. Jednou se mi svěřil, že má pocit, jakoby ho někdo volal k sobě. Ten pocit ho prý nutí, aby někoho nebo něco našel a chránil. Je to rok co tento pocit ucítil poprvé a nejsilněji. To je prý důvod toho, že se jeho stav zlepšil. Změna chování u Edwarda vyvolala naději u ostatních členů rodiny, že jednou vše bude jako dřív. Proto se všichni snažíme chovat co nejvíc normálně, tak jako kdysi. Není to sice ono, ale je to o hodně lepší. Emmett občas prohodí vtip, Rose se vrátila k péči o své tělo, ovšem v menší míře. Můj miláček dokáže díky lepším emocím vydržet v domě většinu dne, ale nepřestal si vyčítat náš odchod. Carlisle se přestal vyhýbat celé rodině obloukem. Do práce chodí normálně, jako obyčejný člověk. Díky tomu tráví více času s Esme, kterou to moc trápilo. Esme se věnuje všemu, co jí baví. Je ráda, že se vše zlepšilo, ale jde na ní vidět, jak trpí kvůli ztrátě dcery a smutku Edwarda. A proto jsem se rozhodla rozptýlit rodinu. Všichni, opravdu všichni pojedeme na rodinnou dovolenou. Místo kam pojedeme, je Paříž. Nevybrala jsem ji ale náhodně. Bude se tam konat velkolepá charitativní akce. Celý charitativní týden se bude skládat z výstav automobilů, koncertů, módní přehlídky a všeho možného. Pro mě bude největším zážitkem účast na módní přehlídce nové návrhářské hvězdy Marii McCartney. Na světové scéně se objevila asi před půl rokem. Nikdo neví, jak vypadá. Své soukromí si maximálně hlídá. Ovšem ze spolehlivých zdrojů jsem získala informaci o tom, že by se měla ukázat na veřejnosti a především odhalit svou tvář.
„Rodino, ke mně!“ zakřičím do útrob domu. Během pár vteřin jsou všichni u mě. Dokonce i Edward.
„Co se děje Alice? Nějaká vize? Hrozí nám něco?“ vyptávala se hned hlava rodiny.
„Ne, můžete být v klidu. Jen jsem vám chtěla něco navrhnout,“ začala jsem. Edward se na mě mračil, protože jsem si chránila myšlenky.
„Chtěla bych jet na rodinnou dovolenou. Musíme se uvolnit, i když z nás opadly ty nejhorší emoce s odchodu od Belly, měli bychom se nějak rozptýlit. Proto navrhuji jet do Paříže. Nejen že pomůžeme sobě, ale i ostatním. Koná se tam charitativní akce, která trvá celý týden. Budou tam vystavena auta, módní přehlídky, koncerty, filmové večery a všechny peníze, které se vydělají za prodaná auta, oblečení a tak půjdou na dobrou věc. Především na výzkum v oblasti dětských nemocí a pro nemocné děti. Celé to vymyslela Maria McCartney, kterou nikdo neviděl. Je to hvězda poslední mody. Jako největší tahák je fakt, že se rozhodla ukázat se všem. Chápete to. Pro dobro všech nemocných dětí se vzdá svého soukromí. Není to úžasné? Tak co pojedete? Souhlasíte? Prosím! Prosím!“ řekla jsem vše v rychlosti tak, aby mě nikdo nepřerušoval, a k tomu jsem na všechny zkoušela můj štěněčí pohled. Zkoumala jsem pohledy všech přítomných, abych věděla jak se rozhodnou. První kdo prolomil ticho, byl můj miláček.
„Alice, samozřejmě že souhlasím. Pořádně si to tam užijeme,“ usmál se na mě. Rusalie s Emmettem souhlasně přikyvovali. Carlisle s Esme váhali. Chápu je. Chtějí mi udělat radost a navíc někomu pomoct, ale nechtějí tu nechat Edwarda samotného. Esme se nejistě podívala na svého manžela. Když se otočila směrem ke mně, aby mi odpověděla, usmívala se.
„Jistě pojedeme a velmi rádi.“ Oznámila mi jejich rozhodnutí. Teď už zbývá přemluvit jen našeho čtenáře myšlenek. Nasadila jsem největší nejštěnější pohled, jaký kdo zvládl za posledních sto let. Na Edwardovi bylo vidět, že se mu nikam jet nechce, ale taky nechtěl zklamat rodinu. Krátké vize jeho rozhodnutí se neustále střídají a já nevím, na čem jsem. Emmett se snaží napodobit můj prosící pohled. Chudák vypadá, jakoby ho bolel zub. Edward se začal mračit. Asi na něj všichni útočí pomocí myšlenek.
„Tak jo, taky jedu,“ povzdechne si.
„Bráško!“ vykřiknu a už ho náruživě objímám. Po chvilce to nevydrží ani zbytek rodiny a taky se vrhají na Edwarda. Jsme jeden velký objímající se chumel upírů. Když se konečně uklidníme, začnu vydávat příkazy.
„Carlisle zavolej na letiště a objednej letenky na pátek večer. Všechno to v pondělí vypukne, tak ať jsme tam dřív, ať můžeme zajet na nákupy, protože se v téhle díře nedá koupit nic na sebe. Zbytek si zabalí jen to nejnutnější. Rozchod!“ zavelím. Super. Jedeme do Paříže, už se nemůžu dočkat. Konečně po dlouhé době provětrám peněženku.