3.Kapitola - ŠKOLA !!!

 Ahojky, tka jsem se konečně dokopala k dopsání další kapitolky..... ;) Snad se bude líbit. Hezké počtení... 

PS: omlouvám se za chyby


Škola

Ráno mě probudilo otravné pípání budíku. Po slepu jsem ho našla na nočním stolku a vypnula. Musela jsem si nastavovat budík o půl hodiny napřed, abych se stihla ještě připravit. Přeci jenom jsem s tím vozíkem pomalejší. Promnula jsem si oči a do zamlženého dne a neměla chuť opouštět teplou postel.
„Bello, měla bys vstát, nebo přijdeme hned první den pozdě.“Charlie stál mezi dveřmi v černém županu a držel hrnek s kafem.
„Už jdu.“ Zamručela jsem a Charlie odešel s pobaveným úsměvem z mého pokoje. Shodila jsem ze sebe deku a s velkou námahou jsem se doplazila ke svému vozíku. Opatrně jsem se do něj převalila a přejela ke skříni, ze které jsem si vytáhla černé úzké džíny a tmavě modrou blůzku. Podprsenku a vršek jsem si oblékla bez jakéhokoliv problému, jako bych nebyla vůbec hendikepovaná, ale s tím zbytkem mi pokaždé musel někdo pomoct. Chtěla jsem to zkusit sama, tak jsem se do toho pustila. Spodní prádlo šlo sice pomalu, ale dokázala jsem to, ponožky nebyly naprosto žádný problém, jenom jsem se musela hodně sehnout, ale kalhoty byl naprostý horor. Začala jsem stejně, jako se spodním prádlem, ale když jsem je přetáhla přes kolena, musela jsem se znovu ohnout, abych si je trochu vykasala a mohla pokračovat, ale když jsem to udělala, vozík se mi smeknul a já upadla s hlasitým žuchnutím na podlahu.
„Sakra!“ sykla jsem si pro sebe naštvaně a opřela se o ruce, abych se mohla posadit.
„Bello!“ uslyšela jsem vyděšený křik Charlieho a během další vteřiny byl u mě.
„Jsem v pořádku.“ Zaúpěla jsem zmučeně a naštvaně. Nebyla jsem zvyklá, že se o mě někdo stará a teď se to mělo změnit, ale já nechtěla. Nechtěla jsem být přítěží, ale naopak jsem chtěla být nápomocná. Uznávám, že s koupáním to bylo špatné, protože to jsem sama opravdu nezvládala a ani se to ode mě nečekalo, ale se zbytkem jsem si hodlala poradit sama. Tuhle bitvu vyhraju, ať to stojí cokoliv.
Charlie mi pomohl natáhnout zbytek kalhot a potom mě posadil na vozík, který jsem pomalu začínala nenávidět, ale zároveň se smiřuju s tím, že je to nedílná součást mého života.
„Vážně si seš jistá, že to zvládneš?“
„Tati…“ zasténala jsem a pohodila rukama.
„Dobře, dobře… už mlčím.“ Usmál se a já ho musela napodobit. Přesunula jsem se do koupelny a on šel do kuchyně. Za mými zády se objevila Mae.
„Ahoj Bells.“ Zářila, jako sluníčko a mě to hned vylepšilo náladu.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se s úsměvem na rtech.
„Jdu tě učesat a podobně.“
„Tak to ani omylem!“ Brzdila jsem její nadšení.
„Bello, ale…“
„Dost… Mae, já se to musím naučit, rozumíš? Nebudeš se mnou pořád, to nejde a ani to po tobě nechci. Potřebuju to zvládnout sama.“ Sledovala jsem jí skrze zrcadlo a položila jí ruku na tu její, kterou svírala mé rameno.
„Dobře.“ Přikývla a odešla. Uchopila jsme kartáč a pečlivě jsem si pročesala své mahagonové vlasy. Potom jsem vzala tmavě modrou stuhu, stejné barvy, jako halenka, a uvázala jsem si jí místo čelenky. Její konce mi vykukovaly z pod vlasů a táhly se přes rameno k prsům. Nakonec jsem si vyčistila zuby a přesunula se do kuchyně, kde už na mě čekala snídaně. Měly jsme palačinky. Mae už seděla na svém místě a cpala do sebe jednu za druhou. Musela jsem se rozesmát, když jsem jí viděla. Bylo to směšné. Mae se na mě dotčeně podívala a hodila po mě kousek své snídaně.
„Ty…!“ hraně jsem se na ní zamračila a ona se rozesmála. Vzala jsem kousek své snídaně a hodila ho po ní. Trefila jsem se jí do obličeje a obě sme se hlasitě rozesmály. Začínala jsem se cítit zase normálně. Samozřejmě jsem pořád cítila smutek, bolest a vztek, když jsem viděla své zohavené tělo a když mi došlo, že se nedokážu hýbat, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Mae to věděla, ale hrála mojí hru a to mi vyhovovalo.
Hned po snídani jsme vyrazili k autu a Charlie nás odvezl do školy. Na parkovišti ještě nikdo nebyl, takže jsem nechala Charlieho, aby mi pomohl na vozík, a potom jsme všichni společně vyrazili do přijímací kanceláře, kde už jsme byli očekáváni.
„Dobrý den. Jmenuji se Charlie Swan a tohle jsou mé dcery Mae a Bella.“
„Ale jistě. Čekám tu na vás. Tady máte rozvrhy hodin a mapku školy…“
„Ehm… nemohla byste je dát na stejné hodiny? Tady Bella potřebuje celodenní péči své sestry.“ Usmál se na ní a já taky. Chvilku si nás prohlížela, ale nejspíš došla k závěru, že to je opravdu nutné. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem jen chtěla mít Mae u sebe a ona zase mě, aby mě mohla hlídat, ale její názor jsem nesdílela. Já jí potřebovala z jiného důvodu, než ona mě. Byla mi oporou.
„Dobře.“ Podala Mae stejný rozvrh, jako jsem měla já a potom se shovívavě usmála. Poděkovali jsme a vyrazili zpět na parkoviště.
„Tak holky, ať se vám daří. Uvidíme se večer.“ Dal každé z nás pusu na čelo a potom odjel. Na parkovišti se pomalu začali hromadit studenti, ale stále jich bylo opravdu málo.
„Tak co sestřičko… připravená?“ zašklebila se na mě Mae a stoupla si za můj vozík, aby mě mohla vézt.
„Vždycky.“ Nešetřila jsem sarkasmem a rozesmála jí tim. Obě jsme s úsměvem na tváři vyrazily na první hodinu. Byla to trigonometrie, kterou ani jedna z nás opravdu nemusela, ale co se dalo dělat. Když vešel profesor, celá třída utichla a začala hodina. Byla to naprostá muka! Nenávidim toho profesora už jen kvůli předmětu, který vyučuje, ale taky kvůli tomu, že nás donutil se představit! Musela jsem vyjet i s vozíkem před tabuli a všem o sobě něco říct. Když jsem se vracela, všichni mě pozorovali s neskrývaným zájmem a soucitem. Musela jsem se uchechtnout, ale byla jsem i naštvaná. Vrátila jsem se do lavice a zbytek hodiny profesora probodávala nenávistným pohledem.
Zbytek dopoledne uběhl poměrně v klidu. Celé hodiny jsme si s Mae potichu povídaly a sem tam dávaly pozor, ale ne moc často, protože tuhle látku jsme už braly v New Yorku. Hodinu před obědem jsem se už modlila, aby skončila. Bylo to strašné! Měly jsme Španělštinu a já nemohla profesorku vystát. Milovala jsem ten jazyk, ale ona byla hrozná! Opravovala nás, i když jsme to měly správně a vůbec jí to nezajímalo. Konečně zazvonilo!
„Jooo!“ oddychla jsem si trochu hlasitěji, ale tak, aby to neslyšela a Mae se vedle mě pobaveně zachichotala.
„Ale co pak, sestřička se nudila?“ zakřenila se na mě.
„Myslela jsem, že snad vzteky vstanu a jednu jí vrazím!“ rozesmála jsem se a ona taky. Věděla jsem, žeby to nebylo možné, protože já nevstanu.
„Ale to nebude nikdy možné, takže se nemusí bát.“ Zamumlala jsem a Mae se přestala smát. Místo toho mě přeťala zlostným pohledem.
„Vůbec na to nemysli Bello! Ty budeš chodit a tečka! Budeme cvičit a povede se to!“ kárala mě a já se radši vzdala, protože jsem věděla, že nemá cenu se s ní hádat. Vyrazily jsme na chodbu a mířily do jídelny, kde už byly téměř všichni soudě podle prázdných chodeb.
„Dáme si závod…ta, která tam bude dřív,…“ přemýšlela a já taky.
„Tomu ta druhá budě dělat jeden celý týden sluhu.“ Dodala jsem a ona se tajemně usmála.
„Dobře, můžeš se začít připravovat na pořádné peklo…“
„Jen nepředbíhej, sestřičko. Nezapomeň, že jsi ještě nevyhrála.“ Oplatila jsem jí úsměv a počkala, až se postaví vedle mě.
„Tři, dva, jedna… start!“ obě jsme vyrazily a dělaly všechno pro to, abychom tam byly první. Ze začátku vedla Mae. Kdo by se divil, když může běhat, ale já věděla, že to moc dlouho nevydrží. Když jsem si všimla, že začíná zpomalovat, protože už nemůže, vydala jsem ze sebe všechno a bez problému jí předjela.
„Už mám vymyšlené úkoly…“ zasmála jsem se na ní, když jsem kolem ní projížděla a ona se jenom zamračila. Vjela jsem přímo do jídelny a šíleně se smála. Prudce jsem se otočila na místě a sledovala Mae, jak na pokraji svých sil dobíhá do cíle.
„Tak kdo je lepší?“ smála jsem se a zvedla ruce ve vítězném gestu nad hlavu.
„Dobře… nechala jsem tě vyhrát.“ Přiznala a já se ještě víc rozesmála.
„Jenom nekecej!“ obvinila jsem jí a pomalu se uklidňovala. Potom mi došlo, že je tu nějaké moc velké ticho. Pomalu jsem se otočila a pohledem přelétla všechny přítomné. Každý člověk v jídelně na nás upíral pohledy a já se zaxichtila.
„Nějak jsme upoutaly nechtěnou pozornost.“ Zakřenila jsem se na sestru a ta se už tišeji zachichotala. Společně jsme dojely k okýnku s jídlem a pořád se pochechtávaly. Na můj tác jsem si dala pizzu, minerálku a zeleninový salát. Položila jsem si ho do klína a dostrkala se k jednomu prázdnému stolu kousek od východu. Mae šla hned za mnou a posadila se vedle mě.
„Tak co, jakou máme další hodinu?“
„Biologii.“ Odvětila jsem nadšeně a Mae si jenom znuděně odfrkla. Já Biologii miluju, zato ona jí nesnáší. 
„Ale no ták.“ Smála jsem se a ona se podívala někam za mě. Normálně bych to nechala být, ale ona měla dokořán otevřenou pusu a vykulené oči.
„Mae?“ uchechtla jsem se a ona nereagovala.
„Mae?!“ zkusila jsem to znovu a ona jen roztřeseně zvedla ruku tím směrem, kterým se dívala. Otočila jsem se a spatřila pět nejkrásnějších bytostí, jaké jsem kdy viděla. Seděli u stolu úplně odstrčení od ostatních a vypadali, jako to nejpovedenější sousoší. Každý z nich koukal jiným směrem a nikdo z nich se ani nedotkl jídla, které měli na talířích. Sledovala jsem je stejně omámeně, jako Mae. Na levém kraji seděla překrásná blondýnka, která mi připomínala antickou bohyni. Její zlaté vlasy jí rámovaly oblejší obličej a spadaly ve volných vlnách na ramena. Vedle ní seděl černovlasý hromotluk. Naháněl mi hrůzu. Vypadal nebezpečně a tak celkově hrozivě. Držel blondýnku kolem pasu a drtil v prstech dalamánek. Podívala jsem se na dalšího. Byl to blonďatý kluk, jehož vlasy mi připomínaly lví hřívu. Držel kolem ramen drobnou černovlásku. Měla krátké rozcuchané vlasy a vypadala, jako elfka. Ten blonďák jí něco pošeptal do ucha a ona po mě střelila pohledem. Zářivě se na mě usmála a já jí ho nejistě opětovala. Uhnula jsem pohledem na další osobu a ztuhla. Měl bronzové vlasy rozcuchané od větru, ostře řezané rysy a ty nejkrásnější oči na světě. Uvěznil mě ve svém pohledu a mně se zběsile rozbušilo srdce. Nebylo to strachem, ale úžasem. Nemohla jsem uvěřit, že může být někdo tak krásný, úžasný… jedním slovem dokonalý! Anděl! Uhnul pohledem jako první, takže jsem mohla zase normálně myslet. Když se na mě podíval, vypařily se mi z hlavy všechny myšlenky. Nedokázala jsem zkrátka myslet na nic, jenom na jeho překrásné oči, které mě propalovaly pohledem. Otočil se na tu černovlásku, která se na mě tajemně usmívala a potom na mě mrkla. Párkrát jsem zamrkala a ona se zvonivě rozesmála. Byl to překrásný smích.
„Kdo je to?“ zeptala se omámeně Mae a já se na ní otočila.
„To jsou Cullenovi.“ Řekla tmavovlasá dívka. Vypadala mile.
„Můžu?“ zeptala se a pokynula na prázdné místo u našeho stolu.
„Ale jistě.“ Uhnula jsem trochu bokem, aby se měla kam posadit.
„Cullenovi?“ zeptala jsem se a ona se uchechtla.
„Jo. Ta blondýnka…“ otočila jsem se na ní a ona jak kdyby věděla, že je o ní řeč, podívala se na mě a usmála se, nad čímž nechápavě zakroutila hlavou ta Černovláska.
„To je Rosalie Hale a ten blonďák, který sedí vedle té drobné dívky, je Jasper, její bratr. Ten černovlasý obr je Emmett a chodí s Rosalií a ta malá černovláska se jmenuje Alice a chodí s Jasperem. No a ten poslední se jmenuje Edward…“ Edward, Edward, Edward, Edward… to jméno mi v hlavě znělo, jako ozvěna. Bylo to překrásné jméno pro překrásného anděla. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se na něj pořád po očku koukat. Naprosto mě… omamoval, to je ono. Omamoval mě. Když se na mě podíval, pociťovala jsem v břiše poletující motýly a takový zvláštní pocit úplnosti… jako by mi něco chybělo a on to perfektně doplňoval… Nechala jsem to být. Za nic na světě jsem nemohla přijít na to, co se to se mnou dělo, ale slíbila jsem si, že to zjistím.
„Bello, nezírej na něj tak.“ Uchechtla se Mae a já se na ní zmateně podívala.
„Ehm… cože?“
„Nic.“ Uculovala se na mě a já jen povytáhla jedno obočí, což jí znovu rozesmálo.
„Co se jí stalo?“ zeptala se mě ta nová.
„Toho si nevšímej. Tady Mae má jenom pocit, že jsem vtipná.“ Hodila jsem po sestře kousek salátu a ona se přestala smát.
„Hej!“ řekla dotčeně a tentokrát jsem se rozesmála já.
„Odkud jste?“
„Z New Yorku.“ Odpověděla jsem a strčila si kousek salátu do pusy.
„Aha.“ Řekla takovým tím tónem, který vám dává najevo, že jí to zaráží.
„Co je?“ zeptala se Mae, když taky zaregistrovala tu poznámku.
„Nic… já jenom, že mi na holky z New Yorku nesedíte.“
„A jak si představuješ holky z New Yorku?“ zašklebila jsem se a ona se trochu začervenala.
„Já ani nevím… třeba… no měly by mít asi tetování, nebo piercing… chovat se, jako rebelky… asi tak nějak.“
Když to dopověděla, já s Mae sme se na sebe podívaly a obě se hlasitě rozesmály. Angela se na nás nervózně podívala a potom sklopila pohled na svůj tác.
„Měla jsem být zticha. Je to kravina.“ Povzdechla si a já pochopila, že se cítí trapně, ale měla pravdu, akorát si toho nikdy nevšimla. Jak taky, když se to tady musí schovávat kvůli počasí?
„Ale ne Angelo. Máš pravdu, jenom sis toho nemohla všimnout.“ Uklidnila jsem jí, když jsem zkrotila svůj záchvat smíchu.
„Nechápu…“ podívala se na mě nedůvěřivě a já si jednou rukou odhrnula vlasy na jednu stranu. Konečky prstů jsem si přejela od páteře mezi lopatkami, přes krk až za ucho, přes různě velké hvězdičky, které tvořily jakého si hada, nebo jak to nazvat.
„Páni.“ Vydechla ohromeně a já se usmála.
„To, že to není vidět, neznamená, že to neexistuje.“
„A co ten zbytek?“ byla zvědavá.
„Já mám tři.“ Řekla jsem hrdě a víc si odhrnula vlasy. Na šíji se mi leskla stříbrná činka. Potom jsem si vyhrnula tričko a v pupíku měla další, ale s topazovým kamínkem.
„A ten poslední?“ vyplázla jsem na ní jazyk a Maedy se musela rozesmát, když viděla, jak se Ang tváří.
„Jaké to tam je?“
„Jako kde?“ nechápala jsem její otázku.
„V New Yorku.“
„Aha. Je to dost divoké místo. Lidé musí být silní… Není lehké tam žít, hlavně, když žiješ život, jako my…“ Všimla jsem si, jak se na mě Mae opatrně podívala a potom střelila pohledem k Angele vrtíc hlavou, aby to nechala být a nešťourala se v tom. Vidličkou jsem se se sklopeným pohledem začala šťourat v salátu a mlčela. Už jsem neměla co říct…