Edward Cullen

Takže po dlouhé době je tu zase kapitola. Třikrát sláva.:D Hrozně moc děkuju lucii a 9pitris za komentáře. Ani nevíte holky jak moc to potěší, takže tahle kapitola je věnována vám, doufám, že si to užijete. Předem upozorňuju, že je divná, takže jsem vám asi měla věnovat nějakou lepší kapitolu:D, ale co už. V této mělo být víc o členech rodiny, ale nechám si to až do další, protože kdybych ještě dál psala, trvalo by to a tak tu máte aspoň tohle.:-)
 
 

 Běžela jsem lesem. Tak strašně osvobozující pocit jsem nečekala. Rychlost, síla, hbitost, to všechno teď bylo výhodou mého nového života. Bylo by to fajn, kdyby se za mnou neplížil jako duch Jesse. Od té doby co jsme opustili dům, nepromluvil ani slovo. Nestěžovala jsem si, vážně. Ale po té hádce ve sklepení jsem ani nic jiného nečekala. Když na to teď vzpomínám, tak to bylo vlastně ohromně vtipné.

Slyšela jsem souměrné klepání bot o podlahu. Neznámá návštěva se přibližovala. Doufala jsem, že mi konečně objasní důvod mého pobytu tady. Ale víc jsem doufala, že mi pomůže. Stoupla jsem si blíž ke mřížovaným dveřím mé cely. Osoba vystoupila z rohu.

 
Děkuju moc všem co mi napsali k minulé povídce komentář, fakt si toho moc vážím a taky to  nakopne k napsání dalšího dílu. Tahle kapitola je trošku kratší ani není moc povedená, no snad to do příště bude lepší
 

Dívala jsem se na překrásný výjev přede mnou. Byl slunečný den, děti si hráli v parku sledovány na půl starostlivými, na půl pobavenými pohledy svých rodičů. Někteří odvážlivci se šli zchladit do blízkého jezera, jiní podnikli piknik v trávě.

Cítila jsem že se něco blíží, něco neskutečně špatného. Jakoby nestačilo to, co se stalo předtím. Tolik nových informací a vzpomínek, které jsem získala a tolik nezodpovězených otázek.
Ale to teď nebylo důležité. Cítila jsem je. Přibližovali se čím dál rychleji a my neměli nejmenší šanci utéct a bojovat nemělo cenu. Oni byli silnější…