Edward Cullen

 Tahle věc je věnovaná mé milované paní učitelce, která včera podlehla rakovině. Vím, že jsem k vám vždycky nebyla férová a některé svoje soudy jsem vynášela neprávem. Je mi to moc líto....Doufám, že tam, kde jste teď jste šťastná. Vaše věrná studentka Kaxa

 Stála jsem tam, jako přimražená. Kolikrát jsem si představovala tenhle okamžik? A tak jsem bez jakéhokoliv přemýšlení vyhrkla: „ANO“  

Nemyslela jsem na moje povinnosti nebo problémy, které z tohoto rozhodnutí plynou. Byla jsem na vrcholu blaha.

www.youtube.com/watch

 Rozlučku se svobodou Vicky nechtěla, tak jsem jí alespoň vytáhla na lov. Bylo příjemné jí mít zase chvilku jen sama pro sebe. 

Všude se rozprostírala noc…. My dvě jsme se hnaly za svou večeří. Nebylo nic, co by nám v tom zabránilo a to je ten nejhezčí pocit!

„Tak co, jak se těšíš na zítřek?“ ptala jsem se Vicky, když jsme skončili.

„Ale víš, že docela jo!“ odpověděla a najednou se jí na tváři objevil blažený úsměv.

„Kolik „lidí“ jsi vůbec pozvala?“

 Trošku nudná kapitola,, Blížíme se do finiše a já se furt rozhoduji, jak to mám ukončit xD... 
 

Seděla jsem tam jak opařená…. Co to mělo znamenat? Myslí si, že ho už nechci? To určitě ne, myslím, že jsem své city dala jasně najevo! Tak v čem je sakra problém? Nejspíš nechce on mě! Já tupá kráva! V co jsem vlastně doufala? Že se probere a vlítne mi do náruče? IZIE DOST! Přestaň už být tak naivní a bláhová! Opak ti už po takové době není jasné, že si nejste souzeni! 

 Poslední kapitola neslavila zrovna největší úspěch, tak aspoň doufám, že se tato bude mým  čtenářům líbit!
                                                                                    Kaxa
 

 Měla jsem už v sobě nějakou tu potravu, když jsem spatřila nádherného medvěda. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nějak to nešlo! Když jsem se ohlídla, spatřila jsem Emmeta, který mě držel za rukáv.

„Na mého medvídka ani nešáhneš!“ vyhrožoval.

„Jak víš, že je tvůj! Máš ho snad podepsanýho?!“ řekla jsem a vytrhla se z jeho sevření. Neběžela jsem úplně na plno. Chtěla bych Emmeta ještě pozlobit. Avšak když jsem vymýšlela plány, jak ho donutit narazit do stromu. Podrazil mi nohy!

 Prázdnota se rozprostírala všude kolem mě a já nevěděla, kde končí. Chtěla jsem vstát a rozběhnout se pryč. To ale nešlo. Nemohla jsem se ani postavit. Co to sakra se mnou je? Nejsem mrtvá, to určitě ne! Ale když nejsem v pakle tak kde? Že by tohle bylo to bájné místo, kde čekáme na svůj soud? Takže už nikdy neuvidím moji rodinu ani Culleny. Nepamatuji se co se stalo před tím, než jsem sem spadla. Vyhráli jsme bitvu? Doufám, že jo….

Povídám si takhle sama se sebou, když tu najednou uslyším malinký tenounký hlásek.

 Mlha se rozprostírala všude kolem nás a my bojovníci, jsme si to zamířili na Palazzo dei Priori. Neměli jsme strach z vlastní smrti, ale spíš ze smrti ostatních na kterých nám velice záleželo. Vedla jsem onen průvod, srozuměná s tím, že já budu ta, po které půjdou jako první. Mělo to více důvodů, ale jako hlavní bych považovala, že jsem vůdce a štít. Pokud budu já na živu, nikdo z nich nebude moct použít svojí schopnost na mé lidi. A to jim jisto jistě bude trnem v oku.