Edward Cullen

32. kapitola
„Takže se zdá,“ zkonstatovala Carol, „že jsi zatím celkem spokojený.“
„Velice,“ přikývnul Alex a rozhlédl se kolem sebe. Tak tohle je jeho nový domov? Pohledem přejel přes vybavení pokoje a napadlo ho jen jediné slovo – luxus. Od vlastní koupelny, přes koženou sedačku až po… V očích mu zajiskřilo. Postel! Pěkná, velká, tak akorát na prozkoumání v té nejlepší společnosti… „Vždycky můžu být spokojenější.“

Výraz vlčího krále se měnil jako aprílové počasí. Překvapení, nevěřícnost, pobavení, vztek?, zklamání a poté zase znovu od začátku. Za jiné situace by se Alex velmi dobře bavil, ale teď si zachoval ledovou masku. Tady se jednalo o jeho i Carolinu budoucnost.
Když se Tristanova tvář ustálila, Alex se na něj vyzývavě ušklíbl. „Takže?“
„No, je to… překvapivé,“ začal nerozhodně Tristan. Matně zavzpomínal, kdy se mu naposledy nedostávalo slov. To muselo být už opravdu hodně dávno.

30. kapitola
„Vítej doma, můj pane,“ usmála se Carol.
„Tady?“ Alex se nedůvěřivě zadíval na hustý porost stromů. Vlčí doupě si představoval všelijak, ale nikdy tak moc… vlčí. Kde vůbec spí? V norách pod stromy? A co vlastně jí? To loví srnky nebo co?
„Na druhé straně,“ napověděla mu Carol, která jen horko těžko zakrývala své pobavení. Celou dobu byla na Alexe napojená a slyšela každou jeho myšlenku.

Čím déle se k sobě Carol s neznámým měli, tím černější myšlenky Alexe napadaly. Svalovec byl pohledný a jistě i bohatý – dokonalý prototyp Pana božského. Která by mu odolala? Alexovi bylo jasné, že se s někým takovým nemůže měřit ani zdaleka.
Potom ho však napadlo ještě něco. Pokud tomu hezounovi Carol řekne, že si k ní Alex dovolil mnohem víc než jen přátelství, jak na to bude on reagovat? Nebude si chtít vyřídit účty starým a nejvíce účinným způsobem, alias ručně?

‚Opravdu se to stalo?‘ napadlo ho, sotva začal vnímat své okolí. Všechno nasvědčovalo tomu, že ano. Slyšel vedle sebe Carolino klidné oddechování a cítil teplo jejího těla. Už se nikdy nechtěl probudit.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho Carol. Netušil, že už je vzhůru, a polekaně sebou škubnul.
Carol se rozpustile zachichotala.
„Ty se mi směješ?“ zeptal se jí na oko naštvaně.
„Hm, hm,“ zamručela souhlasně a vzápětí se celá schovala pod peřinu, když ji jemně švihnul polštářem.

Když si byla jistá, že drží své emoce opět pevně na uzdě, vrátila se zpátky do Alexovy ložnice.
Alex přecházel po pokoji sem a tam jako tygr chycený v kleci.
„Nikam nejedeme!“ řekl nakonec. Carol s hlubokým shovívavým výdechem sklopila hlavu.
„Ale, Alexi…“
„Žádný ale!“ přerušil ji rázně. „Prostě nikam!“
„Mu-sí-me,“ odsekávala Carol. „Nebo se ti něco stane.“

Carol probudily nezvyklé zvuky přicházející z venku. První myšlenka, která ji napadla, byla: upíři jsou tady. Adrenalin jí prudce stoupnul a ona se spěšně vymrštila do sedu a začala soukat z peřin.
Teprve po chvíli si uvědomila, že ty zvuky jí připomínají psí kňučení. Ztuhla. To musí být Elektra! Rychlým pohledem zkontrolovala klidně spícího Alexe a poté vyběhla z pokoje.

„Padejte!!!“ vykřikla Elektra heslo, na které Carol čekala. Sotva ho uslyšela, trhla Alexem a vlkodlačí rychlostí ho táhla k autu.
Upírům chvíli trvalo, než se probudili ze šoku, který dostali z nečekaného výkřiku. Sice ne moc dlouho, ale i tak získala Carol několik cenných vteřin náskok.
Skupinka asi deseti upírů se vrhla tam, kde před chvílí stála Elektra a kde se teď tyčil obrovský černý vrčící vlkodlak s dlouhými zuby a jako břitva ostrými drápy.

 „A opravdu musím jít?“ Iris smutně upřela oči na svoji mámu.
„Vždyť víš, že ano. Já i táta máme úkoly, tak kdo by tě hlídal?“ pokoušela se jí Elektra domluvit, ovšem bezúspěšně. „Ale no tak,“ přerušila Ela Irisino potahování, „Ve Finsku je krásně, bude se ti tam líbit. A aspoň si s tátou užiješ trošku času. Uvidíš, že se ani nenaděješ a zase budeme spolu, ano?“
„Tak jo, mami,“ vzlykla Iris.

Alex splnil svůj slib a opravdu přespal na gauči. Tedy, pokud se tomu tak dalo říct. Až do pozdních ranních hodin přemýšlel nad tím, jak se dál chovat ke Carol, jak se jí omluvit. Přestože cítil, že obyčejná slova stačit nebudou, musel to aspoň zkusit.
Ráno ho probudilo šustění novin ve vedlejší místnosti. Odhodlaně vstal a připravoval si, co Carol řekne, ovšem všechno, co včera vymyslel, se mu vykouřilo z hlavy. A s každým krokem, kterým se ke dveřím přiblížil, se z něj vytrácela i odvaha.