Cesta osudu: Duše věčnosti 7. kapitola

Tak další kapitolka doufám, že se bude líbit. Jen by mě zajímalo jestli to vůbec ještě někdo čte?

 

 

7.
Žraloci
 
Bella Masen Cullen
 
     První sluneční paprsky se začaly vynořovat z východu a mně se vybavil rituál znovuzrození, konaný každé ráno na Atlantidě. Když tam zapadalo slunce, byla to úžasná scenérie. Ostrov byl položený tak, že to vypadalo, jakoby zapadalo přímo do kráteru sopky. Lidé věřili, že tam je vstup do podsvětí, proto se říkalo, že slunce přes noc koná svou pouť tam, aby svým světlem potěšilo duše zemřelých. Každé ráno se pak nořilo na výhodě z mořských hlubin kde ze sebe smývalo skutky hříšníků.
     S Atlantis jsme stávaly v průčelí chrámu a jako zkamenělé sochy čekaly až se nás dotknou první sluneční paprsky. Poté jsme se otočily a šly do vnitřní svatyně zapálit kadidlo a myrtu. Vždy jsem milovala jejich omamnou vůni. Ve stejný okamžik kdy zazvonily našimi sistry se sluneční paprsky dotkly vnitřní svatyně a malby na jejích stěnách jakoby ožily. Bylo zde vykresleno naše dětství a naši rodiče. Tehdy ještě se zlatýma očima.
     Prvních několik desetiletí jsem se na jejich obrazy nedokázala podívat. Tolik mě zraňoval pohled na jejich jiskřící jantarové oči, tak odlišné od těch, které jsem spatřila na jejich tváři před tím nežli mi zmizeli ze života. Byla to pro mě velká rána, neboť jsem je velice milovala a nedokázala jsem pochopit jak se dokázali tolik změnit. Dlouho jsem si dávala za vinu, že jsem nebyla přítomna v paláci, když nás navštívila vědma, která vynesla proroctví jež zpečetilo náš osud a rozbilo naši rodinu.
     Tolik jsem si přála vědět co se tenkrát stalo. Proč se tak změnili? Věděla jsem, že v začátcích pili lidskou krev, ale bylo tomu již tisíce let co přestali. Nechápala jsem proč se k tomu najednou vrátili a popravdě to nechápu ani teď. Naše matka byla vždy krásná a milosrdná. Láska z ní přímo čišela. Ale ta osoba, s kterou jsem se setkala ten osudný večer už nebyla ona. Možná, kdybych se dozvěděla něco o tom jak náš druh vznikl, dokázala bych to pochopit.
    Slunce bylo již na půli cesty svého zrození a mě zasáhli jeho hřejivé paprsky. Vybavila jsem si den svých stých narozenin. S Atlantis jsme vypadali jako desetileté holčičky. Služebné nás oblékly do těch nejjemnějších látek pošitých korálky z lapisu lazuri a malými růžovými perličkami. Kotníky a zápěstí nám zdobily četné zlaté a stříbrné náramky a na hlavách jsme měli nádherné korunky jež byli výsledkem té nejjemnější zlatnické práce. Naši osobitou vůni podtrhly služebné jemným růžovým olejem a jantarové oči zvýraznily práškem z Lapisu, který se v jemných vlnkách a květinkách protahoval až na spánky. Vypadaly jsme jako víly.
     Cesta od paláce až k chrámu byla posetá květy. Pamatuji si jak jsem s Atlantis kráčely vedle sebe a při tom se držely za ruce. Byly jsme štastné. Lidé kolem nás se nám klaněli a vesele prozpěvovali. Na konci cesty na chrámovém nádvoří na nás pod velkým baldachýnem čekala maminka s tatínkem. Vzpomínám na maminky hřejivý úsmev a otcův láskyplný pohled. Kam to zmizelo ten poslední večer co jsem je viděla?
     Ten den jsme obdrželi naše znaky. Já mořskou vlnku a Atlantis bílí Lotus. Byly jsme oficiálně přijaty mezi bohy. Jediný kdo se netvářil nadšeně byl strýček Unísek, který se ovšem netvářil nadšeně nikdy.
     Kolem pasu se mi omotaly Edwardovi paže a já se o něj spokojeně zapřela. Už kolikrát jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych již na Atlantidě mohla být s ním. Ležet pod bělostným baldachýnem a poslouchat lehké tóny harfy doplněné zurčením fontán a zpěvem drobného ptactva. Večer bychom procházeli městem provoněným kořením a vonnými květy, kterých bylo na Atlantidě plno. Jenže to už se nikdy nestane.
     Edward si mě k sobě něžně přivinul a políbil do vlasů. Milovala jsem tyhle chvilky klidu, které nepotřebovaly žádná slova. Stačilo jen to, že jsme byli spolu. A i přesto jsem stále musela myslet na to, kudy se ubírá náš osud. Co se stane, až najdeme děti Atlantidy? Najdeme je vůbec? Není tohle vše jen ztráta času? A proč Itilantis sestavovala ty divné hádanky? Jestliže potřebovala naši pomoc, proč nás prostě nevyhledala? A jak věděla, že se znovu zrodíme?
     Spousty podobných otázek se mi honilo hlavou a já si na ně nedokázala odpovědět. Byla jsem plně odevzdána do rukou osudu. Ta bezmoc mě tížila. Uvědomovala jsem si, že nemít tuto úžasnou rodinu tak Atlantidu budeme hledat mnohem déle i mnohem hůře. Bylo, i tohle úmyslem toho, jenž vede naše kroky? A kdo to tedy potom je?
„Vždy jsem milovala východy slunce,“ prolomila jsem ticho a zadívala jsem se do již plného zlatě zářícího kotouče. „ Na Atlantidě to bylo symbolem zrození. Chybí mi vůně kadidla, které se pálilo v chrámech.“ Edwardovi ruce se jemně zachvěly a pevněji si mě přivinul.
„Chtěla bys to vrátit? Být zpět v těch časech?“ zeptal se s jistým zájmem v hlase.
„Ano i ne. Chtěla bych tam být znovu, ale jedině po tvém boku, protože už si nedokážu představit, že bych bez tebe mohla být šťastná,“ jeho postoj se trochu uvolnil a opět mě políbil do vlasů.
„Rád bych to prožil s tebou.“
     Stáli jsme tak ještě dlouho každý se svými myšlenkami a přesto spolu. Sledovali jsme sluneční pouť a užívali si chvilku klidu, jež nás na této cestě potkala. Bála jsem se toho, co přijde v příštích dnech. Co nás čeká u Galilejského jezera? Proč vybrali zrovna místo, kde byl pokřtěn Ježíš? Získám někdy odpovědi?
     Možná, že je získám na konci naší cesty. Ale kam nás zavede? Začínala jsem mít pocit, že se propadám do propasti. Zlaté písmo Atlantidy jakoby se mi vrylo přímo do duše a já přemýšlela, jestli nás ta slova nemají zavést přeci jenom někam dál nežli je Jordán. Čeká nás tam jen další hádanka? Kolik jich ještě bude? Začínám se v tom motat stále dokola. Z rozjímání mě vyrušil až Emmetův zvučný hlas.
„Hej vy dva nejdete se mnou a Rose na žraloky?“ zvolal na nás ze spodní kajuty.
„Žraloky?“ lehce jsem nechápala.
„No jasně na žraloky. Víš, jak dobrou krev mají? A Carlisle říkal, že by se tu měli vyskytovat.“
„Tak jo jen se převlékneme,“ odsouhlasila jsem mu to a spolu s Edwardem se vydala do naší kajuty pro plavky.
 
 
Vanessa Masen Cullen
 
     Slyšela jsem Emmeta jak organizuje výpravu na žraloky a přemýšlela, jestli nejít taky. Ležela jsem na Willově nahé hrudi a hladila ho po břišních svalech.
„Jsou opravdu dobří? Ti žraloci?“ zeptala jsem se ho. Otevřel oči a mě ozářil jeho krásný úsměv.
„Nejsou vůbec špatní,“ odpověděl mi. „Chceš jít taky?“
„Chtěla bych to zkusit. Ještě jsem žraloka neměla.“ A to ani za dob, když mým domovem byla Atlantida. Proč nás to s Bells nikdy nenapadlo?
„Tak pojď,“ vyskočil i se mnou z postele a začal se shánět po našich plavkách. Za chvíli už jsme vycházeli na palubu.
„Můžeme se přidat?“ zeptali jsme se našeho vůdce výpravy.
„Jistě,“ odpověděl pohotově. „Carlisle říkal, že by měli být tak dvacet kilometrů na jih, že prý se tam běžně vyskytují. Tak jdeme!“ vykřikl radostně, pak se však na chvíli zarazil. „Vlastně plaveme!“ zařehtal se, popadl Rose a skočil do vody. My ostatní ho neméně nadšeně následovali.
    S Willem jsme plavali bok po boku a občas se zastavili abychom se mohli políbit, a nebo, si zblízka prohlédnout nějaký korálový útes. Drželi jsme se asi dvacet metrů pod hladinou a já doufala, že tu nenarazíme na nějakého potápěče. Asi by si myslel, že vidí mořské lidi a nebo, by nás možná ani nezaregistroval jakou jsme plavali rychlostí. Po chvíli Emmet zastavil a ukázal dolů pod sebe. Asi patnáct metrů pod námi se pohybovalo hejno žraloků. Někteří byli velcí až pět metrů a vypadali opravdu hrozivě.
     Je zajímavé, že všechny ryby a mořští živočichové se před námi schovávali, ale tihle žraloci nás okázale ignorovali. Řekla bych, že to jsou žraloci šedaví. Myslím, že to je jediný takhle veliký druh žraloka vyskytující se ve středozemním moři.
     Jako na povel jsme se všichni ponořili ještě hlouběji a žraloci si nás konečně začali všímat, což potěšilo mého ztřeštěného bratříčka. Rychle před nimi uhýbal a občas se nechal kousnout, aby žraloci viděli, že na něho nemají. Rose na nic nečekala. Jednoho chytila za ocasní ploutev a přitáhla blíž. Ze zadu se nad něj vyhoupla a zakousla se kamsi pod žábry. Chvíli se snažil bránit, ale nakonec stejně neměl šanci.
     Sledovala jsem drobný pramínek krve, jak ho proud nese směrem ke mně. Zalechtal mě u nosu a vůně krve mě naprosto omámila. Vystartovala jsem k první parybě, která plula kolem a přitiskla své smrtící čelisti k chladné žraločí kůži. Chuť jejich krve byla úžasná. Úplně něco jiného nežli jsem ochutnala doposud. Sladká a omamná.
     Žraloci začali být agresivnější, když ucítili krev ve vodě. Zuřivě kroužili kolem a vrhali se na mrtvé druhy, aby je mohli sežrat. Nakonec se stáhli více do hlubin. Do té doby jsem si ale stihla chytit další dva čtyř metrové kousky a byla dokonale přepitá. Všichni jsme se vydali k hladině.
„Páni!“ vydechla jsem hned, jak jsem se vynořila. „To bylo úžasné. Oni se nás vůbec nebáli a ještě po nás uklidili!“ Musela jsem se začít smát, protože mi to přišlo absurdní. Svačinka co si po sobě i uklidí.
„Tak tohle byl asi můj nejlepší lov!“ zajásala Bella.
„A počkejte, až to budeme vyprávět Jasperovi. Ten bude naštvanej, že s námi nešel a radši dělal čuněčinky s Alice,“ Smál se Emmet a Rose po něm cákla vodou. Ten si to však nenechal líbit a vrátil jí to a tak začala vodní bitva, která trvala po celou cestu zpátky na loď.
    Když jsme se vrátili na jachtu tak už se slunce pomalu začalo sklánět k západu. Carlisleho jsme objevili na můstku, jak studuje nějaké mapy. Obdařil nás veselým úsměvem a dál se věnoval papírům.
„Do přístavu Haifa dorazíme se setměním tak se na to připravte,“ poznamenal ještě přes rameno, když jsme se přesouvali do podpalubí. Hned jak jsme došli do kajuty tak jsem se vydala do koupelny, abych ze sebe smyla slanou vodu, ale zabránily mi v tom Willovi paže.
„Kam jdeš?“
„Osprchovat se přeci,“ odpověděla jsem mu a nechápala, co tím sleduje.
„A to po mně ani nechceš, abych ti umyl záda?“ zeptal se zklamaně. Musela jsem se usmát, protože mi bylo jasné, že mu vůbec o mytí zad nejde.
„Lásko, mohl bys jít prosím se mnou a umýt mi záda?“ zeptala jsem se ho sladce a přitom zamrkala.
„Když si to přeješ, princezno,“ odpověděl, jakoby si to nevynutil. Mrskla jsem po něm polštářem a se smíchem se utíkala schovat do sprchového koutu. Samozřejmě mě hned našel a náruživě políbil. Moje tělo jako vždy reagovalo na jeho doteky a já už po chvíli myslela, že víc nevydržím.
    William na nás pustil vodu a pomalu mi začal sundávat plavky. Mezitím mě líbal po celém těle. Když už jsem byla nahá, a on taky, vzal si můj jasmínový sprchový gel a opatrně mě omýval jako bych byla ze skla. Bylo to tak neuvěřitelně elektrizující a plné něhy, že jsem i zatajila dech. Mučivě pomalu přejížděl svýma rukama po mém těle a já se začínala otřásat pod náporem citu, který do toho dával. Střetla jsem se s jeho pohledem a věděla jsem, že v mých očích vidí všechnu tu lásku, kterou k němu cítím. Pomalu si mě přitáhl a něžně políbil na rty. Málem se mi z toho podlomila kolena. Ví vůbec, co se mnou dělá?
     Roztřesenýma rukama jsem bloudila po jeho těle a užívala si blízkost našich těl. V tomto okamžiku jsem byla dokonale šťastná.