Ne, nemáte halucinace! Vážně jsem právě přidala prudce oddychovou jednorázovku :)
Šibnutý nápad, který se zrodil při sledování už-nevím-kterého dílu How i met your mother (upřímně to s tím má společného v podstatě jedno velké nic :D).
Omlouvám se Poppy, za zneužití jejího jména :) Doufám, že tě ti to nevadí a že budeš psát nové kapitolky ještě rychleji než doteď ;) Protože jsem do tvých povídek blázen…
Nebudu tu vypisovat speciální poděkování. Lidé, kterým patří, jistě vědí, že jsem jim moc vděčná :)
Pokud se vám bude alespoň trochu líbit, zanechte prosím komentář…
Věnováno každému jednomu čtenáři zvlášť…Protože čím by byla povídka bez čtenářů…?
The blind date
Emmett:
„Je ti to naprosto jasné?!“ zeptala se mě snad po milionté moje malá otravná sestřička Alice. Je mnohem menší než já a stejně má navrch. Vidí do budoucnosti.
Teď si asi říkáte, že jsem blázen, co to tady plácám, ale ona to opravdu dokáže. Stejně tak jako můj bráška Jazz může ovládat pocity všech lidí i upírů okolo. Jo, upírů. Je to venku! Jsme upíři! Húúúúúúúúú! Být upírem je super. Ta síla a rychlost je prostě dokonalá.
Ale ne víc dokonalá než moje Rose. Rose je moje bohyně krásy. Miluju na ní úplně všechno, a to její tělo… Ale teď nemám čas se rozplývat, čeká mě superdůležitý úkol – provokovat mého posledního bratra – Edwarda. Ten syčák je snad ještě otravnější než Alice na nákupech – umí totiž číst myšlenky. A to je FAKT VOPRUZ! Furt si musíte dávat pozor na co, myslíte, protože když si třeba jen na tisícinu vteřiny vzpomenu na noc s Rose, už mě obtěžuje tím, jestli bych „nebyl tak laskavý a zkusil myslet taky na něco jiného“.
Jo, to ho fakt žere. Zapírá to, ale já vím, že ho to štve. Ještě neměl jednu jedinou babu. Je sranda si ho kvůli tomu dobírat. Což je můj úkol právě teď. Za chvíli se bráška vrátí z lesíka, kde dělal bůh ví co přes noc, protože ty zvuky od nás z pokojů jsou prý úděsné. Fakt si myslím, že ho to dost deptá.
„Ano, je mi to naprosto jasné! Alice, jsem tady jediný, kdo ho umí pořádně vyprovokovat! Jasně že to zvládnu! A proč je to vůbec tak důležité? Tedy ne, že bych si to nedokázal patřičně vychutnat, ale…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena. A ona nasadila ten svůj vševědoucí úsměv. To zase deptá mě.
„Uvidíš Emmette, nech se překvapit…jen mi věř, že to bude pecka,“ ujistila mě se zářivým úsměvem a mrkla. Tak FAJN! Ať si to nechá pro sebe, skřet jeden!
Moje rozčilování však přerušil smích.
„Taky tě rád vidím, Edie,“ otočil jsem se na něj a on udělal obličej. Nesnášel tohle oslovení.
„Tak jak se měl náš nejstarší panic na světě?“ začal jsem jemně a v duchu se zašklebil. Edík jen scvakl zuby a už si to kráčel nahoru.
„Ale no tak, přece by se náš pan vševědoucí neurazil? Jen konstatuju holý fakt! Nebo si myslíš, že je někdo starší sto let, kdo si ještě ani jednou nevrznul, jako ty?“ pokračoval jsem a on se na mě zase otočil ve tváři výraz masového vraha.
Jen jsem se na něj nevinně usmál a začal myslet svou na vášnivou noc.
„Emmette, o co ti sakra jde?!“ vyjel na mě a já si v duchu promnul ruce.
„Dostal jsem nápad,“ zazubil jsem se na něj, „a je to pro tebe výhodné. Dáme sázku. Když vyhraješ, tak ti dám aspoň na čas s tímhletím pokoj… a pokud vyhraju já…tak…“
„Tak si zajdeš na rande naslepo,“ doplnila mě Alice a já po ní střelil překvapeným pohledem.
„C-cože?“ vypadlo z našeho bratra.
„Rande naslepo. Víš ty vůbec, co to znamená?“ zeptal jsem se ho pochybovačně, ale umlčel mě vražedným pohledem.
„Tak bereš?“ překonal jsem se, vstal jsem z pohovky a natáhl k němu ruku. Podezřívavě se mračil střídavě na mě i na Alici, která toho ovšem věděla víc jak já. Nakonec přeci jen natáhl ruku a potřásli jsme si.
„JO!“ zaječela Alice na celý dům a odběhla nahoru.
„A o co vůbec jde?“ zajímal se trochu opožděně Edík.
„No…dáme videohry. Jeden závod, nic víc. Jen považ, jaké to bude, až ode mě budeš mít pokoj…“ lákal jsem ho přesně podle instrukcí a on už tahal joysticky.
Teď si asi říkáte, že jsem blázen, co to tady plácám, ale ona to opravdu dokáže. Stejně tak jako můj bráška Jazz může ovládat pocity všech lidí i upírů okolo. Jo, upírů. Je to venku! Jsme upíři! Húúúúúúúúú! Být upírem je super. Ta síla a rychlost je prostě dokonalá.
Ale ne víc dokonalá než moje Rose. Rose je moje bohyně krásy. Miluju na ní úplně všechno, a to její tělo… Ale teď nemám čas se rozplývat, čeká mě superdůležitý úkol – provokovat mého posledního bratra – Edwarda. Ten syčák je snad ještě otravnější než Alice na nákupech – umí totiž číst myšlenky. A to je FAKT VOPRUZ! Furt si musíte dávat pozor na co, myslíte, protože když si třeba jen na tisícinu vteřiny vzpomenu na noc s Rose, už mě obtěžuje tím, jestli bych „nebyl tak laskavý a zkusil myslet taky na něco jiného“.
Jo, to ho fakt žere. Zapírá to, ale já vím, že ho to štve. Ještě neměl jednu jedinou babu. Je sranda si ho kvůli tomu dobírat. Což je můj úkol právě teď. Za chvíli se bráška vrátí z lesíka, kde dělal bůh ví co přes noc, protože ty zvuky od nás z pokojů jsou prý úděsné. Fakt si myslím, že ho to dost deptá.
„Ano, je mi to naprosto jasné! Alice, jsem tady jediný, kdo ho umí pořádně vyprovokovat! Jasně že to zvládnu! A proč je to vůbec tak důležité? Tedy ne, že bych si to nedokázal patřičně vychutnat, ale…“ nechal jsem větu vyznít do ztracena. A ona nasadila ten svůj vševědoucí úsměv. To zase deptá mě.
„Uvidíš Emmette, nech se překvapit…jen mi věř, že to bude pecka,“ ujistila mě se zářivým úsměvem a mrkla. Tak FAJN! Ať si to nechá pro sebe, skřet jeden!
Moje rozčilování však přerušil smích.
„Taky tě rád vidím, Edie,“ otočil jsem se na něj a on udělal obličej. Nesnášel tohle oslovení.
„Tak jak se měl náš nejstarší panic na světě?“ začal jsem jemně a v duchu se zašklebil. Edík jen scvakl zuby a už si to kráčel nahoru.
„Ale no tak, přece by se náš pan vševědoucí neurazil? Jen konstatuju holý fakt! Nebo si myslíš, že je někdo starší sto let, kdo si ještě ani jednou nevrznul, jako ty?“ pokračoval jsem a on se na mě zase otočil ve tváři výraz masového vraha.
Jen jsem se na něj nevinně usmál a začal myslet svou na vášnivou noc.
„Emmette, o co ti sakra jde?!“ vyjel na mě a já si v duchu promnul ruce.
„Dostal jsem nápad,“ zazubil jsem se na něj, „a je to pro tebe výhodné. Dáme sázku. Když vyhraješ, tak ti dám aspoň na čas s tímhletím pokoj… a pokud vyhraju já…tak…“
„Tak si zajdeš na rande naslepo,“ doplnila mě Alice a já po ní střelil překvapeným pohledem.
„C-cože?“ vypadlo z našeho bratra.
„Rande naslepo. Víš ty vůbec, co to znamená?“ zeptal jsem se ho pochybovačně, ale umlčel mě vražedným pohledem.
„Tak bereš?“ překonal jsem se, vstal jsem z pohovky a natáhl k němu ruku. Podezřívavě se mračil střídavě na mě i na Alici, která toho ovšem věděla víc jak já. Nakonec přeci jen natáhl ruku a potřásli jsme si.
„JO!“ zaječela Alice na celý dům a odběhla nahoru.
„A o co vůbec jde?“ zajímal se trochu opožděně Edík.
„No…dáme videohry. Jeden závod, nic víc. Jen považ, jaké to bude, až ode mě budeš mít pokoj…“ lákal jsem ho přesně podle instrukcí a on už tahal joysticky.
Bella:
„Ještě chvíli tu budeš sedět a čumět do zdi a přísahám, že udělám něco hodně hloupého,“ ozval se mi hlas těsně u hlavy a já vyjekla. Vyděšeně jsem se otočila na svojí nejlepší a jedinou kamarádku, která pobaveně pozorovala můj vykolejený výraz. To jsou ta její vpadnutí bez zaklepání.
„Například?“ zeptala jsem se jí, když jsem se trochu vzpamatovala ze zástavy srdce.
„Například…“ poklepala si ukazováčkem na bradu a dělala, že přemýšlí, „například ti domluvím rande…“ dořekla a zatvářila se vítězně.
„J-jak jako r-rande?“ vykoktala jsem ze sebe naprosto zděšená.
„No jako rande, schůzku, když se kluk sejde s hol-“
„Já vím, co je to rande! Ale jak to sakra myslíš?!“ obořila jsem se na ní. Jestli mi opravdu s nějakým frajírkem domluvila rande, tak něco hodně hloupého udělám já.
Poppy byla mnohem oblíbenější než já. Byla ta krásnější, upovídanější, otevřenější. Já byla šedá myš. Ona se pohybovala v jiných kruzích a zároveň kamarádila se mnou. Byla zkrátka úžasná, měla sice trochu ztřeštěné nápady, ale stejně byla fajn.
„Už jsem se na to nemohla koukat, potřebuješ kluka víc než cokoliv jinýho! Viděla ses někdy, jak připitoměle pozoruješ mě a Aarona? Bello, ty seš kurňa romantička a někoho potřebuješ!“ chrlila na mě a já zrudla.
Opravdu jsem byla romantička. A opravdu jsem přiblble pozorovala zamilované páry a tajně si zoufala, jestli tohle někdy potká i mě. Asi to tak tajně nebylo. Nervózně jsem si skousla ret.
„A co to obnáší?“ zeptala jsem se opatrně.
„JO! Já tě miluju!“ skočila mi kolem krku a zřejmě se mě snažila zadusit.
„Já tě upravím, udělám ti vlasy a tak a pak půjdeš na rande s panem tajemným! Bóže, to je tak úžasný!“ rozplývala se.
„S panem tajemným?“ zopakovala jsem po ní hloupě.
„Ehm…“ odtáhla se a tentokrát to byla ona, kdo zrudnul, „ono to bude tak trochu rande…naslepo.“
„COŽE?! Tak moment! Moment, moment, momentíček…počkej, počkej, počkej, tak to prr!“
„Co se ti na tom nelíbí?“ zeptala s výrazem naprostého neviňátka a div že se jí nad hlavou neudělala svatozář.
Moc dobře věděla, co se mi na tom nelíbí.
„Pop, myslím, že bychom si měli promluvit. Já-na-rande-naslepo-nikdy-nepůjdu!“
„Ale no tak! Prosím, prosím, prosím! Nebuď zlá! Navíc proč to teď rušit? Určitě už tě s někým spojili!“
„MNĚ s někým spojili?“ odvětila jsem ji kousavě. Jen se zašklebila a vlezla si na můj notebook.
Já ji zabiju. Já ji vážně zabiju! Okamžitě si otevřela internet, nacvakala nějakou adresu a už na nás vyskočila hromada srdíček. Přihlásila se na MOJE jméno, zadala heslo a já radši zavřela oči. Tohle bude moje smrt.
„Například?“ zeptala jsem se jí, když jsem se trochu vzpamatovala ze zástavy srdce.
„Například…“ poklepala si ukazováčkem na bradu a dělala, že přemýšlí, „například ti domluvím rande…“ dořekla a zatvářila se vítězně.
„J-jak jako r-rande?“ vykoktala jsem ze sebe naprosto zděšená.
„No jako rande, schůzku, když se kluk sejde s hol-“
„Já vím, co je to rande! Ale jak to sakra myslíš?!“ obořila jsem se na ní. Jestli mi opravdu s nějakým frajírkem domluvila rande, tak něco hodně hloupého udělám já.
Poppy byla mnohem oblíbenější než já. Byla ta krásnější, upovídanější, otevřenější. Já byla šedá myš. Ona se pohybovala v jiných kruzích a zároveň kamarádila se mnou. Byla zkrátka úžasná, měla sice trochu ztřeštěné nápady, ale stejně byla fajn.
„Už jsem se na to nemohla koukat, potřebuješ kluka víc než cokoliv jinýho! Viděla ses někdy, jak připitoměle pozoruješ mě a Aarona? Bello, ty seš kurňa romantička a někoho potřebuješ!“ chrlila na mě a já zrudla.
Opravdu jsem byla romantička. A opravdu jsem přiblble pozorovala zamilované páry a tajně si zoufala, jestli tohle někdy potká i mě. Asi to tak tajně nebylo. Nervózně jsem si skousla ret.
„A co to obnáší?“ zeptala jsem se opatrně.
„JO! Já tě miluju!“ skočila mi kolem krku a zřejmě se mě snažila zadusit.
„Já tě upravím, udělám ti vlasy a tak a pak půjdeš na rande s panem tajemným! Bóže, to je tak úžasný!“ rozplývala se.
„S panem tajemným?“ zopakovala jsem po ní hloupě.
„Ehm…“ odtáhla se a tentokrát to byla ona, kdo zrudnul, „ono to bude tak trochu rande…naslepo.“
„COŽE?! Tak moment! Moment, moment, momentíček…počkej, počkej, počkej, tak to prr!“
„Co se ti na tom nelíbí?“ zeptala s výrazem naprostého neviňátka a div že se jí nad hlavou neudělala svatozář.
Moc dobře věděla, co se mi na tom nelíbí.
„Pop, myslím, že bychom si měli promluvit. Já-na-rande-naslepo-nikdy-nepůjdu!“
„Ale no tak! Prosím, prosím, prosím! Nebuď zlá! Navíc proč to teď rušit? Určitě už tě s někým spojili!“
„MNĚ s někým spojili?“ odvětila jsem ji kousavě. Jen se zašklebila a vlezla si na můj notebook.
Já ji zabiju. Já ji vážně zabiju! Okamžitě si otevřela internet, nacvakala nějakou adresu a už na nás vyskočila hromada srdíček. Přihlásila se na MOJE jméno, zadala heslo a já radši zavřela oči. Tohle bude moje smrt.
Emmett:
On vyhrává! Do háje! Ne, ne a ne! Proklínal jsem v duchu Alici a zároveň tajně doufal, že vytáhne nějaký tajný trumf. Edward se potichu zasmál a dál si to jel po silnici jako šílenec. Měl ohromný náskok. Už zbývalo jen pár metrů do cíle.
A přesně v tu chvíli se staly tři věci; Alice s Jasperem se objevili vedle nás, Edward se lehce zakymácel a dokonce upustil joystick. Rychle jsem překonal počáteční šok a předjel Edwardovo autíčko. A…
„Jo! JO, JO, JO!“ ozvalo se dvojhlasně, jednou ode mě a podruhé od Alice, která se krátce na to zvonivě rozesmála. Edwardovo vrčení naplnilo místnost.
„To nebylo fér!“ rozčiloval se.
„Ale my jsme neřekli, že budeme bojovat fér!“ rozesmála se Alice znovu.
„MY? To jsem si mohl myslet, že jsi to zase naplánovala ty! Co máš za lubem, Alice?!“ otočil se Edward na jmenovanou, ale ta se jen usmívala.
„Co se děje?“ vpadl do dveří Carlisle alias náš adoptivní otec, který se právě vrátil z noční směny v nemocnici.
„Edík půjde na rande!“ vykřikl jsem nadšeně a vyběhl tu šílenost oslavit s Rose. To se totiž musí.
A přesně v tu chvíli se staly tři věci; Alice s Jasperem se objevili vedle nás, Edward se lehce zakymácel a dokonce upustil joystick. Rychle jsem překonal počáteční šok a předjel Edwardovo autíčko. A…
„Jo! JO, JO, JO!“ ozvalo se dvojhlasně, jednou ode mě a podruhé od Alice, která se krátce na to zvonivě rozesmála. Edwardovo vrčení naplnilo místnost.
„To nebylo fér!“ rozčiloval se.
„Ale my jsme neřekli, že budeme bojovat fér!“ rozesmála se Alice znovu.
„MY? To jsem si mohl myslet, že jsi to zase naplánovala ty! Co máš za lubem, Alice?!“ otočil se Edward na jmenovanou, ale ta se jen usmívala.
„Co se děje?“ vpadl do dveří Carlisle alias náš adoptivní otec, který se právě vrátil z noční směny v nemocnici.
„Edík půjde na rande!“ vykřikl jsem nadšeně a vyběhl tu šílenost oslavit s Rose. To se totiž musí.
Bella:
Snažila jsem se nevnímat lechtání na očních víčkách a Poppyino štěbetání. Vůbec jsem se tak nějak snažila nevnímat fakt, že za chvíli vyrážím do Seattlu, směr luxusní restaurace, kde se s tím klukem mám setkat. Doufám, že to aspoň nebude úplnej idiot a budu s ním moct aspoň trochu normálně mluvit. Jestli to bude nějakej napomádovanej frajer, tak nejen, že to nepřežiju já, ale ani Poppy, protože ji vážně uškrtím!
Ani ne pět minut po tom, co se přihlásila, nám počítač hlásil, že rande je na světě. Ten kluk napsal místo setkání a poznávací znamení (bílá růže pro mě – romantik?).
„Nemrač se tak! Špatně se mi líčí a navíc měj radost! Konečně někam vyrážíš!“ vykřikovala nadšeně.
S tím, aby mě nalíčila, učesala a dokonce i oblékla, jsem souhlasila jen s podmínkou, že do toho budu moct mluvit a že se bude snažit udržet v mezích normality – nic extravagantního a šíleného. K mému velkému překvapení mi představila můj budoucí model a já na něm mohla oči nechat. Ty šaty byly krásné a ten lehký svetřík na přehození taky. Až na ten velký výstřih, ten mě znervózňoval.
Poppy, jako by uhodla moje myšlenky, mě okamžitě začala uklidňovat.
„V těch šatech budeš vypadat skvěle! Věř mi,“ prohlásila jistým hlasem. A tak jsem radši zmlkla.
Ani ne pět minut po tom, co se přihlásila, nám počítač hlásil, že rande je na světě. Ten kluk napsal místo setkání a poznávací znamení (bílá růže pro mě – romantik?).
„Nemrač se tak! Špatně se mi líčí a navíc měj radost! Konečně někam vyrážíš!“ vykřikovala nadšeně.
S tím, aby mě nalíčila, učesala a dokonce i oblékla, jsem souhlasila jen s podmínkou, že do toho budu moct mluvit a že se bude snažit udržet v mezích normality – nic extravagantního a šíleného. K mému velkému překvapení mi představila můj budoucí model a já na něm mohla oči nechat. Ty šaty byly krásné a ten lehký svetřík na přehození taky. Až na ten velký výstřih, ten mě znervózňoval.
Poppy, jako by uhodla moje myšlenky, mě okamžitě začala uklidňovat.
„V těch šatech budeš vypadat skvěle! Věř mi,“ prohlásila jistým hlasem. A tak jsem radši zmlkla.
Nevím, jak dlouho jsem tam ještě seděla, ale když Pop konečně vykřikla „Hotovo!“, hlasitě jsem si oddechla. Otevřela jsem oči a ona mě okamžitě otáčela k zrcadlu.
„Tak co?“ zeptala se snad ještě víc nadšeně než předtím a já si neodpustila úšklebek. Konečně jsem se na sebe podívala a…vyvalila jsem oči.
Měla jsem sice jenom řasenku a stíny a jen maličko natočené vlasy…ale vůbec jsme se nepoznávala. Jasně, přeháním, ale řekla bych…že mi to…sluší? Byl to divný výraz, když jsem si ho měla spojit se sebou.
„Nemám slov,“ přiznala jsem naprosto upřímně a Poppy mi zase skočila kolem krku.
„Ty jsi ta nejúžasnější kamarádka na světě!“
Jen jsem se zasmála a podívala se na ty šaty.
„Netvař se na ty šaty jako na popravčí špalek! Ještě jsi neviděla boty, ale vsadím se, že je budeš zbožnovat,“ upozornila mě se smíchem. Znovu jsem si povzdechla a jemně ji vyhodila z pokoje, abych se mohla převléknout. Divím se, že mi nekoupila i spodní prádlo.
Rychle jsem si na sebe navlékla ty zpropadené šaty. Velmi pomalu jsem se otočila zpátky k zrcadlu. Jen jsem na sebe němě zírala a nemohla uvěřit. Tohle je sen. Nevypadala jsem jako kdovíjaká kráska, ale k Poppy jsem se aspoň blížila. Vpadla do pokoje jako velká voda a hned se zase začala rozplývat, jak úžasně ty šaty vybrala a tak podobně. Zmohla jsem se jen na tiché díky.
„A co ty boty?“ zeptala jsem se nejistě. Určitě budou na podpatku a já si na nich něco zlomím.
Slavnostně přede mě natáhla svoje modré baleríny, vždycky se mi líbily a chválila jsem jí je.
„Tohle je výjimečná situace. Jindy už ti je nepůjčím,“ oznámila s úsměvem a boty s radostí přijala. Poppy mě několikrát otočila dokola a usmívala se u toho.
„Můžu takhle jít?“
„Rozhodně!“
„Tak fajn…“ hluboký nádech, výdech, a jdeme. Sešla jsem opatrně schody, abych se na nich ještě nepřizabila, jak je mým zvykem a neponičila si šaty nebo tak něco.
„Wow! Teda Bello, nejsem si jistý, jestli tě někam pustím,“ zažertoval táta a měřil si mě od hlavy k patě. Zrudla jsem pod jeho rentgenovým pohledem a možná i v hloubi duše doufala, že si to rozmyslí a opravdu mě nikam nepustí - byl totiž z Poppyina plánu až absurdně nadšený. A pak že je policista tělem i duší. To určitě!
„Hele ten kluk tě taky bude takhle zkoumat! Jestli budeš takhle rudá tak nevím, nevím,“ dobírala si mě pro změnu Poppy. No to je super. Oni si vždycky najdou nějakou příležitost a tohle je něco jako druhé Vánoce. Mají tolik možností, k čemu se rádoby vtipně vyjádřit, že si to prostě nemůžou odpustit.
Radši jsem rychle popadla kabelku, hodila si do ní klíče a telefon a mizela ze dveří. Za nimi ale zase čekal Aaron a začal si mě dobírat i on.
Jo, on a Poppy mi dělají taxíka, zatímco já někde budu s naprosto neznámou osobou, oni si jdou na romantický film do kina. Vážně nechápu, že jsem na tohle přistoupila.
„Tak co?“ zeptala se snad ještě víc nadšeně než předtím a já si neodpustila úšklebek. Konečně jsem se na sebe podívala a…vyvalila jsem oči.
Měla jsem sice jenom řasenku a stíny a jen maličko natočené vlasy…ale vůbec jsme se nepoznávala. Jasně, přeháním, ale řekla bych…že mi to…sluší? Byl to divný výraz, když jsem si ho měla spojit se sebou.
„Nemám slov,“ přiznala jsem naprosto upřímně a Poppy mi zase skočila kolem krku.
„Ty jsi ta nejúžasnější kamarádka na světě!“
Jen jsem se zasmála a podívala se na ty šaty.
„Netvař se na ty šaty jako na popravčí špalek! Ještě jsi neviděla boty, ale vsadím se, že je budeš zbožnovat,“ upozornila mě se smíchem. Znovu jsem si povzdechla a jemně ji vyhodila z pokoje, abych se mohla převléknout. Divím se, že mi nekoupila i spodní prádlo.
Rychle jsem si na sebe navlékla ty zpropadené šaty. Velmi pomalu jsem se otočila zpátky k zrcadlu. Jen jsem na sebe němě zírala a nemohla uvěřit. Tohle je sen. Nevypadala jsem jako kdovíjaká kráska, ale k Poppy jsem se aspoň blížila. Vpadla do pokoje jako velká voda a hned se zase začala rozplývat, jak úžasně ty šaty vybrala a tak podobně. Zmohla jsem se jen na tiché díky.
„A co ty boty?“ zeptala jsem se nejistě. Určitě budou na podpatku a já si na nich něco zlomím.
Slavnostně přede mě natáhla svoje modré baleríny, vždycky se mi líbily a chválila jsem jí je.
„Tohle je výjimečná situace. Jindy už ti je nepůjčím,“ oznámila s úsměvem a boty s radostí přijala. Poppy mě několikrát otočila dokola a usmívala se u toho.
„Můžu takhle jít?“
„Rozhodně!“
„Tak fajn…“ hluboký nádech, výdech, a jdeme. Sešla jsem opatrně schody, abych se na nich ještě nepřizabila, jak je mým zvykem a neponičila si šaty nebo tak něco.
„Wow! Teda Bello, nejsem si jistý, jestli tě někam pustím,“ zažertoval táta a měřil si mě od hlavy k patě. Zrudla jsem pod jeho rentgenovým pohledem a možná i v hloubi duše doufala, že si to rozmyslí a opravdu mě nikam nepustí - byl totiž z Poppyina plánu až absurdně nadšený. A pak že je policista tělem i duší. To určitě!
„Hele ten kluk tě taky bude takhle zkoumat! Jestli budeš takhle rudá tak nevím, nevím,“ dobírala si mě pro změnu Poppy. No to je super. Oni si vždycky najdou nějakou příležitost a tohle je něco jako druhé Vánoce. Mají tolik možností, k čemu se rádoby vtipně vyjádřit, že si to prostě nemůžou odpustit.
Radši jsem rychle popadla kabelku, hodila si do ní klíče a telefon a mizela ze dveří. Za nimi ale zase čekal Aaron a začal si mě dobírat i on.
Jo, on a Poppy mi dělají taxíka, zatímco já někde budu s naprosto neznámou osobou, oni si jdou na romantický film do kina. Vážně nechápu, že jsem na tohle přistoupila.
Seděla jsem na zadním sedadle postaršího Aaronova autíčka a se zdviženým obočím pozorovala tichou Poppy. Vždycky mluvila, ale teď ne a to mě činilo ještě nervóznější, než jsem byla doteď.
Zhluboka se nadechla a já už to nevydržela.
„Pop! Co se děje?!“ vyjela jsem na ni.
Otočila se na mě s nevěřícným výrazem.
„Co se děje?! Jsem nervózní!“ postěžovala si a já dostala záchvat hysterického smíchu.
„Ty?! TY jsi nervózní?! A co jsem asi já? Za chvíli mě vykopnete před až podezřele drahou restaurací, abych se tam setkala s naprosto neznámým klukem, zatímco vy si půjdete do kina! A ty jsi nervózní?“ ptala jsem se jí a hlas se mi chvěl, jak jsem si znovu připomněla pravdivost těch slov.
„Možná to nebyl zas až tak dobrý nápad…“ připustila a já se zmohla jen na „HA!“. Vůbec to nebyl dobrý nápad! Ale teď mi přišlo hloupé couvnout, zvlášť když už tam ten někdo (ať už bude jakýkoliv) bude čekat. Nebylo by to fér.
Auto najednou zastavilo.
„Jsme tu,“ ozvalo se tiše od Aarona.
„Zlom vaz! Anebo radši ne…ty bys toho byla schopná, co?“ neodpustila si Poppy a já jen protočila oči a velice, ale opravdu velice pomalu otevírala dveře.
„Tak už běž!“ povzbudila mě ještě a já tedy poslušně vystoupila z auta. Jen co jsem zavřela dveře, auto už si to pádilo pryč. A já zůstala sama, na parkovišti přeplněném bezpochyby těmi nejdražšími auty, co svět znal.
Šla jsem si alespoň sednout na lavičku, abych tam jen tak nestála jako tvrdé Y. Pátrala jsem očima, ale nikoho jsem neviděla. Všude bylo ticho.
„Ehm…“ ozvalo se za mnou a já vyděšeně vyskočila z lavičky a otočila se na původce toho zvuku.
První, co jsem uviděla, byla ta slavná bílá růže. Nejistě jsem zvedla oči a následně je vyvalila tak, že mi málem vylezly z důlků. Moje srdce samozřejmě taky reagovalo a rozbušilo se jako šílené.
Ten člověk, ne…ten anděl, co stál přede mnou, se nedal popsat slovy. Jen jsem na něj němě zírala a rudla, když mě přejel pohledem od shora dolů a zase zpátky. Pak se mi zadíval do obličeje a já cítila neuvěřitelné nutkání uhnout pohledem, ale on mě nějakým záhadným způsobem uvěznil ve svém. Po zádech mi přejel mráz. Zírala jsem do těch zlatavých očí, stejně dokonalých, jako je jejich majitel.
Zřejmě si všiml, že nejsem schopná slova a sám začal.
„Ehm…ahoj…? Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ pobaveně se ušklíbnul, obešel lavičku (a pořád se mi sakra díval do očí a já nemohla jinak, než dělat totéž) a podal mi tu nádhernou růži.
„T-to je v pohodě…a díky,“ dodala jsem nejistě.
Konečně uhnul pohledem a já byla volná. Spustit oči z jeho obličeje jsem ovšem nedokázala.
Měl ostře řezané rysy, byl velmi bledý (což jen tak mimochodem dokonale kontrastovalo s jeho černým, skvěle padnoucím oblekem), jeho zrzavé vlasy s nádechem bronzu mu neposlušně trčely do všech směrů a už tak perfektní tvář mu zdobil zvláštní, ale zatraceně hezký, pokřivený úsměv.
„Jsem Edward,“ natáhl přede mne svoji téměř bílou ruku a já váhavě přijala. Ve chvíli kdy se naše ruce dotkly, mnou projel zvláštní pocit a otřásla jsem se. Byl ledový, ale tím to nebylo.
„B-bel-la,“ vykoktala jsem, celá rudá ze své reakce a neschopná se mu znovu podívat do očí – a co hůř, nemohla jsem ani pustit jeho ruku, jako kdybych ji k té jeho měla přiletovanou – znamení? Ze všeho nejvíc mě ale zaráželo, že ani on tu moji nepouštěl.
„Bello,“ oslovil mě sametově jemným hlasem a já se jen z toho jeho hlasu šla pomalu do kolen. Ovládla jsem se a podívala se mu do očí – čistě ze slušnosti. A to byla chyba.
Chtěla jsem říct aspoň to „Ano?“, ale nedokázala jsem si vzpomenout, jak se mluví. Zase se do mě vpíjel pohledem a já už zapomněla i to, jak se jmenuju.
„Doufám, že máš hlad, prý tu vaří výborně,“ ušklíbl se, jako by mu ta představa dobrého jídla byla odporná a já se poprvé dokázala zasmát.
„Co?“ zeptal se zmateně a pomalu (stále s našima rukama spojenýma) se vydal směrem k restauraci.
„Já jen… vypadal jsi vážně… legračně,“ vypadlo ze mě nakonec a znovu jsem se tiše zasmála.
„Aha, to mi jde,“ odvětil vesele a já začínala mít podezření, že je nejen hezký, ale ještě k tomu milý. Jak ten se proboha dostal k rande naslepo?!
„Tak to jsme dva…asi bych tě měla varovat – nelekni se, až upadnu. To se stává pořád. A prosím zkus se nesmát - jsem až směšně nemotorná,“ vypustila jsem z pusy naprosto upřímně a vůbec nad tím nepřemýšlela. Krev se mi zase nahrnula do tváří a dávala jsem mu tak pět minut, než uteče.
„Tak hrozné to snad nebude,“ zaslechla jsem v jeho hlase usměv. Nastalo chvilkové ticho, ale nebylo mi to nepříjemné.
Těsně u dveří pustil mou ruku a galantně mi je podržel, abych mohla projít.
„Sluší ti to,“ prohodil jen tak mimochodem a já zrudla ještě víc, pokud to bylo možné.
„Tobě taky,“ špitla jsem sotva slyšitelně a rychle kolem něj prošla dovnitř.
Jen co jsem se rozhlédla, bylo mi jasné, že jsem se kardinálně spletla. Tahle restaurace nebyla drahá a luxusní, ale ohromně drahá a superluxusní. Být křesťan, už se křižuju.
Zamířila si to k nám hosteska s milým úsměvem.
„Dobrý večer, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se spíše Edwarda. Jenom Edwarda. Ale kdo by se jí divil. Mě jen přejela kritickým pohledem a zase věnovala pozornost jemu.
„Mám tu rezervaci na jméno Cullen, stůl pro dva,“ zdůraznil poslední slova a ona se po mně hned nenávistivě podívala. Potlačila jsem nutkání ustoupit dozadu.
„Jistě,“ řekla upjatě a vedla nás do odlehlejšího koutu restaurace, úsměv ten tam.
„Číšník tu bude hned,“ oznámila, ještě jednou po mně hodila vražedný pohled a odkráčela.
„Evidentně jí tu dost vadím,“ zkonstatovala jsem a tím Edwarda rozesmála.
„Taky bych řekl, ale já tě nedám, neboj,“ blýskl po mně úsměvem, že jsem byla ráda, že sedím.
Zmínila jsem se, že mi dokonce podržel i židli? Měl vychování jak z jiného století a já jen čím dál tím víc žasla.
„Takže…“ měla jsem v plánu vyslovit otázku, co mě pálila na jazyku, ale přerušil mě číšník, který krátce pozdravil, položil před nás jídelní lístky a zase diskrétně zmizel.
„Takže?“
„No…vážně by mě zajímala jedna věc,“ začala jsem, a nepřítomně otevřela jídelní lístek a hledala něco aspoň trochu v mé cenové kategorii – marná snaha.
„Tak se ptej,“ pobídl mě jemně a taky si začal vybírat jídlo. Jen co jsem našla to nejlevnější, pokračovala jsem.
„Jak jsi se proboha dostal na rande naslepo, Edwarde?“
„Přijde ti na tom něco zvláštního?“ naklonil zkoumavě hlavu na stranu.
„Tak trochu,“ připustila jsem.
Jen se na mě dál díval. Já se na oplátku zahleděla do jeho obličeje a hledala jedinou známku ironie. Nezdálo se, že si dělá legraci.
„Dobrá, upravím otázku –jak se někdo jako ty dostane na rande naslepo?“
„Někdo jako já?“ zopakoval po mě zmateně.
Už jsem otvírala pusu, ale zase se objevil ten protivný číšník.
„Tak co to bude?“ zeptal se mě a já poslušně hlásila. Zachytila jsem Edwardův zamračený pohled a číšníkovo zdvižené obočí. Co je divného na tom, že jsem si objednala to nejlevnější jídlo i pití, co tu mají? Porušila jsem snad nějaká pravidla etikety, o kterých jsem se nedoslechla?
Číšník se (neochotně?) otočil na Edwarda, který se na mě pořád mračil. Edward něco zamumlal a ten otrava konečně odešel. Tedy on nebyl nijak otravný, ale prostě mi tu vadil.
„Jak jsi to myslela?“
„Myslela co?“
„No to ‚někdo jako ty‘?“ zopakoval už poněkolikáté má slova.
„Edwarde, neříkej mi, že ty nemáš přítelkyni? Nebo že bys byl tak zoufalý, že půjdeš na rande s někým, koho vůbec neznáš…?“
„Asi tě nechápu,“ prohlásil. Nevěřícně jsem se na něj podívala.
„Edwarde, v životě jsem nepotkala někoho tak úžasného jako ty!“ vypálila jsem svou myšlenku a okamžitě zrudla, když jsem uvědomila, co jsem řekla. VÁŽNĚ bych měla nejdřív myslet a až POTOM mluvit.
„Omlouvám se, prosím tě, představuj si, že tahle trapná situace nenastala a já tohle neřekla, jo? NIC jsem neřekla, ano? Vůbec jsem se nezmínila o tom, že vypadáš jako bůh a jsi jediný kluk, který mi kdy podržel dveře a zatím se nepokusil mi podrazit nohu…“ zmatkovala jsem a zase mi až později došlo, že jsem to ještě zhoršila.
Moje červenání nemělo konce, dívala jsem se všude jinde, jen ne na něj a přála si propadnout se sto metrů pod zem nejmíň. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem odvahu se podívat, jak se tváří. Musel si myslet, že jsem duševně narušená.
„Chceš mi říct, že se k tobě kluci chovají jako hulváti? Ukaž mi je a já jim vysvětlím, jak se chovat ke krásné dívce,“ ozval se jeho sametový hlas a mně hlava překvapeně vyletěla nahoru. Opravdu právě řekl, že jsem krásná? Potřebuje k očnímu.
„Ale oni se ke krásným dívkám chovají hezky,“ odporovala jsem mu.
„To, že ti podrážejí nohy, ti přijde hezké?“ otázal se s obočím zdviženým. Fajn, řekl to podruhé.
„Edwarde, měl by sis nechat vyšetřit zrak …“ zamumlala jsem s pohledem přišpendleným k desce stolu.
„Ty si vůbec nevěříš,“ zkonstatoval, v hlase nevěřícnost.
„Vždyť se na mě podívej, Edwarde!“ postěžovala jsem si a rozhodila rukama k mému obličeji. Díval se. Celou dobu se díval. „Nemám jediný důvod si věřit.“
„Vsadím se, že jich vyjmenuju pět,“ nabídl a já natáhla ruku přes stůl. Přijal ji.
„Obvykle se nesázím – nebo to potom dopadá tak, že mě například můj šílený bratr potom donutí jít na rande naslepo,“ ušklíbl se.
„Já se nevsadila, ale dostala mě sem moje nejlepší šílená kamarádka.“ Byla jsem vděčná za změnu tématu – moje občasné a oprávněné komplexy méněcennosti nepatřily k oblíbeným tématům.
„Nezamlouvej to,“ napomenul mě. Sakra. I když čeho se bojím, že? Pět jich nevyjmenuje ani náhodou. Sotva najde jeden.
„Tak povídej. Pokud je vyjmenuješ, určíš si výhru. Pokud je nevyjmenuješ – a že ne – odpovíš mi na všechny moje otázky,“ sebevědomě jsem se na něj usmála a už přemýšlela nad vším, na co se ho zeptám.
„To je dobrý plán Pokud vyhraju já, odpovíš ty na všechny ty mé,“ odvětil s ještě sebevědomějším úsměvem a tím mě znejistil. Přece je opravdu nemůže najít, ne?
„Tak zaprvé – jsi upřímná a na nic si nehraješ. To je hrozně důležité. Alespoň podle mě. Za druhé - máš krásnou postavu. Neříkej mi, že sis nevšimla, jak se na tebe ten číšník koukal-“
„Jako na blázna,“ doplnila jsem ho.
Hrůzostrašně přimhouřil oči. „Tohle jsem jako neslyšel. Za třetí – když ses zasmála, zahřálo mě při srdci, máš moc krásný smích, Bello. Ty si pravděpodobně vůbec neuvědomuješ, jak na ostatní působíš omamně. Navíc jak jsi sem přišla, měl jsem pocit, jako když se všechno hned rozzářilo. Za čtvrté – jsi skromná. To, že ti musím ty důvody vyjmenovávat, je toho jen důkazem. Pátý důvod, další z mnoha, jsou tvoje oči. Jsou čokoládově hnědé a neuvěřitelně hluboké. Říkají o tobě, jaká jsi. Přímo vyzařují lásku. Vážíš si toho, co máš. Myslím, že nedokážeš lhát, tu upřímnost v nich taky můžu vidět. Jsi živoucím důkazem toho, že dobří lidé pořád existují. Mohl bych takhle pokračovat věky, ale to bych tě taky mohl unudit k smrti a to by byla ohromná ztráta pro celý svět. A největší pro mě. Ani sem nedoufal, že někdy potkám někoho… řekl bych někoho jako tebe, ale to není pravda. Musela jsi to být ty,“ dokončil s úsměvem.
Nejsem si jistá, v které části jeho proslovu mi začaly téct slzy. Už vůbec nevím, kde k tomu přišel. Jeho hlas byl po celu tu dobu jakoby něžný, mluvil tak jistě a přesvědčeně, jakoby mě doopravdy znal a jakoby snad mohl z očí vyčíst všechno to, co řekl.
Nikdy, nikdy mi nikdo neřekl žádný kompliment, alespoň co si pamatuji. A to co na mě vybalil on, se nedalo popsat. On celý se nedal popsat. Byl princem z pohádky a já obyčejná holka z maloměsta. Naše sféry se nedotýkaly. Nemohly.
K slzám dojetí z toho, co řekl, se přidaly ještě slzy bolesti. I kdyby mluvil pravdu – což nemohl – nikdy bych mu nemohla sahat ani po kotníky. A když se pak ještě jemně a poplašeně optal, proč pláču, myslela jsem, že se zhroutím.
Se zavrzáním jsem se zvedla od stolu, na kterém už leželo jídlo (kdy?) a vyběhla ven. Tohle se nedalo snést.
Když jsem ho poprvé uviděla, myslela jsem si, že je anděl. On jím byl. Byl tu, aby mi řekl, že nejsem ničím a pak si mě mohl v klidu vzít do nebe. Nebe by se stalo peklem.
Běžela jsem, nevěděla kam.
Utíkala jsem a nevěděla před čím.
Náhlé skřípění brzd mi málem způsobilo infarkt. Ozvala se ohlušující rána. Hlava mi okamžitě letěla tím směrem. Naskytl se mi děsivý výjev. Naprosto bez rozmyšlení jsem se rozběhla směrem k autu, které skončilo ve sloupu a k druhému autu nabouraném do zadní části prvního. Nevnímala jsem nic kolem.
Prudce jsem otevřela dveře a spatřila velmi starého muže podivně zaklíněného mezi volantem a sedadlem. Co nejjemněji jsme se ho snažila vytáhnout, ale byl tak těžký. No tak! Sakra! Zatáhla jsem naplno a přepadla dozadu, jak se mi konečně podařilo ho dostat ven. Odtáhla jsem ho na trávník a letěla k druhému autu.
Žena byla, zdá se, při vědomí, ale krvácela na hlavě. Ošklivě. Jen co jsem ve vzduchu ucítila zápach krve, hlava se mi zamotala. Nesnášela jsem to. Jako rez a sůl, mdloby se o mě pokoušely. Nesmíš! Prudce jsem otevřela oči a snažila se pomoci té ženě sotva o tři roky starší než já. Z posledních sil jsem ji dotáhla vedle staříka. A lehla vedle nich. Ucítila jsem benzin.
A žena vedle mě začala něco mumlat. Ruch senajednou ozýval všude kolem mě, ani jsem si neuvědomila, že se začínají objevovat lidé. Doufám, že někdo zavolal sanitku.
„Dítě…zach…ra…te ji něk…“ Ozvalo se vedle mě a já, ani nevím jak, vyletěla na nohy a naklonila se blíž k té ženě.
„To dítě…“ sípala a já se opravdu vyděsila. Bylo tam ještě dítě a já si ho nevšimla? Proboha! Hlava mi vylétla nahoru. Ta auta hořela!
Vrhla jsem se k nim a ignorovala žár a výkřiky lidí. Klika od dveří pálila, až jsem ucukla. Všude to pálilo. Zatnula jsem zuby a otevřela dveře s výkřikem bolesti. Teď jsem zřetelně slyšela pláč toho dítěte, jak kašlalo a ten zvuk se do mě zařezával. Navzdory nesnesitelného žáru jsem k němu natáhla ruce a pokoušela se ho vyprostit z dětské sedačky. Stále štkalo. I přezky pálily. Všechno kolem pálilo. Ozvalo se spásné cvaknutí a já konečně vzala dítě do náruče a chtěla utéct pryč. Ale v té chvíli se ozval ušní bubínky trhající zvuk a žár se ještě zvětšil.
A o vteřinu později jsem byla stočená v klubíčku v něčím ledovém náručí, daleko od toho strašlivého žáru, dítě stále chovajíc v rukách. Oči se mi zavřely…
Zhluboka se nadechla a já už to nevydržela.
„Pop! Co se děje?!“ vyjela jsem na ni.
Otočila se na mě s nevěřícným výrazem.
„Co se děje?! Jsem nervózní!“ postěžovala si a já dostala záchvat hysterického smíchu.
„Ty?! TY jsi nervózní?! A co jsem asi já? Za chvíli mě vykopnete před až podezřele drahou restaurací, abych se tam setkala s naprosto neznámým klukem, zatímco vy si půjdete do kina! A ty jsi nervózní?“ ptala jsem se jí a hlas se mi chvěl, jak jsem si znovu připomněla pravdivost těch slov.
„Možná to nebyl zas až tak dobrý nápad…“ připustila a já se zmohla jen na „HA!“. Vůbec to nebyl dobrý nápad! Ale teď mi přišlo hloupé couvnout, zvlášť když už tam ten někdo (ať už bude jakýkoliv) bude čekat. Nebylo by to fér.
Auto najednou zastavilo.
„Jsme tu,“ ozvalo se tiše od Aarona.
„Zlom vaz! Anebo radši ne…ty bys toho byla schopná, co?“ neodpustila si Poppy a já jen protočila oči a velice, ale opravdu velice pomalu otevírala dveře.
„Tak už běž!“ povzbudila mě ještě a já tedy poslušně vystoupila z auta. Jen co jsem zavřela dveře, auto už si to pádilo pryč. A já zůstala sama, na parkovišti přeplněném bezpochyby těmi nejdražšími auty, co svět znal.
Šla jsem si alespoň sednout na lavičku, abych tam jen tak nestála jako tvrdé Y. Pátrala jsem očima, ale nikoho jsem neviděla. Všude bylo ticho.
„Ehm…“ ozvalo se za mnou a já vyděšeně vyskočila z lavičky a otočila se na původce toho zvuku.
První, co jsem uviděla, byla ta slavná bílá růže. Nejistě jsem zvedla oči a následně je vyvalila tak, že mi málem vylezly z důlků. Moje srdce samozřejmě taky reagovalo a rozbušilo se jako šílené.
Ten člověk, ne…ten anděl, co stál přede mnou, se nedal popsat slovy. Jen jsem na něj němě zírala a rudla, když mě přejel pohledem od shora dolů a zase zpátky. Pak se mi zadíval do obličeje a já cítila neuvěřitelné nutkání uhnout pohledem, ale on mě nějakým záhadným způsobem uvěznil ve svém. Po zádech mi přejel mráz. Zírala jsem do těch zlatavých očí, stejně dokonalých, jako je jejich majitel.
Zřejmě si všiml, že nejsem schopná slova a sám začal.
„Ehm…ahoj…? Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ pobaveně se ušklíbnul, obešel lavičku (a pořád se mi sakra díval do očí a já nemohla jinak, než dělat totéž) a podal mi tu nádhernou růži.
„T-to je v pohodě…a díky,“ dodala jsem nejistě.
Konečně uhnul pohledem a já byla volná. Spustit oči z jeho obličeje jsem ovšem nedokázala.
Měl ostře řezané rysy, byl velmi bledý (což jen tak mimochodem dokonale kontrastovalo s jeho černým, skvěle padnoucím oblekem), jeho zrzavé vlasy s nádechem bronzu mu neposlušně trčely do všech směrů a už tak perfektní tvář mu zdobil zvláštní, ale zatraceně hezký, pokřivený úsměv.
„Jsem Edward,“ natáhl přede mne svoji téměř bílou ruku a já váhavě přijala. Ve chvíli kdy se naše ruce dotkly, mnou projel zvláštní pocit a otřásla jsem se. Byl ledový, ale tím to nebylo.
„B-bel-la,“ vykoktala jsem, celá rudá ze své reakce a neschopná se mu znovu podívat do očí – a co hůř, nemohla jsem ani pustit jeho ruku, jako kdybych ji k té jeho měla přiletovanou – znamení? Ze všeho nejvíc mě ale zaráželo, že ani on tu moji nepouštěl.
„Bello,“ oslovil mě sametově jemným hlasem a já se jen z toho jeho hlasu šla pomalu do kolen. Ovládla jsem se a podívala se mu do očí – čistě ze slušnosti. A to byla chyba.
Chtěla jsem říct aspoň to „Ano?“, ale nedokázala jsem si vzpomenout, jak se mluví. Zase se do mě vpíjel pohledem a já už zapomněla i to, jak se jmenuju.
„Doufám, že máš hlad, prý tu vaří výborně,“ ušklíbl se, jako by mu ta představa dobrého jídla byla odporná a já se poprvé dokázala zasmát.
„Co?“ zeptal se zmateně a pomalu (stále s našima rukama spojenýma) se vydal směrem k restauraci.
„Já jen… vypadal jsi vážně… legračně,“ vypadlo ze mě nakonec a znovu jsem se tiše zasmála.
„Aha, to mi jde,“ odvětil vesele a já začínala mít podezření, že je nejen hezký, ale ještě k tomu milý. Jak ten se proboha dostal k rande naslepo?!
„Tak to jsme dva…asi bych tě měla varovat – nelekni se, až upadnu. To se stává pořád. A prosím zkus se nesmát - jsem až směšně nemotorná,“ vypustila jsem z pusy naprosto upřímně a vůbec nad tím nepřemýšlela. Krev se mi zase nahrnula do tváří a dávala jsem mu tak pět minut, než uteče.
„Tak hrozné to snad nebude,“ zaslechla jsem v jeho hlase usměv. Nastalo chvilkové ticho, ale nebylo mi to nepříjemné.
Těsně u dveří pustil mou ruku a galantně mi je podržel, abych mohla projít.
„Sluší ti to,“ prohodil jen tak mimochodem a já zrudla ještě víc, pokud to bylo možné.
„Tobě taky,“ špitla jsem sotva slyšitelně a rychle kolem něj prošla dovnitř.
Jen co jsem se rozhlédla, bylo mi jasné, že jsem se kardinálně spletla. Tahle restaurace nebyla drahá a luxusní, ale ohromně drahá a superluxusní. Být křesťan, už se křižuju.
Zamířila si to k nám hosteska s milým úsměvem.
„Dobrý večer, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se spíše Edwarda. Jenom Edwarda. Ale kdo by se jí divil. Mě jen přejela kritickým pohledem a zase věnovala pozornost jemu.
„Mám tu rezervaci na jméno Cullen, stůl pro dva,“ zdůraznil poslední slova a ona se po mně hned nenávistivě podívala. Potlačila jsem nutkání ustoupit dozadu.
„Jistě,“ řekla upjatě a vedla nás do odlehlejšího koutu restaurace, úsměv ten tam.
„Číšník tu bude hned,“ oznámila, ještě jednou po mně hodila vražedný pohled a odkráčela.
„Evidentně jí tu dost vadím,“ zkonstatovala jsem a tím Edwarda rozesmála.
„Taky bych řekl, ale já tě nedám, neboj,“ blýskl po mně úsměvem, že jsem byla ráda, že sedím.
Zmínila jsem se, že mi dokonce podržel i židli? Měl vychování jak z jiného století a já jen čím dál tím víc žasla.
„Takže…“ měla jsem v plánu vyslovit otázku, co mě pálila na jazyku, ale přerušil mě číšník, který krátce pozdravil, položil před nás jídelní lístky a zase diskrétně zmizel.
„Takže?“
„No…vážně by mě zajímala jedna věc,“ začala jsem, a nepřítomně otevřela jídelní lístek a hledala něco aspoň trochu v mé cenové kategorii – marná snaha.
„Tak se ptej,“ pobídl mě jemně a taky si začal vybírat jídlo. Jen co jsem našla to nejlevnější, pokračovala jsem.
„Jak jsi se proboha dostal na rande naslepo, Edwarde?“
„Přijde ti na tom něco zvláštního?“ naklonil zkoumavě hlavu na stranu.
„Tak trochu,“ připustila jsem.
Jen se na mě dál díval. Já se na oplátku zahleděla do jeho obličeje a hledala jedinou známku ironie. Nezdálo se, že si dělá legraci.
„Dobrá, upravím otázku –jak se někdo jako ty dostane na rande naslepo?“
„Někdo jako já?“ zopakoval po mě zmateně.
Už jsem otvírala pusu, ale zase se objevil ten protivný číšník.
„Tak co to bude?“ zeptal se mě a já poslušně hlásila. Zachytila jsem Edwardův zamračený pohled a číšníkovo zdvižené obočí. Co je divného na tom, že jsem si objednala to nejlevnější jídlo i pití, co tu mají? Porušila jsem snad nějaká pravidla etikety, o kterých jsem se nedoslechla?
Číšník se (neochotně?) otočil na Edwarda, který se na mě pořád mračil. Edward něco zamumlal a ten otrava konečně odešel. Tedy on nebyl nijak otravný, ale prostě mi tu vadil.
„Jak jsi to myslela?“
„Myslela co?“
„No to ‚někdo jako ty‘?“ zopakoval už poněkolikáté má slova.
„Edwarde, neříkej mi, že ty nemáš přítelkyni? Nebo že bys byl tak zoufalý, že půjdeš na rande s někým, koho vůbec neznáš…?“
„Asi tě nechápu,“ prohlásil. Nevěřícně jsem se na něj podívala.
„Edwarde, v životě jsem nepotkala někoho tak úžasného jako ty!“ vypálila jsem svou myšlenku a okamžitě zrudla, když jsem uvědomila, co jsem řekla. VÁŽNĚ bych měla nejdřív myslet a až POTOM mluvit.
„Omlouvám se, prosím tě, představuj si, že tahle trapná situace nenastala a já tohle neřekla, jo? NIC jsem neřekla, ano? Vůbec jsem se nezmínila o tom, že vypadáš jako bůh a jsi jediný kluk, který mi kdy podržel dveře a zatím se nepokusil mi podrazit nohu…“ zmatkovala jsem a zase mi až později došlo, že jsem to ještě zhoršila.
Moje červenání nemělo konce, dívala jsem se všude jinde, jen ne na něj a přála si propadnout se sto metrů pod zem nejmíň. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem odvahu se podívat, jak se tváří. Musel si myslet, že jsem duševně narušená.
„Chceš mi říct, že se k tobě kluci chovají jako hulváti? Ukaž mi je a já jim vysvětlím, jak se chovat ke krásné dívce,“ ozval se jeho sametový hlas a mně hlava překvapeně vyletěla nahoru. Opravdu právě řekl, že jsem krásná? Potřebuje k očnímu.
„Ale oni se ke krásným dívkám chovají hezky,“ odporovala jsem mu.
„To, že ti podrážejí nohy, ti přijde hezké?“ otázal se s obočím zdviženým. Fajn, řekl to podruhé.
„Edwarde, měl by sis nechat vyšetřit zrak …“ zamumlala jsem s pohledem přišpendleným k desce stolu.
„Ty si vůbec nevěříš,“ zkonstatoval, v hlase nevěřícnost.
„Vždyť se na mě podívej, Edwarde!“ postěžovala jsem si a rozhodila rukama k mému obličeji. Díval se. Celou dobu se díval. „Nemám jediný důvod si věřit.“
„Vsadím se, že jich vyjmenuju pět,“ nabídl a já natáhla ruku přes stůl. Přijal ji.
„Obvykle se nesázím – nebo to potom dopadá tak, že mě například můj šílený bratr potom donutí jít na rande naslepo,“ ušklíbl se.
„Já se nevsadila, ale dostala mě sem moje nejlepší šílená kamarádka.“ Byla jsem vděčná za změnu tématu – moje občasné a oprávněné komplexy méněcennosti nepatřily k oblíbeným tématům.
„Nezamlouvej to,“ napomenul mě. Sakra. I když čeho se bojím, že? Pět jich nevyjmenuje ani náhodou. Sotva najde jeden.
„Tak povídej. Pokud je vyjmenuješ, určíš si výhru. Pokud je nevyjmenuješ – a že ne – odpovíš mi na všechny moje otázky,“ sebevědomě jsem se na něj usmála a už přemýšlela nad vším, na co se ho zeptám.
„To je dobrý plán Pokud vyhraju já, odpovíš ty na všechny ty mé,“ odvětil s ještě sebevědomějším úsměvem a tím mě znejistil. Přece je opravdu nemůže najít, ne?
„Tak zaprvé – jsi upřímná a na nic si nehraješ. To je hrozně důležité. Alespoň podle mě. Za druhé - máš krásnou postavu. Neříkej mi, že sis nevšimla, jak se na tebe ten číšník koukal-“
„Jako na blázna,“ doplnila jsem ho.
Hrůzostrašně přimhouřil oči. „Tohle jsem jako neslyšel. Za třetí – když ses zasmála, zahřálo mě při srdci, máš moc krásný smích, Bello. Ty si pravděpodobně vůbec neuvědomuješ, jak na ostatní působíš omamně. Navíc jak jsi sem přišla, měl jsem pocit, jako když se všechno hned rozzářilo. Za čtvrté – jsi skromná. To, že ti musím ty důvody vyjmenovávat, je toho jen důkazem. Pátý důvod, další z mnoha, jsou tvoje oči. Jsou čokoládově hnědé a neuvěřitelně hluboké. Říkají o tobě, jaká jsi. Přímo vyzařují lásku. Vážíš si toho, co máš. Myslím, že nedokážeš lhát, tu upřímnost v nich taky můžu vidět. Jsi živoucím důkazem toho, že dobří lidé pořád existují. Mohl bych takhle pokračovat věky, ale to bych tě taky mohl unudit k smrti a to by byla ohromná ztráta pro celý svět. A největší pro mě. Ani sem nedoufal, že někdy potkám někoho… řekl bych někoho jako tebe, ale to není pravda. Musela jsi to být ty,“ dokončil s úsměvem.
Nejsem si jistá, v které části jeho proslovu mi začaly téct slzy. Už vůbec nevím, kde k tomu přišel. Jeho hlas byl po celu tu dobu jakoby něžný, mluvil tak jistě a přesvědčeně, jakoby mě doopravdy znal a jakoby snad mohl z očí vyčíst všechno to, co řekl.
Nikdy, nikdy mi nikdo neřekl žádný kompliment, alespoň co si pamatuji. A to co na mě vybalil on, se nedalo popsat. On celý se nedal popsat. Byl princem z pohádky a já obyčejná holka z maloměsta. Naše sféry se nedotýkaly. Nemohly.
K slzám dojetí z toho, co řekl, se přidaly ještě slzy bolesti. I kdyby mluvil pravdu – což nemohl – nikdy bych mu nemohla sahat ani po kotníky. A když se pak ještě jemně a poplašeně optal, proč pláču, myslela jsem, že se zhroutím.
Se zavrzáním jsem se zvedla od stolu, na kterém už leželo jídlo (kdy?) a vyběhla ven. Tohle se nedalo snést.
Když jsem ho poprvé uviděla, myslela jsem si, že je anděl. On jím byl. Byl tu, aby mi řekl, že nejsem ničím a pak si mě mohl v klidu vzít do nebe. Nebe by se stalo peklem.
Běžela jsem, nevěděla kam.
Utíkala jsem a nevěděla před čím.
Náhlé skřípění brzd mi málem způsobilo infarkt. Ozvala se ohlušující rána. Hlava mi okamžitě letěla tím směrem. Naskytl se mi děsivý výjev. Naprosto bez rozmyšlení jsem se rozběhla směrem k autu, které skončilo ve sloupu a k druhému autu nabouraném do zadní části prvního. Nevnímala jsem nic kolem.
Prudce jsem otevřela dveře a spatřila velmi starého muže podivně zaklíněného mezi volantem a sedadlem. Co nejjemněji jsme se ho snažila vytáhnout, ale byl tak těžký. No tak! Sakra! Zatáhla jsem naplno a přepadla dozadu, jak se mi konečně podařilo ho dostat ven. Odtáhla jsem ho na trávník a letěla k druhému autu.
Žena byla, zdá se, při vědomí, ale krvácela na hlavě. Ošklivě. Jen co jsem ve vzduchu ucítila zápach krve, hlava se mi zamotala. Nesnášela jsem to. Jako rez a sůl, mdloby se o mě pokoušely. Nesmíš! Prudce jsem otevřela oči a snažila se pomoci té ženě sotva o tři roky starší než já. Z posledních sil jsem ji dotáhla vedle staříka. A lehla vedle nich. Ucítila jsem benzin.
A žena vedle mě začala něco mumlat. Ruch senajednou ozýval všude kolem mě, ani jsem si neuvědomila, že se začínají objevovat lidé. Doufám, že někdo zavolal sanitku.
„Dítě…zach…ra…te ji něk…“ Ozvalo se vedle mě a já, ani nevím jak, vyletěla na nohy a naklonila se blíž k té ženě.
„To dítě…“ sípala a já se opravdu vyděsila. Bylo tam ještě dítě a já si ho nevšimla? Proboha! Hlava mi vylétla nahoru. Ta auta hořela!
Vrhla jsem se k nim a ignorovala žár a výkřiky lidí. Klika od dveří pálila, až jsem ucukla. Všude to pálilo. Zatnula jsem zuby a otevřela dveře s výkřikem bolesti. Teď jsem zřetelně slyšela pláč toho dítěte, jak kašlalo a ten zvuk se do mě zařezával. Navzdory nesnesitelného žáru jsem k němu natáhla ruce a pokoušela se ho vyprostit z dětské sedačky. Stále štkalo. I přezky pálily. Všechno kolem pálilo. Ozvalo se spásné cvaknutí a já konečně vzala dítě do náruče a chtěla utéct pryč. Ale v té chvíli se ozval ušní bubínky trhající zvuk a žár se ještě zvětšil.
A o vteřinu později jsem byla stočená v klubíčku v něčím ledovém náručí, daleko od toho strašlivého žáru, dítě stále chovajíc v rukách. Oči se mi zavřely…
„...íš mě? Bello?“ zaslechla jsem hlas anděla a vzpomněla jsem si, jak jsem přemýšlela nad tím, že mě vezme do nebe. Takže jsem se nezmýlila.Nepřítomně jsem se usmála a dál plula temnotou.
„Ona se usmívá!“ ozval se ten samý hlas rozhořčeně.
Chtěla jsem toho anděla vidět. Temnota byla fajn, ale vidět jeho obličej…
Otevřela jsem oči a rychle je zase zavřela, jak mě do nich uhodilo ostré světlo. Ucítila jsem chladný dotek na své tváři a znovu se musela usmát. Tentokrát jsem oči otevírala opatrněji.
Edwardův starostlivý obličej se nade mnou skláněl.
„Jak se cítíš?“ stal se tím svým krásným hlasem a já se musela usmívat čím dál tím víc.
„Já to věděla,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku, „věděla jsem, že mě máš odnést do nebe.“
Dvojí smích mi byl odpovědí – jeden opravdu pobavený, druhý roztřesený.
Otočila jsem se na tu druhou osobu. Chlapík v zářivě oranžové bundě mi dělal něco s rukou. AU! Uvědomila jsem si najednou, že to bolí. To je…divný.
Střelila jsem pohledem zpátky na Edwarda, který se mým počínáním očividně dobře bavil, ale v jeho očích jsem mohla zahlédnout i starost.
Skousla jsem si ret.
„Já nejsem v nebi, že? Sakra!“ postěžovala jsem si a tím si zasloužila další smích.
„Ne, nejsi. Díkybohu. Zbláznila ses? To jsi neviděla, že to auto hoří?!“ zeptal se sarkasticky a nepotlačoval hněv.
„Vždyť v tom autě bylo dítě!“ bránila jsem své počínání, „Jak vůbec víš, že to auto hořelo, tys tam byl?“
„Jak víš, že v tom autě bylo dítě? Lidé kolem říkali, že jsi dlouho ležela a pak ses na jednou zvedla a běžela k tomu autu. Mysleli si, že se chceš zabít,“ vysvětloval a přísahala bych, že mluvil vyčítavě.
Jediné odpovědi se mu dostalo v podobě syknutí bolest. Ten chlápek zřejmě neměl tušení, co je to cit.
„A přežilo to dítě?“ zajímala jsem se okamžitě. Asi jsem ho potom, co mě někdo strhnul, zmáčkla chudáčka trochu víc, než bylo nutné.
„Kdo mě vůbec strhnul pryč? Ta exploze mu musela ublížit!“ uvědomila jsem si najednou a automaticky vystřelila do sedu, abych to zjistila.
Záchranář na mě podrážděně zasyčel.
„Tak hele. Teď si zase lehni, můžu ti říct, že to dítě bude v pořádku a zachránil tě on,“ kývl hlavou k Edwardovi a já byla tak překvapená, že jsem si bez protestů lehla. Edward se tvářil, že neumí do pěti počítat a taky mírně rozpačitě.
„Jsi v pořádku?“ otázala jsem se ho a sledovala jeho reakci. Protočil oči.
„Byli jsme dost daleko,“ ujistil mě a já přesně v tu chvíli věděla, že lže. Protože já v tu chvíli stála skoro u auta a pokud nebyl superman nebo tak něco, tak mu muselo něco být!
Podezřívavě jsem se na něj mračila a on mi upřeně hleděl do očí. Snažil se mě tak přesvědčit o své pravdě, tím jsem si byla jistá. No teď, zvlášť před tím chlapem, to rozebírat nebudu.
„Hotovo,“ zabručel záchranář a už mě vyhazoval ze sanitky. Ráda jsem mu vyhověla. Edward mě chvíli zkoumavě pozoroval a pak si svlékl svoje z velké části ohořelé sako a přehodil ho přese mě.
„Díky,“ zamumlala jsem a snažila se nedávat najevo, jak bolelo, když se, ač pohybem jemným jak pohlazení od křídel motýla, dotkl mé ruky.
Kolem bylo rušno. Hromada lidí nečinně přihlížela a komentovala všechno možné, ohořelé vraky aut právě odtahovali, motalo se tu pár novinářů, spousta policistů, někoho vyslýchali a mezi tím vším jsme šli my, já s očima radši sklopenýma k zemi.
„BELLO!“ zaječel někdo v davu a já za tím hlasem zvedla hlavu.
„Pop!“ vykřikla jsem nadšeně a chtěla za ní vyběhnout, ale Edward mě zadržel.
„Pomalu, Bello. Všechno opatrně, ano?“ mírnil mě jemně a se svou rukou na mém kříži se vydal správný směrem. Policista nám nadzvedl pásku s tím, že se mnou potom ještě musí mluvit.
„Tak jak jste si to užili, Pop? Vsadím se, že to byla nuda,“ zašklebila jsem se na ní a ona na mě nevěřícně hleděla. Vlastně celá tříčlenná skupinka kolem mě hleděla stejně.
„Super. Nejdřív se zajímá o dítě a potom se ptá, jak si někdo užil rande,“ konstatoval vedle mě Edward nakvašeně, potom se sklonil a těsně vedle mého ucha mi zašeptal: „Nepotvrzuje to náhodou to, co jsem ti říkal v restauraci, hm?“
Zrudla jsem při vzpomínce, jak jsem zbaběle utekla.
„Není normální, já to pořád tvrdím,“ přisadila si Pop a se starostlivou vráskou na čele mě měřila od hlavy k patě.
„Nechte toho! Proč na mě všichni tak koukáte? Jsem v pořádku, ok?“ vyletěla jsem a rozhodila rukama. Navzdory mým slovům mi v ruce bolestivě zaškubalo, jak jsem divoce zagestikulovala a jako bych snad ještě chtěla podpořit jejich teorii o nenormálnosti, málem se mi tak podařilo sejmout Edwarda, který ovšem na poslední chvíli uhnul.
„Takže Isabello Swanová, tohle už nikdy nedělej, protože jsi mě vyděsila k smrti! Víš, jak jsem se lekla už jen kvůli tomu, že jsi mi nebrala telefon? A on mi pak volá, že ses připletla k nehodě! Málem jsem vyletěla z kůže!“ rozčilovala se dál moje nejlepší kamarádka.
„To nás bylo víc,“ ozvalo se vedle mě tiše. Překvapeně jsem se na Edwarda podívala.
„Tys jí volal?“ divila jsem se ještě víc.
„Promiň, vím, že jsem asi neměl,“ zašeptal mi u ucha provinile a já se zachvěla. S tím by měl okamžitě přestat. Vážně mě to…jak to nazvat? Podlamují se mi z toho kolena. Kdyby aspoň neměl tak svůdný hlas, sakra! Dost! Přestaň takhle myslet!
Poppy i Aaron mě najednou sledovali s cukajícími koutky – někdo se tu zřejmě dobře baví mými rozpaky! To není vtipné naznačila jsem jim ústy a oni se rozesmáli.
„Fajn, asi byste měli jet, ten policajt po mně zřejmě bude chtít, abych mu vylíčila, jak jsem nic neviděla. Čau,“ rozloučila jsem se s nimi zamračeným pohledem a oni bez okolků zmizeli.
„Odvezeš mě potom prosím domů?“ otočila jsem se na Edwarda s prosebným pohledem.
„Samozřejmě,“ odvětil, zdálo se mi, že automaticky.
Z náhlého popudu jsem si stoupla na špičky, pomalu se k němu přibližovala obličejem. Popadla mě příšerná touha ho políbit, ale nemohla jsem nechat ovládnout. Možná, že jednou, třeba…možná…možná…. I on se ke mně nepatrně naklonil. Naše rty se téměř dotýkaly, když jsem uhnula a zašeptala mu do ucha: „Díky.“ Pro tentokrát to byl on, koho se zmocnilo zachvění a já byla fascinovaná tím, že jsem na něj takhle dokázala působit.
Odklonila jsem se od něj dřív, než jsem se stihla nechat ovládnout rozdivočelými hormony, a šla za tím policistou, abych měla pokoj. Až po pár metrech jsem zaregistrovala, že za mnou nikdo nejde. Okamžitě jsem se otočila a spatřila Edwarda, jak stojí stále na jednom místě jako zařezaný.
„Edwarde?“ zavolala jsem na něj tiše a on se hned vydal za mnou. Ve tváři měl zapsanou podivnou směsici pocitů, které jsem nedokázala rozluštit.
Edward mi zvedl pásku, abych se nemusela ohýbat a policista k nám hned přiběhl.
„Potřebuji, abyste mi popsala, co se stalo,“ vybafl na mě a jen zaskočeně kývla. Zjevně spěchal. Vysvětlila jsem mu tedy co nejrychleji, že jsem pořádně nic neviděla, protože jsem byla mírně…rozrušená a stručně mu řekla, jak jsem vytáhla ty lidi z auta i to, jak mě Edward potom strhnul na stranu.
Pak mě konečně propustil a já mohla domů, i když se mi nechtělo. Spolu s Edwardem jsme se vypařili.
„Ona se usmívá!“ ozval se ten samý hlas rozhořčeně.
Chtěla jsem toho anděla vidět. Temnota byla fajn, ale vidět jeho obličej…
Otevřela jsem oči a rychle je zase zavřela, jak mě do nich uhodilo ostré světlo. Ucítila jsem chladný dotek na své tváři a znovu se musela usmát. Tentokrát jsem oči otevírala opatrněji.
Edwardův starostlivý obličej se nade mnou skláněl.
„Jak se cítíš?“ stal se tím svým krásným hlasem a já se musela usmívat čím dál tím víc.
„Já to věděla,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku, „věděla jsem, že mě máš odnést do nebe.“
Dvojí smích mi byl odpovědí – jeden opravdu pobavený, druhý roztřesený.
Otočila jsem se na tu druhou osobu. Chlapík v zářivě oranžové bundě mi dělal něco s rukou. AU! Uvědomila jsem si najednou, že to bolí. To je…divný.
Střelila jsem pohledem zpátky na Edwarda, který se mým počínáním očividně dobře bavil, ale v jeho očích jsem mohla zahlédnout i starost.
Skousla jsem si ret.
„Já nejsem v nebi, že? Sakra!“ postěžovala jsem si a tím si zasloužila další smích.
„Ne, nejsi. Díkybohu. Zbláznila ses? To jsi neviděla, že to auto hoří?!“ zeptal se sarkasticky a nepotlačoval hněv.
„Vždyť v tom autě bylo dítě!“ bránila jsem své počínání, „Jak vůbec víš, že to auto hořelo, tys tam byl?“
„Jak víš, že v tom autě bylo dítě? Lidé kolem říkali, že jsi dlouho ležela a pak ses na jednou zvedla a běžela k tomu autu. Mysleli si, že se chceš zabít,“ vysvětloval a přísahala bych, že mluvil vyčítavě.
Jediné odpovědi se mu dostalo v podobě syknutí bolest. Ten chlápek zřejmě neměl tušení, co je to cit.
„A přežilo to dítě?“ zajímala jsem se okamžitě. Asi jsem ho potom, co mě někdo strhnul, zmáčkla chudáčka trochu víc, než bylo nutné.
„Kdo mě vůbec strhnul pryč? Ta exploze mu musela ublížit!“ uvědomila jsem si najednou a automaticky vystřelila do sedu, abych to zjistila.
Záchranář na mě podrážděně zasyčel.
„Tak hele. Teď si zase lehni, můžu ti říct, že to dítě bude v pořádku a zachránil tě on,“ kývl hlavou k Edwardovi a já byla tak překvapená, že jsem si bez protestů lehla. Edward se tvářil, že neumí do pěti počítat a taky mírně rozpačitě.
„Jsi v pořádku?“ otázala jsem se ho a sledovala jeho reakci. Protočil oči.
„Byli jsme dost daleko,“ ujistil mě a já přesně v tu chvíli věděla, že lže. Protože já v tu chvíli stála skoro u auta a pokud nebyl superman nebo tak něco, tak mu muselo něco být!
Podezřívavě jsem se na něj mračila a on mi upřeně hleděl do očí. Snažil se mě tak přesvědčit o své pravdě, tím jsem si byla jistá. No teď, zvlášť před tím chlapem, to rozebírat nebudu.
„Hotovo,“ zabručel záchranář a už mě vyhazoval ze sanitky. Ráda jsem mu vyhověla. Edward mě chvíli zkoumavě pozoroval a pak si svlékl svoje z velké části ohořelé sako a přehodil ho přese mě.
„Díky,“ zamumlala jsem a snažila se nedávat najevo, jak bolelo, když se, ač pohybem jemným jak pohlazení od křídel motýla, dotkl mé ruky.
Kolem bylo rušno. Hromada lidí nečinně přihlížela a komentovala všechno možné, ohořelé vraky aut právě odtahovali, motalo se tu pár novinářů, spousta policistů, někoho vyslýchali a mezi tím vším jsme šli my, já s očima radši sklopenýma k zemi.
„BELLO!“ zaječel někdo v davu a já za tím hlasem zvedla hlavu.
„Pop!“ vykřikla jsem nadšeně a chtěla za ní vyběhnout, ale Edward mě zadržel.
„Pomalu, Bello. Všechno opatrně, ano?“ mírnil mě jemně a se svou rukou na mém kříži se vydal správný směrem. Policista nám nadzvedl pásku s tím, že se mnou potom ještě musí mluvit.
„Tak jak jste si to užili, Pop? Vsadím se, že to byla nuda,“ zašklebila jsem se na ní a ona na mě nevěřícně hleděla. Vlastně celá tříčlenná skupinka kolem mě hleděla stejně.
„Super. Nejdřív se zajímá o dítě a potom se ptá, jak si někdo užil rande,“ konstatoval vedle mě Edward nakvašeně, potom se sklonil a těsně vedle mého ucha mi zašeptal: „Nepotvrzuje to náhodou to, co jsem ti říkal v restauraci, hm?“
Zrudla jsem při vzpomínce, jak jsem zbaběle utekla.
„Není normální, já to pořád tvrdím,“ přisadila si Pop a se starostlivou vráskou na čele mě měřila od hlavy k patě.
„Nechte toho! Proč na mě všichni tak koukáte? Jsem v pořádku, ok?“ vyletěla jsem a rozhodila rukama. Navzdory mým slovům mi v ruce bolestivě zaškubalo, jak jsem divoce zagestikulovala a jako bych snad ještě chtěla podpořit jejich teorii o nenormálnosti, málem se mi tak podařilo sejmout Edwarda, který ovšem na poslední chvíli uhnul.
„Takže Isabello Swanová, tohle už nikdy nedělej, protože jsi mě vyděsila k smrti! Víš, jak jsem se lekla už jen kvůli tomu, že jsi mi nebrala telefon? A on mi pak volá, že ses připletla k nehodě! Málem jsem vyletěla z kůže!“ rozčilovala se dál moje nejlepší kamarádka.
„To nás bylo víc,“ ozvalo se vedle mě tiše. Překvapeně jsem se na Edwarda podívala.
„Tys jí volal?“ divila jsem se ještě víc.
„Promiň, vím, že jsem asi neměl,“ zašeptal mi u ucha provinile a já se zachvěla. S tím by měl okamžitě přestat. Vážně mě to…jak to nazvat? Podlamují se mi z toho kolena. Kdyby aspoň neměl tak svůdný hlas, sakra! Dost! Přestaň takhle myslet!
Poppy i Aaron mě najednou sledovali s cukajícími koutky – někdo se tu zřejmě dobře baví mými rozpaky! To není vtipné naznačila jsem jim ústy a oni se rozesmáli.
„Fajn, asi byste měli jet, ten policajt po mně zřejmě bude chtít, abych mu vylíčila, jak jsem nic neviděla. Čau,“ rozloučila jsem se s nimi zamračeným pohledem a oni bez okolků zmizeli.
„Odvezeš mě potom prosím domů?“ otočila jsem se na Edwarda s prosebným pohledem.
„Samozřejmě,“ odvětil, zdálo se mi, že automaticky.
Z náhlého popudu jsem si stoupla na špičky, pomalu se k němu přibližovala obličejem. Popadla mě příšerná touha ho políbit, ale nemohla jsem nechat ovládnout. Možná, že jednou, třeba…možná…možná…. I on se ke mně nepatrně naklonil. Naše rty se téměř dotýkaly, když jsem uhnula a zašeptala mu do ucha: „Díky.“ Pro tentokrát to byl on, koho se zmocnilo zachvění a já byla fascinovaná tím, že jsem na něj takhle dokázala působit.
Odklonila jsem se od něj dřív, než jsem se stihla nechat ovládnout rozdivočelými hormony, a šla za tím policistou, abych měla pokoj. Až po pár metrech jsem zaregistrovala, že za mnou nikdo nejde. Okamžitě jsem se otočila a spatřila Edwarda, jak stojí stále na jednom místě jako zařezaný.
„Edwarde?“ zavolala jsem na něj tiše a on se hned vydal za mnou. Ve tváři měl zapsanou podivnou směsici pocitů, které jsem nedokázala rozluštit.
Edward mi zvedl pásku, abych se nemusela ohýbat a policista k nám hned přiběhl.
„Potřebuji, abyste mi popsala, co se stalo,“ vybafl na mě a jen zaskočeně kývla. Zjevně spěchal. Vysvětlila jsem mu tedy co nejrychleji, že jsem pořádně nic neviděla, protože jsem byla mírně…rozrušená a stručně mu řekla, jak jsem vytáhla ty lidi z auta i to, jak mě Edward potom strhnul na stranu.
Pak mě konečně propustil a já mohla domů, i když se mi nechtělo. Spolu s Edwardem jsme se vypařili.
Nevěděla jsem, kam jdeme, ale on to zřejmě věděl. Během chvíle jsme se octli v parku. Už se stmívalo, ale mně to nevadilo. Lehce mě vzal za ruku a dotáhl k nejbližší lavičce. Ten letmý dotyk ve mně zase vyvolával neuvěřitelně silné pocity.
„Bello…měl bych se omluvit za to v restauraci-“
„To je dobrý,“ zamumlala jsem.
„Nech mě domluvit. Měl bych se omluvit, ale neudělám to. Neudělám to, protože všechno, co jsem řekl, byla pravda a na tom trvám. Nechápu, co jsi se mnou provedla, Bello,“ vyznal se a jedna jeho ledová dlaň mi jemně chytila obličej a donutila mě se na něj podívat. Sledoval mě svýma hřejivýma očima a já pod tím pohledem tála.
Já věděla, co provedl on se mnou. Pomotal mi hlavu, byl vším, po čem jsem kdy toužila. Nebylo těžké vytvořit si k němu silné pouto, které mě nikdy nepustí a já to už poprvé, co jsem ho uviděla, moc dobře věděla. Ale nechtěla jsem se tomu bránit. Zamilovala jsem se do něj rychle, že to ani nebylo možné. Nemohlo to být skutečné – ne, ON nemohl být skutečný, na to byl příliš dokonalý. Musel být jen sen, výplod mé fantazie.
„Znám tě jeden den, a přesto mám pocit, že tě znám celý svůj život,“ pokračoval sladce, „musím tě znát tak dlouho. Přece se nemůžu zamilovat tak rychle…“ mluvil spíše pro sebe.
Moje srdce se rozbušilo jako o závod. Právě mi řekl, že se zamiloval. A já k němu pocítila ještě další vlnu sympatií, protože to nechápal stejně jako já. Zdál se být tak upřímný…
„Taky bych ráda řekla, že sama sobě nerozumím,“ přiznala jsem, „ale já tomu rozumím a děsí mě to. Mohla jsem si namlouvat, že mi nic nechybí, ale v hloubi duše jsem po tomhle toužila…“ Sklopila jsem pohled na naše spojené ruce. V tutéž chvíli se rozpojily, on mi uchopil obličej oběma rukama a opatrně, jako bych byla z porcelánu, si mě přitáhl blíž.
Nejistě jsem se na něj podívala a čekala, kdy se rozplyne.
A opět, jako dnes už tolikrát, jsem si ani neuvědomovala, co dělám a zcela samovolně jsem se k němu nakláněla blíž a blíž, téměř jsme se dotýkaly nosy a já mohla slyšet jeho zrychlený dech. Jeho chuť se mi rozlévala na jazyku a zbavila mě posledního zbytku ovládání. Naše rty se krátce spojily a ve mně vybuchl gejzír pocitů.
Ruka mi vylétla k jeho tváři a přejela po jeho dokonale hladké kůži. Jen kousek jsem se odtáhla, abych se mohla nadechnout a už se jeho rty zase jemně tiskly na moje. Štěstí mi prostupovalo celým tělem. Prsty jsem mu zapletla do vlasů, naše polibky už vůbec nebyly nejisté a já se toho nemohla nabažit. Dál jsem se líbala s tou nejdokonalejší osobou na světě a nevnímala nic než jen jeho a jeho sladké rty.
„Bello…měl bych se omluvit za to v restauraci-“
„To je dobrý,“ zamumlala jsem.
„Nech mě domluvit. Měl bych se omluvit, ale neudělám to. Neudělám to, protože všechno, co jsem řekl, byla pravda a na tom trvám. Nechápu, co jsi se mnou provedla, Bello,“ vyznal se a jedna jeho ledová dlaň mi jemně chytila obličej a donutila mě se na něj podívat. Sledoval mě svýma hřejivýma očima a já pod tím pohledem tála.
Já věděla, co provedl on se mnou. Pomotal mi hlavu, byl vším, po čem jsem kdy toužila. Nebylo těžké vytvořit si k němu silné pouto, které mě nikdy nepustí a já to už poprvé, co jsem ho uviděla, moc dobře věděla. Ale nechtěla jsem se tomu bránit. Zamilovala jsem se do něj rychle, že to ani nebylo možné. Nemohlo to být skutečné – ne, ON nemohl být skutečný, na to byl příliš dokonalý. Musel být jen sen, výplod mé fantazie.
„Znám tě jeden den, a přesto mám pocit, že tě znám celý svůj život,“ pokračoval sladce, „musím tě znát tak dlouho. Přece se nemůžu zamilovat tak rychle…“ mluvil spíše pro sebe.
Moje srdce se rozbušilo jako o závod. Právě mi řekl, že se zamiloval. A já k němu pocítila ještě další vlnu sympatií, protože to nechápal stejně jako já. Zdál se být tak upřímný…
„Taky bych ráda řekla, že sama sobě nerozumím,“ přiznala jsem, „ale já tomu rozumím a děsí mě to. Mohla jsem si namlouvat, že mi nic nechybí, ale v hloubi duše jsem po tomhle toužila…“ Sklopila jsem pohled na naše spojené ruce. V tutéž chvíli se rozpojily, on mi uchopil obličej oběma rukama a opatrně, jako bych byla z porcelánu, si mě přitáhl blíž.
Nejistě jsem se na něj podívala a čekala, kdy se rozplyne.
A opět, jako dnes už tolikrát, jsem si ani neuvědomovala, co dělám a zcela samovolně jsem se k němu nakláněla blíž a blíž, téměř jsme se dotýkaly nosy a já mohla slyšet jeho zrychlený dech. Jeho chuť se mi rozlévala na jazyku a zbavila mě posledního zbytku ovládání. Naše rty se krátce spojily a ve mně vybuchl gejzír pocitů.
Ruka mi vylétla k jeho tváři a přejela po jeho dokonale hladké kůži. Jen kousek jsem se odtáhla, abych se mohla nadechnout a už se jeho rty zase jemně tiskly na moje. Štěstí mi prostupovalo celým tělem. Prsty jsem mu zapletla do vlasů, naše polibky už vůbec nebyly nejisté a já se toho nemohla nabažit. Dál jsem se líbala s tou nejdokonalejší osobou na světě a nevnímala nic než jen jeho a jeho sladké rty.
Ležela jsem v posteli, pomalu už usínala, ale stále dokola jsem si přehrávala ten okamžik v hlavě. Připadalo mi to jako strašně dlouhá doba, co jsem ho viděla naposledy.
Asi před hodinou a půl mě dovezl domů. Snad půl hodiny jsme se loučili a já ho odmítala pustit, protože jsem se bála, že se pak probudím a on mi zmizí. Stále dokola mi opakoval, že je skutečný a líbal mě dost dlouho na to, abych tomu uvěřila. Pak si opřel čelo o moje a jen se mi s úsměvem díval do očí. Plakala jsem, štěstím, taky jsem se usmívala a propadala se do hloubky jeho zlatavých očí, které vyzařovaly lásku.
Když jsem konečně vešla do domu, byla jsem úplně mimo, dokonce tak, že jsem ani nezaregistrovala, jestli se mě táta na něco ptal.
Vrátila jsem se do přítomnosti a uvědomila si, že se zase usmívám. Byla jsem si jistá, že je spoustu věcí, které o něm nevím, možná i děsivých, ale nevadilo mi to. Budu mít dost času se na ně zeptat. Budeme se navzájem víc a víc poznávat a prostě budeme šťastní. Já to cítím. Vím to.
Asi před hodinou a půl mě dovezl domů. Snad půl hodiny jsme se loučili a já ho odmítala pustit, protože jsem se bála, že se pak probudím a on mi zmizí. Stále dokola mi opakoval, že je skutečný a líbal mě dost dlouho na to, abych tomu uvěřila. Pak si opřel čelo o moje a jen se mi s úsměvem díval do očí. Plakala jsem, štěstím, taky jsem se usmívala a propadala se do hloubky jeho zlatavých očí, které vyzařovaly lásku.
Když jsem konečně vešla do domu, byla jsem úplně mimo, dokonce tak, že jsem ani nezaregistrovala, jestli se mě táta na něco ptal.
Vrátila jsem se do přítomnosti a uvědomila si, že se zase usmívám. Byla jsem si jistá, že je spoustu věcí, které o něm nevím, možná i děsivých, ale nevadilo mi to. Budu mít dost času se na ně zeptat. Budeme se navzájem víc a víc poznávat a prostě budeme šťastní. Já to cítím. Vím to.
Emmett:
Už dobré dvě hodiny jsem přešlapoval před domem a čekal na Edíka, abych se pokochal jeho naštvaným výrazem, až se vrátí. Nemohl jsem se dočkat!
Alice se za mnou občas stavila a pořád říkala, že tu zatím čekám zbytečně. To ho ta holka zatáhla do postranní uličky a ukázala mu, co má kluk s holkou dělat nebo co? Kde je sakra tak dlouho?!
Rose se urazila, že jí nevěnuji pozornost a zamkla se v ložnici. Samozřejmě, že bych ty dveře mohl kdykoliv v pohodě vylomit, ale šlo asi spíš o princip. O to víc jsem doufal, že Edwardův výraz bude stát za to.
„Už,“ ozvala se z domu Alice a já téměř začal nadskakovat nadšením. Ani ne dvě vteřiny na to jsem zaslechl jeho auto. Jeď, jeď, jeď! Nijak efektně zaparkoval v garáži a vystoupil.
Pln očekávání jsem pozoroval jeho výraz, ale dokonale mě vykolejil. Vypadal absolutně mimo.
„Edíku?“ zkusil jsem na něj promluvit, ale on kolem mě prostě jen prošel s přiblblým úsměvem a div že nenarazil do hlavních dveří, málem je totiž zapomněl otevřít. Nevěřícně jsem ho pozoroval, on si to v pohodičce kráčel obývákem a mně padala brada.
Alice se rozesmála na celé kolo, ale s ním to ani nehnulo.
„Alice! Ty zrádce jeden mrňavá! Slibovala jsi, že to bude pecka! A místo toho tohle?!“ rozhodil jsem rukama k mému zdrogovanému bratrovi, který mezitím usedl za klavír a ten debilní škleb mu zůstal. Nejradši bych mu do toho úsměvu šlápnul!
„No promiň Emme…ještě řekni, že tohle není pecka!“ smála se, hned potom se zamilovaně podívala na Jaspera a už zmizeli u sebe v pokoji.
Edward začal hrát na ten svůj milovanej klavír neuvěřitelně přeslazenou skladbu, pravděpodobně nějakou, co ho právě napadla, a já si rval vlasy z hlavy, protože kvůli tomu skrčkovi, co si říká moje sestra, budu celou noc bez mojí Rose. NÉ!
Alice já tě zabiju! Ona celou tu dobu pomáhala Edwardovi a ze mě si dělala srandu! Byl jsem nehorázně pokořen.
Ale aspoň jsem si odnesl ponaučení: Nikdy, opakuji NIKDY, nevěřte upírovi. A už vůbec ne, když toho vždycky ví víc než vy.
Alice se za mnou občas stavila a pořád říkala, že tu zatím čekám zbytečně. To ho ta holka zatáhla do postranní uličky a ukázala mu, co má kluk s holkou dělat nebo co? Kde je sakra tak dlouho?!
Rose se urazila, že jí nevěnuji pozornost a zamkla se v ložnici. Samozřejmě, že bych ty dveře mohl kdykoliv v pohodě vylomit, ale šlo asi spíš o princip. O to víc jsem doufal, že Edwardův výraz bude stát za to.
„Už,“ ozvala se z domu Alice a já téměř začal nadskakovat nadšením. Ani ne dvě vteřiny na to jsem zaslechl jeho auto. Jeď, jeď, jeď! Nijak efektně zaparkoval v garáži a vystoupil.
Pln očekávání jsem pozoroval jeho výraz, ale dokonale mě vykolejil. Vypadal absolutně mimo.
„Edíku?“ zkusil jsem na něj promluvit, ale on kolem mě prostě jen prošel s přiblblým úsměvem a div že nenarazil do hlavních dveří, málem je totiž zapomněl otevřít. Nevěřícně jsem ho pozoroval, on si to v pohodičce kráčel obývákem a mně padala brada.
Alice se rozesmála na celé kolo, ale s ním to ani nehnulo.
„Alice! Ty zrádce jeden mrňavá! Slibovala jsi, že to bude pecka! A místo toho tohle?!“ rozhodil jsem rukama k mému zdrogovanému bratrovi, který mezitím usedl za klavír a ten debilní škleb mu zůstal. Nejradši bych mu do toho úsměvu šlápnul!
„No promiň Emme…ještě řekni, že tohle není pecka!“ smála se, hned potom se zamilovaně podívala na Jaspera a už zmizeli u sebe v pokoji.
Edward začal hrát na ten svůj milovanej klavír neuvěřitelně přeslazenou skladbu, pravděpodobně nějakou, co ho právě napadla, a já si rval vlasy z hlavy, protože kvůli tomu skrčkovi, co si říká moje sestra, budu celou noc bez mojí Rose. NÉ!
Alice já tě zabiju! Ona celou tu dobu pomáhala Edwardovi a ze mě si dělala srandu! Byl jsem nehorázně pokořen.
Ale aspoň jsem si odnesl ponaučení: Nikdy, opakuji NIKDY, nevěřte upírovi. A už vůbec ne, když toho vždycky ví víc než vy.
Pokud jste se prokousali až sem, patří vám můj obdiv. Čas, ve kterém jsem tuto povídku napsala, mi hraje do karet, a tak vám ji sem přidávám k (pro mě nádhernému!) výročí - uplynulo přesně 365 dnů od chvíle, kdy jsem se rozhodla uchopit do ruku tužku s účelem napsat povídku...bylo to na tanečním soustředění, v době kdy na mě doma čekal v počítači Rozbřesk, a já měla čerstvě dočtené Zatmění :) Těm, kteří se mnou celou tu dobu vydrželi patří ohromný dík...
A na úúúplný konec vám sem přidávám odkázek na můj web... s povídkami, samozřejmě. Nic nového tam nenajdete :) Navíc tam máte tuhle jednorázovku nečlěněnou(takový ten dlouhatánský odstavec, jako jsem psala doteď)... http://www.ddmlomnice.cz/povidky/ (nelekejte se té divné adresy, vytvářela jsem ten web při kroužu počítačů :) )