Hledání Konce - IV.

Kapitola IV.
 

Ležela jsem tu dost dlouho, možná jen chvíli, ale z mého stavu mě vytrhly kroky. Podle mého sluchu jsem odhadovala čtyři. Dvě ženy, dva muži. Upíři. Jejich pach jsem poznala. Zvláštně nasládlý a ještě něco, co jsem si hned nedokázala zařadit. Vzhlédla jsem k nim, ale nic jsem neviděla. Nevím proč. Pak přede mě postavili mrtvé čerstvé zvíře a já si ho k sobě přitáhla a hladově jsem se mu zakousla do hřbetu.
Pak mě jeden z nich vzal do pevného náručí. Držel mě dost pevně. Možná, že jinému upírovi by to zlomilo pár kostí, ale to bych to nemohla být já.
Odnesl mě do domu, to bylo poznat z rozdílu teploty vzduchu a vůně. Vůně domova. Otřásla jsem se jako pes. Tohle mi nechtěně připomnělo Forks.
Pomalu jsem se vzpamatovávala. A začalo mě zajímat prostředí, ve kterém se nacházím. Až teď mi došlo, že jsem pila zvířecí krev. Zarazila jsem se. Aro mluvil pouze o dvou rodinách, které pijí zvířecí krev Cullenovi a Denalijší. Modlila jsem se, aby to nebyli Cullenovi.
Ale jak to vypadá, štěstí mě už nadobro opustilo a mně se potvrdily mé nejhorší obavy, jakmile jsem zaslechla překvapený výkřik. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Esme. Bolestně jsem stiskla čelist k sobě, až to jemně zaskřípalo. Teď už jsem poznala i toho, kdo mě nesl Emmett. Ten měl tolik síly, aby rozdrtil i upíří kosti.
„Pusťte mě,“ zašeptala jsem. I když můj hlas byl zas dlouho nepoužívaný, zněl jak tisíce sladěných zvonkoher.
Poslech mě. Možná až moc rychle, na můj vkus. To nezračilo nic dobrého. Rychle jsem se rozhlédla po okolí, abych ho zmapovala a připravovala se k rychlému útěku. Sedm upírů snad ještě zvládnu, i když jsem vyčerpaná.
„Nechceme ti ublížit,“ řekl tichý přátelský hlas a já v něm poznala Carlisla.
„Já vám také,“ odsekla jsem, ale pořád jsem stála v obraném postavení.
„Můžeme si popovídat,“ odvětil mi, jako by mluvil se starým přítelem.
„Zajisté,“ zasyčela jsem.
„Neposadíme se?“ zeptala se Esme, které se na mě dívala s dosti zvláštním pohledem, skoro až s mateřským.
„Můžeme,“ velice ostražitě jsem se rozhlížela po velkém prostorném pokoji. Velký obývák, v bílé barvě s černým nábytkem. Byl to obývací pokoj. To jsem pochopila díky velké moderní kožené sedačce, naproti které trůnila velká plazmová televize s nejnovějším playstationem. Všichni si posedali, ale já zůstala stát. Esme mi ukázala na krásné černé pohodlné křeslo. Ladným krokem šelmy jsem došla ke křeslu, a sedla si. Po cestě jsem si uvědomila, co mám na sobě. Mé modré šaty byly roztrhané na cáry. Opravdu jen stěží zakrývaly to, co měly, ale už ani tenhle účel nesplňovaly. Mé bosé nohy byly špinavé a zablácené. Jak vypadal zbytek mého těla, o tom jsem mohla jen polemizovat. S co největší elegancí mi vlastní jsem si sedla do křesla, rovná jak pravítko, nohu přes nohu, špičku založenou pod lýtkem, ruce složené v klíně a hlavu jsem lehce naklonila, tak jak se na správnou dámu sluší. Dívali se na mě trochu vyjeveně. Asi si mysleli, že nemám žádné vychování, ale to pletli. Já nejsem zvíře. Já jsem upír. Jako první promluvila Esme.
„Počkej okamžik, ještě dva z naší rodiny chybí,“ řekla a usmála se na mě. Kývla jsem hlavou a rozhlédla se po přítomných. Byli tu všichni, až na Edwarda a toho druhého. Sevřelo se mi srdce. Edward někoho má. Vypadali šťastni.
Otočila jsem se na Carlisla. „Pokud vám to nevadí, ráda bych co nejdříve pokračovala ve své cestě. Takže bych to nejraději uspíšila,“ nasadila jsem jemný tón.
„Nebudeme vám bránit ve vaší cestě, slečno,“ usmál se na mě. „ale rádi bychom vás pohostili. Vypadáte strašně po vaší cestě. Nemáte boty a vaše šaty,“ odmlčel se, ale já jsem měla pocit, že kdyby byl člověk tak se červená. Všimla jsem si, že všichni muži v místnosti se dívají kamkoliv jinam, než na mě. To mi vnitřně polichotilo, ale hned jsem se za takovou věc okřikla. Tohle přeci nejsem já. Oni mě opustili a já se tu budu rozplývat nad jejich chováním?
Uslyšela jsem tiché kroky. Otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak se za ruku vede s upírkou. Krásnou, to se musí nechat. Černovláska, s fialovýma očima, které byly obkrouženy jantarovou barvou. Byla vyšší než já, ale ne o moc, slušivě oblečená, avšak podle mě s arogantním úsměvem, který mezi Cullenovi nezapadal. Abych na ně nezírala, otočila jsem na ostatní.
„Dovolte, abych vám představil svou rodinu,“ usmál se na mě Carlisle, ale já mu jeho úsměv oplatila pouze pozvednutým obočím.
„Já jsem Carlisle Cullen a tohle je má žena Esme,“ představil se. Kývla jsem hlavou, jako že rozumím. Ani jeden se nezměnil, oba vypadali tak šťastně. „Můj první přírůstek v rodině byl a je tady Edward,“ ukázal na mojí starou lásku. A já mimoděk sevřela svůj medailonek, který se mi houpal na krku. „Dále Rosalie s Emmettem. Pak Alice s Jasperem a nakonec náš nejnovější přírůstek v rodině Vanessa Drew. Dřív byla v gardě u Volturiů z Itálie.“ Usmíval se. Byl šťastný, ale já uvnitř plakala.
„Jmenuji se Abel,“ představila jsem se.
„Jak dál?“ zeptala se mě Rosalie.
„Jen Abel,“ odvětila jsem ji znovu, uhlazeným, konverzačním tónem.
„Co tě přivádí sem na Sibiř?“ zeptal se Emmett.
„Hledám konec,“ řekla jsem otevřeně a tím jsem překvapila i sebe samotnou.
„Konec? To jako myslíš smrt?“ zeptal se mě Edward. Vypadal šokovaný.
„Ano, už nemám co ztratit, ani co získat.“
„Nechceš zůstat u nás?“ vyhrkla bez rozmyšlení Alice. Ale ostatní se na ni dívali dosti popuzeně.
„Ne, nezůstávám nikde, kde nejsem vítaná,“ řekla jsem s úšklebkem ve tváři.
„Nikdo neřekl, že nejsi vítaná,“ začala Esme. „Jen tě neznáme a nevíme, kdo jsi.“
„To samé mohu říct já o vás. Jediné vím jistě, je že se neživíte lidskou krví stejně jako já. Nemám důvod vám důvěřovat, stejně jako vy mě.“ Zas vypadali překvapeně. Už mě to přestávalo bavit, ale na mém obličeji se to neprojevilo.
„Nechceš tu s námi na pár dní zůstat? Než se zotavíš,“ začal Carlisle.
„To není nutné,“ odvětila jsem.
„Nás nebudeš obtěžovat. Konečně tu bude nějaká změna,“ smála se Alice.
„Dobře, ale jen na pár dní,“ slevila jsem. „Mohu vás poprosit, zdali byste mi někdo neukázal koupelnu, ráda bych se zkultivovala.
„Dobře, Alice, mohla bys?“ zeptal se Carlisle.
„Jistě,“ usmála se na mě. „Pojď,“ švitořila. „Pak ti dám něco na sebe, věci od Rose ti sice budou trošku delší, ale postavově jste na tom podobně. Pak se všichni sejdeme a popovídáme si. Vůbec se neznáme, musíme se poznat.“ Ani mě nepustila ke slovu, ale mě to tak vyhovovalo.
Koupelna byla prostorná laděná v modrých barvách.
Strhla jsem ze sebe poslední cáry mých oblíbených šatů a vlezla pod sprchu. Pořádně jsem se vydrbala, umyla vlasy. Konečně jsem si připadala jako řádný člověk, tedy upír. Rozhlédla jsem se po koupelně a všimla jsem si, že nikde nevidím osušku, nebo ručník.
„Alice??,“ zavolala jsem.
„Ano?“ vletěla hned do dveří, v ruce držíc osušku.
„Děkuji,“ řekla jsem a vzala jsem si od ní ručník. Rychle jsem se otřela a zavázala si ručník tak, aby zakrýval vše důležité. Šaty jsem nechala na zemi, neměla jsem čas se tím zabývat a nevypadalo to, jakoby to Alice vadilo.
Alice se usmívala jak sluníčko. „Pojď za mnou, do mého pokoje,“ rychle mě chytla za ruku a vedle mě chodbou k posledním dveřím. V pokoji byla jen Rose. Dívala se na mě kritickým pohledem, ale v jejích očích jiskřilo pobavení. Takhle jsem Rosalie ještě jaktěživ nezažila.
„Musíme tě pořádně obléknout a něco udělat s tvými vlasy,“ rozplývala se Alice.
Na posteli byly samé kalhoty a trička nebo tílka. Chvíli jsem se na ně nechápavě dívala a pak jsem se podívala na Alice a Rosalii.
„Nemohla bych vás poprosit o sukni, nebo šaty? Nejlépe korzetové?“ zeptala jsem tiše.
„Proč?“ zeptala se Alice, ale Rose se na ní nepěkně podívala.
„Ženám nepřísluší nosit mužské oblečení,“ můj hlas zněl šokovaněji, než jsem zamýšlela.
„Cože?“ rozhořčila se Alice.
„Ženy nenosí kalhoty, nesluší se to,“ řekla jsem a měla jsem pocit, že díky upírům jsem se naučila žít tak ve čtrnáctém století.
„Ale no tak Abel, jsi v 21. století. Ženy nosí kalhoty,“ přesvědčovala mě.
„Ne děkuji, Dame Alice, jestli vás mohu poprosit, ráda bych šaty.“ Obě vypadaly tak překvapeně.
„Z jakého jste století?“ zeptala se Rosalie a pochopila, že já si potrpím na titulování a tradice.
„To není podstatné, podstatná je spíš výchova a prostředí, ve kterém se člověk nachází.“ Ušklíbla jsem se, ale Rose vypadala mou řečí zaujatá.
„To máte naprostou pravdu, Dame Abel.“ Usmála se.
„Ne, já jsem jen Abel, vzdala jsem se svého titulu. Nenáleží mi stejně jako mé přízvisko.“
„Ale to je nevyvážené, když vy nás budete oslovovat tituly.“
„Naopak Dame Rosalie, vy jste hostitelé a já jsem pouze host,“ ušklíbla jsem se, ale snažila jsem být příjemná.
„Chápu,“ odvětila blondýnka, ale Alice vypadala, jako by spolkla žábu.
„Nebojte se Dame Alice, já nezkazím žádnou legraci,“ mrkla jsem na ni. Měla jsem pocit, že ji to uklidnilo, protože se usmála.