2. kapitola - ROZHODNUTÍ

 

a máme tady druhou kapitolku s názvem rozhodnutí. Není tak dlouhá, jako její předchůdyně, ale to už nejspíš nebude žádná xD... mno uvidíme. Enjoy it! 

PS: sorry za chyby ;) PLS VZKAZY ;)


 Rozhodnutí:

 

Po dalším týdnu nás obě pustily z nemocnice. Konečně mi vyndali stehy z té ohavné rány na těle, a jak jsem říkala, zůstala mi po ní opravdu ošklivá jizva. V nemocnici mi předali i nový vozík a já s René a Mae mohla vyrazit domů… Už jsem si celkem zvykla, ale pořád mě to štvalo. Dostávala jsem se do častých a hlubokých depresí, měla jsem chuť spáchat sebevraždu, ale to by si Mae v životě neodpustila a já to věděla. Dala by si to za vinu, protože už teď se obviňuje z toho, že nemůžu chodit, natož kdybych se kvůli tomu zabila. Zahnala jsem chmurné a naprosto scestné myšlenky a vyjela k autu. René hodila tašky do kufru a společně s Mae mi pomohly na zadní sedadlo. Srovnala jsem si nohy tak, abych se mohla pohodlněji usadit a zapnula jsem si pás. Cesta nám ubíhala poměrně rychle. René pustila rádio a společně s Mae si nahlas prozpěvovaly. Dávala jsem se z okna a když jsme projížděli tou křižovatkou, kde to onen večer stalo, objevil se mi ten náklaďák před očima a já si schovala hlavu do dlaní.
„NEEEE!!!!!“ vykřikla jsem a René prudce zabrzdila.
„Bello?! Co se děje?!“ ptala se starostlivě a nevšímala si naštvaných řidičů, kteří na ní ukazovali ne zrovna vybíravé nadávky. Rozvzlykala jsem se a nebránila se slzám. Mae vystoupila a přesedla si ke mně do zadu. Objala mě ochranářsky kolem ramen a hladila mě po levé ruce.
„To je dobré Bells. Už je dobře.“ Šeptala a já stále plakala. René se znovu rozjela a uvolnila tak provoz na silnici. Zbytek cesty jsem sledovala jen své ruce, které jsem měla v klíně a nepodívala jsem se z okénka. Cítila jsem se, jako v pasti. Kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem před sebou tu noc.
Uběhl další týden. Nevycházela jsem z domu. Nesnesla jsem pohled na silnici, nebo na velké auto. Každičký detail se mi přehrával znova a znova a já už nemohla. Nezvládala jsem to. Rozhodla jsem se udělat to nejtěžší rozhodnutí v mém životě.
„Mami?“
„Ano zlatíčko?“
„Myslím, že je na čase navštívit Charlieho.“ Řekla jsem a dívala se na fotku, kde jsem já, Charlie, René a Mae, když jsme ještě malé.
„Nerozumím ti.“ Zamračila se. Opravdu to nechápala, protože kdyby to chápala, už by se mě snažila přesvědčit o tom, že ej to pitomost, že to zvládneme, že vše bude jako dřív a o podobných věcech, které sama dobře věděla, že jsou jen v jejích představách. Nikdy už nic nebude, jako dřív.
„Chci se odstěhovat k tátovi do Forks.“ Upřesnila jsem na vysvětlenou a ona upustila talíř, který zrovna utírala. Nevšímala si toho a hned byla přede mnou. Klečela na zemi a dívala se mi do očí.
„Ne mami. Jsem rozhodnutá. Já to tu už nezvládám. Celý týden jsem nevylezla z baráku. Na každém mém kroku, nebo spíše na každém ujetém metru mě pronásledují vzpomínky na ten příšerný večer. Já potřebuju změnu a ty to víš. Nemá cenu mě přesvědčovat mami. Chci odjet a co nejdřív.“ Zarazila jsem jí, když se nadechovala, aby mi mohla odporovat a ona jen nedobrovolně přikývla. Pochopila, že svůj názor nezměním a tak mě jenom políbila na čelo a pohladila po tváři.
„Miluju tě, holčičko. Zablokuju nám letenky a pomohu ti sbalit věci.“ Přešla k telefonu a vyřídila to. Letělo nám to zítra ráno. Naštěstí jsem neměla jako jediná pokoj v patře, takže jsem se nemusela potácet s takovou nepříjemností, jako byly schody. Přejela jsem chodbou do svého pokoje a vyndala velký kufr. Začala jsem si ze skříně vyndávat věci a podávala jsem je René, která je skládala do kufru. Sbalila jsem si ještě pár osobních věcí, jako jsou fotky a podobně. Od Mae jsem se dozvěděla, že Jinny, Tony, Simon a Eve jsou v pořádku. Nikomu se nic nestalo, takže jsem na tom skončila nakonec opravdu nejhůř. No výborně, ale to jsem prostě já. Magnet na nehody.
Druhý den ráno jsme vyrazily všechny na letiště. René i přes mé nepřetržité přemlouvání odmítla zůstat tady a rozhodla se, že se i s Mae na jeden týden přestěhují se mnou. Chce si být jistá, že to Charlie všechno zvládne a že mi nebude nic chybět. Na jednu stranu jsem její stanovisko chápala, ale na druhou stranu mi to vadilo a ne zrovna málo.
Let nám trval tři hodiny a potom ještě hodina autem. Charlie, hned jak nás zahlédl, přiběhl a vzal nám kufry. Mae se chopila řízení mého vozíku a já radši zůstala mlčet. Bavilo jí to a mně nevadilo, když jsem se s tím nemusela dřít sama, ale nebyla jsem zvyklá, že se o mě někdo stará. Vždycky jsem to byla já, kdo se staral, a jak jsem dopadla? Dojely a došly jsme až k autu na parkovišti těsně před letištěm. Charlie dal kufry do kufru od auta a Mae s René mi mezitím pomohly na zadní sedadlo, kam si ke mně Mae přisedla, jako to dělávala poslední týden od prvního dne, kdy jsme opustily nemocnici a já tak stupidně zpanikařila, ale opravdu mě to děsilo. Uháněli jsme mezi zarostlými stromy a já se poprvé odvážila podívat se z mého okénka. K mému příjemnému překvapení jsem viděla jenom stromy a nic víc. Jen ubíhající krajina a já. Po tváři se mi rozlil smutný úsměv a já si oddychla, že se konečně nebudu muset bát vyjít ven. Konečně se zase budu moct volně nadechnout čerstvého vzduchu a nebudu se muset vypořádávat s tou nemilosrdnou vzpomínkou, která mě pronásledovala i v noci.
Zastavili jsme před mým novým domovem. Prohlédla jsem si ten starý dům, který se ani troch nezměnil do chvíle, kdy jsme se odstěhovaly.
„Připravil jsem pro Bellu pokoj hned dole, takže nebude problém se schody.“ Usmál se nervózně na René a ta jen ustaraně přikývla. Dokonce mi Charlie nechal i přistavit rampu, abych se vůbec dostala do domu.
„Díky tati.“ Naklonil se ke mně a já mu dala pusu na líčko. Všichni vzali věci a já vyrazila napřed. Nedělalo mi sebemenší problém vyjet na verandu a potom rovnou do domu. Charlie mi ukázal cestu do pokoje a tak jsem tam vyrazila. Byla to přistavěná místnost, která měla původně sloužit, jako pokoj pro návštěvy, ale nevěděla jsem jaké, no co, hlavní je, že mám kde spát, nebo ne?
„Tak já tě tu nechám, aby ses zabydlela.“ Zamumlal a pořád byl nervózní. To bude mámou. Stále se z našeho odchodu nevzpamatoval.
„Ještě jednou děkuju tati.“ Zašeptala jsem a on odešel. Pomalu jsem přejela k oknu a podívala se ven.
„Vážně to tak chceš Bells?“
„Věřím, že je to tak správné Mae.“ Odvětila jsem a povzbudivě jsem se na ní usmála.
„Dobře, zůstávám tu s tebou.“ Pokrčila rameny a já jen povytáhla jedno obočí.
„Ne Mae, máma tě potřebuje doma…“
„Bello, nevymluvíš mi to. Ty mě tu potřebuješ víc, než ona. Kdo by ti pomáhal ve škole? Kdo ti bude pomáhat tady, když tu Charlie nebude?“ měla pravdu, její logika byla naprosto neprůstřelná a ona to věděla. Vždycky to tak bylo.
„Dobře, ale s mámou si to vyřešíš sama.“

Ten týden utekl, jako voda. Zabydlela jsem se a René se ujistila, že mi tu nebude nic chybět a že budu v pořádku. Mae nakonec svojí bitvu o rozhodnutí vyhrála, takže tu zůstala se mnou a Charlie se málem roztekl blahem, když mu došlo, že bude mít své dcery opět u sebe. René se s tím smířila a odjela na letiště taxíkem, abychom tu s Mae nic nevyvedly.
„Jsem rád, že jste tady holčičky.“ Obě nás objal kolem ramen a přivinul si nás k sobě, ale muselo to vypadat dost komicky, když se ke mně oba museli sehnout.
„My taky tati.“ Usmála jsem se na něj a on mi úsměv nejistě oplatil.
„Zítra jdete poprvé do školy. Vážně jsi připravená?“ přikývla jsem. Byla jsem rozhodnutá začít znovu. S čistým štítem. Odvezla jsem si zadek zpět do pokoje a vyndala si knížku. Pohodlněji jsem se usadila a začala číst. Ani jsem si nevšimla, že už je tolik hodin, ale probrala mě vůně špaget. Zaklapla jsem Na větrné hůrce a vyrazila zjistit, jaks i Charlie vede. Zůstala jsem stát mezi dveřmi a pobaveně ho sledovala. Lítal tam a sem a připravoval příbory, talíře a nosil na stůl.
„To jsi nemusel.“ Ujistila jsem ho. Já bych si něco uvařila, i když nejspíš stěží, ale nějak bych to musela zvládnout.
„Slíbil jsem René, že se o tebe postarám a dělám to rád Bello. Nekaž mi radost ano?“ jen jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale nekomentovala jsem to. Dostrkala jsem se ke stolu a pustila se do jídla. Bylo to dobré. Charlie není sice zdatný kuchař, ale tentokrát se mu to opravdu povedlo. Mae taky vypadala spokojeně, takže jsem nekazila tu atmosféru.
„Bylo to výborné.“ Pochválila jsem jeho snahu a on se na mě zašklebil. Musela jsem si dát sprchu a potom jsem si šla lehnout. S tím sprchováním mi musela Mae trochu pomoct. Bylo mi to trapné, ale nedalo se nic dělat. Nezvládla bych to sama, to nešlo, takže byla jediná, kdo mi mohl pomoct, když už tu nebyla René. Vděčně jsem jí poděkovala a ona se na mě jen láskyplně usmála. Svalila jsem se do postele a přehodila přes sebe deku. Naposledy jsem se podívala z okna a usnula. Zdála se mi opět ta samá noční můra, jako už celé dva týdny. Probouzela jsem se s křikem, ale Charlie s Mae už to ignorovali. Vysvětlila jsem mu, že je to tak každou noc a že nemusí chodit. Ze začátku moje prosby ignoroval, ale zvykl si. Teď už za mnou nechodili. Otřela jsem si pot z čela a obličeje a znovu se pokusila usnout, ale tentokrát už bezesným spánkem.