Edward Cullen

nemůžu tomu uvěřit.... ale zase jsem tady, po měsíci... kamenujte mě, ale četla jsem jednu depresivní povídku a nějak mě ta nálada pohltila.... a napadl mě jeden verš a je z toho tohle.... omg... je to v podstatě v období nového měsíce, jen upravený, ale dalo by se to nazvat jakýmsi melancholickým(tak teď si možná fandim) shrnutím.... mno, snad to vyplyne z povídky....   Anika
 
Tak tady je povídka...
 
Nemohl tomu uvěřit. Vážně ještě žije? I když správnější by bylo ptát se: Vážně ještě existuje? Ano, skutečně jen existuje, nežil už devadesát let. Byl upír, nesmrtelný. Měl všechno, co chtěl, alespoň si to myslel. Měl milující rodinu, nevěřil, že mu něco chybí. Nevěřil, že i jemu by bylo souzeno milovat.
 
Pak stačí jen jediný pohled
a zastíní ti na hvězdy výhled.
Jasná záře v podobě milého stvoření
Ti z noci den udělá.
 
                Ano skutečně to tak bylo. Zamiloval se. Dostal možnost milovat jinak, jinak než své sourozence, rodiče. Našel dívku, která ho okouzlila, okamžitě si ho k sobě přikovala neviditelnými pouty. Ale on nechtěl. Ne, on chtěl, ale cítil, že nesměl. Nebylo to správné. ONA byla člověk. Měla žít šťastný život, plný radosti, lásky, lidství…
 
Kdy obrana není neproniknutelná,
lásce nezabráníš, je neporazitelná.
Ač snažíš se, nemůžeš to změnit.
Nezměníš osud.
 
                Taky ho nezměnil. Snažil se, opravdu. Ale city nemůžete ignorovat. Můžete je před ostatními skrývat, tvářit se, že se nic neděje – ale nemůžete je změnit. Stali se přáteli, ač chtěl víc. I ona, ale to on netušil, ne od začátku.
 
V očích se topíš, lásku v nich zahlédneš,
do hloubi duše, druhému pohlédneš.
Přemoci city dvou? Nesmysl.
Mělo to tak být.
 
                Nevěděl, že ji hledá, ale když ji teď našel, cítil se úplný. Nikdy se necítil šťastnější. Musel se ovládat, nechtěl jí ublížit – bylo to těžké, ale on to dokázal. Miloval ji. Celým svým mrtvým srdcem. A zde zasáhla ruka osudu znovu. Ten den, ta událost ho donutila znovu zvážit, jestli to je, nebo není správné. Chtěl, aby to tak bylo, kvůli sobě. Ale nešlo to. Nesobeckost vyhrála.
 
Ač vidíš slzy kanoucí,
a oči láskou planoucí,
věříš, že správnou věc děláš.
Odcházíš.
 
                Ta doba bez ní… byla osobním peklem. Nemohl dělat nic. Dokázal jen litovat, litovat svého rozhodnutí. Chyběl mu její smích, její oči, které ho pozorovaly… s láskou. Ale pamatoval si i ten den, kdy zemřel podruhé, když ji opustil. A nedokázal se té vtíravé myšlenky zbavit. Vrátil se, i když nevěděl, jak to dopadne.
 
Teď slzy štěstí roní pro tebe,
byla jako ty bez ní, sama bez sebe.
Vrátil ses, její druhá polovina,
tak mělo to být.
               
                Bolestně si povzdechl. Kdyby jen vydržel a nevrátil se. Mohla žít. Teď už odešla z tohoto světa. Zabili ji. ONI. Tu ohromnou bolest ze ztráty milovaného člověka vystřídal vztek. Co bylo tak špatné? Proč nemohli být spolu? Co je jim po nějakých pravidlech? Na lásce záleželo! Ale JIM ne. Za prozrazení… čekala ji smrt. Proč ona? Vždyť to on ten zákaz porušil! Proč museli zabít ji? Jedinou útěchou mu bylo, že brzy půjde za ní. Trest smrti čekal i jeho. Volturiovi takoví byli. Smrt je přeci tak snadná. A on se těšil. Nesetká se s Bellou, to není možné. Ona byla jako anděl, musela přijít do nebe. On si naopak zasloužil peklo. Ale jakékoli peklo nemohlo být horší než skutečnost, že může za její smrt. Zaslouží si trpět. Moc dobře to ví. Z bolestných úvah ho vyrušil hraný milý hlas. „Už je čas“ vyzvala ho Jane, aby šel s ní. Přišel do velkého sálu, vypadalo to tady jako ve středověku. Na vyvýšeném místě stály tři trůny a na nich ty nejodpornější stvoření.
 
A bolest na kolena tě srazí,
víš, že jsou to oni, ti vrazi,
kteří ze světa ji odvedli,
tu, kterou jsi nejvíce miloval…
 
                Vztek ho znovu ovládl. Jen si nebyl jistý, zda se zlobí na ně, nebo na sebe. Je to přeci hlavně jeho vina. „Nebudeme to zbytečně prodlužovat… škoda takového talentu…“ promluvil Aro majestátním hlasem. Edward stále nedokázal pochopit, co je tak úžasného na čtení myšlenek, na své schopnosti neviděl nic tak výjimečného. Ale věděl, že Aro by za ni dal cokoliv, ač měl podobný talent. Ale to teď bylo vedlejší. Konečně se dočkal. Tři upíři se k němu tiše přiblížili. Začali ho trhat na kusy, a on se nebránil. Nebyl důvod. Chtěl odejít z tohoto světa. Věděl, že to jeho rodinu zarmoutí, ale on nemohl jinak. Nedokázal vnímat bolest, jak mu oddělovali končetiny od těla, jen radost. V duchu jim děkoval. Pak nebylo nic než tma.
 
Když ztratil jsi důvod bytí,
na světě nemáš zbytí,
pak, ač neuvěřitelným se to zdá,
smrt je vysvobozením…