Ale já nejsem Popelka!

Tradiční příběh o Popelce jsem změnila k nepoznání.
Najdou si i přes komplikace k sobě Edward a Bella cestu? Samozřejmě, že ano, jinak bych to ani nenapsala.
Budu ráda, když si článek přečtete a zanecháte dole kritický komentář. Pajam

 

 

Ale já nejsem Popelka!

„Promiň,“ omluvila jsem se klukovi, do kterého jsem nechtěně narazila. Stále jsem chodila po chodbách s hlavou skloněnou, tak jsem moc netušila, co se děje kolem mě a ani do koho jsem vůbec narazila.

Zvedla jsem ji. „Nic se neděje,“ usmál se princ. Vrazila jsem do mého vysněného prince. Do nejkrásnějšího kluka, jakého jsem kdy mohla vidět, do toho, kterého už dva měsíce potají miluju… Vlastně od té doby, kdy se přistěhovali.

Otočila jsem hlavu zpět k zemi a usmála jsem se. Musela jsem být rudá, ale jakýkoliv kontakt s ním mi přivodil úsměv na tváři, motýlky v břiše a hřejivé stlačení srdce. U něho jsem se bála, že by to nemuselo dopadnout tak snadno a já jednou zkolabuju. Vždyť stačí jen jediný jeho pohled a já už nevím, kde jsem a ani kdo jsem.

Zakroutila jsem nešťastně hlavou a pokračovala dál. Měla jsem biologii. Jednou bych chtěla být genetičkou, ale na tohle mě čeká ještě hodně let studia a těžké dřiny, kdy se musím snažit udržet se na škole.

Tuhle hodinu jsem vždy měla s jeho sestrou. Krásnou blondýnkou Rosalií. Seděla hned za mnou a nikdy si mě nevšímala, ale já se vždy chtěla s ní bavit. Zdála se mi přátelská, i když na všechny kolem se dívala ledově a povrchně. Prozrazovala ji jediná věc. Pohled, kdy byla se svým přítelem a bratrem zároveň – Emmettem. V tu dobu měla oči upoutané jen jím a na tváři oddaný výraz plný lásky. V ten okamžik vypadala konečně lidštěji a ne jen jako nafintěná barbína. Na ostatní ze své rodiny se také dívala s láskou, ne tak velkou jako k Emmettovi, ale i tak tam bylo vidět, že by položila za ně život. Občas se mi zdálo, že její nepřátelskost vůči druhým je jen maska a ona se s nimi chce bavit, ale nemůže.

Sedla jsem si na své místo a trochu se přikrčila. Nejspíš budu mít ve stáří kulatý záda, ale pro mě to bylo jako obrana. Neměla jsem ráda společnost, bála jsem se lidí a rozruchu kolem mě a snažila jsem se být menší než leckterý trpaslík. Dávalo mi to pocit neviditelnosti, ale i maska občas spadne a já se ukážu ostatním. Dřív si ze mě dělali srandu a dávali mi různé přezdívky, teď už si toho nevšímají a jen občas utrousí nějakou poznámku.

Hodina začala a já se jí plně začala věnovat. Hodiny jsem zbožňovala jen z jediného důvodu. Nikdo se mezi sebou nesměl bavit a nikomu nebylo divné, že jsem osamocená a s nikým nemluvím. Jen jediný problém to mělo. Ačkoliv jsem věděla odpovědi, nepřihlásila jsem se. Bála jsem se poznámek spolužáků. Vadilo mi, když mě oslovovali „šprte“ či jinak.

Byla jsem ve třetím ročníku a byl říjen, takže jsme pomalu začínali živočichy. Nic zajímavého, ale rozhodně lepší než kytičky, které na nás čekaly v příštím pololetí.

Po skončení jsem se tradičně zvedla a schovala věci do tašky. Jako vždy jsem sklopila hlavu a šla do jiné učebny. Jenomže moje nešikovnost se projevila na plné čáře a já zakopla o práh u dveří. Spadla jsem na pravou nohu, ve které mi nějak podezřivě křuplo a učebnice, které jsem měla už připravené na další hodinu, se rozsypaly kolem mě.

„Nemehlo.“ Uslyšela jsem za sebou dívčí hlas plný opovržení a výsměchu. Tušila jsem, komu patřil, takže jsem se ani nijak neprojevovala. Jen jsem se snažila zvednout, ale jakmile jsem si stoupla na právě pravou nohu, tak mně v ní bolestivě škublo a neudržela mou váhu, takže jsem opět upadla. To vyvolalo smích právě u té osoby, která se mi už před chvilkou smála.

„Jste jak malí. Děláte, jako kdybyste nikdy neupadli,“ ozval se hlas nade mnou a já překvapeně zamrkala. Bránila mě samotná Rosalie. Ta osoba, která se s nikým nebavila a pokud nemusela, tak se ani na nás nepodívala.

Ostatní umlkli a dívali se, jak mi pomáhá na nohy. Přijala jsem její nabízenou ruku, ale jakmile jsem opět stoupla na tu nohu, tak se mi podlomila a já už zase padala. Naštěstí mě zachytla a objala kolem pasu. Byla neuvěřitelně studená, ale já věnovala pozornost jen tepání v noze, které bylo stále bolestivější.

„Nejspíš to máš zlomené.“ Svraštila čelo a dívala se jen na mou nohu. Ve stejnou chvíli, kdy to řekla, šla kolem její sestra, taky neobyčejně krásná, ale o něco méně – Alice.

„Co se stalo?“ vyřkla překvapeně a utíkala k nám. Sebrala z podlahy knihy a objala mě z druhé strany.

„Zakopla jsem,“ špitla jsem potichu. Nechtěla jsem je zaměstnávat svou nemotorností. Určitě s tím stejně nic nemám.

„Odvedeme ji za tátou,“ úkolovala Rosalie Alice. Ta se na ni usmála a jeden z jejích úsměvů, kdy zářila jako sluníčko, věnovala i mně.

Pajdala jsem vedle nich a ostatní nám začali věnovat nechtěnou pozornost. Samozřejmě se to neobešlo bez špitání a ukazování, takže jsem za chvilku nabrala červenou barvu a oči se nutně musely podívat na inkriminovanou věc.

„Nic si z nich nedělej. Jen žárlí a závidí,“ utěšovala mě Alice. Byla to sice hezká slova, ale mně nijak nepomohla.

Dovedly mě na parkoviště k jejich autu, vedle kterého stál princ a na tváři měl zamračený výraz. Jistě se na mě zlobí, že jsem zaměstnala jeho sestry, ale klepy se musí šířit rychle, když už stál u svého auta a měl připravené klíčky.

Posadily mě dozadu a dopředu si sedl on. Čekala jsem, že si k nám přisedne alespoň jedna z jeho sester, ale stály vedle auta a povídaly si. Zaslechla jsem jen větu od Rosalie. „Bylo mi jí líto. Připomnělo mi to sebe.“ Jak to ale myslela, jsem se nedozvěděla, protože se auto rychle rozjelo a uhánělo směr nemocnice.

„Já nepotřebuju doktora,“ špitla jsem.

„Potřebuješ,“ utnul mé protesty ještě v zárodku. Zrovna s ním jsem se hádat nechtěla, tak jsem jen poslušně sklapla a nechala se odvézt tam, kam on uzná za vhodné. Bohužel to nebylo žádné romantické místo, ale obyčejná budova s nápisem Nemocnice.

Vstal a pomohl mi z auta. Stejně jako předtím Rosalie i on si mě přitáhl k boku a ruku mi dal kolem pasu. Víc než bolest, jsem cítila nervozitu, ale taky štěstí. Mohla jsem stát se svým princem, on mě objímal kolem boku. Bylo to, jako když Popelka potkala svého prince. Všechna radost mě ale přešla, když jsem bezmyšlenkovitě dupla na tu nohu. Usykla jsem bolestí.

„Musíš si dávat pozor,“ usmál se. „Na co myslíš?“ zakroutil hlavou. Byla to jen řečnická otázka, ale já odpověděla, aniž bych svou odpověď nějak promyslela.

„Na Popelku.“

„Proč na Popelku?“ podivil se a významně se na mě otočil. Očekával odpověď, ale říct mu, že jsem jím úplně posedlá a představuji si, jaké by to bylo, kdybych s ním mohla být… Ne, to nebyla vhodná odpověď.

„Ani nevím,“ zalhala jsem. Naštěstí se už nepátral víc do detailů a vedl mě do té budovy.

 

Museli jsme počkat v čekárně, protože jeho otec teď měl někoho v ordinaci. Posadila jsem se vedle něho a jen pokradmu ho sledovala. Koukal se na podlahu, ale na tváři měl zamyšlený a podrážděný výraz. Vydedukovala jsem, proč se asi tak tvářil.

„Promiň, že vám dělám starosti,“ omluvila jsem se a sklopila hlavu. Zase jsem nabírala můj červený odstín, ale snažila jsem se ho vlasy překrýt.

Mlčel a neřekl mi ani slovo. Tížilo mě to, takže jsem začala plácat nesmysly.

„Nechtěla jsem vás obtěžovat, ale jsem nešikovná a upadla jsem. Rose mi pomohla a v podstatě mě sem s Alice násilně odvlekly,“ usmála jsem se. Zahlédla jsem i na jeho tváři letmý úsměv, ale byl pryč tak brzy, že jsem si jím nemohla být jistá. „Chápu, že se na mě asi zlobíš… Ty, takový hezký kluk,“ povzdychla jsem si, ale pak jsem si uvědomila, co jsem to vlastně řekla. „Teda… Chtěla jsem říct, že… Jsi hezký, ale…“ zamotávala jsem se do toho. Pobaveně na mě otočil hlavu a já opět zrudla a skousla si ret.

Nadechoval se, že by mi něco i pověděl, ale k nám přistoupil Carlisle – tedy jeho otec a on zase vydechl.

 

Nechala jsem ho v čekárně a šla jsem za panem Cullenem, který mi pokynul, abych šla dál. Nejdříve se mi na tu nohu podíval, ale potom okamžitě vypsal nějaký papír a podal mi ho.

„Tohle předáš na rentgenu. Obávám se, že je to zlomené, takže na to už nestoupej. Zavolám Edwarda a on tě tam doveze,“ usmál se na mě.

„Já vás nerada obtěžuji. Dojdu tam sama,“ komolila jsem. Skutečnost, že budu moci být se svým princem, mě naplňovala štěstím, ale cítila jsem se s ním značně nervózní.

„Ale jdi ty. Jeho neobtěžuješ. Jistě je rád, že nemusí do školy.“

„Tak dobře,“ povolila jsem a čekala, co se bude dít. Doktor vstal a přešel ke dveřím. Otočila jsem se na židli a sledovala ho. Jen si s Edwardem vyměnil pár slov a on hned odešel. Mezitím si zase sedl zpátky za stůl naproti mně.

Asi do minuty byl zpět i s kolečkovým křeslem, do kterého mě posadil. Ještě předtím mě ale vzal do náruče a já se cítila skutečně jako nějaká Popelka, která se dočkala svého snu.

Jenomže hned na to mě posadil do toho křesla a rozjel se se mnou do té místnosti s rentgenem.

 

 

„Jak jsem si myslel. Máte to zlomené, slečno Swanová.“

„Stačí Bella,“ odpověděla jsem panu Cullenovi.

„Takže, Bello, dostanete sádru a měsíc musíte být na ni velmi opatrná. Pak vám ji vyměním za jinou a budete smět chodit normálněji,“ usmál se na mě.

Edward stál celou dobu tiše za mnou, ale z ničeho nic se se mnou otočil a já tiše vyjekla. Zastavil, ale hned po tom se rozjel jen o něco pomaleji.

 

 

Už se svým novým přítelem na noze jsem jela společně s Edwardem domů. Stále jsem si prohlížela mojí nohu s identifikačním znamínkem. Byla jsem připravená na špatné chození, ještě horší mytí a další nepříjemnosti.

Zastavili jsme před domem a já jsem pomalu vystupovala. On mi naštěstí pomohl a ještě mi podal francouzské hole, které jsem vyfasovala. Pomalu jsem se plížila ke dveřím, měla jsem pocit, že i šnek by byl rychlejší než já. Jedinou mou útěchou byl Edward, který šel stejně tak pomalu za mnou.

U dveří jsem se otočila. „Moc děkuju, že jsi mě odvezl,“ špitla jsem potichu a hned sklopila hlavu, mé červenání se opět dostavilo.

„To je v pořádku, kdybys potřebovala, tak mi klidně zavolej. Zítra tě vyzvednu,“ řekl a hned odešel. Koukala jsem na něj s pusou otevřenou. V podstatě mi nedal ani žádnou možnost na námitky, jen mi to oznámil a utekl.

Zakroutila jsem hlavou a odemkla dveře. Pomalu jsem se šourala do pokoje, kde jsem se svalila na postel a přemýšlela s otevřenýma očima.

Chtěla jsem si zpívat, tancovat – což by byl momentálně hloupý nápad – křičet… Cítila jsem se tak šťastná, prostě jako malá puberťačka. Vlastně to neznamenalo nic, ale já se ocitla v sedmém nebi a sestoupit na zem teď bylo nesmyslné a hrozně těžké.

Z mé melancholie mě probudilo až zacvaknutí dveří v přízemí.

„Bello, tak mi ukaž tu nohu,“ zavolal táta ještě ze zdola. Tady se šíří klepy až příliš rychle!

„Už jdu,“ zamumlala jsem a pomalu si stoupala.

Táta stál pod schody a zezačátku se tvářil zamračeně, ale pak spíš pobaveně.

„Po kom ty budeš,“ zakroutil hlavou a u jeho očí se objevily vrásky od tichého smíchu.

„Chceš něco uvařit?“ změnila jsem téma.

„Ne, běž si sednout, objednám čínu,“ mrkl na mě. Vypadal jako dvacetiletý kluk, co se stará o svou mladší sestru. On prostě neuměl být přísný, ačkoliv se živil jako policista.

Poslechla jsem a sedla si k televizi.

Dávali jen kraviny, ale zachránila mě od nudy oblíbená žlutá rodinka. The Simpsons. Tlemila jsem se opět jako blázen a ještě k tomu jsem byla od půlky zamazaná těstovinami, jak jsem vyprskla smíchy. Byl Halloweenský speciál a ten je vždy můj nejoblíbenější.

Táta se smál se mnou a vykřikoval, že je nespravedlivé, jak všechno Homer odnese.

Potom jsem šla nahoru do pokoje. Měla jsem jednu kamarádku přes internet, nikdy jsme se neviděly, ale slíbila mi, že za mnou v pátek přijde. Tedy den před Halloweenem.

U počítače jsem strávila tři hodiny a z toho hodinu jsme se loučily, protože jsme se musely učit, ale nešlo to, pokaždé si některá z nás na něco vzpomněla a tím prodlužovala odpojení od sítě.

 

Bylo pondělí, takže už jen pár dní a měla přijet. Původně jsme měly jít na ples, který byl na naší škole v tělocvičně, ale díky mému handicapu, jsme to zrušily.

Večer jsem se skutečně ještě učila, ale myšlenkami jsem byla někde jinde, tak jsem to rychle zaklapla a šla jsem spát.

 

Ráno jsem zaspala, takže jsem měla naspěch, ale nebylo se čemu divit, když se mi zdálo o nějaké pošahané sově Rozárce, která měla v tlamičce nějaký klacík s bobulkami.

Se sádrou na noze to nebylo tak jednoduché, ale naštěstí jsem všechno stihla a pospíchala před dům. Tam jsem si zklamaně povzdychla.

Místo vytouženého stříbrného Volva na mě čekal červený kabriolet. Z něj se smíchem na tváři vyšla Alice a šla mi pomoct.

Na uvítanou mě objala a už mě popoháněla do auta, že jedeme pozdě.

 

Tam, jako by se zatočil svět. Všichni na nás koukali a já se cítila patřičně nesvá. Alice mi šeptala, ať si z nich nic nedělám, že jen závidí, ale její slova mi nepomáhala.

Jak jsem se předtím dozvěděla, tak kluci jeli s Edwardem v autě a teď už byli nejspíš někde ve škole. Poctivě jsem se tedy sebrala, rozloučila se a šla také do té budovy.

Celý den jsem ťapkala po jedné, ale že by to lidi nějak přesvědčilo, aby mi dali prostor a já mohla jít, tak v to jsem mohla jen doufat. Byli stále takoví neomalení a hnusní jako vždycky. Jen jsem byla středem zájmu a všichni si chtěli půjčovat hole. Blázni!

Na obědě mě odchytla Rose, že kdybych potřebovala pomoc, tak se mám ozvat. Překvapila mě tím, nikdy se mi nezdála taková přátelská, ale kdo ví, co se za tím schovávalo.

Důležitější bylo, že jsem svého prince zahlédla jen jednou a to bylo v jídelně, když odcházel s Emmettem. Nezdál se nějak veselý, ale spíše naštvaný.

 

 

Dny ubíhaly a blížil se pátek. Každý den pro mě přijela Rose s Alice a každý den mě i odvezly domů. Táta z nich byl nadšený. U večeře vykřikoval, jak by takoví měli být všichni, a že Cullenovi jsou ta nejlepší rodina v okolí. Vždycky jsem mu to jen odsouhlasila, ale myšlenkami jsem byla jinde. Mrzelo mě, že už se se mnou Edward nebaví a skoro to vypadalo, že se mi vyhýbá. Momentálně jsem si připadala, jako bych neexistovala.

V pátek přijela Mary, má kamarádka z netu. Měla být u mě až do neděle, tak jsme se snažily si užít každou chviličku. Tátovi to nevadilo, byl rád, že jsem šťastná a mám kamarádku.

S Mary jsme vyrážely autem do lesa a tam jsme si na parkovišti povídaly o všem možném. Občas jsme jely i dál, ale s tou sádrou se nedalo moc pohybovat, tak jsme vybíraly taková místa, kde se nemuselo chodit.

V neděli jsme její odjezd oplakaly, ale nedalo se jinak.

 

Říjen se překlenul do listopadu a ten zbělal do prosince.

 

Už jsem neměla sádru, takže se život vrátil zpět do normálu. Jen jedna věc zůstala. Rose a Alice mě stále vyzvedávaly. Jenomže v autě bylo ticho. Moc jsme se nebavily. Alice se jen tajemně usmívala a Rose si pobrukovala písničky.

Jen dneska se Alice ozvala. Mluvila něco o nějakém večírku, a že by bylo hezké, kdybych tam přišla taky, ale ještě než se dostala k druhé větě, jsem ji zarazila a odmítla se účastnit jakékoliv hlouposti.

Uraženě se obrátila, ale já byla se sebou spokojená, úspěch mi zajišťovalo i uchechtnutí od Rosalie.

Edwarda jsem mohla zahlédnout stále jen ve škole, což se mi moc nelíbilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

 

Vánoční ples se blížil a já odolala ještě několika Aliciným pokusům mě přesvědčit, abych se ho účastnila. Bála jsem se tam jít. Neměla jsem v lásce své spolužáky a hrozila jsem se, co všechno by mi mohli udělat. I hloupé poznámky mi ubližovaly a shazovaly.

Nakonec jsem strávila Vánoce s tátou a na Nový rok jsem měla jet za mamkou do Phoenixu. Před pár lety jsem od ní odešla, protože si našla nového manžela a já si tam připadala navíc, zeptala jsem se proto táty, jestli bych mohla bydlet u něho a ten nadšeně souhlasil.

Netušila jsem, že výlet na jih mi dokáže obrátit život vzhůru nohama.

 

 

Naposledy jsem se rozloučila s tátou a nastoupila do letadla. Musela jsem ho ujistit, že se mi nic nestane, že zavolám, jakmile dojedu a nebudu tropit žádné hlouposti. Měl o mě starost a samozřejmě si neodpustil zavolat na místní policejní stanici a zeptat se, jak to tam vypadá s kriminalitou. Bohudíky jsem letěla a na palubě nesměl být nožík. I tak jsem dostala pepřový sprej do zavazadla, mobil s jeho číslem a s číslem na nejbližší policejní stanici, kde mamka bydlí a ještě ujištění, že vrazi se tam sice netoulají, ale kdejaký lupič to může přehnat, tak pokud mi nevyjde sebeobrana, mám vzít roha.

Byl roztomilý, když měl o mě takový strach, ale přeháněl to. Nebyla jsem už žádná malá holčička. Něco o životě jsem už věděla a postarat jsem se o sebe taky uměla.

 

Ve Phoenixu na mě čekala mamka a přivítala mě s otevřenou náručí. Slibovala, jak si ten týden, kdy jsem měla být u ní, užijeme a vyjmenovávala mi, co všechno provedeme. Jen letmo jsem pozdravila Phila a dál předstírala, že ji vnímám.

Přijela jsem sem dva dny před Silvestrem, takže se nebylo čemu divit, když mamka bláznila, že nemáme žádné občerstvení a začala odrecitovávat, co všechno chybí. Chovala se jako malé dítě, ale to mi nevadilo.

 

Nakonec jsme Nový rok oslavili s velkým ohňostrojem a s pokřikem.

 

 

Zbývalo mi už jen pár hodin, kdy se mi měl život obrátit vzhůru nohama, a já měla okusit štěstí? Nevypadalo to tak.

Šla jsem se jen projít po poušti a rozloučit se s přírodou, protože hrozilo, že už se sem nikdy nepodívám. Bylo možné, že se Philovi poštěstí a oni se měli stěhovat na Floridu. Naposledy jsem tedy obcházela zákoutí, kde jsem si tolikrát odřela kolena, spálila nebo viděla hada, jak se plazí po písku. Usmála jsem se nad vzpomínkami a ještě trochu přidala do kroku. Spíše jsem tančila, i když to tak mohlo připadat jen mně.

Potopená ve vzpomínkách jsem si ani nevšimla, že se stmívá. Trochu jsem se vyděsila, protože jsem netušila, kde se to nacházím, ale daleko od domova jsem být nemohla. Zase tak dobrá ve výdrži nejsem. Otočila jsem se a šla cestou, u které jsem doufala, že mě zavede zpět domů.

Nestalo se tak.

Venku byla už pořádná tma a já stále bloudila někde v poušti. Mámě jsem musela jistě už přivodit infarkt a budu mít velké štěstí, jestli se to ještě nedozvěděl táta.

Porozhlédla jsem se kolem sebe a vyděsila jsem se téměř k smrti.

Za mnou stál nějaký mladý muž. Více než pětadvacet mu být nemohlo, ale i přesto vypadal nějak nebezpečně, pomalu se ke mně přibližoval a rozšiřoval se mu úsměv na tváři.

„Ale… Snad jsme se neztratili,“ zašišlal a jeho úsměv se hned ztrojnásobil. Stále stál daleko, ale i tak jsem se ho neskutečně bála. Připadal mi hrozivý.

„Ne, jen se procházím,“ vyžbleptla jsem a stále pomalu couvala. I tak mi to nepomáhalo a on byl stále blíž.

„Takhle pozdě?“ podivil se. Spíš to vypadalo, jako by chtěl pokračovat v konverzaci a je mu vlastně jedno, co tu dělám, hlavně, že tu jsem.

„Aaaa,“ vykřikla jsem a svalila se na zem. Zakopla jsem o nějaký kámen a rozsekla jsem si nohu. Začala vytékat hustá, červená kapalina a mně se z ní dělalo patřičně šoufl. On ale vypadal, že se mu ten pohled líbí a nepřítomně se posouval ke mně. Sice nepřítomně, ale dost rychle. Ani jsem netušila, jak to udělal, ale najednou klečel přede mnou a já si všimla jeho rudých očí.

„Krásně voníš.“ Naklonil se blíž a nasál vzduch, jako to dělají ochutnávači vína.

„Co jsi?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Upír, a pokud se chceš zeptat, co budeš ty, tak moje svačinka.“ Usmál se a ukázal mi tak své zuby. Snažila jsem se všimnout si špičáků, ale žádné neměl. Než jsem stačila vznést námitku, že si jen vymýšlí, políbil mě jemně na krk. Otřásla jsem se znechucením, ale bylo to rozhodně lepší, než to, co následovalo.

Kousl mě.

Začal sát krev, a ačkoliv mě to nejspíš mělo bolet, tak jsem se jen propadala do bezvědomí. S každou kapičkou jsem vnímala míň a míň. Svůj krk bych přirovnala k brčku, problém bylo, že jsem si už nic neuvědomovala a usnula jsem. Ještě před tím jsem ale slyšela zlostné vrčení.

 

Čekala jsem maximálně tak chlad. Nevěřila jsem na žádný posmrtný život, žádné nebe či peklo, jen tma, ticho a chlad. Místo toho na mě čekal téměř úplný opak. Tma skutečně nebyla, za zavřenými víčky jsem viděla světlo. Ticho také ne. Kolem mě si někdo potichu povídal nebo spíše dohadoval. A chlad? O tom jsem si mohla nechat zdát. Po celém těle se mi rozhořel oheň a nedalo se tomu zabránit. Pálilo to zevnitř, nikoliv zvenku, ale i tak jsem měla pocit, že na mé vnější schránce to musí být vidět.

Řvala jsem bolestí, prosila jsem o pomoc, a když žádná nepřicházela, tak alespoň o smrt. Kolem mě byly dvě osoby, slyšela jsem, jak pomalu oddychují, ale nepomohly mi. Nechaly mě trpět.

 

Netuším, jak dlouho jsem v tomto bolestivém stavu byla, ale oheň ustupoval a polevoval. Po pár okamžicích přestal úplně, ale s ním i mé srdce.

Mýlila jsem se? Existuje posmrtný život a tohle byl nějaký očistec? Otázky se mi honily hlavou, ale neznala jsem na ně odpověď.

Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Všechno se událo strašně rychle, ale nijak mi to nevadilo. Před sebou jsem viděla usmívající se Alice a zamračenou Rosalii.

„Ahoj,“ špitla jsem chraptivě. V krku mě strašně pálilo, jako bych tam měla sucho nebo dostala nějakou chřipku. Odkašlala jsem si, ale nijak to nepomohlo.

„Bello, je mi líto, že jsme tě nezachránily. Viděla jsem to pozdě a nestihly jsme se sem dostat ještě před tím, než tě kousnul,“ začala se za něco omlouvat Alice.

„Co se stalo?“ Zase jsem si odkašlala.

„Hrozně se ti omlouváme. Stala ses jednou z nás. Pamatuješ, jak ti ten člověk říkal, že je upír?“ Přikývla jsem. „Nedělal si legraci. Myslel to vážně.

Na světě existují bájné bytosti. Jedněmi z nich jsme my, upíři a ty jsi teď jednou z nás. Promiň,“ omluvila se Alice kajícně a sklopila hlavu. Rosalie se stále tvářila nesouhlasně, ale i v jejích očích jsem uviděla vinu.

„Pálí mě v krku,“ řekla jsem místo toho, abych reagovala na jejich omluvy, které mi nedávaly smysl.

„Ano, máš žízeň. Určitě víš, že se upíři živí krví, ale existují dva možné způsoby. Buď se můžeš živit lidmi, nebo zvířaty. Celá naše rodina se živí právě jimi,“ vysvětlila mi.

„Nechci být vrah,“ špitla jsem.

„Taky nebudeš. Pojď, vstávej! Nacházíme se uprostřed pouště. Nikdo tady není, takže ani nehrozí, že bys někoho zabila.“ Usmály se na mě obě.

„Ale vždyť tam svítí slunce!“ zděsila jsem se.

„Neboj,“ pousmála se Rosalie. „Nic ti neudělá, to jsou jen pohádky. Ani nemáš špičáky.“ Teď už se smála. Přejela jsem si jazykem po zubech a opravdu. Hezké, rovné zoubky, jen se mi zdály trošku ostřejší.

„Tak šup.“

 

Sluníčko mě nezabilo, ale zjistila jsem, že se v poušti moc jídla nenachází. Jen pár supů, kteří teda nebyli nic moc.

Holky se domluvily, že se mnou zůstanou a zavolají rodině, že jedou na dámskou jízdu, protože potkaly novou upírku, kterou si zamilovaly.

Smála jsem se, když jsem to slyšela. Byly na mě už za mého lidského života hodné a teď to bylo ještě lepší. Konečně jsem se nebála s nimi mluvit a zjistila jsem, že jsou velmi přátelské a také ztřeštěné.

Začaly jsme tedy spolu žít s pravidelnými telefonáty od nich ke zbytku Cullenů.

 

 

„Bello, jestli okamžitě nepřestaneš trucovat, tak si mě nepřej!“ volala na mě Alice z přízemí.

Hned po té, co jsem se stala upírkou, jsme se přestěhovaly sem, do Ruska. Je tu vysoká zvěř, takže si opravdu nemáme na co stěžovat.

Občas se stalo, že holky odjely domů. Přeci jen by se neviděli čtyři roky. To je doba, kdy se snažím si zvykat na odolávání lidem.

Svoje výlety tam dělaly úmyslně, aby oni nepřijeli za námi. Prý by mě chtěli poznat, ale vysvětlily jim, že jsem příliš plachá a bojím se cizích lidí. Pravda to byla jen z půlky. Jako upírka jsem si už toho více dovolovala a nebála jsem se tolik. Mezi lidi jsem sice často nechodila, a když už, tak jen na moment, ale líbilo se mi, jak se na mě každý koukal. Jenomže jsem byla plachá vůči Cullenům.

Ať se stalo cokoliv, tak stále jsem považovala Edwarda za svého prince a chtěla jsem ho vidět, alespoň zdálky. Vidět, že je šťastný. To by mi stačilo k mé radosti, ale ony mě k němu nepustily. Prý by ucítil můj pach a jako neznámou by mě mohl napadnout.

Jednou jsem se jim dokonce svěřila, že se mi jejich bratr hodně líbí. Podivně se smály a mrkaly na sebe.

Taky mi vysvětlily, že doma jsem považována za mrtvou, protože jsem se podle všeho ztratila v poušti a oni mě nemohli najít. Táta z toho prý byl hodně nešťastný, ale už se s tím alespoň částečně smířil.

„No, kde jsi?“ Zase na mě volala. Asi bych už jí měla odpustit to, že mi sebrala toho losa.

Sešla jsem dolů. „Alice, přiznej ale, že jsi mi toho losa ukradla schválně,“ osočila jsem se.

„No jo, no jo,“ vzala to klidně. Nadšeně poskakovala a chtěla mi něco říct. Zkoumavě jsem se na ni koukala a zjišťovala, co má asi v plánu.

„No, tak to vyklop,“ povzdychla jsem si.

Rozzářily se jí panenky. „Tebe už nedráždí tolik lidská krev,“ ujišťovala se.

„Ne, už to zvládám. Proč?“ Byla jsem obezřetná, netušila jsem, co od ní mám čekat.

Nadšeně poskočila. „Víš, nám už se strašně stýská po rodině a chtěly bychom se vrátit.“ Upřela na mě svůj smutný pohled.

„Já s tím počítala,“ povzdychla jsem si. „Nebojte, ještě chvíli tady zůstanu a pak se půjdu podívat do světa,“ uklidňovala jsem ji, aby si o mě nedělaly zbytečnou starost a neměly špatné svědomí.

„Ale tak jsem to vůbec nemyslela!“ vyhrkla skoro naštvaně. „Ty pojedeš s námi!“

„Ale proč?“

„Bello, stala ses naší sestrou. Chceme tě mít u sebe, nevzdáme se tě,“ vysvětlila tentokrát Rose.

„Ale vždyť to nejde,“ vyhrkla jsem. Tvrdila jsem sice, že bych Edwarda chtěla vidět, ale setkání jsem se ve skutečnosti hodně bála. Hlavně, pokud teď budu jeho sestra. Nedokázala bych být s ním v jednom domě denně a přitom se bát, se na něj vůbec kouknout.

„Ale jde,“ řekla nekompromisně Alice. „Sbal si jen to nejnutnější, na zítřek máme letenky,“ poslala mě nahoru.

Poslušně jsem si vše sbalila a čekala jsem už jen na holky.

 

Cesta letadlem pro mě byla tou nejkratší vůbec. Nechtělo se mi tam. Nervozitou jsem ani necítila známé pálení v hrdle. Jen jsem se neklidně ošívala. Opravdu jsem v tu chvíli vypadala jako člověk. Jeli jsme ale večer, tak si toho nikdo nevšiml, spali. Rose s Alice telefonovaly domů, že mají překvápko a ať jdou na nějaký ples, že se tam uvidí. Nechápala jsem moc, o čem to mluví, ale hlavou mi prolétávaly vzpomínky na můj lidský život; konkrétně jen na Edwarda.

Když letadlo přistálo, přísahala bych, že jsem měla mé zmrzlé srdce až v krku a chvíli trvalo, než jsem ho spolkla. Holky nadšeně vyskočily, ale já se za nimi táhla jako mrtvola.

Z nepochopitelného důvodu jsme zamířily v Anchorage do hotelu. Myslela jsem, že rovnou pojedeme k nim, ale nestalo se tak.

Cullenovi už nebydleli ve Forks, přestěhovali se o ,pár' kilometrů výš do Rigeway. Nechápala jsem, proč tu máme takovou mezizastávku, ale docvaklo mi to, když jsem za závěsy v hotelovém pokoji viděla sluneční paprsky.

Alice mi vysvětlila, že odjedeme zítra kolem čtvrté hodiny odpoledne. Prý přijedeme akorát na maškarní – to je ten ples –, a tak to pro mě bude velké přivítání.

Byla jsem zvědavá, jaký mám kostým, ale byly strašně tajemné a vždy, když jsem na to navedla řeč, tak se podivně usmívaly. Znervózňovalo mě to ještě víc, ale nerovnalo se to nervozitě, kterou jsem cítila, když jsem si vzpomněla na setkání, které mě čeká.

 

Druhý den ráno se už rozhodly, že bychom mohly začít s přípravami, abychom tam dojely už připravené a právě včas. Mělo se to konat asi v šest hodin večer a podle Aliciných vizí jsme měly včas přijet na zahájení.

Při přípravách se chovaly skoro jako malířky, v každé ruce šest štětečků a pendlovaly kolem mě. Nechápala jsem, co na mně mohou tak zdokonalit, ale raději jsem mlčela. Hádku bych stejně nevyhrála. V poledne byly hotové a zbývaly ony. Každá se namalovala sama a pak už jen zbývaly šaty.

Já se měla oblékat až jako poslední, tak jsem se jen dívala, jaké kostýmy mají ony.

Rose měla antické, krátké, bílé šaty se zlatou stuhou pod prsy a na paži zlatý náramek. Její blonďaté vlasy jí v pravidelných vlnách padaly do půli zad. Vypadala opravdu nádherně.

Alice byla za Kleopatru. Narovnala si své střapaté vlasy a opravdu bych nepoznala rozdíl. Měla dlouhé, pískové šaty s ozdobami.

Obě si ještě připravily škrabošky. A byla jsem na řadě já.

Vytáhly největší vak na oblečení a v něm se ukrývaly téměř svatební šaty. Princeznovský střih.

Dlouhé, bílé šaty s obrovskou sukní, korzetem a jemnými ozdobami. Bez ramínek.

„Wow,“ překvapeně jsem vydechla. „To je nádhera.“ Stále jsem byla hypnotizována jen těmi šaty.

„Víš vůbec, za co jdeš?“ smála se Alice.

„Za princeznu?“ zeptala jsem se, ale stále jsem se dívala jen na ně.

„No, vlastně ano. Jdeš za Popelku.“ S Rose si plácly nad hlavou, ale já byla stále vykolejená.

„To je nádhera,“ mluvila jsem stále jak smyslů zbavená.

„Tak tu jen tak nestůj a obleč to.“ Hodila je po mně Rose a já se opravdu snažila, aby mi náhodou nespadly z rukou. Nasoukala jsem se do nich, vzala bílou škrabošku a byly jsme všechny připravené.

Všechno vycházelo právě na čas a my vyjely.

 

Cestou jsem žmoulala cíp šatů, ale když mi začaly vyhrožovat, že jestli je zničím, tak pojedu nahá, nechala jsem toho.

 

Zastavily jsme před nějakým sálem, kam se hrnuli lidi v maskách. Nasadila jsem škrabošku a čekala na holky. Nenechaly mě tam dlouho stát a už mě čaply každá za jednu ruku. Táhly mě dovnitř a Alice přímo k jednomu stolu.

Kluci tu asi ještě nebyli, takže jsme si sedly a aby to nebylo podezřelé, tak jsme si i objednaly něco k pití.

Seděly jsme tam a zpovídaly mě, jak se mi tu zatím líbí. Uvolnila jsem se díky nim alespoň trošku, ale stále to nebylo ono. Místnost se už naplnila, ale kluci byli stále v nedohlednu.

„Bello, skoč si na moment na vzduch. Vypadáš, jako bys každou chvíli měla zkolabovat. Asi je to těžký pro tebe tu vydržet, co?“ zeptala se starostlivě Alice. Popravdě jsem žízeň vůbec necítila, ale poslechla jsem ji a šla skutečně na chvíli ven.

Stoupla jsem si na roh budovy a podívala jsem se na zatažené nebe. Zpoza mraků svítil měsíc, ale byl slabý a lidi v této tmě asi nic nevidí.

Vedle sebe jsem uslyšela kroky a vítr mi zavál vůni upíra. Vystrašeně jsem se otočila a spatřila ho. V oblečení prince jako z pohádky a bronzové vlasy stále neupravené mu padaly do očí. Trochu jsem se narovnala, ale i tak jsem byla připravená, nevěděla jsem, co od něj mohu čekat. Přeci jen jsem pro něj cizí.

„Ahoj, ty asi budeš ta návštěva od holek,“ usmál se. Mít srdce, tak by mi teď splašeně tlouklo, ale místo toho jsem měla v hrudi jen ticho.

„A-ano, to jsem já,“ zakoktala jsem se.

„Já jsem Edward.“ Podal mi ruku a usmál se.

„Bella,“ vydechla jsem. Na jeho tváři se na krátký okamžik mihlo překvapení a bolest, ale hned poté nasadil svou bezstarostnou masku. Že by si na mě pamatoval? To je hloupost, určitě si vzpomněl na někoho jiného.

„Půjdeš si se mnou zatančit?“

„Když já neumím tančit,“ špitla jsem a sklopila hlavu. Stále jsme se drželi za ruce a nechtěli – teda alespoň já – jsme se pustit.

„To nevadí.“ Táhl mě nějak pryč. Původně jsem si myslela, že půjdeme zpět do sálu, ale místo toho jsme šli za budovu, kde byla venkovní veranda. „Tady nás alespoň nikdo nebude rušit,“ usmál se.

 

Tancovat jsem skutečně neuměla, ale s ním to šlo snadno. Nemusela jsem se na nic soustředit, jen jsem se vpíjela do jeho očí. Neměl škrabošku, o to jednodušší bylo, se na něj dívat. Plnil se mi můj dávný sen. Teď jsem si skutečně připadala jako Popelka.

„Mohl bych se podívat do tváře dívce, se kterou právě tančím?“ zeptal se mile.

„Raději ne,“ řekla jsem nervózně. Bála jsem se jeho reakce, až zjistí, že jsem to jen já. Obyčejná Bella, kterou za mého lidského života přehlížel. I teď jsem věděla, že tohle nemá budoucnost. Nemiloval mě předtím, nebude ani teď.

„Bello, pojď sem,“ zavolala na mě Alice od dveří.

Rozloučila jsem se s ním a rychle jsem běžela za ní.

„Alice, kam to jdeme?“ zeptala jsem se, když jsme jen my dvě nasedly do auta a ona se rozjela zpět do Anchorage.

„Jsi přece Popelka a za pět minut bude půlnoc,“ usmála se tajemně.

„A kam mě to vezeš?“

„No zpět do Ruska přece.“ Smála se, ale já jsem jen šokovaně vyvalila oči a čekala, kdy řekne apríl. „Neboj, to bych ti neudělala,“ uklidňovala mě. „Jen jedem do toho hotelu, jako jsme byly předtím. Zítra tě vyzvednu a budeš jako překvapení. V kufru mám oblečení, takže se můžeš převléct.“ Mrkla na mě.

„Proč to všechno?“

„Nedávno se Edward zamiloval do jedné dívky, zemřela a já mu teď nechci hned říct, že je stále ještě na zemi, jen v trvanlivějším vydání.“

„Do jaké dívky?“

„Bello, jsi jak natvrdlá. Copak sis nikdy nevšimla, jak se na tebe dřív usmíval? Že se jen na tebe koukal? Víš, co s ním udělal fakt, když se rozhlásilo, že jsi umřela?

Byl na sebe naštvaný, že ti neřekl, jak tě miloval. Choval se k tobě ledově jen proto, aby tě před sebou chránil. My jsme věděli, že se máte oba rádi, ale s ním nešlo hnout. Proto jsme tě musely jet zachránit. Rose si tě oblíbila, protože jsi byla proti okolnímu světu stejně bezmocná, jako ona za svého lidského života a rozhodla se mi pomoct.

Jen jsme přijely pozdě a ty už jsi neměla jinou možnost, než se stát upírem. Tak to ten jeden den vydrž a zítra Edwardovi nějak slušně oznámíme, že žiješ,“ dokončila svou řeč.

„Stejně ti moc nevěřím,“ zamumlala jsem.

„Vy dva jste si fakt souzeni. Jeden horší než druhý!“

Dál už jsme jely mlčky. Zastavily jsme až před hotelem, tam mě nechala i s menším kufrem a zase odjela.

„Skvělý!“ zamumlala jsem a šla do pokoje. Tam jsem se převlékla a vyrazila jsem na lov. Na recepci jim to nebylo divný. Byla sobota a to se lidi baví po večerech.

Vrátila jsem se až k ránu, vlezla jsem zpět do pokoje a čekala u nočního stolku, kde byl položený mobil, který mi Alice nechala, že mi zavolá, až bude blízko. Minutu po minutě jsem ho hlídala, ale on se ani nehnul, už jsem s ním chtěla praštit o zem a zadupat, když se rozezvonil.

Zvedla jsem to. „Ať tě to ani nenapadne, víš, jak bylo těžký se od Jaspera odtrhnout?“

„Tak jsi mě tu neměla nechat,“ nenechala jsem se.

No jo. Za deset minut jsem tam.“ A položila to.

Nadšeně jsem vyskočila a do minuty už stála připravená před hotelem. Čekala jsem na její oblíbené žluté porsche, místo toho ale přede mnou zastavilo Volvo. Připomnělo mi to školní léta, ale co by tady dělal?

„Bello, nastup si, unáším tě,“ usmál se.

Pochybuju sice, že by mě před Alice někam schoval, ale nastoupila jsem, tašku hodila dozadu a čekala jsem, co se bude dít.

Jel někam do lesa, ale jeho úsměv se z tváře okamžitě vytratil. Zastavil na kraji a otočil se na mě.

„Proč jsi mi neřekla, kdo jsi?“ zeptal se zmučeně.

„Pak bych s tebou netancovala,“ vysvětlila jsem mu šeptem.

„Proč ne?“

„Alice mi sice říkala, žes mě měl rád už za mého lidského života, ale nevěřím tomu, chtěla mi jen zvednout náladu.“

„A co když se nemýlila?“ zeptal se.

„Pak žiju v pohádce.“

„Vítej v království Za sedmero horami, má Popelko,“ usmál se a jemně mě políbil.

„Ale já nejsem Popelka!“ namítla jsem.

„Pro mě jsi,“ umlčel mě dalším polibkem a já už rozhodně nechtěla nic namítat.