Hledání Konce - I.

Kapitola I.
 
 
Ta noc byla úžasná, nezapomenutelná, dokonalá. Byl tak jemný a sladký. Ve svém pokoji jsem stále cítila jeho jemnou vůni. Jen mě mrzelo, že musel odejít na lov. Jsem pořád jen člověk a pro něj to byla velká zkouška ovládání.
Dnes mi bylo osmnáct, byla jsem u Cullenů a stalo se něco neočekávatelného. Vlastně s mojí šikovností očekávatelného. Řízla jsem se o balicí papír. Jasper se neudržel, kdyby ho nechytili na poslední chvíli, byla bych upír, nebo mrtvá. Těžko říct. Rozhlížela jsem se po pokoji a můj pohled utkvěl na houpacím křesle v rohu pokoje. Sedával na něm Edward. Musela jsem se pousmát, ale uvnitř mě hlodal divný pocit. Předtucha něčeho zlého. Ani nevím jak, ale během okamžiku jsem ucítila, jak se mi klíží víčka.
Ráno bylo jako obvykle zatažené. Ale ve vzduchu bylo cítit i něco jiného. Dnes jsem šla do školy s velkou nechutí. Rozhlížela jsem se po okolí, pomalu začalo listí zlátnout, aspoň něco co aspoň vzdáleně připomínalo podzimní počasí začátkem září.
Ve škole všechno utíkalo až závratnou rychlostí, ale Edwarda a ani ostatní Cullenovi jsem nikde nezahlédla. Dívala jsem se pořádně a hledala je všude, ale ani na parkovišti nestála drahá luxusní auta. Co se to děje? To není obvyklé. Venku nesvítilo sluníčko, mraky byly nepřístupné a těžké, jako poklice nad hrncem. Domů jsem dorazila zvláštně vyklepaná. Ruce se mi třásly a já byla zvláštně roztěkaná. Dole v kuchyni jsem si nalila do sklenice vodu a naráz ji vypila. Do svého pokoje jsem šla zvláštně opatrně. Otevřela jsem dveře a na houpací židli v rohu seděl Edward.
Díval se na mě tím svým smutným pohledem.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše.
„Ahoj,“ řekl a z jeho hlasu čišel divný chlad.
„Co se stalo? Proč jste nebyli ve škole?“ zeptala jsem se ho.
„Odcházíme, všichni.“ vypadal jak kus kamene. Jeho oči se na mě dívaly s odporem.
„Beze mě?“ zeptala jsem se a snažila se, aby se mi netřásl hlas, ale moc se mi to nepodařilo.
„Bez tebe. Už tě nemiluju,“ řekl chladně.
„Proč? Co se stalo?“
„Nic, prostě tě nemiluji. To co se mezi námi odehrálo, byla chyba,“ řekl tiše, ale v jeho hla
se byla znát nenávist. Nenávist, která byla směřována ke mně.
„Takže dnešní noc?“ chtěla jsem se zeptat, ale zlomil se mi hlas. Zakázala jsem si brečet. Ne před ním. Před ním to nejde. Až odejde. Cítila jsem, jak se mi srdce na chvíli zastavilo a pak se rozeběhlo o závod.
„Byla to chyba,“ zopakoval ty strašné slova.
„Hajzle,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil.
„Bello,“ řekl tiše, skoro jako omluvně.
„Vypadni,“ zasyčela jsem. Zaskočilo mě to, a vypadalo to, že jeho také. Natáhl ke mně ruku.
„Vypadni,“ zasyčela jsem znovu. „Ty i tvoje rodina. Okamžitě vypadni z mého pokoje hned!“ teď už jsem se rozkřičela. Vstal a přešel k otevřenému oknu. Chvíli se na mě díval.
„Hned,“ řekla jsem klidně. Nějak to šlo samo. Rychle se otočil a vyskočil z okna. Ani jsem se za ním nepodívala. Bylo mi zle. Cítila jsem, jak něco uvnitř mě odchází. Pomalu se to rozpadá. Klesla jsem na zem a stočila se do klubíčka. Dovolila jsem svým slzám, aby se podívali na svět. Tiše jsem vzlykala a nenáviděla sebe samotnou. Připadala jsem si jak hadr, který se použije a pak zahodí. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Moje slunce zašlo a já neměla naději na to, aby vyšlo zpět na oblohu a začalo zářit. Můj anděl odešel. A nechal mě tu samotnou, prázdnou, ztracenou. Musela jsem se sebrat, než přijde Charlie.
A tak dny plynuly, slévaly se v jeden, pokročili v týdny a týdny v měsíce.
Září
Říjen
Listopad
Prosinec
Leden
Únor
Začínal březen a já měla pocit, že se nic nezměnilo. Ráno jsem se probouzela s ranní nevolností. Celý den mi bylo zle. Charlie mě posílal k lékařům, ale já na to kašlala.
Jake se o mě staral, ale nemohl mě vytrhnout z mé prázdnoty. Nakonec jsem se rozhodla, že k lékaři nakonec zajdu. Navíc už šest měsíců jsem nedostala měsíčky, uvědomila jsem si to až teď. Zamračila jsem se. Nemůžu být v šestém měsíci. Ani na to nevypadám. Dobře, měla jsem zvláštní chutě a pořád hlad, ale to nejde. Upíři mít děti nemohou.
Vyšla jsem před dům, opatrně. Všude byl sníh a led. Díky bohu, že na svém náklaďáčku jsem měla sněžné řetězy.
Sedla jsem si k řízení, nastartovala, pustila topení, abych neumrzla a vyrazila k nemocnici. Zaparkovala jsem skoro na prázdném parkovišti a vydala se pomalým opatrným krokem k budově. V přízemí jsem se podívala, kde je gynekologie a vyrazila jsem. Čekala jsem na sestřičku, než vyjde od doktora.
Po pár minutách čekání v nudné čekárně vyšla žena ve středních letech s milým starostlivým úsměvem.
„Dobrý den slečno, co vás přivádí?“ zeptala se.
„Mám podezření na těhotenství,“ odpověděla jsem ji a cítila jsem, jak mi rudnou tváře studem a svým způsobem i pohrdáním k sobě samé.
„Ach,“ zašeptala. „Vaše jméno a kolik vám je let?“ zeptala se.
„Isabella Swan. Je mi osmnáct,“ skoro jsem šeptala a snažila se nemrkat, aby mi nezačaly téct slzy.
„Pojďte rovnou do ordinace. Pan doktor Smith vás vezme přednostně.“ usmála se na mě, když viděla, jak jsem rozklepaná.
V místnosti bylo všechno zařízené a u stolu v rohu seděl postarší doktor s přívětivým úsměvem.
„Co vás k nám přivádí,“ zeptal se uklidňujícím hlasem. Byla jsem mu vděčná za přímočarost.
„Podezření těhotenství,“ řekla za mě sestra a já byla ráda. Netušila jsem, zdali bych byla schopna něco ze sebe vypravit.
„Tak se mi tu vysvlékněte, slečno?“ zeptal se
„Isabella,“ řekla jsem.
„Dobře, Bello,“ usmál se na mě. „Lehněte si sem,“ ukázal na mučidla. Aspoň pro mě to byla mučidla. Měla jsem problém se vyškrábat na gynekologické křeslo.
„Nejdříve vám udělám ultrazvuk, ano?“ oznámil mi.
„Dobře,“ zamumlala jsem tiše. Cítila jsem na břiše lepkavý chladivý gel a pak jak mi projížděl po břiše chladivým přístrojem.
„Sestřička vám odebere krev,“ řekl tiše. Pak vstal a šel si něco zapsat do své karty.
„Takže vaše celé jméno?“
„Isabella Marie Swan,“ řekla jsem.
„Datum narození?“
„13. září 1987,“ křečovitě jsem svírala okraje křesla, na kterém jsem stále ležela.
„Můžete se obléknout. Na utření máte tady ručník,“ usmál se, trošku křečovitě a ukázal na ručník u přístroje.
„Děkuji,“ rychle jsem se oblékla a sedla jsem si na židli vedle něj.
„Studujete?“ zeptal se.
„Ano, jsem v maturitním ročníku.“
„To zvládneme,“ zašeptal. Sestřička byla během chvilky u mě a brala mi krev. Odvrátila jsem pohled, jakmile jsem začala cvičit s rukou. Na první pokus se jí to povedlo. Pochválila mě úsměvem a já zaměřila svou pozornost na lékaře.
„Jste plnoletá a tohle je jen vaše věc. Jste těhotná, Bello. Jste na začátku sedmnáctého týdne. Což znamená, že začínáte druhý trimestr,“ snažil se usmívat, ale když viděl můj obličej, tak přestal. Byla jsem v šoku, ale já nemůžu být teprve na začátku čtvrtého měsíce. S Ed… s ním jsem spala skoro před sedmi měsíci. Zarazila jsem se. Že by upírské těhotenství trvalo dvojnásobně? Ale vždyť upíři nemůžou mít děti! Začala jsem panikařit. To nejde. Já nemůžu být těhotná.
„Já…“ začala jsem, ale nešlo to.
„To je v pořádku slečno, pořád to můžeme dát pryč.“ řekl, ale to mě naštvalo. V obranném gestu jsem si dala ruce před břicho.
„Nedám,“ zasyčela jsem nebezpečně. Kde se tohle ve mně bere.
„A co otec dítěte?“ zeptal se.
„Dozví se to,“ řekla jsem příkře. Nedozví se to, ale je to jediná věc, která mě s ním může spojovat. Bude mě s ním spojovat.
„A pohlaví?“ zeptala jsem se.
„Na to je brzy, to až tak za měsíc,“ usmál se na mě přívětivě.
„Vypíšu vám těhotenskou kartu, maminko,“ usmála se sestřička.
„Děkuji,“ křečovitě jsem se usmála, ale uvnitř jsem byla šťastná, nevyslovitelně šťastná. Budu mít dítě, i když s ním.
„Mám to někomu oznámit?“ zeptal se doktor Smith.
„Ne, a byla bych ráda, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl,“ teď už jsem se doopravdy usmála.
„Dobře, je to vaše volba, jste plnoletá a máte na to naprosté právo.“
„Příští měsíc přijdete na kontrolu,“ ozvala se sestřička a podávala mi těhotenský průkaz. „Kartu máte založenou v počítači,“ usmála se na mě. „A všechny informace najdete v průkazu.“
„Děkuji,“ usmála jsem.
„Nashledanou,“ pozdravila jsem a konečně s veselou náladou jsem odcházela z nemocnice.
Sedla jsem si do auta a začala přemýšlet. Cullenovi hledat nebudu, to ne, ublížili mi až dost. Musím najít jiné upíry. Nejlépe ty nejmocnější, potřebuju jim oznámit co se děje. Nemůžu si dovolit, aby se něco stalo. Bůh ví, jestli se něco takového někdy stalo. Dojela jsem domů. Doma byl Charlie.
„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho. Smutně a šedě, jako vždy, nemůžu mu cokoliv říct, zvlášť když se chystám utéct.
Sedla jsem si za stůl, zapnula počítač a začala hledat. Netrvalo to moc dlouho, našla jsem řadu podivných věcí v Itálii ve městě Volterra. Krásné historické město Volterra. Toskánská Volterra. Staré město, přesně stvořené pro hodně staré upíry. Určitě nějaké šlechtice, ne-li krále.
Padlo rozhodnutí. Musím do Volerry. Najít upíry a pak se uvidí.