Cesta osudu: Duše věčnosti 2. díl

 Tak druhý díl doufám, že se bude líbit

2.
Můj hvězdář
Vanessa Masen Cullen
 
Měla jsem naprosto úžasný pocit. Jakoby to vše ze mě spadlo. Najdeme je. Najdeme děti Atlantidy. Jenže tenhle můj euforický pocit začal pomalu ale jistě ustupovat. Kde máme začít? Jediné co víme je, že naše jediná stopa leží někde na dně moře či oceánu. Což může být na více jak sedmdesáti procentech země.
“Jaké pocity to vysvětluje?” Zeptal se mě Williem. “Měly ty pocity něco společného s tím jak jsi se trápila?” Proč musí být tak všímavý?
“Ano, lásko.” Odpověděla jsem mu kajícně.
“Proč jsi se mi nesvěřila?” Znovu použil ten bolestný tón hlasu.

Já nechtěla, aby sis myslel, že mi něco schází. Nechtěla jsem aby ses tím trápil. Určitě by sis myslel, že mě nemůžeš udělat štastnou a vyčítal si to. To jsem nechtěla, protože tys mě učinil a stále činíš tou nejšťastnější bytostí na celé planetě.

Jsem hold slaboch. Nedokáži mu to říct na hlas. Znovu jsem provinile sklonila pohled k zemi.

Co, kdybys to příště nechala na mě a netrápila se s tím sama. Jsme manželé a já tě šílene miluji, takže si myslím, že mám právo vědět co moji princeznu tolik trápí. Navíc bych se ti mohl alespoň pokusit nějak pomoci.

Opatrně mi položil prst pod bradu a nadzvedl hlavu tak, abych se mu musela podívat do tváře. Měl ji vážnou ale stále plnou něhy a lásky. Ani z jeho očí nedokázaly vyprchat ty úžasné jiskřičky a já doufám, že nikdy nezmizí.

Miluji tě.

Poslala jsem mu ještě a přitulila se k němu.
“Jak je, ale najdeme?” Položila jsem otázku, která mě trápila. Bella se zarazila a úsmev jí začal mizet ze rtů. Zřejmě jsem se z té euforie dostala o něco dřív, abych si stihla uvědomit, že nemáme naprosto nic. Smutně se rozhlédla po pokoji a snažila se usilovně přemýšlet a přehrávat si vizi stále dokola. Sledovala jsem její děj spolu s ní. Nic mi nepřipadalo jako jasné vodítko. Snad jen podle hutného teplého vzduchu se dalo určit, že jsme někde kde zrovna panuje léto. V dálce se mihotalo pár světýlek, což by mohla být pevnina, ale stejně tak dobře i nějaká loď. Člun na, kterém plula Itilantis nebyl příliš uzpůsoben na dlouhé plavby po moři, takže tu skutečně musí být někde pevnina.
“Tak si to shrňme. Snažte se vybavit každý detail. Cokoliv z okolí co by nám mohlo pomoct určit polohu. Alice ty si vezmi papír a tužku a vše zapisuj.” Přerušil mé zamyšlení Carlisle. Bylo na něm vidět jisté vzrušení z celé té věci. Ani se mu nedivím. Znám ten pocit tíživé věčnosti. Kdy je každá drobná činnost či možnost nějakého dobrodružství, vítána stejně radostně jako zrození nového života. Alice odběhla z obýváku a za chvíli už se vracela s tužkou a papírem.
“Takže říkejte co všechno vás napadá, že by mohlo být důležité.” Obrátil se na mě s Bellou Carlisle. Jen jsme se na něj usmály a kývly hlavou na souhlas. Tak myslím, že takhle nadšeného jsem ho ještě neviděla.
“Kdyby to co holky řeknou přišlo komukoliv z vás povědomé, tak se hned ozvěte a sdělte svůj názor, ano?” Poučil ještě ostatní. Emmet se nahnul trochu dopředu, možná aby lépe slyšel, což mě opět donutilo k úsmevu. Myslím, že to bral jako hru a samozřejmě, že chtěl vyhrát. V očích měl netrpělivý výraz malého dítěte čekajícího na vánoce.
“Byla na nějaké lodi,” Začala Bells.” Ale nepřišlo mi, že by ta loď zvládla nějakou delší trasu.” Zamyslela se.
“Byla to spíš taková bárka. Tak ze čtrnáctého století před Kristem.” Doplnila jsem ji.
“Jo to asi jo. Myslím, že bylo léto. Vzduch byl horký a byly v něm cítit květiny.”
“A v dálce svítila nějaká světla, takže jsme od pevniny nebyli moc daleko”
“No mohly to být nějaké lodě.” Připustila Bells a já jí na to jen přikývla.
“Byly jasně vidět hvězdy.” Pokračovala jsem.
“Počkej.” Zastavil mě Williemův nádherný hlas. Zvědavě jsem se na něj podívala, stejně jako celá rodina. On se na mě však usmál tím svým uličnickým úsmevem a já na okamžik zapomněla proč tu vůbec stojím.
“Mohla bys mi poslat vzpomínku na tu noční oblohu?” Zeptal se mě a já přikývla. Chvilku jsem se na něj soustředila abych se s ním více propojila a přehrála mu tu část vize kde se objevila hvězdná obloha. Williem se chvíli mračil a já s napětím sledovala jeho tvář. Trvalo to asi pět minut. Už jsem se ho chtěla na něco zeptat, když radostně zvolal.
“Mám to!” Usmál se na nás.
“Co?” Mé upíří inteligenci to lehce nedocházelo.
“Přeci souřadnice toho místa!” Vysvětlil my a objal mě.
“No a kde to teda je?” Ptal se netrpělivě Emmet.
“Je to v Řecku, v egejském moři souostroví Kyklady. Blíže to neurčím. Přibližně to je dvacet pět stupňů dvacet šest minut zeměpisné délky a tak třicet šest stupňů dvacet tři minut zeměpisné šírky.” Odpověděl Emmetovi a ten na něj zůstal šokovane zírat. No já téměř taky.
“Jak to víš?” Zeptal se ho Emmet.
“Podle hvězd.” Usmál se na něj Will.
“A kde ses to naučil?” Vypadá to, že tím Emmeta zaujal. Carlisle mezitím někam odešel a za chvíli už se vracel s nějakými papíry.
“V armádě.” Odpověděl na Emmetovu otázku Jasper a na Willa se usmál. “Tam se musíš spoléhat sám na sebe a většinou ani nemáš čas na to koukat do mapy.” Vysvětloval Jasper.
“Jo přesně tak.” Přitakal mu Will. Na chvíli se zakoukal na Jaspera a ten pak nenápadně přikývl.
“No můžeme tě to naučit jestli chceš?” Nabídl Emmetovi.
“Jasně, že chci.” Všimla jsem si jak Willovi i Jasperovi zacukaly koutky. I Edward se nějak podezřele pochechtával.

Lásko? Že vy na něj něco kujete?

Zeptala jsem se ho v myšlenkách. Will se na mě zářivě usmál.

Musíme ho nějak vytrestat za to jak nám minulý týden zničil všem postele.

Zatvářil se jak neviňátko. Je pravda, že za tohle jsem byla na Emmeta taky hodně naštvaná. No, ale docela se mu to vymstilo. Musel pak jít sám se mnou a s Alice na nákupy. Chudáček to pak celý den rozdýchával.

Tak to ti schvaluji.

My holky už sice svoji pomstu vykonaly, ale kluci si taky nějakou zaslouží. Znovu se usmál a políbil mě do vlasů..
Přešla jsem za Carlisleho a podívala se mu přes rameno. Byla jsem zvědavá co to tam vyvádí a taky mě zajímalo co bude dál.

Myslíš, že je najdeme včas?

Zazněl mi v hlavě hlas mé milované sestřičky.

Pevně tomu věřím. Musíme je najít. jen by mě zajímalo jak je možné, že je z Itilantis upír.

Poslední dobou s Bells mluvíme snad jen v myšlenkách. Ze začátku si dokonce naše rodina myslela, že jsme rozhádané. Snad měsíc jsme spolu nepromluvily nahlas. Když pro nás to takhle bylo pohodlnější. Nemusely jsme spoléhat jen na slova, ale mohli jsme si posílat i obrázky.

To by mě taky zajímalo. Každopádně jsem hrozně štastná, že je na živu. Tedy zatím.

Zakončila smutně a v mysli se jí opět objevila ta skupinka upírů ohrožující naše lidi. Opět mě začínal přepadat divný pocit. Co když to doopravdy nestihneme. Carlisle se přehraboval v nějakých mapách a papírech různého stáří.
“Mysím, že je to u ostrova Thira, někdoo mu také říká Santorini.” Promluvil po chvíli a zabodl prst na mapě do malého půlkruhového ostrůvku.
“Máš pravdu to by mohlo být ono.” Odpověděl mu Edward na nějakou nevyslovenou myšlenku. Potom se podíval na Willa a o něčem zřejmě živě diskutovali. Šlo to poznat na jejich měnících se výrazech v tváři.
“To si nemyslím” Konečně promluvil alespoň Carlisle nahlas.
“Dobře zařídím to.” Teď se k nim přidala i Alice.

Nepřijde ti to trochu jako o nás bez nás.

Podívala jsem se na Bells. Ta mi to na souhlas odkývala.
“Nechci vás rušit v živé debatě. Vím, že se to mě s Vanessou takměř netýká ale nechtěli byste nás do toho taky zasvětit?” Zeptala se trochu sarkasticky Bells. Musela jsem se nad tím ušklíbnout.
“Ach promiň lásko. Jistě hned to vysvětlíme. Carlisle?” Omluvil se Edward, ale vypadalo to jakoby si až teď všiml, že tu je. Což u něj bylo velice neobvyklé. Většinou měl oči jen pro svou ženu. Carlisle se pootočil na sedačce tak, aby na nás viděl a začal vysvětlovat.
“No ty souřadnice by téměř odpovídaly poloze ostrova. Navíc jsem si dělal takový menší průzkum po tom co jste se dozvěděly kdo skutečně jste. Tak trochu mě to zaujalo.” Jasně jenom trošičku. Ještě teď si pamatuji jak téměř každý den chodil s nějakými otázkami. “No a právě Thira byl mezi mými favority na možnou Atlantidu. Asi tisíc šest set let před naším letopočtem tam výbuch sopky zničil velice vyspělou civilizaci. Zajímavé je, že se našlo pod vodou celé město pohřbené pod lávou ale žádná těla, jakoby všichni stihly odjet včas. Ostrov od té doby zcela změnil podobu. Jeho střed se při výbuch propadl do moře a zůstala jenom tahle podkova a proti lehlý ostrůvek Thirasia. Sopka je stále činná ve středu laguny díky lávě pomalu vzniká další ostrov. Tehdejší výbuch dokonce zničil i Minojskou kulturu na Krétě.
Nejsem si tím stoprocentně jistý. Jsou i jiné dohady. Will se mohl splést přeci jen nevíme přesné datum a tak a to pak není určování podle hvězd úplne přesné. Mezi možné oblasti také patří Kréta, Istanbul, Sardinie či Malta. Jediný kdo se kdy o Atlantidě zmiňoval byl Platón a ten psal, že se nacházela za Herkulovými sloupy. Jenže to taky nikdo přesně neví co se tenkrát za Herkulovi sloupy považovalo. Mohl to být Gibraaltar, Bospor nebo průplav mezi Sicílií a Itálií. Je to zvláštní, jakoby někdo vysloveně nechtěl aby byla Atlantida objevena.
Každopádně musíme do Evopy. V Monaku máme s Esme jachtu, takže pojedeme nejdříve tam a potom rovnou k Thiře. Dál už to bude jenom na štestí. Snažte se toho vidět co nejvíce.” Otočil se na nás s poslední větou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle skutečně nebyl jen malý výzkum. Navíc chtějí všechno zahodit a jet s námi. Byla jsem dojatá. Tolik mi na téhle rodině záleželo stejně jako na mé Atlantidě pro, kterou jsem i zemřela.
“Děkuji Carlisle.” Přiřítila jsem se k němu a objala ho.
“To já bych měl děkovat. Konečně se zas bude něco dít.” Usmál se na mě a opětoval mi otcovské obětí.
“A kdy vyrážíme?” Ozval se Emmet.
“Za tři hodiny nám to letí ze Seatlu takže honem balit.” Vypískla Alice.