Cesta osudu: Duše věčnosti 4. díl

 

4.
Cesta k cíli
Carlisle Cullen
Jen co jsme vystoupili z letadla popadli jsme naše zavazadla a třemi taxíky se vydali do přístavu. Ani nemůžu popsat jak moc jsem se těšil. Bylo to tak vzrušující. Možná objevíme Atlantidu. Tímto záhadným ostrovem jsem byl fascinovaný již dávno a poté co jsem zjistil, že Bella a Vanessa na něm žily jsem se ke svému výzkumu vrátil. Podle toho co jsem se od dívek dozvěděl se Platón v mnoha věcech pletl. Za prvé psal, že Atlantida byla pojmenována podle nejstaršího Poseidonova syny Atlanta, ve skutečnosti byl on pojmenován po Atlantidě, protože se tam Poseidonovi prý velice líbilo. On nebyl upír ale patřil mezi nadané lidi, kteří se v té době velice lehce prohlašovali za bohy. Jméno Atlantida je odvozeno z atlantského názvu Atalas un tídua, což znamená ostrov příslibů. Její obyvatelé si to však zkrátili na Atlantida. Podle toho byla taky pojmenovaná Atlantis jako prvorozená z dvojčat. Itinalis je potom zkrácenina Itinas lare což by se dalo přeložit jako mořská vlnka, jak mi Bella vysvětlila.
Přijde mi docela pravděpodobné, že právě od Atlantského názvu moře lare mohlo být odvozeno latinské mare. Dále se Platón pletl v rozloze ostrova. Přirovnával ho k velikosti Malé Asie a Libye. Ve skutečnosti byl však mnohem menší. Dále hovoří, že ostrov byl rozdělen do deseti provincií. Ostrov však vůbec rozdělen nebyl. Původně zde však vládlo deset upírů formou jakési rady. Po jejich odchodu se vlády ujala děvčata a tak to bylo několik dalších tisíciletí.
Další chybu Platón uvádí, když píše, že duchovním centrem byl Poseidonův chrám v centru města. Chrám v centru města skutečně byl, ale patřil upírům a sloužil zároveň i jako palác. Z toho by se dalo usuzovat, že si Platón skutečně předělal Atlantidu k obrazu svému, aby ji mohl předkládat jako příklad dokonalého demokratického státu.
“Nad čím dumáš drahý?” Přerušila proud mých myšlenek má krásná Esme.
“Nad Atlantidou miláčku.” Odpověděl jsem jí s úsmevem.
“Ty se tím skvěle bavíš, že? Takhle rozrušeného a natěšeného jsem tě ještě neviděla. Připadáš mi jako jedno z našich dětí.” Jemně se usmála.
“Asi jsem byl poslední dobou hodně mrzutý že?” Zeptal jsem se na rovinu. Věděl jsem, že jsem nebyl zrovna nejpříjemnější společník, ale něco mě naprosto ubíjelo a já nedokázal přijít na to co. Teď ten pocit však úplne zmizel a zastoupilo ho nedočkavé očekávání příštích zítřků.
“Nebylo to zase tak hrozné. Jen jsme se báli, že nám začínáš stárnout.” Rozesmála se má sladká paní.
“No to bych vám měl asi ukázat má drahá paní Cullenová, že do toho tří set letého staříka, za kterého mě považujete mám ještě daleko.” Usmál jsem se na ní a mrkl. Už jsem se k ní nakláněl, že si ukořistím alespoň jeden polibek, když auto zastavilo.
“Jsme tu, monsieur.” Promluvil taxikář se silným přízvukem. Vytáhl jsem pár bankovek a zaplatil mu.
“Na tu ukázku si budete muset chvíli počkat paní Cullenová, ale nebojte se nepřipravím vás o ní.” Usmál jsem se na Esme a ta mi veselý úsmev vrátila. Vystoupil jsem z auta obešel ho a otevřel jí dveře. Potom jsem ještě z kufru vytáhl naše zavazadla a počkal až se k nám přidají ostatní. Zavazadla jsem si přehodil do jedné ruky a druhou obmotal kolem Esme. Pomalu jsme se vydali přes molo až k jeho konci kde na nás čekala naše jachta. Ještě před odletem jsem zavolal vedoucímu doků ať ji na dnešek připraví k plavbě.
“Páni ta je obrovská.” Vydechla překvapeně Vanessa. “Jak se jmenuje?”
“Esme, samozřejmě.” Odpověděl jsem hned.
“Je nádherná.” Konstatovala Bella. No je pravda, že ji ještě nikdo z nich na živo neviděl s Esme jsme jí koupili teprve loni a společnou dovolenou jsme plánovali až na příští rok, kdy dostudují další střední školu.
“Tak na palubu děcka. Hlavně nic nezničit. Jasný Emmete?” Výhružně jsem se na něj podíval. Hned jsem však musel začít dusit smích.
“Rose prosím tě sundej mu ty brýle nebo …” Má slova přerušilo hlasité šplouchnutí vody.
“Héj” Zaburácel Emmet a snažil se vyškrábat zpět na molo. “Neříkali jste mi náhodou, že je před námi ještě kus cesty po souši?” Rozzuřeně sledoval Williema s Jasperem a Edwardem.
“Sorry … brácho asi jsme se spletli.” Dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu Jasper. Sám jsem měl co dělat když jsem sledoval Emmeta jak se z mořského dna snaží vylovit ty brýle.
“Tak jo Emmet zkontroluje vrchní palubu a lana a Jasper s Williemem strojovnu a můstek. Jinak si rozeberte pokoje. Kapitánský je však můj.” Rozdal jsem úkoly, znovu ovinul ruku kolem Esme a vydal se do naší kajuty. Hned co se za námi zavřely dveře jsem odhodil kufry a vrhl se na ústa své ženy.
“Pořád ti připadá, že stárnu?” Zeptal jsem se jí po několika minutách během, kterých jsem ji odtáhl k posteli.
“Ne ty rozhodně nestárneš.” Zhodnotila a snažila se u toho popadnout dech. Hned na to si mě znovu přitáhla a spojila naše rty. Když už jsem se chystal začít ji zbavovat oblečení tak mě se smíchem zarazila.
“Myslím, že máš ještě něco na práci.” Oznámila mi s ledovým klidem.
“To počká.” Snažil jsem se ji odbít a znovu spojit naše rty.
“Carlisle v té kanceláři mají jen do půl jedenácté. Chceš přeci vyplout už dnes?” Podívala se na mě s potutelným úsmevem.
“No dobře, ale ty se odtud ani nehni miláčku, protože až se vrátím chci dokončit názornou ukázku mého mládí.” Na oko výhružně jsem se na ní podíval a ještě jednou políbil.
“Miluji tě.” Zašeptal jsem jí do vlasů a už odcházel jinak bych do té kanceláře vážně nedošel.
“Já tebe taky.” Zaslechl jsem její medový hlas za sebou.
 
 

Vanessa Masen Cullen

 

 

Zabrala jsem si kajutu na pravoboku. Byla skutečně nádherná. Tmavé dřevo bylo doplněno různými odstíny modré barvy jak na stěnách tak na saténových přikrývkách. Koupelna byla sice menší, ale taky moc krásná v jemné pískové barvě zdobená mušličkami a kamínky. Začala jsem pomalu vybalovat, abych se nějak zabavila než Williem zkontroluje loď a Carlisle se vrátí z kanceláře a my budeme moci vyplout. Bella s Edwardem odjeli někam na výlet a Rose s Alice jely nakupovat. Mně se výjimečně nechtělo a tak mi Emmet hned sahal na čelo jestli nejsem náhodou nemocná. Jeho diagnóza zněla, že mám mořskou nemoc. No tak nevím jestli se někdy bude moc vydat ve šlépejích svého otce. Už jsem měla téměř vše vybaleno, když do kajuty vtrhl Williem a zářivě se na mě usmál.
“To už to máte hotové?” Zeptala jsem se udiveně.
“Ano, princezno.” Odpověděl mi. Začal se ke mně přibližovat a připravovat se ke skoku.
“Nezapomeň co říkal Carisle. Nic nezničit.” Na chvíli se zamračil, ale napřímil se a došel ke mně normálním krokem.
“Kde jsou Emmet s Jasperem?” Měla jsem strach aby něco nevyvedli.
“Hrají si na piráty.” Odpověděl jakoby nic.
“A ty si s nimi nehraješ?” Nahodila jsem laškovný tón a trochu víc se k němu přitiskla.
“Ale jo hraju.” Odpověděl zase jakoby nic.
“Tak proč jsi potom tady?” Zavrněla jsem mu do ucha.
“Přišel jsem si pro kořist.” Než jsem si stihla uvědomit význam jeho slov strhl přehoz z postele zabalil mě do něj a hodil si mě přes rameno.
“Willieme Masen Cullene okamžitě mě sundej dolů!” Rozčilovala jsem se zbytečně. Vážně jsem chvíli uvažovala, že bych na něj použila svoji moc ale na toho mám asi moc ráda.
“Mám ji.” Zvolal vesele Will a konečně mě sundal na zem. Byli jsme na můstku. Kde se Emmet se smetákem přivázaným místo nohy a ani nevím s čím přes oko ležérně opíral o kormidlo. Nasadil nějaký divný pohled a pohlédl na Jazze tomu z rukávu čouhal nějaký hák a na tváři měl namalovanou jizvu. Zřejmě použil Alicinu tužku na oči. Ta ho za to zabije. A tohle jsou prosím přes století staří upíři.
“Co teď?” Zeptal se Jazz.
“Teď za ní budeme chtít výkupné.” Prohlásil rozhodně Emmet.
“A od koho?” Zeptal se znovu Jazz.
“No přeci od jejího manžela má prstýnek koukej.” Ukázal na můj prsteníček a vítězoslavně se usmál. Myslím, že mu ta slaná voda nedělá dobře.
“Ty Emmete, ale já jsem její manžel.” Ozval se Will a koukal na něj jak na blázna. No nejspíš už začal litovat, že se do té hry taky zapletl.
“Ha!” Vykřikl Emmet. “Ten bídný skunk se mezi nás vetřel, aby nás připravil o naše výkupné.” To už jsem fakt nevydržela a válela se smíchy po zemi. Na to jsem se namáhavě zvedla a došla k Willovi. Zřejmě čekal nějakou pomstu já ho však chlácholivě políbila a chytla za ruku.
“Pojď zlato, najdeme ti kamarády, kteří ti nebudou chtít unést manželku a ještě tě k tomu využívat.” Chvíli se na mě nechápavě díval, ale potom se mu na tváři opět objevil ten uličnický úsmev.
“Asi máš pravdu. Víš oni mě donutili lásko.” Vymlouval se jako malý kluk.
“A čím pak tě nutili miláčku?” Zeptala jsem se ho sladce. Bože on je tak roztomilej.
“Říkali, že nás nenechají ani chvilku o samotě.” Prohlásil a demonstrativně mě políbil. Dobře tak teď už jsem úplne zapomněla, že bych se na něj měla zlobit za to, že mě unesl a ještě k tomu si hraje s Emmetem, který je tak trochu mimo.
“A to se taky splní.” Řekl výhružně Emmet. To už, ale u doku zastavilo auto a až sem byl slyšet nadšený hlásek Alice popisující nějaké šaty. Jasper s Emmetem na sebe zděšeně pohlédly a rychle uklízeli své rekvizity.
“Nic jsme tu nedělali jasný?” Mrknul na mě Emmet.
“Jasný. Jen Jazzi měl by ses umýt.” Naznačila jsem mu na tvář, kde se mu rýsovala veliká černá jizva. Jazz vytřeštil oči ještě víc a běžel to někam smýt. Za chvíli už bylo slyšet jen jeho nadávání jak to nejde dolů. No asi použil vodě odolnou.
“Počkáme si na to představení nebo se vrátíme do kajuty můj únosce?” Zeptala jsem se Willa koketně. Ten chvíli dělal jakože přemýšlí potom se rychle shýbl pro přehoz znovu mě do něj zabalil a hodil si mě přes rameno. Tentokrát už jsem nenadávala jen se smála a sledovala jak se Jazz snaží Alici vysvětlit proč má její tužku na oči na tváři. Rose už to ani neřešila jen hodila po Emmetovi její tašky a táhla ho za sebou do pokoje. No její výraz však nevypadal na to, že by mu tam chtěla nadávat. Tak z toho Jazz vyšel chudák nejhůř.
Willl mě upíří rychlostí odnesl k nám do kajuty a hodil na postel. Rychle mě vymotal z přehozu a začal líbat. Při tom mě šikovne zbavoval oblečení.