Edward Cullen

 „Dámy, slib byl úspěšně dokončen. Nyní jste se staly oficiálními vládkyněmi našeho světa.“ Promluvil jsem po velmi dlouhé chvíli, během které se minutová ručička posunula asi o dvacet sedm dílků po ciferníku. Možná je to příliš sentimentální, ale chtěl jsem si ten pocit spokojenosti a hrdosti vychutnat dosyta. A vzhledem k tomu, že místnost byla tichá jako hrob, bedlivě jsem poslouchal tikot hodin a počítal, kolik minut už uběhlo. Už celých dvacet sedm minut má náš svět nové vládkyně a já jsem prozatím jediný, který o tom ví. Cítil jsem se jako vítěz, jenž v rukou drží tu nejcennější trofej.

 

„Hodí se říct, že gratuluji?“ ozval se ze dveří Jimmyho opatrný hlásek. Svou vrásčitou rukou opatrně přidržoval dveře otevřené tak, aby sem nedopadalo příliš světla z hlavní síně. Jeho drobná postava se rýsovala mezi dveřmi, zdál se mi dokonce ještě o pár čísel menší než obvykle. Jako by se před něčím bázlivě krčil. Možná před třemi novými strážkyněmi?

 

„Ach, Jimmy. Myslím, že gratulace jsou teď zbytečné. Nejdřív to všechno musíme tak nějak vstřebat. Ještě jsem se tak docela nevzpamatovala z toho, že jsem pila krev svých dvou nejlepších přítelkyň a to jen proto, že tady Damien chtěl udělat Přísahu o něco zajímavější.“ Pronesla kysele Calliope a i když jsem se na ni nedíval, věděl jsem, že ona se dívá na mě. Cítil jsem na sobě její silný pohled, který po složení slibu jakoby ještě zesílil. „Gratulovat bychom možná měly samy sobě, že jsme se nepozvracely.“ Dodala ještě, nyní však o něco tišeji.

 

„Jimmy, jaká je teď denní doba?“ promluvila roztřeseným hlasem Ashley a odhodila si své dlouhé černé vlasy z krku. „Hlavně mi, prosím, neříkejte, že je právě poledne. Potřebovala bych se projít ven, dostat se na vzduch. Asi toho na mě bylo moc.“ Při poslední větě jsem v jejím hlase slyšel značné napětí, což mne trochu znepokojilo. Celá tato situace se mi jaksi nepozdávala.

 

„Slečno Ashley, nejspíš vás zklamu, ale před pár minutami skutečně hodiny odbíjely pravé poledne. Na procházku si tedy budete muset počkat až do večera. Samozřejmě, jen pokud to povolí pan Damien.“ Jimmy otevřel dveře dokořán, takže jsem zcela instinktivně uskočil na místo, kde na mě případné sluneční paprsky nemohly dosáhnout. Můj sluha se však za ta léta naučil nechávat závěsy zatáhnuté po celý den, takže mi nebezpečí uhoření na slunci nehrozilo.

 

„Tak to je vážně mizerné.“ Postěžovala si Lilian a vyskočila na nohy. „Cítíte to taky?“ zeptala se zcela nečekaně svých přítelkyň a věnovala jim jeden dlouhý, nechápavý pohled.

 

„Jimmy, prosím, rozsviťte světla.“ Požádal jsem ho poněkud zkoprněle. Sluha mě ihned uposlechl, sáhl na vypínač a opatrně jím otočil. Místností se rychle rozneslo světlo, po tak dlouhé chvíli v naprosté tmě jsem musel párkrát zamrkat. Každým dnem jsem se cítil méně jako upír. Možná to bylo jen tím, že ve srovnání se schopnostmi Lilian, Ashley a Calliope jsem byl na samotném dně žebříčku. Možná to bylo všemi těmi událostmi, ale možná to také souviselo s tím, jak se tvářily mé svěřenkyně.

 

„Nerozumím tomu. Co se stalo?“ zavýskla překvapeně Ashley. Skutečně mě vyděsil tlukot jejího upířího srdce, které tlouklo sice jen o čtyři nebo úderů za minutu rychleji než moje, ale bylo prostě rychlejší. Nevěděl jsem, čím je to způsobeno. A potřeboval jsem to co nejdříve zjistit, vzhledem k tomu, že se do mne začaly vkrádat pochybnosti o tom, zda-li jsem neudělal chybu v přísaze. „Damiene, co je to?“ zeptala se vyděšeně, tentokrát to byla panika zcela neskrývaná. Přiskočila ke mně, rudé oči se jí zaleskly slzami a pak ke mně natáhla své pravé předloktí.

 

„Neuvěřitelné.“ Vydechl jsem omámeně a prsty fascinovaně přejížděl po pokožce její ruky od hřbetu dlaně, až po rameno. Na okamžik jsem si pomyslel, že mě šálí můj dosud skvělý zrak, ale něco takového by si mé oči nevymyslely. Ashley nejspíš myslela, že zareaguji úplně jinak, protože se na mě dívala s výrazem nepochopení. Ano, možná by mě to mělo znepokojovat, měl bych se snažit přijít na to, co to znamená a kde se to tak najednou objevilo na jejím předloktí a podle všeho se to šířilo stále dál.

 

„Prosím, vysvětlíte nám, co je to zač?“ zaúpěla Calliope a starostlivě došla k Ashley, položila jí dlaně na ramena a promlouvala k ní oním zvláštním způsobem, který mne vždy naprosto okouzlil. Rty pohybovala tak rychle, že se z nich chvílemi stávala jen rozmazaná čárka. Viděl jsem ale, že cokoliv jí Calliope řekla, Ashley se začala pomalu ale jistě uklidňovat a i tlukot jejího napůl mrtvého srdce, se vracel do normálu. A totiž tak, že z pomalého tlukotu přešel na ještě pomalejší, což bylo správně. 

 

„Rád bych vám vysvětlil, co to znamená, ale bohužel nemohu. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. O ničem podobném jsem v životě nečetl, jediný obrázek, který by se tomuto podobal, jsem také jaktěživ nespatřil. Na tohle ani mé vědomosti nejsou dostačující.“ Přiznal jsem poněkud zahanbeně, zklamán sám sebou. Vědět totiž, že na vás spoléhají, a pak jim prostě a jednoduše říct, že nemůžete pomoct a vidět beznaděj v jejích obličejích, každý by se v takové situaci styděl. „Pozorně si to prohlédnu a pokusím se o tom něco zjistit, to vám slibuji.“ Alespoň o tuhle malou nápravu jsem se pokusil. A jak vidno, vcelku to zabralo.

 

Teď, když se mi podařilo je trochu upokojit, jsem se však věnoval tomu podivnému úkazu na Ashleyině ruce. Skutečně mě to fascinovalo nepopsatelným způsobem, jen těžko byste od toho dokázali odvrátit zrak jinam. Museli jste se toho dotýkat, abyste se mohli ujistit, že je to skutečné. Protože se jen těžko dalo uvěřit tomu, že něco tak nadpozemsky krásného, je vážně skutečné.

 

Od konečků prstů se táhlo pět, jako pavučinka tenkých, azurově modrých nitek, které se různě klikatily, navzájem se proplétaly a vytvářely stále složitější kličky, které se ovíjely kolem celého jejího zápěstí a stoupaly stále výš, k loketní jamce, kde začaly vytvářet velmi jemné obrysy květů lilie. Na paži se počet květů zvětšoval, mezi motivem květin se začaly objevovat i drobné hvězdičky, půlměsíce, lístky a na rameni se linie tohoto prazvláštního tetování stávaly silnějšími, lépe viditelnějšími.

 

Zlehka jsem Ashley odhrnul vlasy z šíje a mírně naklonil její hlavu na stranu, abych se mohl podívat na složité vzory, které tetování vytvářelo na jejím krku a ztrácelo se na zádech pod tričko. „Asi to bude znít podivně, ale mohla by sis prosím svléknout tričko?“ zeptal jsem se jí bez rozmýšlení a očima stále zůstával viset na zvláštním úkazu na její kůži.

 

„No, samozřejmě.“ Zaváhala na krátký okamžik a pak se na mě podívala s pochybami v očích. „Pomůže to nějak k vysvětlení toho, co se děje s mojí kůží?“ vyptávala se nejistě a párkrát nervózně přešlápla na místě, jako kdyby se styděla. Nežijeme snad v době, kdy ženy pod oblečením nosí spodní prádlo, podprsenky nevyjímaje? Nebyl žádný důvod se přede mnou stydět, ale pokud to tak cítila, ustoupil jsem.

 

„Svlékni se, já zavřu oči. Až budeš hotová, jen se ke mně prosím otoč zády. Rád bych se na něco podíval.“ Na tento návrh Ashley přikývla mnohem ochotněji, a tak jsem pevně zavřel oči, přikryl si je dlaněmi a čekal, až je budu moci zase otevřít. Měl jsem dost dlouhou dobu na to, abych se zamyslel nad podivností tohoto okamžiku. Nejspíš je zcela normální, že se žena svléká před mužem, ale aby tou ženou byla má vládkyně, kterou jsem o to ke všemu sám požádal a ona se styděla, to se jen tak nevidí. Byl jsem nucen se pousmát.

 

„Tak jo, můžete otevřít oči.“ Zašeptala rozechvěle Ashley a já otevřel oči. Zcela automaticky jsem natáhl dlaně před sebe a opatrně je položil Ashley na záda, kde jsem dále prozkoumával podivuhodné tvary, jež kresba vytvářela. Jednou rukou jsem jí vyhrnul vlasy a zjistil, že na krku tetování končí. Na zádech se však dále rozrůstalo, jako by ho kreslil neviditelný malíř s neuvěřitelnou rychlostí a dokonalostí. Tvary se různily, nezobrazovaly teď nic konkrétního, ale během chvíle byla celá záda pokryta tak spletitými obrazci, že z toho zrak přecházel. Na okamžik jsem se vyděsil při představě, že se kresba bude dále šířit, ale zrovna v tu chvíli dospěla poslední linka těsně nad okraj Ashleyiných kalhot, kde se zastavila.

 

„Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla, Ashley.“ Zavzdechla obdivně Calliope a stoupla si vedle mě, aby si na tu nádheru také mohla sáhnout. Stejně jako já svými prsty opatrně obkreslovala křivky modrého obrazce a užasle si přitom něco mumlala tak tiše, že jsem jí nerozuměl. „Damiene, myslíte si, že Ashley má tohle tetování z nějakého konkrétního důvodu?“ zamyslela se a pod náporem usilovného přemýšlení, se na jejím dokonale hladkém čele objevila drobná vráska.

 

„A proč je jediná z nás tří, která tohle má? Složily jsme přeci tu vaši přísahu, neměly bychom mít taky takové tetování, nebo jak to mám vlastně nazvat?“ Lilian mi položila další otázku, na kterou jsem momentálně nebyl schopen odpovědět. Stále jsem se očima ztrácel ve spletitosti obrazců a pátral ve své paměti, jestli jsem náhodou nečetl o něčem, co by se tomuhle podobalo. Bohužel jsem si ale nedokázal vybavit zhola nic. Kdybych o něčem takovém četl, zcela jistě bych si to zapamatoval. Vždyť takovou krásu si musíte zapamatovat navždy.

 

„Ashley, smím se zeptat, jaká je tvoje oblíbená barva?“ napadlo mě najednou. Vlastně jsem nijak hlouběji nepřemýšlel nad touto otázkou, ale věděl jsem, že třeba zrovna tahle jednoduchá a nevinná otázka mi pomůže pochopit to, co vidím před sebou. Vždy jsem si stál za svým názorem, že všechny složité, komplikované a nepochopitelné věci, se dají vysvětlit tím nejjednodušším způsobem. Kdo ví, jestli tohle není další z případů, kdy záhada bude objasněna tak jednoduchou otázkou a ještě jednodušší odpovědí. „Není to náhodou právě azurově modrá?“ zodpověděl jsem místo ní a tázavě nadzvedl obočí.

 

Ashley na okamžik strnula, ale pak se během chvilky otočila čelem ke mně a se strachem v očích se na mě podívala. „Ano, modrou mám ze všech barev nejraději. Jak jste to věděl?“ sám jsem byl překvapen tím, jak jistě jsem pronesl odpověď. V hlavě se mi však pomalu začínala rodit teorie, která byla ovšem pouze u zrodu, nebyla tudíž vůbec promyšlená a jakkoliv podložená. Potřeboval jsem jednu knihu, abych si ověřil základní stavební kámen své myšlenky.

 

„Můžeš se obléknout, prosím. Jen si potřebuji ověřit jednu informaci. Budu v knihovně.“ Zaševelil jsem do prostoru a vycházel z pokoje, když v tom k mým uším dolehl zvuk, jenž se v mém domě neozýval dlouhá léta. Byl jsem vlastně překvapen, že zvonek upevněný na stěně domu, byl ještě funkční. Vzhledem k tomu, že ho nikdo již čtyřicet let nepoužíval. Návštěvy sem za mnou nechodily, všichni mí rodinní příslušníci byli již dávno po smrti a přátele jsem vzhledem k tomu, čím jsem byl, hledal jen těžko. Zkuste si najít kamaráda, se kterým se budete moci vídat jen v noci a pít před ním krev, když vás popadne žízeň. Takového člověka nenajdete. Tedy, pokud to není vyloženě sebevrah vyhledávající společnost upíra.

 

„Pane, někdo zvoní!“ vykřikl nanejvýš udiveně Jimmy a jeho staré srdce se mu nebezpečně rychle rozbušilo.

 

„Ano, to slyším. Jděte otevřít, prosím.“ Poprosil jsem ho vyveden z míry a neušly mi tři pohledy dívek, které se na mě dívaly nanejvýš zmateně a zaskočeně.

 

„Copak vy nejste zvyklý na návštěvy?“ zeptala se mě Calliope.

 

„Neměl jsem návštěvu čtyřicet let, Calliope. Tedy, pokud nepočítám vaši nanejvýš nečekanou návštěvu v mém domě, zrovna v ten večer, kdy se konalo zasedání Rady Nemrtvých. Proto jsem z toho, jak se říká, trochu na větvi.“ Zasmál jsem se. Ve skutečnosti to ale nebyl úsměv docela upřímný. Jak jsem již říkal, návštěvy za mnou nechodily. Všichni lidé ve vesnici si o mě povídali strašidelné příběhy, takže mě nepřekvapilo, že mi nedělali společnost v mém strašidelném domě. Pokud sem za mnou skutečně přišel návštěvník, nejspíš byl důvod jeho příchodu neodkladný. Z čehož vyplývá, že nic příjemného z toho pro mne nevyplyne.

 

Napínal jsem uši, abych slyšel Jimmyho šouravý krok, jímž se přibližoval k hlavním dveřím. Když se jeho ruka dotkla kliky, srdce mu poskočilo očekáváním, ale stejně na okamžik zaváhal, než dveře skutečně otevřel. Zaregistroval jsem vedle sebe pohyb, to se Lilian snažila podívat na to, co se děje mezi dveřmi, ale pohotově jsem ji musel zastavit. „Nemůžeš se prostě jen tak objevit ve dveřích. Celá vesnice po vás pátrá. Myslíš, že kdyby tě zahlédl v mém domě, nechal by to bez povšimnutí? Všichni by sem přišli a doslova mě zlynčovali. Vás by odvedli zpátky domů netušíce, že jste někým úplně jiným, mocným a zodpovědným za chod světa tvorů, které oni proklínají dnem i nocí.“ Sykl jsem na ni tiše.

 

„Samozřejmě, omlouvám se.“ Zatvářila se kajícně. Nemohl jsem se na ni zlobit. Chtělo to prostě trochu času naučit se, že s obyčejnými lidmi už se stýkat nemohou, krom chvílí, kdy se na nich budou přiživovat. Zní to krutě, bezohledně? Jenže je to jediný způsob, jak nás udržet naživu. I když zabíjení lidí není správné, je to naše jídlo. Představte si, že člověku vezmete jeho jídlo, nedovolíte mu zabíjet drůbež a dobytek. Připravíte ho tak o maso, o zdroj potravy a v podstatě ho utrápíte k smrti. No a stejně je to i s námi. Zakažte nám zabíjet lidi, zemřeme. A i když vymřeme, smrtelníci budou umírat dál, rukou dalších stvoření. A nebudou žádné strážkyně, které by se o ně staraly a chránily je.

 

„To je v pořádku.“ Ujistil jsem ji a úsměvem to potvrdil. „Raději si poslechněme to, co nám přišel sdělit náš vzácný host.“ Řekl jsem povzbudivě a přistoupil blíž ke dveřím vedoucím ze salonku do hlavní síně. Viděl jsem Jimmyho siluetu stojící ke mně zády a také lehce opálenou ruku, která se natahovala dovnitř, aby mému sluhovi předala malou bílou obálku.

 

„Ano, zajisté. Pán dopis dostane ještě dnes odpoledne. Musel teď někam odjet, ale za pár hodin se vrátí zpět. Děkuji za doručení.“ Byl jsem Jimmymu vděčný nad nebesa, že i nadále dbá o to, aby má pověst mezi vesničany nebyla tak nelichotivá. Vždy když šel do vesnice nakoupit jídlo pro svou potřebu a další nutné věci, mluvil o mě jako o normálním člověku a když se ho někdo zeptal, co právě dělám, Jimmy pohotově odpovídal, že jsem na výletě, na pracovní schůzce nebo ve městě. Ze všech sil se snažil, abych v očích ostatních byl prostě normální muž. A to byla věc, kterou jsem nemohl přestat obdivovat. Proto bych Jimmyho nevyměnil za nového sluhu ani za nic. Vím sice, že tady nebude na věky, tak jako já, ale dokud je se mnou, mám věrného přítele.

 

„Nashledanou.“ Rozloučil se s ním návštěvník a pak se dveře s tichým zaklapnutím zavřely. Jimmy pozoroval obálku ve svých dlaních a pak se téměř rozběhl směrem k nám, aby mi ji co nejrychleji mohl předat.

 

„Pane, jsem hrozně nedočkavý. Tak už to otevřete!“ naléhal Jimmy a skutečně jsem z řeči jeho těla usoudil, že očekáváním snad každou chvíli praskne. Proto jsem se na něj se smíchem podíval a rychle pokýval hlavou na znamení souhlasu. Prsty se mi mírně třásly, když jsem od něj obálku přebíral a poté ji několikrát obrátil mezi prsty. Bylo na ní napsáno jen mé jméno, žádná zpáteční adresa. Tím pádem bylo jasné, že člověk, který sem obálku donesl, ji dostal přímo do rukou od pisatele a měl za úkol mi ji doručit osobně. Věděl jsem, kdo je autorem psaní.

 

„Tohle je dopis od předsedy rady.“ Pronesl jsem tiše a cítil obrovskou vzdouvající se vlnu napětí. Prstem jsem roztrhl obálku a vytáhl z ní úhledně složený list papíru, v jehož pravém horním rohu byl otisknut znak rady. Dva překřížené kolíky, pod nimiž ležela hromádka prachu. Ano, příliš dětinské, že? Na tak váženou instituci, jakou byla tato rada v našem společenství, byl náš znak poněkud směšný. Hlasitě jsem si odkašlal a pustil se do čtení dřív, než Jimmy zkolabuje samým vzrušením.

 

„Vážený pane, Damiene Barkley. Jak jistě víte nejlépe, přeměna dívek byla úspěšně dokončena. Pokud si dobře pamatuji na poslední zasedání rady, dohodli jsme se na následujícím. Přeměna dívek proběhne ve Vašem domě, následně budou strážkyně převezeny sem k nám do výcvikového táboru, kde se jim dostane těch nejlepších učitelů v oblasti bojového umění a všeho, co bude potřeba. Ještě tento den, zhruba s úderem půlnoci, očekávejte prosím řidiče a speciální eskortu, která dívky přepraví na určené místo. Snažte se dívkám vysvětlit, že je to nezbytný postup a že se nemají čeho bát. Samozřejmě je budete moci navštívit v nejbližším možném termínu. S pozdravem, předseda.“ Poslední slova byla spíš šepot, který byl přerušován vzrušeným debatováním mezi dívkami.

 

„Nečekaly jsme, že to bude tak brzo!“ vyhrkla ustaraně Ashley a prsty přejížděla po svém tetování na paži.

 

„Že nás nenecháte odejít, Damiene!? Nedovolte jim to!“ prosila mě Lilian a dlaně měla přitisknuté na tvářích.

 

„Věděly jsme, že to přijde. Damien nám to řekl hned po přeměně. Nemáme na výběr.“ Nic jiného, než tahle moudrá slova, jsem od Calliope nečekal. Nebylo pochyb o tom, že Calliope je nejrozvážnější a nejmoudřejší. Postavení vůdkyně bylo zasloužené. „Damien s tím také nic neudělá. Rada si nás žádá a my musíme souhlasit. Jsme teď přece nové vládkyně.“ Snažila se znít vyrovnaně, ale věděl jsem, že ani ona nechce odejít. Co jsem ale mohl dělat?

 

„Kdybych tomu mohl zabránit, tak bych to hned udělal!“ ulevil si Jimmy a zlostně zaskřípal zuby, až mi z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. Děvčata se však rozesmála a já byl rád za tak náhlou změnu atmosféry k lepšímu. Rozhodně by nám neprospěl smutek, hádky ani spekulace o tom, jak jejich odjezd oddálit. Věděl jsem, že to přijde rychle, ale teď když to bylo za dveřmi, jsem se cítil podivně prázdný.

 

Po jejich odjezdu bude můj dům zase jen to obrovské prázdné stavení. Všude tady bude takové ticho, že se z něj snad zblázním. I když bylo nemožné si zvyknout na někoho, s kým jste teprve pár dní, přišlo mi nepředstavitelné, že bych se od nich měl někdy odloučit. Myslím, že dnešní loučení bude těžké nejen pro Jimmyho, který si děvčata doslova zamiloval, ale také pro mě a pro dívky samotné.

 

„Tak to vypadá, že dnešek je naším posledním společným dnem, nemám pravdu?“ zeptala se Calliope a zlehka mi položila dlaň na rameno. „Náš odjezd je ale naplánován až na půlnoc, slunce zapadá někdy kolem osmé hodiny večer. To jsou necelé čtyři hodiny noci, které budeme trávit spolu. Takže co podnikneme?“ vyzvídala a několikrát na mě zamrkala svými dlouhými řasami.

 

„Nechci vám kazit plány, ale nejspíš bychom měli zjistit, co se to s námi děje.“ Všechny pohledy se rázem stočily k Lilian, která stála na místě jako přimrazená a po obličeji se jí vytvářely podobně složité kresby, jako Ashley na zádech. Vypadalo to skoro jako drobná chapadélka stovky chobotnic, které se sápaly po jejím obličeji a zanechávaly za sebou tmavě zelené motivy. „Jestli se chcete zeptat na mou oblíbenou barvu, tak ano, je to zelená.“ Promluvila do hrobového ticha a zrychleně oddechovala. „Proč musím mít potetovaný zrovna obličej?“ postěžovala si plačtivým tónem a pak svým pohledem následovala rozšiřující se kresby směrem k její klíční kosti.

 

„Co to sakra je?“ vyjekla Ashley a opatrně vzala obličej své kamarádky do dlaní. „Vypadá to fantasticky, je to prostě… neodolatelně krásné. Tady to vypadá jako stébla svěží trávy. A tady…“ následovala prstem kresbu vlnící se od klíční kosti směrem k hrudní kosti, kde se linie ztrácely do neznáma. „Tohle vypadá jako spletité kořeny stromů. A tady ta část vypadá jako tisíce drobných oblázků. Je to úžasné.“ Povzdechla si a spustila ruce podél těla.

 

„Ashley, můžeš jít prosím sem ke mně? Znovu bych si rád prohlédl tvé tetování.“ Tím, jak popisovala jednotlivé části nově vznikajících kreseb na těle Lilian, mi totiž vnukla skvělý nápad. Moje teorie o tom, co vlastně všechny tyhle kresby znamenají, se stávala stále konkrétnější, dokonce jsem věděl i ve které knize budu hledat informace, abych svou domněnku potvrdil. Ashley ke mně opatrně přistoupila a natáhla ke mně svou pokreslenou ruku.

 

Pozorně jsem se zadíval do detailních kreseb na její paži a bylo tam to, co jsem očekával. „Lilian, Calliope, pojďte se taky podívat.“ Vyzval jsem je vzrušeně a prsty objížděl kresby. „Tady tenhle kousek vypadá jako tři malé říčky, z nichž se tady na předloktí stává jedna velká řeka s desítkami přítoků. Tady tyhle zakřivené čárky jsou jako vlny vzdouvajícího se moře a tady ty květiny jako by se prohýbaly pod náporem větru. Ty lístky znázorňují, že vítr je silný, až listí opadává ze stromů. Vidíte to taky?“ obě dívky souhlasně kývaly hlavou a z pootevřených úst jim vycházely obdivné povzdechy.

 

„Proč jsem jediná, která nic takového nemá?“ zamračila se Calliope. Na okamžik jsem ji představil jako malou holčičku, která je ztrápená myšlenkou, že všechny holčičky kolem ní mají panenky a jen ona jediná ne.

 

„No, vlastně i ty máš tetování.“ Zahalekala tiše Lilian a prstem mířila na její spánek. Kresba na Calliope nabírala odstíny světle červené, přes korálovou červeň až po barvu temně červené krve. Tenké linie se ovíjely kolem jejího pravého oka, pokračovaly na spánek a poté se jako pavoučci spouštěly na její tvář, krk a pokračovaly dál na pravou paži, kde se obmotávaly kolem dokola jako žhavé plameny.

 

„Ještě jsem nikdy nic tak úchvatného neviděl.“ Pronesl skoro zhypnotizovaně Jimmy a přistoupil ke Calliope blíž, tak aby si mohl prohlédnout její tetování.

 

„Páni! Je to krásné. Skoro jako kdyby na mě kreslil samotný oheň.“ Šeptala okouzleně Calliope a neustále otáčela rukou, aby si tu krásu mohla prohlédnout o něco lépe. Jako kdyby na ni kreslil samotný oheň…

 

„ANO!“ zavýskl jsem, radostně poskočil a zvesela přitom zatleskal. Všichni v pokoji se na mě podívali jako na blázna, ale já jen zavrtěl hlavou nad svou hloupostí. „Já vím, co to znamená!“ zvolal jsem vítězně a bez dalšího slova se rozeběhl do své knihovny. Za sebou jsem slyšel rychlý dusot tří párů nohou a jeden pomalejší, to jak nám Jimmy nestačil. Lilian i Ashley zmateně volaly mé jméno, ale hladina mého adrenalinu v krvi byla tak vysoká, že jsem se ani neohlédl a hleděl si svého.

 

„Pane! Víte přece, že já na rychlé běhy nemám věk!“ postěžoval si zezadu Jimmy a ztěžka oddechoval. Na okamžik jsem o něj dostal strach. Byl to muž v opravdu pokročilém věku a jeho srdce nebylo zrovna v nejlepším pořádku, nepotřeboval jsem, aby dostal srdeční infarkt nebo něco podobného. Naštěstí pro mě se k němu vrátila Calliope a podpírala ho.

 

„Kam tak spěcháte?“ zakřičela Ashley a dohnala mě.

 

„Za odpověďmi na vaše otázky!“ odpověděl jsem ve spěchu a prudce rozrazil dveře knihovny. Začal jsem se přehrabovat v policích a hledal knihu se zlatavou vazbou, ve které (jak jsem se domníval) by mělo být všechno vysvětleno. Začínal jsem být nervózní, zda jsem ji někomu nepůjčil, ale mé obavy se bleskurychle rozplynuly, když jsem ukazováčkem přejel po zlatém hřbetě knihy s názvem Přírodní živly a jejich moc.

 

„Upíři jako já občas mohou projevit jistý druh nadání pro ovládání živlů. Je to ale věc velice zřídká, zdokumentovaná jen v pár případech. Upír to obyčejně nepozná do té chvíle, než se jeho oči začnou přizpůsobovat barvě živlu, který je schopen ovládat. Modrá znamená vodu a vítr, zelená je země, červená zase oheň. Nejsem si jistý, ale možná právě proto, že jste upíři s vyšší mocí, se barva živlu neukázala ve vašich očích, ale na těle. Každý tak bude vědět, jakým nadáním oplýváte.“ Pustil jsem se do vysvětlování a slova ze mě prýštila jako voda z gejzíru.

 

„Chcete nám snad říct, že Ashley ovládá vodu a vítr, Lilian zemi a já oheň?“ zeptala se nevěřícně Calliope a posadila se do křesla, kde si hlavu podepřela loktem. „Nikdy se mi nesnilo o tom, že budu takhle mocná.“

 

„Ani já jsem nevěřil, že někdy budu svědkem něčeho tak magického!“ stále jsem listoval knihou na stránku, kde bylo všechno vysvětleno. Hezky dopodrobna zde bylo popsáno, jak se nadání pro živly projevuje, jak dochází k postupné změně duhovky a já si byl jistý, že přesně k tomuhle došlo i v jejich případě. Byly ale výjimečné, takže normální pravidla pro ně neplatila. Vždycky musely mít něco zvláštního, jedinečného. Tohle tetování, nebo jak jinak to nazvat, mě utvrdilo v názoru, že jsou to nejnadanější a nejmocnější upírky v celé historii našeho druhu.

 

„Gratuluji vám! Právě jsem totiž objevil vaši další schopnost!“ zvolal jsem nakonec vesele a zaklapl knihu. „Je to skutečně tak. Od nynějška jste schopny manipulovat přírodními živly. Považujte to za obrovskou výhodu, ve výcvikovém táboře s vámi budou zacházet jako v bavlnce, abyste na ně náhodou neseslaly hromy a blesky, nebo třeba zemětřesení.“

 

„Výhoda taky je, že jsem si vždycky chtěla nechat udělat tetování. Takhle jsem za něj ušetřila.“ Zahučela kysele Ashley a jemně se dotýkala své paže. Musel jsem se zeširoka usmát.

 

„Nejraději bych na vás teď poslala plameny, aby vám ten samolibý úsměv ze rtů zmizel.“ Zatvářila se naoko soustředěně Calliope a dlaní si sáhla na spánek s tetováním.

 

„Pane, já asi budu potřebovat sklenku brandy.“ Ozval se z rohu místnosti Jimmy, s rukou přitisknutou na srdce. „Dneska jsem toho viděl až moc. A také jsem toho dost naběhal.“ Na patě se otočil a v mžiku byl pryč. Za chvíli jsme všichni slyšeli, jak cinká sklenice a Jimmy si nalévá brandy. Pak ji naráz vypil a my se tiše rozesmáli.

 

Zbývalo nám společných jen pár hodin. Možná to budou naše poslední chvíle na velmi dlouhou dobu.