Hledání Konce - V.

Kapitola V.
 
 
Nakonec jsme vybraly krásné tmavomodré šaty s korzetem a dlouhou sukní. Chtěly mě navléct do bot, ale já si tak zvykla chodit bosa, že jsem se nenechala. Obě se velice divily, ale co se mnou mohly dělat. Zvlášť, když zjistily, že jsem velice tvrdohlavá a neustoupím za žádnou cenu.
"Tak ještě tě učešeme," usmála se Alice.
"Dobře, budete mě ještě líčit, Dame Alice?" vypadala překvapeně, když jsem se jí na to zeptala. Rose se tiše rozesmála nad jejím obličejem. Můj smích nezazněl. Uvnitř byla prázdnota.
Po chvilce byly hotové. A vypadalo to, že jsou s mým vzhledem spokojené. Avšak, ta osoba, na kterou jsem se dívala do zrcadla, jako bych to nebyla ani já. Už jsem si skoro ani nevybavila svou podobu. A přesto, tahle žena byla krásná. Nemohla jsem se rovnat s krásou Rose nebo Alice, ale bylo to zvláštní. Nikdy jsem se tak neviděla.
"Je na čase jít dolů," řekla Alice a usmála se.
"Ach ano, čas vysvětlování," hořce jsem se ušklíbla a na okamžik zavřela oči. Neměla jsem zůstávat, přestože mě to k nim táhne. Jedna část mé osobnosti si přála s nimi zůstat a druhá část chtěla, abych od nich utekla co nejdále.
"Málem jsem zapomněla Abel," řekla Rosalie. "Tady máš nový šperk, ten se ti hodí víc k šatům, než ten co máš teď na krku." Usmívala se, ale já na ní hrozivě zavrčela.
"Ten za žádnou cenu nesundám," zasyčela jsem na ní.
"Omlouvám se," vyhrkla a vypadala vystrašeně. Měla jsem sto chutí její omluvu nepřijmout, jenomže jsem byla host a takové chování hosta bylo nepřípustné.
"Velice se Vám omlouvám, Dame Rosalie. Neměla jsem na vás tak vyjet. Neuvědomila jsem si, že mě neznáte a nevíte, co pro mě tento medailon znamená," řekla jsem smířlivým tichým tónem.
"Ne, já se musím omluvit. Opravdu jsem to netušila," ošila se nervózně a mě to přišlo velice vtipné, vidět nervózního upíra.
"Pojďme," snažila se nás rozptýlit Alice. "Už na nás všichni netrpělivě čekají."
"Zajisté," řekla jsem a zvedla se ze židle. Tiše jsem je následovala. Šly lidskou rychlostí. Bylo to tak nepřirozené, ale oni chtěli rodinu co nejvíc napnout. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
Sešly jsme dolů po schodech do obývacího pokoje. Všichni na mě zůstali zaraženě hledět. Možná jsem jim připomínala sebe, ještě jako člověka, ale to je přeci naprosto iracionální. Tolik jsem se změnila, že by mě nepoznal vlastní otec. Moje pachová stopa byla překrytá upíří vůní a můj lidský pach byl smazán a přeměněn pachem mého syna. Zarazila jsem se, ač jsem to na sobě nedala znát. Museli ze mě cítit Edwarda. Měla jsem sto chutí praštit rukou do zdi. Pěkná blbost tu zůstávat. Má ruka zabloudila k medailonku a lehce ho stiskla. Nikomu můj pohyb neutekl, zvlášť Rosalie, která se o mě začala až nepřirozeně zajímat.
"Vítejte u nás," usmála se na mě Esme a vytrhla mě tak z mé mysli.
"Děkuji Vám za pohostinnost, lady Esme," upřela jsem na ní svůj pohled. Vypadala překvapeně, ale měla jsem pocit, že už jí to bylo vysvětleno. Všichni v domě museli slyšet náš rozhovor. Jen je asi překvapilo titulování. Neočekávali, že Esme bude mít jiný titul, než všechny ostatní ženy v domácnosti.
"Abel," zeptala se mě Vanessa.
"Ano? Dame Vanessa?" zaměřila jsem na ní svou pozornost.
"Neznáme se od někud?" vrhala na mě rozpačité pohledy. Nikdy mě tihle upíři nepřestanou udivovat. Tolik lidskosti.
"Je to možné," přiznala jsem po chvilce mlčení. Jejich pohledy se na okamžik překvapeně střetly.
"Sloužila jsem jako gardista u Volturiů." ušklíbla jsem se. "Byl to můj trest," zasyčela jsem.
Měla jsem pocit, že zalapali po dechu, ale možná se mi to jen zdá.
"Ale, ale..." koktala Vanessa.
"Co ale?" zeptala jsem se.
"To by znamenalo, že jsi Isabella Volturi!" vyhrkla.
"A i kdybych byla," sjela jsem jí lehce povýšeneckým pohledem. Sledovala mě, studovala mé rysy a pak se rychle vyprostila z Edwardova obětí a klekla si před mě na koleno. Přesně tak, jak vyžadovaly předpisy.
"Vstaň," řekla jsem a potlačila zavrčení, které mi snažilo vydrat z hrdla. Okamžitě mě poslechla. Celá rodina vypadala šokovaně, dívali se na mě se strachem a s něčím, co jsem nedokázala identifikovat.
"Ano, jsem Isabella Volturi. Ale svého jména i titulu jsem se vzdala, když jsem odešla. Můj otec mě prosil, abych zůstala, ale já nemohla. Jsem pouze Abel. Hledám smrt nebo novou šanci začít žít," řekla jsem tvrdě. "Nepřišla jsem, abych vám něco udělala. Nepřišla jsem z rozkazu mé rodiny. Nechtěla jsem najít upíry. Chtěla jsem najít smrt." pokračovala jsem, "moje existence nemá smysl."
Čekala jsem jejich reakci. Jakoukoliv, ale oni si mě jen prohlíželi a mlčeli. Nechtěla jsem jejich lítost.
"Proč si říkáš Abel?" zeptala se Alice a položila tak tu pro mě nepochopitelnou otázku. Má se ptát na všechno možné, ale ona přijde s tímhle.
"Jmenuji se Isabella," řekla jsem tiše a zjistila jsem, že při mém jménu sebou tak nějak bolestně trhnou. "Bella, ne, to doopravdy nejsem, Is, Isa? To se také nehodí. Abel je to z mého jména a nikoho by nenapadlo, že by to mohla být zkrácenina právě tohoto jména."
Jejich pohled mě zarážel a já nechápala co. Co jsem neviděla? Co jsem přehlížela?
"Jaké je tvé příjmení?" zeptal se tiše Carlisle.
"Lidské příjmení," zašeptala jsem bolestně. Zklopila jsem hlavu vzala medailonek do ruky a otevřela jsem ho. Fotografie vypadala stále zachovale, nevybledla ani po dvaceti letech. Pohladila jsem jemně jeho podobenku a podívala se na věnování.
"Volturi!" řekla rozhodným hlasem. "Toto příjmení jsem přijala ještě za lidského života."
"Proč si se přidala k upírům?" zeptal se Edward. "Ty jsi chtěla dobrovolně přijít o život?"
Uslyšela jsem tiché zasyčení. Vanessa znala příběh Isabelly Volturi. Ač nevěděla, kdo je otcem dítěte. To nevěděl nikdo okrem Ara, Marcuse, Caiuse, Haidy a Jane s Alecem.
"To je dobré, Dame Vanessa, nemusíte bránit mou minulost." Ušklíbla jsem se na ní.
"Je vidět, že můj příběh neznáte," konstatovala jsem. "Žila jsem s upírem, když jsem byla člověk. Opustil mě, nechtěl mi brát mé lidství. A bylo to pro něj jednodušší. Jenže když odešel, tak po půl roce jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo to zvláštní, odešel před šesti měsíci a já byla pouze ve třetím. A ano, vím jistě, že to bylo jeho dítě," zasyčela jsem, když jsem cítila, že by mohli mít námitky. "A protože oni odešli a nechali mě samotnou, musela jsem si poradit sama. Hledala jsem na internetu místa, kde by se podle mě, mohli vyskytovat upíři. A nejlépe hodně mocní. Našla jsem spousty informací, ale mě zaujaly informace o Volteře. Tak jsem se tam vydala. Našla jsem je opravdu hned. Byli nápadní, aspoň mě to tak připadalo v té době." Odmlčela jsem se. "Aro, byl nadšený a oblíbil si mě, zvlášť když ucítil můj talent. Nadchlo ho, že budu mít dítě s upírem." Zaklapla jsem medailonek. Až teď jsem si uvědomila, že byl otevřený. Díky bohu, fotografii vidět nemohli. "Pila jsem krev, aby se těhotenství uspíšilo. Za pět týdnů se mi narodil syn. Silný krásný. Rostl jako z vody. Jmenoval se Edmund Alexander Volturi. Měl krásné oči, ze," tady jsem se zasekla. A přešla dál. "Po čtrnácti dnech, jsem ho svou vinou zabila. Nebyla jsem dlouho pít a tak jsem ho vysála. Chápejte mě dobře. Novorozený upír, ještě k tomu přeměněn třemi upíry. Byla jsem opravdu hladová. Aro se mě snažil zadržet, ale má síla byla větší než jeho. Od mého syna mě odtrhli až čtyři nejsilnější upíři, ale chyba byla započata. Můj Edmund byl mrtvý. Byl sice napůl člověk, napůl upír, ale voněl mi krásně, já se neovládla a vysála ho do poslední kapičky krve. Přála jsem si být mrtvá, ale musela jsem dodržet všechny předpisy a tak jsem i se svým synem v náručí poklekla na koleno a dožadovala se spravedlivého trestu. Ještě ten večer byl pohřeb. Můj otec, Aro, jak jste pochopili, vše zařídil, pak jsem byla uvržena do kobky a čekala na svůj trest. Doufala jsem ve smrt, ale bratři vymysleli horší a krutější trest. Smrt byla vysvobozením. A tak jsem musela sloužit. Deset let v gardě. Že můj trest skončil jsem ani nevěděla a sloužila dál. Když jsem se po dlouhých letech vrátila do Volterri odešla jsem dobrovolně, hledat smrt. Tím končí můj příběh," řekla jsem smutně a nevnímala. Protože jsem byla stále duchem ve svých vzpomínkách na osudnou dobu.
"Říkala si, že ten upír, který tě opustil, měl rodinu?" zajímala se Esme.
"Ano měl, Lady Esme." zašeptala jsem.
"Kde jsi žila?" zeptal se lehce vystrašeně Carlisle.
"To není důležité, Lorde Carlisle." Ušklíbla jsem se hořce.
"Já myslím, že ano," odvětil mi.
"Ne, není. Není co řešit. Můj syn je mrtvý. Mám na něj jen jedinou památku." Stiskla jsem medailon a dívala se na něj nepřístupným pohledem.
"Prozradíš nám aspoň, kdo byl jeho otec?" zeptal se Carlisle.
"Ne," můj hlas zněl pevně a nepřístupně.
"Takže byl vegetarián," pravil zamyšleně Jasper.
"Proč myslíte, sire Jaspere?" můj hlas překypoval zvědavostí.
"Nevím, mám takové tušení," řekl a vrhal na mě zvláštní zkoumavý pohled. Edward se na mě díval s bolestí v očích, ostatní se na mě dívali se smutkem, bolestí a přesto se v jejich očích zračila přátelskost.
Měla jsem pocit, že když něco neudělám tak prasknu. Jenže nebylo co, nebylo co udělat, nebylo co říct? Máte pocit, ne vlastně víte, že vás odhalili a oni tu jen sedí a pozorují vás tím smutným, bolestným výrazem ve tváři.
Jestli je mým osudem být s nimi, tak je to pěkně smutný osud, který nemá ani špetku soucitu.
"Co si takhle vyrazit na lov, Lorde Carlisle?" zeptala jsem se a snažila odvést jejich myšlenky od mého života.
"To je dobrý nápad, Abel," usmál se na mě, ale v jeho očích se zračila bolest.
"Abel?" zeptala se Rosalie, když se všichni rozešli se připravit.
"Ano Dame Roselie?" podívala jsem se na ní smutným pohledem.
"My se známe," ušklíbla se, ale nebyla v tom pohledu žádná nepřátelskost, tak jak jsem čekala.
"Myslím, že si mě s někým pletete," oponovala jsem ji.
"Já se neptala, já konstatovala," usmála se, objala mě a odešla za Emmettem se převléknout.
Já zůstala stát dole, s vyděšeným výrazem ve tváři, jako kdybych právě viděla strašidlo. Rose si určitě vymýšlí, nemohla mě poznat! Nepochybuji o tom, že je inteligentní, ale že bych byla tak lehce poznatelná? Že by můj příběh byl tak ojedinělý? Neměla jsem jim nic říkat o internetu. To přiblížilo dobu. Ztratila jsem svůj záchytný bod.
Měla bych odsud odejít. Plahočit se dál za smrtí, hledat vykoupení. Nebo možná najít novou sílu k životu. Kdo ví, co bude dál. Vždyť ani nevím, co bude zítra. Já nejsem Alice, abych viděla budoucnost.
První přišla Vanessa, která se na mě dívala s pokorou v očích. Nepochybně slyšela o tom, co jsem všechno vykonala. Zlostně jsem přivřela oči. Moje minulost měla být pryč a ne mě tady pronásledovat jak formou bývalého člena gardy, tak hlavně rodinou Cullenů! I když nebýt jeho, neměla bych ani svého syna. Který vlastně se mnou není, ale já vím, že on je jedna z věcí, která mě s ním bude spojovat.
Usmála jsem se a nechala se unášet svými myšlenky. Po dlouhé době byly dobré. Dovolila jsem si mít radost. A konečně jsem pochopila.
Minulost je nedílnou součástí života. Minulost je věc, která nemusí být dobrá a nemusí být ani špatná. To co se stalo, stalo se. Už tomu nemůžeme zabránit. Jediné, co nám zbývá, je se trápit. Ale proč? Vždyť náš osud je stejně napsán a my s tím nemůžeme nic udělat, nebo snad ano? Můžeme ovlivnit svůj osud? Možná, že kráčíme po cestě, kterou jsme si sami vybrali, ale osud anebo náhoda nám do cesty staví překážky. Překážky v podobě věcí, momentů, lidí. Některými momenty jen tak proplujeme, ale některé chvíle, stejně jako lidé nám uvíznou navždy v srdci.
Nemůžeme vrátit čas, to nedokáže nikdo. Ale naše srdce je zvláštní. Dokáže se smířit s tím, co se stalo. I když to strašně bolí a my máme pocit, že už nám nic nepomůže. Najednou zjistíme, že to tak není. Bude to bolet. Navždy, ale přesto naše minulost… jsou v ní i krásné věci a pro ty, pro ty stojí za to vzpomínat s úsměvem. Musíme najít něco dobrého na svém životě. Radovat se z maličkostí. Nezapomenout žít! Naše minulost je už pryč, naše přítomnost je v tento okamžik a budoucnost? Budoucnost se teprve píše. A my jí vyjdeme vstříc. Teď už všechno bude, jak má být… Co má být stane a my se tomu musíme postavit…¨
"Abel?" vytrhl mě hlas z mého zasnění.
"Ano, Lady Esme?" zeptala jsem se jí a na tváři mi hrál jemný úsměv. Jak málo stačí k porozumění.
"Je na čase vyrazit," řekla mi a vypadala zvláštně. Tak nějak překvapeně. To mi přidalo na radosti a já se usmála ještě o trošku víc.
"Ach, dobře," lehce jsem naklonila hlavu a vyšla plavým, skoro až tanečním krokem ven ze dveří. Najednou mi všechno připadalo veselejší. Vím, že v mém srdci bude nenávist k sobě samé, vím, že si v sobě ponesu celou svou zlou minulost. Vím, že pořád bude má duše navěky pokřivená. Ale nemůžu za to, co se stane. A třeba to není trest být u Cullenů. Třeba je to další etapa mého nového života.
Kdo ví, co se ještě stane. Třeba Rosalie doopravdy ví, kdo jsem. Třeba mě pochopí, třeba??? Nechám se překvapit. Uvidíme, kam má cesta povede. Je na čase žít a ne se utápět v minulosti.