Dark memories - 9. Forsaken

Chtěla bych se omluvit, že témeř půl roku jsem nepřidala kapitolu k povídce a výmluvy jsou zbytečné. Tahle kapitola mi ležela v počítači už dlouho, ale opravit to do formy, která by se dala číst se mi nechtělo a až komentář od janiczky.p mě nakopl, takže ji musím moc poděkovat a kapitolu věnuju jí. S tímhle dílem nejsem moc spokojená - nic moc se tam neděje a je poměrně krátký a divný. Odehrává se osm let po poslední kapitole, jen tak pro pochopení a kdyby jste něčemu nerozuměli, protože tenhle díl je vážně takový zvláštní, tak mi klidně napište do komentářů a já vám odpovím a za každou kritiku budu ráda.:-)

  

 
 
Seděla jsem na úpatí jezera Wast Water a přemýšlela. Ostatně jako každý den v tuto dobu už pěkných pár měsíců, které oproti věčnosti nic neznamenají. Je to nepatrný časový úsek pro bytost, která nikdy nezestárne, ale přesto jsem měla pocit, že se léta vlečou a já pořád nenacházím něco, někoho, cokoliv…
 
Cassidy tvrdí, že mi chybí předmět bytí. Těžko říct co tím konkrétně myslí, ale podobnými moudry mě teď obsypává pořád. I když je pravda, že od té doby co jsme se museli kvůli výhodné právní nabídce pro Edmunda na čas přestěhovat do Anglie, se to zhoršilo. Cassidy vidí jak se trápím tím, že se mi zatím nevrátily žádné vzpomínky na můj předchozí lidský život. Helen, která dříve pracovala jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici mi řekla, že se mi vzpomínky vrátí buď postupně nebo vůbec. Spíš souhlasím s tou druhou částí.
 
Ale není to jen vzpomínkami, které mi nedají spát, pokud v mém případě můžu takový obrat použít. Chybí mi Chris. Můj bratr, můj nejlepší přítel a někdy to vypadalo, že doufá i v něco víc, ale já nemohla. Něco mi tajil, něco všichni tajili. Vím, že se tu něco děje, něco zvláštního, možná špatného. Edmund posílá občas Thomase nebo Chrise do Evropy, aby pro něj něco vyřídili. Stejně jako Salviena. Nevrátil se. Nikdy se už nevrátí. Ne, že bych si stěžovala. Pocit, který jsem z něho měla bylo něco děsivého, jakoby uvnitř něj spala stvůra jen čekající na to až ji někdo probudí. Ta bestiálnost za maskou klidu mě děsila nepředstavitelným způsobem.
Dost dobře si ani nedokážu představit, jak ho mohl někdo zabít.
 
Chris taky musel odjel. Bylo to před šesti lety, kdy se ke mně do pokoje přišel rozloučit. Zakázala jsem si vzpomínat, ale některé vzpomínky nepotlačíte. Zůstanou hluboko vryté do vaší paměti. http://www.imagebam.com/image/92422570884845 (Chris Morgenstern)
 
„Musíme si promluvit.“ , jeho hlas mi přejel po páteři jako kostka ledu. Už tehdy jsem tušila, že je něco špatně.
„Něco jsem provedla? Já věděla, že těch pět roztrhaných těl jen tak nezakryju.“,snažila jsem se odlehčit už tak napjatou situaci ale jeho výraz se nezměnil. „Byl to vtip, dělám si srandu. Jsem poctivý vegetarián, však mě znáš.“
„Ano, to ano.“, rentgenový pohled, kterým mě podroboval mi nedělal dobře.
„Tak co se stalo?“
„Musím odjet.“, stručně, jasně. Chris nikdy nebyl ten typ na dlouhé rozhovory o ničem, o to víc byl  lepší posluchač, který vám dokázal naslouchat hodiny aniž by ho to přestalo bavit. Já bych mohla povídat. Velmi často mě chytily moje melancholické nálady, kdy jsem se musela nutně vypovídat nebo by mi hlava explodovala návalem dotěrných myšlenek.
„Musíš odjet.“, zopakovala jsem po něm, „A na jak dlouho? Na pár dní, týdnů...“
„Let.“, doplnil mě.
„Nemůžeš odjet, ne teď, můj stav se začíná zlepšovat. Když odjedeš začne to znovu. Už jednou si mě zachránil, proč to neuděláš znovu. Prosím.“, snažila jsem se zasáhnout jeho citovou stránku, pokud něco takového vůbec u Chrise existovalo. Někdy mi připadal, tak prázdný.
„Musím a ty to zvládneš beze mě. Edmund s Helen odjíždějí do Anglie. Berou Cassidy a Jesse. Jeď s nimi. Nové prostředí by ti mohlo udělat dobře a zkusíš začít chodit do školy. Musíš si na to zvyknout a ty to zvládneš. Ty víš, že ano. Já ti věřím.“, a s posledním prázdným pohledem odešel.
 
Chris mi tehdy hodně ublížil. Myslela jsem si, že na něm nejsem závislá do té doby, než odešel. Jak žalostné a to i na někoho jako jsem já.
 
Ale v jednom měl pravdu. Poslechla jsem ho a odjela s Edmundem a jeho ženou, mojí nejlepší kamarádkou a jejím pohodovým přítelem do toho zamračeného zapadákova.
A zvládla jsem to. Každý den, pokud nesvítí slunce, chodím do školy a potom se odeberu sem a přemýšlím nad tím co budu dělat dalších sto let. Prostě zábava.
 
Nevím, která část dne je tedy lepší, jestli ta, kde sedím v místnosti přeplněné mladými lidmi, jejichž jediná starost je o to buď vypadat co nejlíp nebo se naučit Einsteinovu teorii relativity co nejlépe. Nebo ta druhá část bloumání u vody a předstírání, že tohle to divadýlko na šťastnou rodinu mezi lidmi mi vůbec nepřijde nechutné.
 
Já sem nepatřím.
Vím to já, ví to Chris a ostatní to s velkou pravděpodobností nezajímá.
 
Uslyšela jsem lehké kroky. Vždycky mě chtěla překvapit a vždycky se jí to nepodařilo. Musela jsem se usmát. http://www.imagebam.com/image/a856b945644373 (Cassidy Wiliamson)
 
„Myslela jsem, že budeš psát tu esej pro pana Millera.“, řekla jsem, ale neotočila jsem se.
Posadila se vedle mě do vlhké trávy. Její kalhoty od Gucciho dostanou zabrat.
„Už ji mám napsanou.“ , tenhle její neutrálně veselý tón jsem dobře znala. Dával předzvěst něčeho do čeho se mi ani za mák nechtělo. V duchu jsem se modlila ať se mýlím. A moje prosby byly opět nevyslyšeny. Něco na tom asi bude, když se říká, že Bůh pro upíry neexistuje.
„Takhle to dál nejde.“, a jéje už je to tady. Teď už jsem se otočila. Starostlivý obličej měla doplněný vráskami na čele, jak se mračila. Jestli to bude dělat často, tak jí zůstanou.
„Nemůžeme tuhle část přeskočit. Stmívá se. Je už pozdě, možná by jsme se měly vrátit. Cassidy nespokojeně zakňourala. „Tohle mi děláš vždycky. Vždycky je příliš pozdě. Vždycky se stmívá a vždycky odmítáš se mnou mluvit. Co je to s tebou Liv?“, zvedla se rychlým pohybem na nohy a měřila si mě přísným pohledem, který na té jemné andělské tváři vypadal nepatřičně.
Nechtěla jsem odpovídat nebo jsem spíš dnes neměla pádný argument, co mi vadilo, takže jsem se beze slova otočila a utíkala zpět k domu. Nebyl to domov, ne pro mě. Bylo to jen další cizí místo, které jsem obývala s cizími lidmi. Tohle bylo kruté, říct o nich. To že jsou pro mě cizí po tom všem co pro mě udělali. Ale oni mi nerozuměli, nechápali mě. Věděla jsem, že jsem jiná a že někde existuje místo, kde patřím, ale bála jsem se, že než ho naleznu, tak se dočista zblázním.
 
Les se kolem mě míhal v jedné zelené šmouze, běžela jsem moc rychle, protože jsem chtěla utéct. Ne před Cassidy, ale před vzpomínkami, ale tak jako ve většině toho co dělám i tady mě čekal neúspěch.
 
„Žádná nehoda se v tom místě nestala. Alespoň ne za posledních pět let. Je to klidný úsek, lidé tam jsou opatrní.“
„Já asi nebyla.“, řekla jsem dutě.
„Nebyla to tvoje chyba.“, řekla zrzavá dívka konejšivě. Zvedla se od počítače a posadila se na postel vedle mě.
„Ale ano, buď jsem byla opilá, ospalá nebo neuměla řídit, ale stále to byla moje chyba.“
„Chris říkal, že strašně pršelo, v takovém počasí...“, chtěla to dokončit, ale já jen mávla rukou jakože mě to nezajímá. Byla jsem s touhle podivnou upíří rodinou už měsíc. Poctivě jsem obědvala roztomilé srnky a snažila se zvyknout na tuhle pro mě novou situaci a hlavně si vzpomenout. Útěk, který jsem tak dopodrobna plánovala jsem nakonec neuskutečnila, protože když vezmu v úvahu okolnosti posledních dnů vím,  že sama bych to venku nezvládla. Tedy alespoň ne bez toho, že bych se stala sériovým vrahem.
Po minutě ticha, která se věčně upovídané Cassey musela zdát jako věčnost a která mě připadala jako vteřina vytouženého klidu, promluvila, „Musíš si vybrat jméno.“, řekla to opatrně, jakoby se bála, že dostanu další hysterický záchvat, kterýma jsem tuto rodinu poctila v poslední době hned několika. Naposled jsem skončila přiražená Jessem ke zdi a u ucha mi rezonovalo jeho vrčení. Nebyla jsem sama kdo si myslel, že jednal přehnaně, ale alespoň jsem z toho pochopila jedno upíří pravidlo: NIKDY NEZVYŠUJ HLAS NA UPÍRKU, KTERÁ MÁ MILUJÍCÍHO PŘÍTELE!!!
Myslím, že by mi měli dát nějakou příručku, než poznávat vše nové stylem pokus-omyl.
„Tak jo, asi máš pravdu, alespoň dočasně, než si vzpomenu. A možná mi Thomas přestane říkat Šmoulinko.“, řekla jsem vesele.
„Vždyť ti ty modré šaty slušely. Thomase si nevšímej, jeho smysl pro módu zůstal zakrnělý v době, kdy se narodil.“, musela jsem usmát. „Chtěla bych nějaké jednoduché jméno.“, řekla jsem přemýšlivě, „Něco krátkého z čeho by si Thomas nemohl udělat přezdívku, za  kterou bych ho chtěla  zabít.“ , zamračila jsem se. Co mě ale překvapilo byl pohled, který se usadil Cassidy na tváři. Byl prázdný a její oči byly někde hluboko ve vzpomínkách. Už jsem s ní chtěla zatřást, když v tom vydechla, „Olivia.“
„Kdo je Olivia?“, řekla jsem nechápavě.
„Ty, pokud budeš chtít. Můj mladší bráška se jmenoval Oliver. Onemocněl tuberkulózou. Nemohli jsme mu pomoc. V té době bylo léčitelství na nízké úrovni a mi nebyli bohatí. Milovala jsem ho, ale nic mi po něm nezůstalo, jen vzpomínky.“, její nepřítomný pohled se zaostřil na mě, „Byla bych ti nesmírně vděčná kdybys přijala tohle jméno.“
A já řekla ano, nešlo o to udělat Cassidy radost, ale spíš zahnat ty  vzpomínky, který ji musely tížit jako balvan. A navíc lepší  jméno mě  stejně nenapadlo.
 
 http://www.imagebam.com/image/a3629270891323 (těch palem a bazénu si nevšímejte:D)
 
Zastavila jsem se na okraji lesa a přede mnou spatřila dům. Bylo vidět, že byl vystavěný nedávno, protože se sem nehodil. Umělá bílá kostka. To byl název, kterým jsem ho pojmenovala poprvé, jak jsem ho spatřila. A pokaždé když to vyslovím znovu, tak mě Helen vraždí pohledem. Byl to její nápad, že tu budeme vystupovat jako rodina. Možná by jí vážně měl někdo říct, že je upír, ale to by jí zkazilo tu iluzi na šťastnou rodinku. Já ji kazila určitě. Vím jak byla tehdy otrávená, že místo její oblíbené Nicy odjíždím jako její nová oficiálně adoptovaná dcera já. Ale když to řekl Edmund, tak to prostě platilo a tečka. Nemělo smysl se s ním hádat.
 
„Nebudeš mít dneska nějaké poznámky že ne?“
Zvláštní. Ani jsem si nevšimla, že mě Cassidy doběhla.
„Jsem slušná, že mě ona nedokáže vystát, je její problém.“, řekla jsem chladně a Cassidy si povzdechla. To dělá v mé přítomnosti často.
 
Synchronizovaně, jako na nějaký nezaznamenaný povel, jsme lidským krokem vykročily směrem k domu.
„Mimochodem máš napsanou tu esej?“
„Ne.“
„A budeš ji psát?“
„Ne.“, byl to jenom můj pocit, že se začínám měnit v Chrise?
„Ale-,“ rozčileně jsem se otočila. „Nebudu ji psát, protože je to zbytečné a i kdyby by nebylo, co asi tak napíšu na téma Za dvacet let budu...?“
„Že by ještě víc nesnesitelná, než jsi teď?“, protáhl mě dobře známý arogantní hlas.
„Chrisi.“, vykřikla jsem v nadšená a přímo jsem mu vběhla do náruče a on se mnou otočil kolem osy a pak mě políbil na čelo a jeho sladký dech mi ovanul tvář.
„Chyběla jsi mi Lee.“ pojmenoval mě přezdívkou, kterou mi směl říkat jen on.
„Ale jak-,“
„Pšš.“, položil mi prst na rty.
„Všechno ti vysvětlím a bude to zase dobré.“
 
 
Tehdy jsem ti Chrisi věřila, že mě nezradíš, že mě pochopíš, ale tys mě zklamal ze všech nejvíc. Když jsem tě nejvíc potřebovala, tak jsi to byl ty kdo mi vrazil dýku do srdce a vzal mi tak mou poslední na naději, že to bude ještě někdy dobré.