Edward Cullen

Konečně ! Konečně začínal uznávat čím je.

„Já....“ podíval se na mne.

„Co mám dělat?“ zeptal se mne beze slov.

„Co takhle požádat o pomoc?“ zeptal jsem se.

„ Prosím?!“ Jeho hlas zněl ztraceně.

„Vinci tohle vše … miluješ ji?!“

Rox už na mne čekal. Úklid nám trval společně jen pár minut.

„Vracíš se k Lizi?“ zeptal se.

„Jo, ale byl bych rád, kdybys zavolal, jak na tom je Vincent,“ požádal jsem ho.

Alespoň v tuto dobu tu nemělo to auto co dělat. Vincent! Zamračil jsem se. První, co mi blesklo hlavou, byla myšlenka na Lizi a Vince. Hned na to mi ale došlo, proč tu nejspíš je. Vždyť tu nocovala i Sam. Žárlivče! Pokáral jsem se.

„Haló, holky, už jste vzhůru?“ zeptal jsem se od vstupních dveří, i když jsem dávno slyšel hovor v Texině pokoji.

„To myslíš vážně, že Lizi a Gregory mají společný pokoj?“ nevěřícný hlas nepatřil žádné z dívek. Tak přeci tu je.

 Omlouvám se, že mi to tolik trvalo a snad tu zbyl někdo kdo to ještě čte. Snad se vám pokračování bude líbit. Děkuji všem které napsaly komentáře a těší mne že vám dělám radost.

Kniha třetí - Změny

„Á, naše hrdličky!“ vítal nás s úsměvem Rich. Bylo vidět, že si oddechl. Elizabeth, ani Gregory tu nebyli.

„Jak je Elizabeth?“ ptal jsem se Mel.

„Už dobře. Pár dní by se měla šetřit a budou O.K.“ Vzhledem k tomu, že byla klidná a na rtech se jí objevil úsměv, nebyl důvod jí nevěřit.

„Samé dobré zprávy. A co vy dva?“ zkoumavě si prohlížela naše propletené ruce.

Díval jsem se, jak se její hrudník ve spánku zvedá při každém nádechu, a přemýšlel jsem nad tím, jak zareagovala na otázku své přeměny. Ne, nehodlám riskovat byť jen jednu jedinou minutu jejího života! Usmál jsem se, ale za chvilku jsem si uvědomil nemožnost situace. Já musím zpět ke svým, a ona? Byla by tam v nebezpečí, ve velkém nebezpečí. Bezvýchodná situace! Rie spala a já, ač jsem nechtěl, musel jsem jít. Čas se krátí a mě čeká spousta věcí k řešení.

Všichni byli tiše, tahle chvíle patřila jen nám dvěma.

„Richarde?!“ Vyskočila na nohy a tiše vykřikla.

„Ano, drahá, jsem to já.“ Usmál jsem nesměle.

„Ale…“ Nohy jí vypověděly službu a ona se sunula k zemi. Nedovolil jsem ji dopadnout. Byl to úžasný pocit znovu ji držet v rukou a dívat se jí do očí.

Můj pane,“ oči měl upřené k podlaze. Cítil jsem, jak při těchto slovech sebou ostatní trhli.

„Roxvare!“ Pronesl jsem. „Co bratři vzkazují?“ Dodal jsem bez zájmu.

„Můj pane, vaši bratři nevědí, že jsem zde.“

Než jsme mohli pokračovat, klaply dveře. Auto! Tex se vrátila. Naznačil jsem Roxvarovi, aby zůstal v klidu.