Edward Cullen

 Čas pro mě přestal existovat, stal se jen nepodstatnou součástí vesmíru. Všechno kolem mě se zastavilo, jako by celý svět zamrznul, jako bych já zamrzla a se mnou i mé, pomalu bijící srdce, které teď netlouklo vůbec. Dokázala jsem se soustředit jen na Matta, ale ani on nebyl schopen se pohnout. Navzájem jsme se dívali do očí a já cítila, že špatný pocit, který jsem už nějakou chvíli cítila, se začínal dobývat i do jeho těla. Mobil stále vyzváněl, ani jeden z nás však nebyl schopen ho zvednout. Jen vědět proč…?

 Ani v těch nejbláznivějších snech jsem se nikdy neocitla pohřbená v rakvi. A přesto jsem se v právě takové situaci nacházela. Nejhorší ale bylo to, že mi tak úplně nebylo jasné, proč jsem pohřbená, kdo a jak mě zabil a především, jak je možné, že si všechno kolem sebe uvědomuji, když mám být mrtvá. Mohlo se snad jednat o jakýsi posmrtný život, nebo jak jinak to nazvat? A jak dlouho tenhle stav vědomí ještě může trvat? Nechtěla bych celá desetiletí jen tak nehybně ležet v rakvi a vědět, že s tím absolutně nic nezmůžu.

 Děkuji všem za komentáře k předchozí kapitole. Co myslíte, jak dlouho ještě bude tahle povídka trvat? :-D

 Probudila jsem se v posteli, v mém pokoji nebyl Matt ani Daniel. Jediný kdo se mnou byl v pokoji přítomen, byl nesnesitelný hlad. V duchu jsem uklidňovala svůj naprosto rozhozený žaludek, že už za chvilku sejdu dolů do kuchyně a pořádně se nadlábnu. Zdálo se, že tento kompromis můj žaludek spokojeně přijal, a tak jsem se urychleně oblékla. Natáhla jsem na sebe tričko s dlouhým rukávem, mikinu, teplé ponožky a ruce si strčila do kapes. Dole nejspíš bude pěkně mrznout, vzhledem k tomu, že jsem včera rozbila všechna okna. Zima nebo ne, seběhla jsem schody dolů a došla do kuchyně.

Opatrně jsem přešla k Mattovi, drobné střípky povalujícího se skla na zemi se mi zabodávaly do chodidel, ale nedávala jsem na sobě znát bolest. V duchu jsem si jen opakovala ta stejná slova, pořád dokola, jako bych si je navždy chtěla zapamatovat. Prosím, ať není mrtvý! Hlavně ať není mrtvý! Absolutně bych nesnesla pomyšlení na to, že mám na svědomí život dalšího člověka. V tomto případě upíra. A ještě ke všemu přítele muže, kterého mám nesmírně ráda.